28 Cdo 931/2016-345
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše
Póla v právní věci žalobců a) Z. F., J., a b) M. F., J., obou zastoupených
JUDr. Hanou Poprachovou, advokátkou se sídlem v Trutnově, Svatojánské nám. 47,
proti žalované J. V., J., zastoupené JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem se
sídlem v Semilech, Nádražní 24, o zaplacení částky 1.535.156,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 144/2009, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12.
listopadu 2015, č. j. 24 Co 243/2015-309, takto:
I. Dovolání se o d m í t á.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 17.420,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám JUDr. Hany Poprachové, advokátky se sídlem v Trutnově, Svatojánské nám.
47.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Okresní soud v Semilech (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 23. 1. 2015, č. j. 3 C 144/2009-273, řízení co do částky 935.156,- Kč se
specifikovaným úrokem z prodlení zastavil (výrok I.), žalované uložil povinnost
zaplatit žalobcům částku 600.000,- Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení
(výrok II.) a dále rozhodl, že žalobci jsou povinni nahradit žalované náklady
řízení ve výši 145.723,30 Kč k rukám advokáta JUDr. Miloslava Noska (výrok
III.). K odvolání všech účastníků Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem
ze dne 12. 11. 2015, č. j. 24 Co 243/2015-309, rozsudek soudu prvního stupně v
odvoláním napadeném výroku II. potvrdil (výrok I.), v odvoláním napadeném
výroku III. jej změnil tak, že žalobci jsou povinni nahradit žalované k rukám
jejího zástupce JUDr. Miloslava Noska částku 62.639,- Kč (výrok II.), a dále
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.); ve výroku I. zůstal
rozsudek okresního soudu nedotčen (výrok III.). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, které směřuje
„do výroku II., kterým byl potvrzen výrok okresního soudu, jímž jí bylo uloženo
zaplatit žalobcům částku 600.000,- Kč s příslušenstvím, a do výroků
souvislých“. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu „v
dotčených výrocích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu jednání“. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. -
dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1
věty první o. s. ř. odmítl, neboť není přípustné (§ 237 o. s. ř.), jelikož
rozhodnutí odvolacího soudu je ve výroku o věci samé v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu. K otázce, kdy se oprávněný dozví, že došlo
k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (§ 107 odst. 1 obč. zák.), srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo
2758/2006, ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3977/2007, či ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5328/2015, a ze dne 27. 3. 2007, sp. zn.
33 Odo 306/2005,
v nichž byl vysloven závěr, že pro počátek subjektivní promlčecí doby k
uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující
subjektivní okamžik, kdy se žalobce dozví takové okolnosti, které jsou
relevantní pro uplatnění práva u soudu, přičemž není významné, zda žalobce má
takové právní znalosti, aby byl subjektivně schopen posoudit, že smlouva je
neplatná. Touto vědomostí se míní znalost skutkových okolností, z nichž lze
odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. K otázce počátku běhu subjektivní
promlčecí doby na vydání bezdůvodného obohacení podle § 107 odst. 1 obč. zák. v
případě investic do nemovitosti, ohledně níž je u soudu veden spor o
vlastnictví z důvodu odstoupení od smlouvy, srov. opětovně rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, v němž dovolací soud mimo
jiné dovodil, že je nutno vycházet z prokázané, skutečné, nikoliv jen
předpokládané vědomosti oprávněného o tom, že došlo na jeho úkor k získání
bezdůvodného obohacení a kdo je získal, a že rozhodující je proto subjektivní
moment, kdy se oprávněný dozví o okolnostech, které jsou rozhodující pro
uplatnění jeho práva. Obdobně - v případě neplatné kupní smlouvy o převodu
vlastnického práva k nemovitosti - srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3430/2013. Jestliže v dané věci bylo zjištěno, že žalobci, kteří se stali
vlastníky předmětných nemovitostí na základě kupní smlouvy uzavřené se
společností LEASING-STAR dne 2. 9. 2003 s právními účinky vkladu do katastru
nemovitostí ke dni 3. 9. 2003, provedli rekonstrukci těchto nemovitostí v době
od roku 2004 do června 2007 (kdy byli jako jejich vlastníci zapsáni v katastru
nemovitostí), pak počátek běhu subjektivní promlčecí doby k vydání bezdůvodného
obohacení, spočívajícího v investicích do nemovitostí, nelze vztahovat k datu
25. 9. 2003, kdy jim zástupce žalované dopisem sdělil, že nejsou vlastníky
nemovitostí z důvodu, že kupní smlouva ze dne 2. 9. 2003 i smlouva ze dne 12. 7. 2001 uzavřená mezi žalovanou a jejím dnes již zemřelým manželem na straně
jedné a společností LEASING-STAR na straně druhé jsou neplatné, neboť k tomuto
datu bezdůvodné obohacení žalované (ještě) nevzniklo, nýbrž až k datu 17. 9. 2007, kdy byl v přítomnosti žalobců při odvolacím jednání ve věci vedené u
Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 24 Co 149/2007 vyhlášen rozsudek,
jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 5 C 561/2004, kterým bylo určeno, že žalovaná a její (dnes již zemřelý)
manžel Ing. K. V. jsou vlastníky předmětných nemovitostí ve společném jmění
manželů; v tomto okamžiku totiž žalobci získali subjektivně vědomost o všech
rozhodných skutkových okolnostech, které jim umožnily žalobou u soudu uplatnit
proti žalované nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení. Námitce
žalované, že odvolací soud se při řešení otázky počátku běhu subjektivní
promlčecí doby odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, proto
přisvědčit nelze.
Pokud pak dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že
uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení, spočívajícího v investicích
do jejích nemovitostí provedených žalobci, není v rozporu s dobrými mravy, a
uvedla-li dále, že dovolání podává „i do výroků souvislých“, pak dovolání
neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. též § 241a odst. 2
o. s. ř.). Pro tuto vadu dovolání, jež nebyla ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněna, nelze v této části v dovolacím řízení pokračovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1745/2015). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.