30 Cdo 448/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla
Podolky a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Olgy Puškinové ve věci žalobce J.
B., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému P. C., zastoupenému advokátem,
o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9
C 209/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
30. října 2003, č.j. 29 Co 208/2003-113, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2003, č.j. 29 Co
208/2003-113, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. března 2003,
č.j. 9 C 209/2001-78, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k
dalšímu řízení.
Žalobce se původně domáhal určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne
20.6.2001, kterou prodal žalovanému za cenu 700.000,- Kč rodinný dům č.p. 151
na stavební parcele č. 90 o výměře 588 m2 a pozemkovou parcelu č. 91 o výměře
340 m2 v katastrálním území L. v P. Po připuštění změny žaloby soudem prvního
stupně žádal určení vlastnického práva k označeným nemovitostem. Žalobce tvrdil
nedostatek vážné vůle obou smluvních stran uzavřít uvedenou kupní smlouvu, z
čehož dovozoval její absolutní neplatnost. Skutečnou vůlí účastníků řízení bylo
zajištění práv žalovaného ze smlouvy o půjčce zástavou předmětných nemovitostí.
To vyplývá z okolností, za kterých jednali o uzavření kupní smlouvy. Žalobce
chtěl pomoci manželce svého kolegy z práce M. H., která potřebovala půjčit
peníze a která kontaktovala na základě inzerátu s nabídkou poskytnutí půjčky
„zajištěné ručením nemovitostí“ žalovaného, jenž jí pod podmínkou splnění této
záruky přislíbil půjčit 500.000,- Kč s lichvářským úrokem 200.000,- Kč za tři
měsíce. Dne 19.6.2001 žalovaný požadoval před svědky po prohlídce nemovitostí
jejich zastavení k zajištění závazku vrátit půjčené peníze. Následující den
20.6.2001 žalobce v notářské kanceláři podepsal smlouvu, předloženou mu
žalovaným, který tvrdil, že jde o zástavní smlouvu, o níž jednali. Žalobce v
domnění, že podepisuje ručení za půjčku přítomné M. H., podepsal kupní smlouvu
a návrh na její vklad do katastru nemovitostí, aniž si je předem přečetl,
protože neměl brýle a žalovanému důvěřoval. Namísto toho, aby žalovaný počkal
na splacení půjčky, týž samý den podal návrh na vklad vlastnického práva
do katastru nemovitostí, provedený s účinky ke dni 20.6.2001. Dne 21.6.2001
poukázal na účet žalobce částku 500.000,- Kč, který ji předal M. H. Žalovaný si
měl být vědom, že cena nemovitostí je minimálně 3.500.000,- Kč a že za cenu
700.000,- Kč by je nikdo neprodával. Částka ve výši 700.000,- Kč, uvedená ve
smlouvě jako „kupní cena“, představovala ve skutečnosti půjčku ve výši
500.000,- Kč, zvýšenou o úrok 200.000,- Kč. Žalobce tedy ke ztrátě vlastnictví
svého domu neměl žádný rozumný důvod, když neměl jinou možnost bydlení (poté,
co byl z nemovitostí vystěhován, zůstal na „ulici“ a v současné době bydlí na
ubytovně).
Obvodní soud pro Prahu 4 poté, co připustil změnu žaloby, rozsudkem ze
dne
6. března 2003, č.j. 9 C 209/2001-78, žalobu na určení vlastnictví ve výroku
rozsudku specifikovaných nemovitostí zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vzal
za prokázáno, že „smlouva byla mezi účastníky uzavřena a podepsána v kanceláři
notářky dne 20.6.2001, smlouva je výrazně označena jako smlouva kupní, má
veškeré náležitosti předvídané zákonem k platnosti kupní smlouvy, oba účastníci
kupní smlouvu vlastnoručně podepsali a svým podpisem mimo jiné stvrdili to, že
smlouvu přečetli, souhlasí s jejím obsahem a prohlásili, že právní úkon činí
svobodně, vážně, bez nátlaku a tísně, nebo za nápadně nevýhodných podmínek … a
žalobce nijak neprokázal svá tvrzení, že vůlí stran nebylo uzavřít smlouvu
kupní, ale smlouvu zástavní … nebo že by právní úkon nebyl učiněn vážně.“ Pro
posouzení věci a otázky platnosti kupní smlouvy ze dne 20.6.2001 soud prvního
stupně nepovažoval za právně významné okolnosti,
„za kterých účastníci řízení jednali“ a o nichž vypovídali slyšení svědci, ale
závěr, že „povinností a zároveň i právem žalobce, jakož i všech účastníků
smluvních vztahů je to, smlouvu si řádně přečíst před tím, než ji stvrdí svým
podpisem“ a že cena nemovitostí „byla stanovena dohodou stran a není v rozporu
se zákonem.“ Uzavřel, že platnost kupní smlouvy nebyla ničím zpochybněna, a
proto žalobu na určení vlastnictví označených nemovitostí zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. října 2003, č.j.
29 Co 208/2003-113, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Po doplnění dokazování výslechem účastníků
řízení se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a
dovodil, že na zjištěný skutkový stav nelze aplikovat ustanovení § 49a obč.
zák. K odůvodnění uvedl, že „tvrzení žalobce, že měl v úmyslu uzavřít se
žalovaným zástavní smlouvu, bylo potvrzeno výpovědí svědků,“ slyšených před
soudem prvního stupně, „zatímco tvrzení žalovaného, že jednal se žalobcem o
smlouvě kupní, zůstalo osamoceno
a vzhledem k rozporům v jeho výpovědích o tom, zda, kdy a jakým způsobem měl
doručit žalobci text jím připravené smlouvy, neuvěřil odvolací soud ani jeho
tvrzení, že měl žalobce k dispozici text smlouvy již před příchodem k notářce.
Rozhodující
pro posouzení věci je ale nesporný fakt, že žalobce si smlouvu, jež mu byla
předložena k podpisu, nepřečetl, ačkoli měl objektivně možnost tak učinit a
vlastní pečlivostí se přesvědčit o pravém stavu věci. Jestliže smlouvu nečetl,
neměl s sebou ani brýle
na čtení, jak uvedl, nemůže se pak dovolávat omylu, zaviněného jeho nedbalostí,
když měl možnost přesvědčit se o tom, zda činí zamýšlený právní úkon a této
možnosti nevyužil.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jeho
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Zásadní právní
význam spatřuje v „otázce platnosti kupní smlouvy, která byla dne 20.6.2001
uzavřena mezi žalobcem a žalovaným za účelem zajištění závazku ze smlouvy o
půjčce, nikoli
za účelem přechodu vlastnického práva, a tedy trpí nedostatkem vůle smluvních
stran způsobit právním úkonem zákonem předpokládané následky.“ Jako dovolací
důvod uvedl nesprávné právní posouzení podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. Namítá zejména, že oba soudy se v provedeném dokazování omezily pouze na
otázku, „zda je předmětná kupní smlouva neplatná ve smyslu neplatnosti právního
úkonu učiněného v omylu, přičemž shodně konstatovaly, že žalobce neunesl
důkazní břemeno, že byl při podpisu smlouvy uveden v omyl, neboť jeho právem a
současně i povinností bylo přesvědčit se, jakou smlouvu a s jakým obsahem
podepisuje. Dovolatel se však domnívá, že primární otázkou v této věci není to,
jakou smlouvu strany podepsaly, ale jaká byla skutečná vůle smluvních stran
způsobit tímto právním úkonem zákonem přepokládaný následek.“ Ze svědeckých
výpovědí, ale i z okolností, za jakých byla smlouva uzavřena, považuje žalobce
za nepochybné, že jejím účelem bylo sjednání tzv. propadné zástavy, pokud došlo
k podpisu kupní a nikoli zástavní smlouvy. Tato skutečnost vyplývá i ze
sjednané „kupní“ ceny, jež je v naprostém nepoměru
ke skutečné hodnotě předmětných nemovitostí, naproti tomu odpovídá výši půjčky
navýšené o úrok. Dovolatel uzavírá, že „pokud by v průběhu předchozího řízení
byla posuzována otázka platnosti kupní smlouvy z hlediska nedostatku vůle (§37
odst. 1 obč. zák.) a obcházení zákona (§ 39 obč. zák. ve vztahu k § 152 obč.
zák.), musel by soud nepochybně dojít k závěru, že kupní smlouva ze dne
20.6.2001, uzavřená mezi žalobcem a žalovaným, je absolutně neplatným právním
úkonem.“ Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první
Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád
(zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.
března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve
zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu,
který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci
založena jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu
s hmotným právem.
Dovolání tedy může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné
jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek. Dovolací soud je při přezkoumání
rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242
odst. 3 o.s.ř.). Přitom vychází z toho, jak jej odvolatel obsahově vymezil (§
41 odst. 2 o.s.ř.). Z toho mimo jiné vyplývá, že dovolací soud může při
zkoumání správnosti názoru odvolacího soudu řešit jen takové právní otázky,
které dovolatel v dovolání označil. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní
otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci
určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení
samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv.
Obsah dovolání opravňuje závěr, že žalobce uplatnil z hlediska uvedených
podmínek přípustnosti, jako relevantní dovolací důvod jen nesprávné právní
posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Pokud též namítá
pochybení
ve skutkových zjištěních, uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 3 o.s.ř., který již neslouží k řešení právních otázek, a přípustnost
dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže
být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže, odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Z hlediska skutkového stavu odvolací soud zjistil, že dne 20.6.2001 účastníci
řízení uzavřeli kupní smlouvu, kterou žalovaný prodal žalobci předmětné
nemovitosti
za dohodnutou kupní cenu 700.000,- Kč, s právními účinky vkladu ke dni
20.6.2001. Žalovaný v dovolání vytýká odvolacímu soudu, že otázku platnosti
smlouvy nesprávně posoudil ve vztahu k ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. v
závěrech o skutečné vůli smluvních stran způsobit právní následky dotčeného
právního úkonu.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.], neboť řeší právní
otázku
pro rozhodnutí věci určující, týkající se ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák., v
rozporu
s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) a dovolání je proto přípustné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů
uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v
posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst.
1, § 229 odst. 2
písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly
mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn
svobodně
a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Citované ustanovení stanoví některé náležitosti týkající se vůle a
jejího projevu, které jsou předpokladem platnosti právních úkonů. Projev, který
je pouze zdánlivým projevem vůle avšak ve skutečnosti tu vůle není nebo
skutečná vůle je jiná, nesplňuje náležitost vážné vůle. Soudní praxe se
ustálila v názoru, že na existenci vážné vůle
k právnímu úkonu lze usoudit z objektivních skutečností, za nichž byl učiněn,
zejména byl-li učiněn způsobem a za okolností, které nevzbuzují pochybnosti, že
subjekt projevující vůli zamýšlel přivodit právní účinky, které zákon s takovým
projevem vůle spojuje. Pokud vzniknou pochybnosti o vážnosti vůle, je třeba
posuzovat konkrétní okolnosti případu; na jejich podkladu a z hlediska jejich
vzájemných souvislostí je pak třeba učinit příslušný závěr (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 1993/2003,
uveřejněné pod C 2798 ve svazku č. 30/2004 Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu/C.H.BECK a v sešitě 19/2004, str. 727 časopisu Právní
rozhledy/C.H.BECK). Je-li z okolností konkrétního jednání (z objektivních
skutečností) zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit právní
účinky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují, je takto
učiněný projev vůle absolutně neplatný.
Absolutní neplatnost nastává přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex
tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového
úkonu vůbec nevzniknou (soudní výrok o neplatnosti právního úkonu není třeba).
Absolutní neplatnosti se může dovolat ten, kdo jako dotčený má na tom právní
zájem. Soud přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z
úřední povinnosti. Vzhledem k tomu, že absolutní neplatnost je dána na ochranu
právního stavu (tedy
na ochranu každého), v případě absolutní neplatnosti právního úkonu se nemůže
uplatnit ani zásada, že neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám
způsobil, jak je tomu
v případě relativní neplatnosti právního úkonu (§ 40a věta druhá obč. zák.)
[srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. prosince 2001, sp. zn. 26 Cdo
1668/2000, uveřejněné pod C 929 ve svazku č. 13/2002 Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.BECK, shora citované usnesení Nejvyššího soudu
ČR, sp. zn. 22 Cdo 1993/2003].
Z uvedených závěrů ustálené judikatury Nejvyššího soudu při svém
rozhodování soudy obou stupňů nevycházely. Odvolací soud učinil po doplněném
dokazování skutkové zjištění, že „tvrzení žalobce, že měl v úmyslu uzavřít se
žalovaným zástavní smlouvu, bylo potvrzeno výpovědí svědků,“ slyšených před
soudem prvního stupně, „zatímco tvrzení žalovaného, že jednal se žalobcem o
smlouvě kupní, zůstalo osamoceno a vzhledem k rozporům v jeho výpovědích o tom,
zda, kdy a jakým způsobem měl doručit žalobci text jím připravené smlouvy,
neuvěřil odvolací soud ani jeho tvrzení, že měl žalobce k dispozici text
smlouvy již před příchodem k notářce.“ Uvedený skutkový závěr však odvolací
soud hodnotil pro věc za právně bezvýznamný, stejně jako soud prvního stupně
okolnosti, za kterých účastníci řízení o smlouvě jednali a o nichž provedl
dokazování výpovědí svědků, ze kterých vycházel i odvolací soud. Oba soudy
považovaly za rozhodnou skutečnost, že žalobce nevyužil možnosti
před podpisem si smlouvu přečíst, kterou posoudily v jeho neprospěch ve smyslu
ustanovení § 49a obč. zák. Žalobce od počátku v řízení tvrdil nedostatek
skutečné vůle účastníků řízení způsobit právní následky kupní smlouvy ze dne
20.6.2001, přičemž namítal její absolutní neplatnost z důvodu nedostatku
vážnosti vůle ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. Jestliže odvolací
soud učinil skutkové zjištění zpochybňující skutečnou vůli účastníků řízení
uzavřít uvedenou kupní smlouvu, které považoval pro věc za právně bezvýznamné,
jedná se o nesprávné právní posouzení.
Ve smyslu závěrů, shora uvedených dovolacím soudem, měl odvolací soud řešenou
právní otázku platnosti dotčeného právního úkonu, určující pro rozhodnutí věci,
posoudit dle citovaného ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák., neboť aplikace
ustanovení
§ 49a obč. zák. na zjištěný skutkový stav nedopadá. Dovoláním napadené
rozhodnutí odvolacího soudu je proto v rozporu s hmotným právem (nehledě na to,
že jeho rozhodnutí postrádá odkaz na ta ustanovení zákona, podle nichž věc
posuzoval).
Odvolací soud dále pochybil, když se nezbýval vadami, jež mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, kterými je postiženo rozhodnutí soudu
prvního stupně a řízení mu předcházející. Zejména odvolací soud postupoval v
rozporu s ustanovením § 221 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když pominul, že rozsudek
okresního soudu není přezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Po stránce skutkové
v odůvodnění soud prvního stupně neuvedl, o které důkazy opřel svá skutková
zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. U každé jednotlivé,
prokázané i neprokázané skutečnosti (skutkového zjištění) musí soud stručně a
jasně uvést, jak k tomuto závěru dospěl, tedy z jakých důkazů podle jeho názoru
vyplývá a jak tyto důkazy ve smyslu ustanovení
§ 132 až 135 o.s.ř. hodnotil. Při zhodnocení výsledků dokazovaní musí též
přihlížet
ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Po stránce právní chybí v odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně výklad o tom, pod která citovaná ustanovení
hmotného práva soud podřadil zjištěný skutkový stav, jakož i vysvětlení, proč
na daný skutkový stav byla vybrána k aplikaci určitá norma, a jak byla
vyložena. Pouze takto provedeným odůvodněním rozsudku, k němuž dává rámcový
návod ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř., lze dospět k závěru, zda soud náležitě
zjistil skutkový stav (skutkový základ
pro rozhodnutí) a zda je jeho právní posouzení správné.
Zákon (po novelizaci občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000
Sb., který nabyl účinnosti 1.1.2001) nyní stojí na zásadě předvídatelnosti
rozhodnutí, která ukládá soudu zpřístupnit účastníkům právní kvalifikaci skutku
konkrétním poučením o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, jestliže průběh
řízení nasvědčuje tomu, že účastníkův právní názor je jiný (§ 118a odst. 1 až 3
o.s.ř.). Tento postup soudu je spojen s požadavkem, aby bylo vždy zřejmé, k
jakým tvrzením – a mezi účastníky sporným skutečnostem – bude určitý konkrétní
důkaz veden. Účastníci nesmí být zaskočeni jiným právním posouzením věci
soudem, aniž by jim bylo umožněno tvrdit skutečnosti významné z hlediska
soudcova právního názoru a nabídnout k jejich prokázání důkazy. Ačkoli žalobce
od počátku řízení namítal absolutní neplatnost kupní smlouvy ze dne 20.6.2001 z
důvodu nedostatku vážnosti vůle ve smyslu ustanovení
§ 37 odst. 1 obč. zák. a soud provedl k jeho tvrzení a na jeho návrh důkazy
výpovědí svědků, aniž však žalobce v uvedeném smyslu poučil, věc byla posouzena
podle jiných ustanovení hmotného práva. Na vrub tohoto nesprávného postupu
soudu dlužno přičíst, že rozsáhlé dokazování výpovědí svědků se potom nutně
jeví jako „nadbytečné,“ pokud soud považoval za právně významné tvrzení
žalobce, že si smlouvu před podpisem nepřečetl, tedy od počátku řízení
nespornou skutečnost, zatímco hodnotil pro věc
za nerozhodné skutečnosti, jež podle obsahu spisu vyšly najevo ze svědeckých
výpovědí. Zamítl-li proto soud žalobu, že žalobce neunesl důkazní břemeno,
aniž by mu poskytl řádné poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř.,
zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci a že řízení, jež mu předcházelo, je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci;
Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení § 243b
odst. 2, části věty
za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu v Praze k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí
o věci soud přihlédne ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho co uvedli
účastníci (§ 132, část věty za středníkem o.s.ř.). Především se vypořádá se
skutečnostmi, které by podle obsahu spisu, mohly vést k závěru, že se v
projednávané věci jedná
o lichevní smlouvu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. dubna 2003,
sp. zn. 22 Cdo 1993/2001, uveřejněný pod C 1829 ve svazku č. 25/2004 Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.BECK, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze
dne
28. dubna 2005, sp. zn. 30 Cdo 2804/2004) a dále s námitkami žalobce,
uplatněnými v dovolání ohledně „obcházení zákona (§ 39 obč. zák. ve vztahu k §
152 obč. zák),“ jakož i s jeho tvrzením, že „pokud došlo k podpisu kupní,
nikoli zástavní smlouvy, jejím účelem bylo nepochybně sjednání tzv. propadné
zástavy“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. ledna 2001, sp. zn. 21
Cdo 2535/99, uveřejněný pod C 87
ve svazku č. 2/2001 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.BECK).
Soud rozhodne nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím
řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, část první
věty za středníkem
a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2005
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu