23 Cdo 1658/2022-704
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla
Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně I.D.T.S. s.r.o., se sídlem v Mariánských
Lázních, Úšovice, Tepelská 137/3, identifikační číslo osoby 04283325,
zastoupené JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála
Berana 967/8, proti žalované METALIS Nejdek s.r.o., se sídlem v Nejdku, Závodu
míru 340, identifikační číslo osoby 45350582, zastoupené Mgr. Šárkou
Gregorovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, o zaplacení
částky 2 128 817,42 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových
Varech pod sp. zn. 9 C 248/2015, o dovoláních žalobkyně a žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 12. 2021, č. j. 25 Co 354/2020-653,
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 12. 2021, č. j. 25 Co
354/2020-653, se v části výroku II, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně
změněn ve výroku II tak, že se žaloba o zaplacení částky 116 308,21 Kč zamítá,
a v nákladových výrocích III, IV a V zrušuje a věc se v daném rozsahu vrací
Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalované se odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Právní předchůdkyně žalobkyně (společnost AYIN, s.r.o., identifikační
číslo osoby 26349825) se na žalované podanou žalobou domáhala zaplacení částky
1 970 003,42 Kč s příslušenstvím jako ceny za dodané teplo, teplou užitkovou
vodu a nevrácený kondenzát za období od 1. 2. 2015 do 28. 2. 2015, které právní
předchůdkyně žalobkyně dodávala žalované na základě smlouvy o dodávce a odběru
tepla v páře ze dne 8. 12. 2006, a částky 158 814 Kč s příslušenstvím jako
smluvní pokuty sjednané v uvedené smlouvě; ohledně částky 37 409,10 Kč s
příslušenstvím představující úhradu za nevrácený kondenzát vzala žalobkyně
žalobu zpět. Žalovaná proti žalobkyní uplatněnému nároku dne 10. 8. 2015
započetla svou pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout
tím, že právní předchůdkyně žalobkyně ode dne 1. 1. 2007 užívala budovu
výměníkové stanice „M“ (průmyslový objekt bez čísla popisného nebo evidenčního
nacházející se na pozemku st. p. č. 2248 v obci Nejdek, katastrální území
Nejdek), jež je ve vlastnictví žalované, bez právního důvodu.
2. Okresní soud v Karlových Varech jako soud prvního stupně rozsudkem ze
dne 2. 6. 2020, č. j. 9 C 248/2015-562, řízení v rozsahu, v němž se žalobkyně
domáhala zaplacení částky 37 409,10 Kč, zastavil (výrok I), uložil žalované
povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 771 348,20 Kč s příslušenstvím (výrok
II), zamítl žalobu o zaplacení částky 357 468,79 Kč s příslušenstvím (výrok
3. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II, jíž byla žalované uložena
povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 262 836,32 Kč s příslušenstvím (výrok I
napadeného rozsudku), ve zbývajícím rozsahu výroku II, jímž byla žalované
uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 508 511,88 Kč s příslušenstvím,
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se v tomto rozsahu žaloba zamítá
(výrok II napadeného rozsudku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů mezi účastníky (výrok III napadeného rozsudku) a o náhradě nákladů
řízení státu (výroky IV a V napadeného rozsudku).
4. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
podle kterých žalovaná a město Nejdek uzavřely dne 2. 1. 1996 smlouvu označenou
jako „smlouva o výpůjčce“ na dobu od 1. 1. 1996 do 31. 12. 2006 za účelem
zřízení předávacího místa na parovodu Vřesová-Nejdek, jímž žalovaná městu
Nejdku vypůjčila budovu výměníkové stanice „M“ s tím, že po rekonstrukci či
výměně jejího technologického vybavení bude původní zařízení vráceno žalované a
nové technologické vybavení se stane majetkem města Nejdek; k výměně zařízení
technologie výměníkové stanice podle této smlouvy došlo v následujících letech.
Právní předchůdkyně žalobkyně od 17. 10. 2002 provozovala rozvodnou soustavu
tepelné energie v Nejdku na základě smlouvy o nájmu části podniku uzavřené s
městem Nejdek (na dobu od 17. 10. 2002 do 31. 12. 2006, tedy do konce doby, na
níž ve prospěch města Nejdek byla sjednána výpůjčka budovy výměníkové stanice
„M“), přičemž v rámci tohoto provozu dodávala teplo v páře do objektů žalované
na základě smlouvy o dodávce a odběru tepla v páře ze dne 8. 12. 2006 označené
„č. 031/Metalis závod/2007“. V rámci smlouvy strany sjednaly mimo jiné smluvní
pokutu pro případ prodlení odběratele (žalované) se zaplacením kupní ceny ve
výši 0,05 % z dlužné částky za každý den prodlení. Právní předchůdkyně
žalobkyně dodala a žalovaná odebrala teplo a užitkovou vodu za období od 1. 2.
2015 do 28. 2. 2015, za což žalované dne 5. 3. 2015 fakturovala částku 2 394
593 Kč splatnou nejpozději dne 5. 4. 2015; žalovaná na fakturu uhradila toliko
částku 424 589,58 Kč. Zbytek fakturované částky (ve výši 1 970 003,42 Kč)
žalovaná odmítla zaplatit, neboť v daném rozsahu podle ní pohledávka právní
předchůdkyně žalobkyně zanikla v důsledku jednostranného zápočtu učiněné
dopisem žalované ze dne 18. 8. 2015. V uvedeném dopisu žalovaná proti
pohledávce, která je předmětem tohoto řízení, započetla svou pohledávku za
právní předchůdkyní žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého v
důsledku toho, že právní předchůdkyně žalobkyně ode dne 1. 1. 2007 užívala
budovu a zařízení technologie výměníkové stanice „M“ bez právního důvodu. Podle
zjištění odvolacího soudu toto užívání trvalo až do zániku právní předchůdkyně
žalobkyně v roce 2019; žalovaná proto v průběhu řízení před soudy nižších
stupňů rozšířila svou procesní obranu tak, že proti pohledávce žalobkyně
vznesla námitku započtení své pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení za
dobu užívání budovy výměníkové stanice „M“ trvající až do dne 1. 8. 2019.
5. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že jednání právní
předchůdkyně žalobkyně, která věděla, že budovu výměníkové stanice „M“ využívá
bez právního důvodu, opakovaně vyjadřovala žalované přísliby peněžité náhrady
za toto užívání a vyřešení věci uzavřením nové nájemní smlouvy, kterou však
nikdy neuzavřela, a ani zčásti neakceptovala zápočet provedený žalovanou, bylo
nepoctivé, a proto uplatnění nároku na zaplacení smluvní pokuty představovalo
zjevné zneužití práva (§ 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen
„o. z.“), kterému nebylo možno poskytnout právní ochranu. Odvolací soud dále ve
vztahu k (mezi účastnicemi sporné) pohledávce žalované na vydání bezdůvodného
obohacení, v důsledku níž mělo dojít k zániku žalobního nároku ve zbylém
rozsahu, uzavřel, že vlastníkem technologie výměníkové stanice „M“ bylo v
souladu se smlouvou o výpůjčce ze dne 2. 1. 1996 uzavřenou mezi městem Nejdkem
a žalovanou právě město Nejdek. Tato smlouva totiž vázala převod vlastnického
práva předmětné technologie na město Nejdek pouze na výměnu jejího zařízení, k
níž podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů došlo; nerozhodné pak byly
skutečnosti namítané žalovanou (tedy že nedala k výměnám souhlas a staré
zařízení jí nebylo předáno), neboť s absencí těchto předpokladů daná smlouva ve
vztahu k vlastnictví zařízení technologie výměníkové stanice žádné právní
následky nespojovala. Bezdůvodné obohacení žalobkyně, resp. její právní
předchůdkyně tak spočívalo pouze v užívání budovy výměníkové stanice „M“ ve
vlastnictví žalované bez právního důvodu od 1. 1. 2007. Odvolací soud však
shledal, že za období od 1. 1. 2007 do 22. 4. 2011 (žalovaná vyzvala právní
předchůdkyni žalobkyně k plnění „dlužného nájemného“ výzvou doručenou jí dne
22. 4. 2015) nemohl být nárok žalované přiznán z důvodu jeho promlčení podle §
397 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, dále jen „obch. zák.“.
Odvolací soud přitom neshledal námitku promlčení, vznesenou žalobkyní,
nepřípustnou s ohledem na nepoctivost jednání její právní předchůdkyně, neboť
podle odvolacího soudu lze takto postupovat jen ve výjimečných případech, kdy
je námitka promlčení uplatněna např. vůči slabší straně či za jiných zvláštních
okolností. V projednávané věci však šlo o vztah dvou podnikatelů; navzdory
nepoctivosti jednání právní předchůdkyně žalobkyně se tudíž námitka promlčení
žalobkyně dobrým mravům nepříčila. Odvolací soud potvrdil rovněž závěr soudu
prvního stupně, podle něhož korespondence právní předchůdkyně žalobkyně
nepředstavovala uznání dluhu, když důvod a trvání závazku v ní nebyl uveden
dostatečně určitě, a nevyplýval z ní ani zřejmý úmysl právní předchůdkyně
žalobkyně svůj dluh uznat. Odvolací soud tak uzavřel, že žalované náleží
vypořádání bezdůvodného obohacení za období ode dne 23. 4. 2011 do 1. 8. 2019,
a shledal proto žalobu důvodnou v rozsahu požadavku žalobkyně na zaplacení ceny
dodaného tepla v páře snížené o částku 669 758 Kč odpovídající obvyklému
nájemnému předmětné budovy za období od 1. 4. 2015 do 1. 8. 2019.
II. Dovolání účastníků a vyjádření k nim
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž
namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil nepoctivost žalobkyní uplatněného
nároku na zaplacení smluvní pokuty, neboť § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník (dále jen „o. z.“), z něhož odvolací soud vycházel, neměl být na
projednávanou smlouvu o dodávce a odběru tepla v páře (uzavřenou dne 8. 12.
2006) s ohledem na § 3028 odst. 3 o. z. vůbec aplikován. Odvolací soud se nadto
při posouzení žalobkyní uplatněného nároku na zaplacení smluvní pokuty odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představovanou např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 202/2006, a ze dne 14. 10.
2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007), jestliže odepřel ochranu právu žalobkyně na
zaplacení smluvní pokuty. Žalobkyně proto navrhuje, aby dovolací soud napadený
rozsudek v uvedeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
7. Žalovaná v podaném vyjádření k dovolání žalobkyně odmítla její
dovolací argumentaci, označila její dovolání za nepřípustné a navrhla
dovolacímu soudu, aby je odmítl, případně zamítl.
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním rovněž žalovaná, a to v
rozsahu výroku I. Odvolací soud podle ní nesprávně posoudil právní charakter
budovy výměníkové stanice a jejího technologického vybavení, poněvadž shledal,
že žalované patřila pouze tato budova, čímž se odchýlil od závěrů rozsudků
Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 761/2001, a ze dne 30. 7.
2003, sp. zn. 33 Odo 351/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2010,
sp. zn. 22 Cdo 2925/2008, a ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007.
Odvolací soud nadto nesprávně (v rozporu se závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze
dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, a ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 32 Cdo
2436/2009) posoudil obchodněprávní povahu právního vztahu založeného
bezdůvodným obohacením žalobkyně, v důsledku čehož dospěl rovněž k nesprávnému
závěru o délce promlčecí lhůty, čímž se odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3009/2017. Žalovaná dále namítá, že
odvolací soud pochybil také při posouzení v praxi dovolacího soudu dosud
neřešené otázky, zda lze uznat dluh v elektronické formě (e-mailem). A konečně,
podle žalované odvolací soud nesprávně (v rozporu s judikaturou Nejvyššího
soudu) posoudil také její námitku, že žalobkyně uplatnila námitku promlčení
nároku žalované v rozporu s dobrými mravy. Z uvedených důvodů tak žalovaná
navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek ve výroku I zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovoláních rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2.
2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolací soud se nejdříve zabýval přípustností dovolání žalované.
III.A Přípustnost dovolání žalované
14. Dovolání žalované bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a osobou
k tomu oprávněnou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud rovněž shledal, že
dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
15. Dovolatelka předně považuje dovolání přípustné pro nesprávné řešení
otázky vlastnického práva k technologickému vybavení výměníkové stanice „M“,
neboť toto podle žalované představuje součást budovy ve smyslu § 120 odst. 1
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013,
dále jen „obč. zák.“, a nelze je bez podstatného znehodnocení budovy z
výměníkové stanice „M“ oddělit; žalovaná nadto namítá, že podmínky pro vznik
vlastnictví technologického vybavení výměníkové stanice „M“ města Nejdku na
základě smlouvy ze dne 2. 1. 1996 nebyly splněny, neboť nedala souhlas k výměně
technologie, k níž vůbec nedošlo, a staré zařízení jí nebylo předáno.
16. Uvedená námitka se však míjí s právním posouzením věci učiněným
odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2
Cdon 808/97), a nemůže tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit,
neboť odvolací soud napadený rozsudek nezaložil na závěru, že technologické
vybavení výměníkové stanice (obecně) představuje součást budovy ve smyslu § 120
odst. 1 obč. zák. (když výslovně uvedl, že k posouzení právní samostatnosti či
nesamostatnosti budovy a technologie nebyl dán dostatek skutkových zjištění –
srov. bod 11 odůvodnění napadeného rozsudku), nýbrž vycházel z toho, že
konkrétně v posuzované věci se technologické vybavení výměníkové stanice stalo
samostatnou věcí v důsledku smlouvy uzavřené mezi městem Nejdek a žalovanou dne
2. 1. 1996. Odkazy žalované na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002,
sp. zn. 22 Cdo 761/2001, a ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 33 Odo 351/2002, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2925/2008, a ze
dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007, tak jsou v tomto ohledu (vzhledem
ke zvláštní smluvní úpravě majetkového režimu výměníkové stanice mezi žalovanou
a městem Nejdek) nepřiléhavé.
17. Zpochybňuje-li žalovaná skutečnost, že se město Nejdek stalo
vlastníkem technologie výměníkové stanice „M“ z důvodu, že nedošlo k výměně
technologie výměníkové stanice, zakládá tím ve skutečnosti kritiku právního
závěru odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od
skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno, neboť
odvolací soud dospěl k závěru, že zařízení technologie výměníkové stanice bylo
vyměněno (srov. bod 13 odůvodnění napadeného rozsudku). Správnost skutkového
stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím
řízení v žádném ohledu zpochybnit. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení
věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze
skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v
dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo
1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo
5632/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo
2442/2020).
18. Závěr odvolacího soudu, podle něhož vlastníkem technologie
výměníkové stanice „M“ bylo město Nejdek, pak nelze zpochybnit ani tvrzením
žalované, že nedala k výměně této technologie souhlas a staré zařízení jí
nebylo předáno, jak předmětná smlouva z roku 2. 1. 1996 předpokládala. Odvolací
soud totiž uzavřel, že tato smlouva s absencí daných předpokladů nespojovala
neplatnost ujednání o vlastnictví nové technologie výměníkové stanice „M“.
Zpochybňuje-li žalovaná samotný výklad dané smlouvy provedený odvolacím soudem,
Nejvyšší soud připomíná, že ve své ustálené rozhodovací praxi zaujímá
stanovisko, dle kterého výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě
zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel
při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran
jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o? s. ř.,
jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v
postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl,
např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich
aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. například závěry vyjádřené v
usneseních Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze
dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014), což ovšem není případ této věci a
ani žalovaná žádné takové pochybení odvolacího soudu v dovolání neuvádí.
19. Žalovaná dále namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil povahu
právního vztahu založeného bezdůvodným obohacením, v důsledku čehož rovněž
nesprávně určil délku promlčecí doby jako čtyřletou (s ohledem na § 397 obch.
zák.), zatímco podle žalované bylo nutno aplikovat § 107 odst. 2 obč. zák.,
podle něhož se právo na vydání plnění z úmyslného bezdůvodného obohacení
promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy k němu došlo. Uvedená námitka však
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Žalovaná totiž přehlíží,
že ustanovení § 107 odst. 2 obč. zák. upravuje objektivní promlčecí lhůtu,
jejíž uplynutí je relevantní pouze v případě, kdy nedojde k uplynutí
subjektivní promlčecí lhůty, tedy když se oprávněný nedozví, že došlo k
bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obrátil (srov. odst. 1 téhož
ustanovení). V projednávané věci však odvolací soud vycházel z toho, že
žalovaná si byla od počátku vědoma, že se právní předchůdkyně žalobkyně na její
úkor obohatila (resp. průběžně obohacovala). Pro posouzení promlčení jejího
nároku na vrácení plnění z bezdůvodného obohacení tak byla rozhodná promlčecí
lhůta subjektivní, neboť skončí-li běh kterékoli promlčecí doby (subjektivní
nebo objektivní), právo se promlčí bez ohledu na to, že druhá promlčecí doba
ještě neskončila (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2003,
sp. zn. 25 Cdo 519/2002). Ani odlišné (žalovanou zaujímané) posouzení povahy
vztahu z bezdůvodného obohacení mezi účastnicemi by se nemohlo v poměru
žalované nijak příznivě projevit (neboť v takovém případě by bylo nutno
konstatovat promlčení nároku žalované po uplynutí dvouleté subjektivní
promlčecí lhůty podle § 107 odst. 1 obč. zák. v ještě větším rozsahu, než to
učinil odvolací soud), což činí její dovolání i v tomto rozsahu nepřípustným
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003,
uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
20. Předkládá-li žalovaná v této souvislosti dovolacímu soudu (podle
jejího názoru v jeho rozhodování dosud neřešenou) otázku, zda lze uznat dluh v
elektronické formě (prostřednictvím e-mailu), ani tato otázka nemůže
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, neboť se míjí s právním
posouzením věci učiněným odvolacím soudem (srov. již zmiňované usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 808/97). Ten totiž napadený rozsudek nezaložil
na závěru, zda lze dluh uznat prostřednictvím e-mailu, nýbrž vycházel ze závěru
soudu prvního stupně, že úmysl jednatele právní předchůdkyně žalobkyně (autora
předmětného e-mailu) k uznání dluhu vůbec nesměřoval, a z toho, že tento e-mail
nebyl dostatečně určitý (srov. bod 21 odůvodnění napadeného rozsudku).
21. Žalovaná konečně namítá, že žalobkyní vznesená námitka promlčení
nároku žalované na vrácení plnění z bezdůvodného obohacení byla v rozporu s
dobrými mravy.
22. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dobrým mravům
zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu,
neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je
institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se
podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům
jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na
úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by
za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl
nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím
uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto
okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl
odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření
práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 123/2011).
23. Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba dovozovat toliko z
okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a
důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, a rozsudky téhož
soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp.
zn. 33 Cdo 126/2009). Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky
promlčení lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co
vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1283/2019).
24. V rozsudku ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 466/2004 (ústavní
stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 18. 12. 2006,
sp. zn. IV. ÚS 542/06), pak Nejvyšší soud zdůraznil, že i když není vyloučeno,
aby soud dovodil, že právo vznést námitku promlčení je v rozporu s dobrými
mravy, musí ze skutkového stavu vyplývat, že jde o zcela výjimečné okolnosti
daného případu, které odůvodňují potřebu korektivu dobrých mravů jakožto
spravedlivě vyrovnávacího měřítka pro hodnocení konkrétních okolností
individuálního případu. Použití tohoto korektivu je totiž třeba považovat za
krajní řešení za účelem zajištění potřebné vazby mezi občanskoprávními normami
a mravním řádem společnosti, přičemž aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. nesmí vést
k oslabování ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem a tím k
nežádoucímu narušování jistoty občanskoprávních vztahů. Výjimečnost aplikace §
3 odst. 1 obč. zák. je třeba zdůraznit u námitky promlčení, neboť v tomto
případě narušení právní jistoty občanskoprávních vztahů hrozí zvýšenou měrou.
25. Formulovat úsudek o rozporu či konformitě uplatnění námitky
promlčení s dobrými mravy pak v zásadě přísluší soudům nižších stupňů,
vybaveným bezprostředním přístupem ke skutkovým zjištěním, nikoli dovolací
instanci, jež plní úlohu soudu toliko přezkumného, nikoli nalézacího. Nejvyšší
soud posuzuje pouze to, zda nejsou úvahy soudu prvního stupně, respektive soudu
odvolacího zatížené zjevnou nepřiměřeností (viz např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, ze dne 15. 10. 2015, sp. zn. 28
Cdo 3392/2014, ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1384/2017, či ze dne 5. 12.
2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018).
26. Citované závěry je přitom třeba obdobně vztáhnout i na posuzování,
zda výkon práva vznést námitku promlčení je či není v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku (§ 265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník),
přičemž v obchodních závazkových vztazích je třeba obzvlášť zdůraznit
výjimečnost důvodů, jež by mohly vést k závěru o rozporu námitky promlčení se
zásadami poctivého obchodního styku. Účastníky tohoto závazkového vztahu jsou
totiž obvykle podnikatelé, u nichž se předpokládá jistá profesionální zdatnost
při ochraně svých práv (srov. již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn.
23 Cdo 123/2011).
27. V projednávané věci přitom Nejvyšší soud neshledal, že by úvahy
odvolacího soudu (podle nichž šlo o vztah dvou podnikatelů, v němž nebyly dány
žádné výjimečné či intenzivní okolnosti odůvodňující tak významný zásah do
principu právní jistoty) byly v daném ohledu zjevně nepřiměřené, a proto ani
poslední námitka žalované přípustnost jejího dovolání nezakládá. Spatřuje-li
pak žalovaná důvod pro vyhovění její námitce v tom, že právní předchůdkyně
žalobkyně opakovaně vyjadřovala přísliby zaplacení bezdůvodného obohacení a
uzavření nájemní smlouvy, Nejvyšší soud připomíná svůj ustálený právní názor,
podle něhož neuplatnil-li účastník své právo včas, tedy před uplynutím
promlčecí doby, jen proto, že uvěřil svému smluvnímu protějšku, který opakovaně
sliboval splnění dluhu a ujišťoval, že skutečně hodlá dluh uhradit, způsobil
marné uplynutí promlčecí lhůty tento účastník sám (srov. již rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, jakož i jeho
rozsudek ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009, či usnesení ze dne 28.
2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3370/2012).
28. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené
v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované
směřující proti výroku II rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
III.B Přípustnost dovolání žalobkyně
29. Dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a
osobou k tomu oprávněnou, při splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241
odst. 1 o. s. ř.).
30. K rozsahu dovolání žalobkyně dovolací soud nejprve uvádí, že jej
posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a
dovodil, že směřuje jen proti té části výroku II napadeného rozsudku, jíž byl
změněn výrok II rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu práva žalobkyně na
zaplacení smluvní pokuty, neboť ve vztahu ke zbylé části výroku II napadeného
rozsudku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění.
31. K tomu Nejvyšší soud dále doplňuje, že o zamítnutí nároku na
zaplacení smluvní pokuty v rozsahu částky 42 505,79 Kč, rozhodl výrokem III
svého rozsudku již soud prvního stupně (srov. též bod 62 odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně). Vzhledem k tomu, že proti výroku III rozsudku soud
prvního stupně nepodala žalobkyně odvolání, nabyl rozsudek soudu prvního stupně
v uvedeném rozsahu právní moci (§ 159 o. s. ř.), včetně účinků závaznosti (§
159a odst. 1 o. s. ř.) a nezměnitelnosti (§ 159a odst. 4 o. s. ř.), a nemohl
tak již být předmětem přezkumu před odvolacím soudem. Odvolací soud tak výrokem
II napadeného rozsudku rozhodl o zamítnutí práva žalobkyně na zaplacení smluvní
pokuty pouze ve zbývajícím rozsahu uplatněné smluvní pokuty, tj. o zaplacení
částky 116 308,21 Kč, jež je dána rozdílem původně uplatněného nároku na
zaplacení smluvní pokuty, tj. 158 814 Kč, a částkou smluvní pokuty ve výši 42
505,79 Kč, o které již bylo pravomocně rozhodnuto soudem prvního stupně. V
rozsahu práva na zaplacení smluvní pokuty ve výši 116 308,21 Kč se pak
dovoláním žalobkyně zabýval i dovolací soud.
32. Dovolání žalobkyně je přípustné pro posouzení otázky odepření právní
ochrany nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
33. Dovolání je důvodné.
34. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná předmětnou smlouvu
o dodávce a odběru tepla v páře uzavřely dne 8. 12. 2006 jako dvě podnikající
osoby v souvislosti s jejich podnikatelskou činností, Nejvyšší soud nárok
žalobkyně na zaplacení soudní pokuty posoudil podle ustanovení obchodního
zákoníku (srov. § 3028 odst. 3 o. z. a § 261 odst. 1 obch. zák.).
35. Podle § 544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení
smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší,
zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti
nevznikne škoda.
36. Podle § 265 obch. zák. výkon práva, který je v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.
37. Pro ustanovení § 265 obch. zák. platí, že jde o normu s relativně
neurčitou (abstraktní) hypotézou. Stejně jako například ustanovení § 3 odst. 1
obč. zák. přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém
případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného
okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými
skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění
dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku, a proto nepožívá právní ochrany, aniž by však bylo
možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (v souvislosti s
posuzováním výkonu práv v rozporu s dobrými mravy srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, a ze dne 26. 3.
2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými
zjištěními pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající zásadně
postavení přezkumné instance v otázkách právních, korigoval závěry nalézacích
soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách dle § 265
obch. zák. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn.
23 Cdo 3628/2016).
38. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi mimo jiné akcentoval, že
ustanovení § 265 obch. zák. předpokládá, že účastník obchodněprávního vztahu
nesmí při prosazování svých zájmů překročit meze, které vyplývají ze zásad
poctivého obchodního styku, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona,
resp. na základě zákona vznikla. Korektiv „zásady poctivého obchodního styku“
má být poslední možností (ultima ratio), jak ve výjimečných případech zmírnit
či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání
uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým, a že ustanovení § 265 obch.
zák. je třeba vnímat jako příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s ekvitou
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4988/2016).
39. V rozsudku ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1749/2015, Nejvyšší
soud shrnul, že k nepřiznání smluvní pokuty z důvodu uvedeného v § 265 obch.
zák. by musely vést velmi výjimečné okolnosti, které by byly spojeny s
uplatňováním práva na zaplacení smluvní pokuty, tj. šikanózní výkon práva
zjevně poškozující druhou smluvní stranu.
40. V rozsudku ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 202/2006, Nejvyšší
soud vyložil, že není samozřejmě vyloučeno posuzovat jednání smluvní strany,
kterým vymáhá smluvní pokutu, za rozporné se zásadami poctivého obchodního
styku, soud však musí hodnotit samo toto jednání, nikoli jednání jiné a musel
by prozkoumat všechny okolnosti tohoto jednání. Odepřít ochranu by bylo možno
pouze takovému požadavku, který by opomíjel zajišťovací, sankční a kompenzační
charakter institutu smluvní pokuty, nevycházel by z jeho smyslu, popř. by jej
dokonce zneužíval k poškození dlužníka.
41. V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že jednání právní
předchůdkyně žalobkyně bylo „zásadně nepoctivé“ a zjevným zneužitím práva,
neboť tato (s vědomím, že užívá budovu výměníkové stanice „M“ bez právního
důvodu) žalovanou ujišťovala, že si je svého dluhu vědoma, a opakovaně
slibovala, že bezdůvodné obohacení vydá; zápočet žalované však (ani z části)
neuznala a následně vyvolala spor o zaplacení celé fakturované částky včetně
smluvní pokuty za prodlení s jejím zaplacením.
42. Uvedenou úvahu odvolacího soudu Nejvyšší soud považuje vzhledem ke
skutkovým zjištěním a okolnostem věci za zjevně nepřiměřenou. V prvé řadě je
třeba konstatovat, že odvolací soud se nezabýval výkladem ujednání o smluvní
pokutě (§ 266 a násl. obch. zák.) a nezjistil, jakou funkci či funkce měla v
projednávané věci smluvní pokuta plnit, v důsledku čehož při posuzování
poctivosti postupu právní předchůdkyně žalobkyně nijak nezohlednil, zda
vymáhání dané smluvní sankce k plnění zamýšlené funkce směřuje (srov. již
zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 202/2006). Již z tohoto
důvodu tak lze jeho právní posouzení označit za neúplné, tedy nesprávné.
43. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že podle shora citované judikatury
lze ochranu právu na zaplacení smluvní pokuty odepřít pouze výjimečně,
odůvodňují-li to mimořádně závažné okolnosti konkrétního případu (shodně srov.
např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4490/2018, a
ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 24. 7. 2019, sp. zn. 29 Cdo 2162/2018); tyto okolnosti musí být obzvlášť
závažné, jedná-li se o obchodní vztah mezi dvěma podnikateli (srov. shora
citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 123/2011), jak tomu bylo v
posuzované věci. Okolnosti, pro které odvolací soud odepřel ochranu
subjektivnímu právu žalobkyně, přitom podle Nejvyššího soudu využití takto
výjimečného postupu neodůvodňují. Žalovaná si byla (musela být) vědoma své
povinnosti zaplatit včas fakturu za dodávku tepla v páře vyplývající z
předmětné smlouvy, jakož i sjednaných důsledků jejího prodlení. Žádné ujednání
ji přitom neopravňovalo zadržet smluvní plnění za účelem vyřešení mimosmluvních
vztahů s právní předchůdkyní žalobkyně. Jestliže odvolací soud v dané
souvislosti poukazoval na vědomí právní předchůdkyně žalobkyně o alespoň
částečné důvodnosti požadavku a zápočtu žalované, Nejvyšší soud upozorňuje, že
zatímco splatnost předmětné faktury končila dnem 5. 4. 2015, žalovaná k
zápočtu, v jehož důsledku pohledávka žalobkyně zčásti zanikla, přistoupila až
18. 8. 2015, tedy po několika měsících prodlení s plněním svých závazků.
Nejvyšší soud za daných okolností nepovažuje následný postup právní
předchůdkyně žalobkyně, která uplatnila svůj nárok na zaplacení sjednané
smluvní pokuty, za natolik mimořádně závažný a nepoctivý, aby svou intenzitou
odůvodnil odepření ochrany jejímu subjektivnímu právu.
44. V neposlední řadě Nejvyšší soud podotýká, že odůvodnění napadeného
rozhodnutí považuje za vnitřně rozporuplné, jestliže odvolací soud odepřel
ochranu právu žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty, neboť její jednání
považoval za nepoctivé a zjevné zneužití práva, zatímco obdobné jednání již
nepovažoval za rozporné s dobrými mravy při posuzování procesní obrany žalované
proti vznesené námitce promlčení (srov. bod 20 odůvodnění napadeného
rozhodnutí). Lze sice souhlasit s odvolacím soudem, že poctivost (dikcí § 265
obch. zák. „zásady poctivého obchodního styku“) a dobré mravy představují
odlišné instituty, ze shora označené judikatury však vyplývá, že kritéria pro
posouzení zjevného zneužití práva a rozporu určitého jednání s dobrými mravy,
resp. zásadami poctivého obchodního styku se v převážné míře překrývají,
přičemž zásadní rozdíl mezi nimi spočívá ve vyšších požadavcích kladených na
podnikatele vystupující v obchodních vztazích při ochraně svých subjektivních
práv (srov. již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 123/2011).
45. Nejvyšší soud konečně doplňuje, že se námitkou žalobkyně, podle níž
odvolací soud nepoctivost jednání žalobkyně při uplatnění práva na smluvní
pokutu nesprávně posoudil podle ustanovení § 8 o. z., nezabýval, neboť s
ohledem na posouzení důvodnosti předchozí žalobkyní v dovolání vznesené otázky,
by to bylo nadbytečné.
46. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými
v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení takovou vadou zatíženo nebylo.
V. Závěr
47. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu v té části výroku II, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak,
že se žaloba o zaplacení 116 308,21 Kč s příslušenstvím zamítá, včetně
navazujících výroků III, IV a V o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §
243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
48. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za
středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
49. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu