28 Cdo 1384/2017-254
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., v právní věci žalobce M. S., zastoupeného Mgr. Vítězslavem Dohnalem,
advokátem se sídlem v Táboře, Příběnická 1908/12, proti žalovanému V. W.,
zastoupenému Mgr. Hanou Kuncovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Marie
Cibulkové 394/19, o vzájemném návrhu na zaplacení částky 150.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 63/2014,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13.
prosince 2016, č. j. 16 Co 290/2016-223, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 8.954,- Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Vítězslava Dohnala, advokáta se
sídlem v Táboře, Příběnická 1908/12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 5. 2016, č. j. 27 C 63/2014-164,
ve znění opravného usnesení ze dne 6. 10. 2016, č. j. 27 C 63/2014-206, uložil
žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 165.000,- Kč s úroky z prodlení ve
výši 7,05 % ročně z částky 12.412,- Kč od 31. 1. 2013 do zaplacení, ve výši
8,05 % ročně z částky 70.521,- Kč od 1. 3. 2014 do zaplacení, ve výši 8,05 %
ročně z částky 49.650,- Kč od 5. 12. 2014 do zaplacení, ve výši 8,05 % ročně z
částky 16.367,- Kč od 26. 2. 2015 do zaplacení a ve výši 8,05 % ročně z částky
16.550,- Kč od 21. 7. 2015 do zaplacení (výrok I.). Dále zamítl vzájemný návrh,
kterým se žalovaný na žalobci domáhal zaplacení částky 150.000,- Kč s
příslušenstvím (výrok II.). Žalobci byla uložena povinnost doplatit České
republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 soudní poplatek z žaloby ve výši
3.301,- Kč (výrok III.). Žalovanému byla uložena povinnost zaplatit České
republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 na nákladech řízení státu částku
4.129,80 Kč (výrok IV.). Žalovanému byla dále uložena povinnost zaplatit
žalobci na nákladech řízení částku 184.582,- Kč k rukám Mgr. Vítězslava Dohnala
(výrok V.).
Městský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 13. 12. 2016, č. j.
16 Co 290/2016-223, rozsudek soudu prvního stupně (ve znění opravného usnesení)
v zamítavém výroku II. o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení částky
150.000,- Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I.) a ve výrocích I., IV. a V.
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (výrok II.).
Ve vztahu k zamítavému výroku II., jenž byl odvoláním napaden, odvolací soud
vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobce, jeho manželka a
žalovaný jsou dále spolu s J. M. a M. H. každý z nich jednou ideálních
čtvrtinou spoluvlastníky pozemku v katastrálním území Č. K., jehož součástí je
dům. V tomto domě žalobce s manželkou užívali půdní prostor společně s
podkrovním bytem 2+1, který byli oprávněni užívat na základě dohody
spoluvlastníků. Pouze z užívaného bytu byl po žebříku přístup do půdního
prostoru. Půdní prostor byl dostatečně velký k vybudování dalších dvou pokojů.
S touto skutečností byli ostatní spoluvlastníci již v roce 2011 seznámeni,
jakož i s tím, že žalobce půdní prostor užívá společně s bytem v podkroví. V
období od 1. 1. 2011 do 31. 1. 2013 žalobce byt spolu s půdním prostorem
pronajímal třetí osobě. Po uplynutí uvedeného období nemohlo být postaveno
najisto, zda je půdní prostor (kolaudovaný jako společný prostor domu)
žalobcem, popřípadě třetí osobou, dále užíván, neboť ani žalovaný nebyl schopen
v tomto směru dotvrdit rozhodné skutečnosti. Odvolací soud se ztotožnil s
právním posouzením věci přijatým soudem prvního stupně, tj. že žalobci vzniklo
za dobu od 1. 1. 2011 do 31. 1. 2013 na úkor žalovaného bezdůvodné obohacení ve
výši 75.000,- Kč (dále žalovaných 75.000,- Kč představovalo pohledávku M. H.,
jež byla žalovanému postoupena), které by byl žalobce povinen vydat, neboť bez
vědomí ostatních spoluvlastníků užíval část (půdní prostor) společné věci.
Dvouletá subjektivní promlčecí lhůta začala spoluvlastníkům běžet již v roce
2011, neboť tehdy získali poznatek o tom, že společný (půdní) prostor žalobce
užívá. Protože je vydání bezdůvodného obohacení splatné na výzvu (v poměrech
projednávané věci podáním vzájemného návrhu při jednání soudu prvního stupně
dne 14. 5. 2015), nastala splatnost pohledávky dne 15. 5. 2015. Protože však
žalobce vznesl námitku promlčení, nebylo možné pohledávku ve výši 150.000,- Kč
z titulu bezdůvodného obohacení žalovanému přiznat. Vznesená námitka promlčení
coby výkon práva přitom není v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný totiž netvrdil
žádné skutečnosti nastalé až po vzniku uplatněného nároku, které by posouzení
námitky promlčení jako nesouladné s dobrými mravy odůvodňovaly (odvolací soud
odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo
1839/2000, jenž byl publikován pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti potvrzujícímu výroku I.) podal
žalovaný dovolání. Má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu § 237
občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), neboť odvolací soud se při řešení
relevantní otázky hmotného práva, promlčení a dobrých mravů, odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ;;;;; a domnívá se, že
předmětná právní otázka měla být posouzena jinak, než jak učinil odvolací soud.
Namítá, že vzhledem k neodstranění protiprávního stavu nemohla začít běžet
promlčecí doba, a pokud by promlčecí doba běžet začala, pak byla námitka
promlčení vznesena v rozporu s dobrými mravy. Dovolatel je přesvědčen o tom, že
žalobce zneužívá práva promlčení tím, že uplatnil námitku promlčení až v řízení
před soudem, přičemž dovolatele udržoval v naději, že dojde ke kompenzaci
obohacení ze zvětšeného a pronajímaného bytu. S odkazem na judikaturu soudu
dovolacího (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo
5014/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo
2648/2003) a Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn.
IV. ÚS 262/2010, publikovaný pod číslem 198/2002 ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu) uvádí, že výkon práva spočívající ve vznesení námitky
promlčení nesmí být v rozporu s dobrými mravy, že rozpor s dobrými mravy je
nutno posuzovat individuálně a že jej nelze dovozovat z okolností a důvodů
spojených pouze s uplatněným nárokem, ale z okolností, za nichž byla tato
námitka uplatněna. Míní přitom, že žalobcem uplatněná námitka promlčení je
výrazem zneužití práva na jeho úkor a že marné uplynutí promlčecí doby
nezavinil. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v
dovoláním napadeném výroku zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu
k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolatel předkládá dovolacímu soudu
k řešení otázky, s nimiž se podrobně vypořádal již odvolací soud. Dovolání
potom není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné proto, že odlišné posouzení obou
právních otázek, které žalovaný v dovolání vymezuje, ve skutečnosti zakládá na
odlišně zjištěném skutkovém stavu a jiném (pro sebe výhodnějším) hodnocení
provedených důkazů. Žalobce navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v
řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu
bylo vydáno dne 13. 12. 2016 (srovnej část první, čl. II, bod 2. zákona č.
296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému
rozhodnutí odvolacího soudu, že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem
řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je splněna i
podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a
že byl uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a
odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237
o. s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v
projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a
ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na
internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, stejně jako ostatní dále
citovaná rozhodnutí). Argument, podle kterého „při řešení otázky hmotného,
resp. procesního, práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve
smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou
takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této
otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 4/2014). Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř.
proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o
způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen
tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či
procesního práva se má, podle mínění dovolatele, dovolací soud odchýlit
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR
55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolatel obsahově vymezuje dvě právní otázky, k nimž by se měl dovolací soud
vyjádřit, a to z pohledu kritéria přípustnosti dovolání spočívajícího v
odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Ač k tomuto hledisku současně připíná dovětek, že „právní otázka v této věci by
měla být posouzena jinak, než jak rozhodl odvolací soud“, z obsahového hlediska
jiný důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. neuplatňuje. Navíc,
pokud by měl na mysli požadavek na diformitu v rozhodování soudu odvolacího a
soudu dovolacího, významově by tím nevystihl hledisko přípustnosti dovolání,
aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím
soudem) posouzena jinak“ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5.
2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalovaného není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení ani jedné
z vymezených otázek hmotného práva od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu neodchýlil.
Námitka, jejímž obsahem je tvrzení, že dvouletá subjektivní promlčecí lhůta
určená ustanovením § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), k uplatnění nároku na vydání
bezdůvodného obohacení nepočala běžet, a tedy ani nemohlo dojít k promlčení
nároku, přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud (potažmo soud
prvního stupně) předmětnou právní otázku vyřešil způsobem korespondujícím se
závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací soud ve své
judikatuře konstantně zastává názor, že z hlediska posouzení počátku běhu
dvouleté promlčecí lhůty je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním
případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného
obohacení a kdo jej získal. Jinak řečeno, pro počátek subjektivní promlčecí
doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující
subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví všechny takové okolnosti, které jsou
relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, a usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 931/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5328/2015). Žalovaný navíc konstruuje jiné právní
posouzení věci na odlišně zjištěném skutkovém stavu, čímž žádá, aby dovolací
soud své právní úvahy založil na skutkovém stavu, který v nalézacím řízení buď
nebyl zjištěn, anebo byl zjištěn jinak. Dovolací soud v této souvislosti
připomíná, že skutkovým stavem z nalézacího řízení je vázán. Zjištěné
skutečnosti s účinností od 1. 1. 2013, kdy je jediným zákonným důvodem dovolání
nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), tak nemůže měnit
(srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo
1949/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo
1842/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo
4295/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo
3513/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo
4282/2013). Ze shodného důvodu nemůže být od shora uvedeného data v dovolacím
řízení úspěšně zpochybněno ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem
opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo
1539/2013).
Přípustnost dovolání nemohla založit ani argumentace, že odvolací soud se
odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky rozporu
výkonu práva (vznesení námitky promlčení) s korektivem dobrých mravů ve smyslu
§ 3 odst. 1 obč. zák.
Sluší se uvést, že dovolací soud je oprávněn posoudit, zda výkon práva je v
individuálně definovaných skutkových poměrech věci v rozporu s dobrými mravy,
jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo
2160/2007). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními povětšinou
brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající postavení pouze přezkumné instance,
korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou
nepřiměřenost v jejich úvahách (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10.
2014, sp. zn. 28 Cdo 3186/2014). V této souvislosti dovolací soud dále
konstatoval, že oprávnění aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu
výkonu práva v rozporu s dobrými mravy musí být, přinejmenším převažující
měrou, vyhrazeno nižším instancím, jež jsou – vzhledem k zásadám ústnosti a
přímosti řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu, a disponují tak
náležitými skutkovými podklady pro své rozhodování (a právě soudy nižších
stupňů také mohou hodnotit důkazy, které provedly). To musí platit právě o
aplikaci takového mezního pojmu, jímž dobré mravy nepochybně jsou (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004).
Ve vztahu k námitce promlčení Nejvyšší soud odůvodnil a formuloval závěr, podle
nějž dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva
uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v
právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k
jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení
by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo
výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí
doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v
důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s
rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo
včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik
výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní
jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod
číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1860/2011). Odepřít výkon práva
spočívajícího ve vznesení námitky promlčení, tak lze jen na základě
skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení
se žalovaný vznesením námitky promlčení brání (srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014). Rozpor námitky promlčení s
dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla
námitka promlčení uplatněna, nikoliv z okolností a důvodů, z nichž je dovozován
vznik uplatněného nároku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7.
2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009).
O výjimečný případ, v němž by ve světle uvedené judikatury pro rozpor s dobrými
mravy nebylo lze přihlédnout k jinak důvodně vznesené námitce promlčení, však v
posuzovaném případě zjevně nejde. Dovolatel v nalézacím řízení neuvedl, natož
aby prokazoval, relevantní okolnosti, z nichž dovozoval rozpor žalobcem
vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, které by nastaly v souvislosti s
jejím uplatněním, a ani netvrdil žádné okolnosti, které by mu bránily právo u
soudu uplatnit včas. Samotná skutečnost, že žalobce se na úkor žalovaného
dlouhodobě bezdůvodně obohacoval, není důvodem pro odepření účinků námitky
promlčení pro rozpor s dobrými mravy. Rovněž se nepodává, že by jednání žalobce
vykazovalo znaky šikanózního jednání. Dovolací soud považuje závěry odvolacího
soudu za zcela přiměřené, jež tak nezakládají přípustnost dovolání.
Pro závěr o rozporu námitky promlčení vznesené žalobcem s dobrými mravy
nesvědčí ani dovolatelem odkazovaná judikatura. Nepřípadný je poukaz na nález
Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/2010, jenž na posuzovaný
případ zjevně nedopadá, neboť vychází z odlišných specifických skutkových
okolností případu (zabýval se sice vztahem dobrých mravů a námitky promlčení,
jednalo se ovšem o nárok na náhradu škody na zdraví, kdy se stěžovatelka
nacházela ve velice nepříznivé životní situaci, která ji omezovala v kontaktu s
okolním světem a znesnadňovala jí uskutečnění patřičných právních jednání, a
současně se případ odehrával za naprosto odlišných společensko-politických
poměrů). Obdobné platí i o rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn.
28 Cdo 5014/2009, jenž se zabýval střetem majetkových práv státu a jednotlivce
v soukromoprávních vztazích, a z pohledu rozporu námitky promlčení s dobrými
mravy se blíže věnoval šikanóznímu výkonu práva. Odkazuje-li dovolatel na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2684/2003, je
nutno konstatovat, že odvolací soud v poměrech projednávané věci v něm
dovozované závěry o potřebě přihlédnout k okolnostem, za nichž byla námitka
promlčení uplatněna, respektoval.
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalovaného není přípustné, a proto
Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 24. dubna 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu