28 Cdo 5328/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců
Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce D. K.,
zastoupeného Mgr. Pavlem Vintrem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská
2133/138, proti žalovanému R. V., zastoupenému Mgr. Petrou Hruškovou,
advokátkou se sídlem v Praze 1, Hybernská 1009/24, o zaplacení částky 978.085,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 4 C
333/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
14. května 2015, č. j. 24 Co 136/2015-248, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 15.149,- Kč k rukám Mgr. Pavla Vintra do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Žalovaná částka představovala ušlý zisk vzniklý tím, že žalovanému banka
neposkytla úvěr, protože ručil za úvěry žalobce, který hradil některé splátky
se zpožděním. Posléze žalobce zjistil, že částku uhradil žalovanému bez
právního důvodu, a domáhal se vydání bezdůvodného obohacení. Soud předně
zkoumal splnění podmínek vzniku odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. a
dospěl k závěru, že žalobce plnil na základě smyšleného tvrzení o odpovědnosti
za škodu a toto plnění je plněním bez právního důvodu ve smyslu § 451 odst. 2
obč. zák. Námitku promlčení soud shledal nedůvodnou. Jelikož žaloba byla podána
dne 28. 6. 2013, běh subjektivní ani objektivní promlčecí lhůty neskončil.
Žalovaný žalobci nevydal bezdůvodné obohacení ani v dodatečně poskytnuté lhůtě,
čímž se dostal do prodlení, soud proto žalobci přiznal i úrok z prodlení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. května 2015, č. j. 24 Co
136/2015-248, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že
soud prvního stupně ze správně zjištěného skutkového stavu dovodil správné
závěry o neexistenci příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti
žalobce a vznikem škody na straně žalovaného, jakož i o tom, že mezi účastníky
nedošlo k dohodě o zaplacení částky ani k uznání dluhu žalobcem. Plnění
poskytnuté žalobcem bylo plněním bez právního důvodu, protože žalobce plnil na
základě pouhého tvrzení žalovaného o jeho odpovědnosti za škodu, kterému s
ohledem na vzájemný přátelský vztah uvěřil. Soud prvního stupně posoudil
správně i námitku promlčení, když konstatoval, že běh tříleté objektivní
promlčecí lhůty neskončil, a počátek běhu subjektivní lhůty stanovil k
okamžiku, kdy žalobce dospěl k závěru, že není dána jeho odpovědnost za škodu
(a následně vyhledal právní zastoupení). Vycházel-li žalobce do té doby jen z
tvrzení žalovaného o tom, že svým jednáním způsobil neposkytnutí úvěru
žalovanému, nebyl mu znám rozhodný skutkový stav nutný pro posouzení právního
důvodu plnění.
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost
dovozuje ze skutečnosti, že otázka vzniku bezdůvodného obohacení má být
dovolacím soudem posouzena jinak a že v otázce běhu subjektivní promlčecí doby
se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobce totiž
uhradil dovolateli veškeré částky zcela dobrovolně s vědomím, že mu způsobil
nepříjemnosti. Co se týče posouzení běhu promlčecí doby, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 14. srpna 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, se týká možnosti běhu
subjektivní promlčecí lhůty od sdělení právního zástupce při přípravě na soudní
řízení. V dané věci došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení plněním bez právního
důvodu již samotným plněním, přičemž žalobce nabyl s každou splátkou vědomost o
rozsahu případného bezdůvodného obohacení a o osobě obohaceného, a nikoliv
pouze možnost se tyto skutečnosti dozvědět. Vědomost ve smyslu § 107 odst. 1
obč. zák. neznamená znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových
okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (viz
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cz 19/74). Závěr o neexistenci dohody mezi
účastníky, na základě které by žalobce poskytoval dovolateli plnění, je v
rozporu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Žalobce je dostatečně
finančně gramotný, věděl proč a kolik dovolateli platí. Jeho následná změna
postoje odůvodněná poučením právního zástupce nemůže obstát.
Žalobce ve vyjádření k dovolání trval na tom, že jedinou nepříjemností, kterou
dovolateli způsobil prodlením s úhradou splátek úvěru, bylo doručení upomínky
ze strany stavební spořitelny. Z žádných důkazů nelze dovodit, že důvody, pro
které banka dovolateli odmítla poskytnout předmětný úvěr, jakkoli souvisely s
osobou žalobce, naopak po prodlení bylo žalobci různými bankami poskytnuto
několik dalších úvěrů a dovolateli bylo odmítnuto poskytnutí několika úvěrů i
před prodlením žalobce. Dovolatel také směšuje objektivní a subjektivní
promlčecí lhůtu. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatnil žalobce před
uplynutím tříleté objektivní promlčecí lhůty, přičemž subjektivní promlčecí
lhůta začala žalobci běžet až po poradě s právním zástupcem, a zároveň nemohla
začít běžet dřív než po dni 22. 5. 2013, kdy žalobce ještě projevoval úmysl
poskytnout dovolateli finanční prostředky. Poukázal na to, že na rozdíl od nyní
projednávané věci se ve věci sp. zn. 30 Cdo 2758/2006 jednalo o situaci, kdy
žalovaná měla k dispozici veškeré listinné podklady prokazující existenci
bezdůvodného obohacení před poradou s advokátem, a věc sp. zn. 2 Cz 19/74 se
týká promlčení práva na náhradu škody, nikoliv práva na vydání bezdůvodného
obohacení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna
2013 do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II
bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o.
s. ř.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241
odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve
dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel předně tvrdí, že otázka vzniku bezdůvodného obohacení má být
dovolacím soudem posouzena jinak, neboť žalobce mu uhradil veškeré finanční
prostředky dobrovolně s vědomím, že mu způsobil nepříjemnosti. Uvedenou
argumentací však dovolatel brojí proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, a to
přestože je dovolacímu soudu zapovězeno přihlížet k námitkám směřujícím proti
skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Vadná nebo nesprávná skutková
zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem a
nemohou jím být ani vady či omyly při hodnocení důkazů, které je soudům svěřeno
k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů. V nyní projednávané věci
odvolací soud řádně předestřel úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů o
vzniku bezdůvodného obohacení i o existenci dohody mezi účastníky, a učiněné
závěry dostatečně odůvodnil. Vyloučil vznik odpovědnosti za škodu na straně
žalobce z důvodu absence příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti
žalobcem a vznikem škody tvrzené dovolatelem, jakož i existenci ústní dohody
mezi účastníky a uznání dluhu žalobcem. Po zhodnocení uceleného souboru
relevantních důkazů učinil odvolací soud logický závěr o vzniku bezdůvodného
obohacení na straně dovolatele na úkor žalobce, který poskytl plnění na základě
pouhého tvrzení dovolatele.
Co se týče otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení a počátku
běhu subjektivní lhůty, podle § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění
z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví,
že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Nejpozději se
právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o
úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (§ 107
odst. 2 obč. zák.).
Promlčením se rozumí marné uplynutí doby stanovené v zákoně pro vykonání práva;
znamená výrazné oslabení subjektivního práva oprávněného účastníka, neboť
promlčením sice jeho nárok nezaniká, nemůže však být soudem přiznán, jestliže
se povinný v soudním řízení promlčení dovolá (uplatní námitku promlčení práva).
Nárok oprávněného účastníka trvá i nadále, stává se však nevymahatelným.
U práva na vydání bezdůvodného obohacení je stanovena dvojí, kombinovaná
promlčecí doba, a to subjektivní a objektivní. Tyto dvě promlčecí doby
počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Subjektivní promlčecí doba je
dvouletá, objektivní promlčecí doba je buď tříletá u nezaviněného a
nedbalostního bezdůvodného obohacení, nebo desetiletá, jedná-li se o úmyslné
bezdůvodné obohacení. Pro vzájemný vztah subjektivní a objektivní promlčecí
doby platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu,
že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba. Pokud marně uplynula alespoň
jedna z uvedených lhůt a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat
(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2010, sp. zn. 28 Cdo 3148/2009).
V otázce běhu subjektivní promlčecí lhůty podle § 107 odst. 1 obč. zák. je
judikatura dovolacího soudu ustálená v tom smyslu, že z hlediska posouzení
počátku běhu dvouleté promlčecí lhůty je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v
konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání
bezdůvodného obohacení a kdo jej získal. Jinak řečeno, pro počátek subjektivní
promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je
rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví všechny takové
okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu (srov. např.
rozsudek ze dne 27. března 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, či rozsudek ze dne
25. dubna 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu ročník 2001, svazek 5, pod C 442), a není přitom rozhodné, že
měl již dříve možnost dozvědět se skutečnosti, na jejichž základě si mohl
učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 4499/2010, rozsudek ze
dne 9. prosince 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 14. srpna 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, srov. též Švestka, J. Spáčil, J.,
Škárová, M., Hulmák, M. a kol., Občanský zákoník, I, Praha: C. H. Beck, 2.
vydání, 2009, s. 609). Nezáleží dále ani na tom, zda se oprávněný o svém právu
nedozvěděl vlastním zaviněním, tedy zda se (skutečně) o svém právu dozvědět
mohl anebo měl dozvědět při vynaložení potřebné péče. Vědomost oprávněného o
tom, že se na jeho úkor někdo obohatil a o tom, v čí prospěch k tomuto
obohacení došlo, musí být skutečná, prokázaná, nikoliv jen předpokládaná (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2002, sp. zn. 33 Odo 877/2001, a
rozsudek sp. zn. 33 Odo 766/2002, cit. výše). Takovou vědomostí přitom § 107
odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž vědomost o všech
skutkových okolnostech, z nichž lze dovodit odpovědnost za bezdůvodné obohacení
(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2007, sp. zn. 33 Odo 528/2006).
Pro posouzení dané věci je podstatné, kdy žalobce skutečně zjistil všechny
potřebné skutkové okolnosti, z nichž mohl dovodit, že dovolateli poskytl plnění
bez právního důvodu, jde tedy o žalobcovo subjektivní zjištění, že předmětná
škoda na straně dovolatele nevznikla v důsledku jeho jednání (případně
nevznikla vůbec).
Dovolatel po žalobci požadoval zaplacení ušlého zisku z titulu odpovědnosti za
škodu, neboť v důsledku prodlení žalobce s placením splátek úvěru, u kterého
byl dovolatel v pozici ručitele, měl být dovolatel veden v registru dlužníků, a
proto mu neměl být poskytnut úvěr, a nemohl tak investovat a zhodnotit
prostředky, které z něj zamýšlel získat. Žalovanou částku žalobce uhradil
dovolateli v domnění, že mu svým jednáním (když se měl dostat do registru
dlužníků) skutečně přivodil škodu. O vnitřním subjektivním přesvědčení žalobce
o povinnosti plnit dovolateli svědčilo jeho celkové jednání, kdy dlouhodobě a
trvale projevoval úmysl nahradit škodu tvrzenou a vyčíslenou dovolatelem. Bylo
tomu tak až do okamžiku, kdy požadovaná částka překročila hranici únosnosti a
přiměřenosti vzhledem k charakteru jednání žalobce. Žalobce po celou dobu
vycházel z tvrzení odvolatele (o jednání banky a důvodech neposkytnutí úvěru),
o nichž až později vyšlo najevo, že byla nepravdivá, či nadnesená (a sice že
dovolatel nebyl veden v registru dlužníků, ale toliko v databázi Bankovního
registru klientských informací; nebo že skutečným důvodem neposkytnutí úvěru
dovolateli byla jeho nedostatečná bonita dle metodiky banky; jakož i
skutečnost, že vyčíslený ušlý zisk z nerealizovaného pronájmu dovolatel uváděl
ve zřejmě hypotetické rovině). Ve smyslu výše citované judikatury není
významné, že žalobce nevynaložil dostatečné úsilí k tomu, aby si ověřil
správnost a pravdivost tvrzení dovolatele dříve (pokud by mu vůbec banka
potřebné informace poskytla). Ostatně s ohledem na velmi blízký přátelský vztah
účastníků řízení neměl žalobce pádný důvod nevěřit tvrzením žalovaného.
O subjektivním momentu, kdy si žalobce uvědomil rozhodné okolnosti potřebné k
uplatnění svého práva u soudu, lze uvažovat nejdříve k okamžiku, kdy vyhodnotil
stupňující se požadavky dovolatele vzhledem k rozsahu porušení své povinnosti
jako nepřiměřené. Takový moment, s ohledem na specifické skutkové okolnosti
případu, z nichž vycházel důsledně odvolací soud, nepochybně nemohl nastat
během období, kdy dobrovolně uhrazoval různými způsoby postupně jednotlivé
částky domnělé škody, tedy během období před měsícem září 2012, a rozhodně jej
nelze vázat již k okamžiku zaplacení první části žalované částky v červnu 2010
(bylo nesporné, že k úhradě první částky došlo 30. 6. 2010), kdy byl žalobce
zjevně bytostně přesvědčen, že způsobil škodu. Přesný okamžik skutečného nabytí
vědomosti žalobce o tom, že dovolateli vzniklo jeho plněním bezdůvodné
obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil, nelze určit jednoznačně a vzhledem ke
konkrétním okolnostem souzené věci a datu podání žaloby (28. 6. 2013) to ani
není potřeba. Je totiž nepochybné, že tento okamžik nastal v období mezi tím,
co žalobce přestal dovolateli poskytovat finanční prostředky (září 2012) a
vyhledáním právního poradenství (květen 2013). Lze tedy uzavřít, že i kdyby
tato lhůta začala běžet již v září 2012, dokdy byl žalobce prokazatelně
subjektivně přesvědčen o existenci své odpovědnosti za údajnou škodu, v době
podání žaloby dne 28. 6. 2013 nemohlo být právo na vydání bezdůvodného
obohacení promlčeno, protože subjektivní promlčecí doba (a ovšem ani
objektivní) neuplynula.
Nelze dát za pravdu ani námitce dovolatele, že žalobce nabyl s každou splátkou
vědomost o rozsahu případného bezdůvodného obohacení a o osobě obohaceného. V
rozsudku ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. 33 Cdo 466/2014, sice Nejvyšší soud
konstatoval, že při postupném pokračujícím získávání majetkového prospěchu se z
hlediska promlčení považují za samostatné nároky na vydání plnění z
bezdůvodného obohacení nároky, které vznikly ze samostatných oddělitelných
případů bezdůvodného obohacení, i když jde o stejné subjekty a stejné skutkové
podstaty bezdůvodného obohacení. Citované závěry však nelze aplikovat na nyní
projednávanou věc, protože skutkově se případ týkal odlišné situace. V uvedeném
případě se žalobkyně domáhala vydání částek nákladů řízení přiznaných k rukám
jejího advokáta v šesti samostatných soudních řízeních, jež si advokát
ponechal, aniž na to měl právo. Dovolací soud uzavřel, že subjektivní promlčecí
lhůta začala běžet ode dne, kdy se žalobkyně dozvěděla o úhradě nákladů toho
kterého řízení na advokátův účet. Případ však v jakémkoliv momentu postrádá
rovinu subjektivního přesvědčení žalobkyně o tom, že advokát by byl oprávněn
ponechat si předmětné finanční prostředky. Vzhledem k odlišným okolnostem
projednávané věci podrobně popsaným výše nelze považovat částky hrazené
žalobcem dovolateli z hlediska posouzení subjektivní promlčecí lhůty za
samostatné a žalovanou částku je nutné vnímat v souhrnu. Subjektivní promlčecí
lhůta totiž začala běžet ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o tom, že dovolateli
není odpovědný za údajnou škodu, přičemž skutečné a prokázané nabytí
subjektivní vědomosti žalobce ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák. ohledně celé
částky spadá do jednoho okamžiku, resp. období, jak je rovněž rozvedeno výše.
Dovolací soud proto uzavírá, že subjektivní promlčecí doba nezačala běžet dříve
než v září 2012, nárok žalobce, uplatněný žalobou dne 28. 6. 2013, není
promlčen, a tudíž ani tato otázka nemohla založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud rozhodl věcně správně a v souladu s
judikaturou dovolací instance. Ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro
které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle
§ 237 o. s. ř., a proto aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.
s. ř.), dovolání ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č.
484/2000 Sb. s účinností od 7. května 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17.
dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil
dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8
odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve spojení s § 7 bodu 6 činí sazba odměny za
jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 12.220,- Kč, společně s
paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle §
13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a DPH, má tedy žalobce právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení ve výši 15.149,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. března 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu