23 Cdo 4722/2017-393
23 Cdo 371/2018
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci
žalobkyně Automotodrom Brno, a.s., se sídlem v Ostrovačicích, Masarykův okruh
201, PSČ 664 81, IČO 60728825, zastoupené JUDr. Danielem Ševčíkem, advokátem se
sídlem v Brně, Kobližná 19, PSČ 602 00, proti žalovanému R. J., V. n. V.,
zastoupenému JUDr. Janem Šťovíčkem, advokátem se sídlem v Praze 4 – Nuslích,
Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 78, o ochranu dobré pověsti právnické osoby, vedené u
Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 229/2012 - 265, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2015, č. j. 3 Cmo
86/2015-295, a proti rozsudku téhož soudu ze dne 26. dubna 2017, č. j. 3 Cmo
110/2016-352, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítají.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady obou dovolacích řízení v
celkové výši 3 356 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho
zástupce.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. října 2015, č. j. 3 Cmo 86/2015-295,
potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2014, č. j. 56 Cm
229/2012-265, v části jeho II. výroku, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu,
kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zveřejnění omluvy v tisku za výrok:
„a druhá pravda je, že Masarykův okruh je totálně tunelován a vykrádán“, který
žalovaný pronesl dne 4. března 2012 na zasedání valné hromady ASOCIACE JEZDCŮ
RALLYE. Týmž rozsudkem odvolací soud bez dalšího zastavil řízení ve zbytku II.
výroku a I. výroku rozsudku soudu prvního stupně, jimiž soud prvního stupně
omylem rozhodl o jiném výroku žalovaného, který však nebyl předmětem tohoto
sporu. Odvolací soud dále rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve III. výroku o
nákladech řízení a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení s poukazem na
to, že soud prvního stupně nevyčerpal celý předmět řízení (nerozhodl o
požadavku na zaslání písemné omluvy žalobkyni za zmíněný výrok).
Krajský soud v Praze poté dalším rozsudkem ze dne 10. února 2016, č. j. 56 Cm
229/2012-306, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému zaslat žalobkyni
omluvu za shora uvedený výrok (I. výrok) a uložil žalobkyni, aby žalovanému
nahradila náklady řízení (II. výrok). Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne
26. dubna 2017, č. j. 3 Cmo 110/2016-352, tento rozsudek soudu prvního stupně v
I. výroku potvrdil, II. výrok co do výše žalovanému přiznaných nákladů řízení
změnil a dále uložil žalobkyni nahradit žalovanému též náklady odvolacího
řízení.
Proti oběma rozsudkům odvolacího soudu (v té jejich části, kterou byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně) podala žalobkyně dovolání, která považuje za
přípustná podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc nesprávné právní
posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Řízení o nich v zájmu
hospodárnosti spojil Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 a § 112 odst. 1 o. s.
ř. ke společnému projednání.
Žalovaný navrhl z důvodů ve svých obsáhlých vyjádřeních podrobně rozebraných
dovolání jako nepřípustná odmítnout, případně jako nedůvodná zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Oba své rozsudky v té jejich části, v níž potvrdil rozhodnutí soudu prvního
stupně, založil dovolací soud na dvou závěrech; jednak na tom, že žalovaný není
ve sporu pasivně legitimován, protože „v řízení bylo prokázáno“, že žalovaný
byl na valnou hromadu pozván jako vrcholný představitel Autoklubu ČR, jeho
výroky na valné hromadě nekorigoval tam přítomný další člen statutárního orgánu
Autoklubu ČR, ani se od sporného projevu žalovaného Autoklub ČR následně
nedistancoval. Odvolací soud se dále shodl se soudem prvního stupně, že projev
žalovaného byl, vzhledem k okolnostem, za nichž byl učiněn, „fair“ kritikou;
bylo legitimním právem žalovaného kritizovat poměry související s hospodařením
na Masarykově okruhu a na základě vlastních kritérií vyjádřit úsudek o
hospodaření na Masarykově okruhu.
Dovolatelka v obou svých dovoláních předkládá dovolacímu soudu k posouzení
totožné otázky, které podle jejího názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s
judikaturou Nejvyššího soudu, totiž zda v případě, kdy fyzická osoba byla na
jednání pozvána jako představitel právnické osoby, avšak neprojevila, že jedná
jménem této právnické osoby, je její jednání bez dalšího přičitatelné právnické
osobě, a dále otázku, zda sporný výrok shora uvedený je hodnotícím soudem, nebo
skutkovým tvrzením. První z uvedených otázek je podle názoru dovolatelky
vyřešena v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2008, sp.
zn. 28 Cdo 3790/2008, který uvedl, že statuární orgán je povinen projevit, že
jedná jménem právnické osoby, má-li jeho jednání právnickou osobu, za kterou
jedná, zavazovat; pokud by totiž každé jednání statutárního orgánu právnickou
osobu zavazovalo, a to i v případě, že statutární orgán neprojevil, že jedná
jejím jménem, nemohl by statutární orgán činit vlastním jménem (jako fyzická
osoba) žádné právní úkony. Žalobkyně zdůrazňuje, že žalovaný „nikterak
neprojevil, že by jednal za předmětný Autoklub ČR a ani odvolací soud takové
skutkové zjištění neuvádí“. Dále namítá, že posoudil-li odvolací soud výrok
žalovaného jako hodnotící úsudek, odchýlil se od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 30 Cdo 608/2007, podle něhož je hodnotícím
soudem tvrzení, které vyjadřuje subjektivní postoj mluvčího, jehož pravdivost
nelze dokazovat. Pravdivost tvrzení, které žalovaný vyslovil, však zkoumat lze.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2008, sp. zn. 28 Cdo 3790/2008,
o který dovolatelka opírá svou argumentaci, však na danou situaci nedopadá.
Týká se totiž [posuzováno podle právní úpravy zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“), jímž se podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku, řídí právní vztahy i v této věci] právních úkonů
fyzických osob oprávněných za osoby právnické takové úkony činit, tj. projevit
konkrétní vůli směřující k určitému právnímu následku (zejména vzniku, změně
nebo zániku určitých práv a povinností, které právní předpisy s takovým
projevem spojují), který se zpravidla projeví uzavřením smlouvy. Vzhledem k
důsledkům, které takový právní úkon může pro konkrétní subjekt mít, zdůraznil
Nejvyšší soud ve zmíněném rozhodnutí s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti
(šlo o písemně uzavíranou smlouvu), že bylo třeba, aby jednající osoba
projevila v daném případě, zda jednala svým jménem, nebo jménem právnické
osoby, jejímž je statutárním orgánem.
Difamující tvrzení pronesená v rámci veřejného projevu, však nemají povahu
právního, ale protiprávního jednání, jehož důsledkem může být speciální
občanskoprávní sankce uvedená v § 19b odst. 2 a 3 obč. zák. Nejvyšší soud
ustáleně rozhoduje tak, že posoudit, zda odpovědnost za takové jednání nese
mluvčí, nebo instituce, která daného mluvčího vyslala, je třeba analogicky
podle ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák. ve spojení s § 853 obč. zák. Nejvyšší
soud v rozsudku ze dne 27. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2878/2012, v němž
odkázal na obdobné své závěry obsažené v rozsudku ze dne 28. července 2000, sp.
zn. 30 Cdo 1526/2000, uvedl, že je třeba hodnotit konkrétní okolnosti každého
případu, aby bylo možné – z hlediska místního, časového a věcného vztahu ke
konkrétní činnosti, o kterou jde – posoudit, zda se činnost ve smyslu § 420
odst. 2 obč. zák. „použité osoby“ již neděla v rámci pověřením vymezené
činnosti, ale zda šlo o vybočení (exces) z tohoto rámce, tedy činnost vykonanou
výlučně z vlastní iniciativy a ve svém vlastním zájmu, případně v zájmu třetích
osob.
Rozhodnutí odvolacího soudu, podle něhož se jednání žalovaného dá přičítat
konkrétní právnické osobě, jejímž byl žalovaný předsedou, odpovídá kritériím
judikatury shora uvedené. Podle skutkových okolností pronesl žalovaný sporný
výrok v době, kdy byl předsedou automotoklubu a na akci, na kterou byl z titulu
své funkce pozván, jeho výroky se vztahují k předmětu činnosti automotoklubu a
odpovídaly poznatkům, které ve své funkci získal. Řešení této otázky tedy není
v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, dovolání jí se týkající proto není
přípustné.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013 (s
odkazem na svou četnou předchozí judikaturu), uvedl, že i podle občanského
soudního řádu účinného od 1. ledna 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž
odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více
právních otázek, z nichž každé z nich samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není
dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé
z těchto otázek dovoláním nebylo zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto
otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř.
Odvolací soud, jak uvedeno, založil své rozhodnutí mj. na závěru o nedostatku
pasivní věcné legitimace žalovaného, jejíž nedostatek sám o sobě vždy vede k
zamítnutí žaloby. Dovolání vztahující se k této právní otázce, jak rovněž již
uvedeno, není přípustné. Bez ohledu na řešení druhé dílčí otázky, na níž
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, není proto dovolání přípustné jako celek.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1, věty první, o.
s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na jeho výkon (exekuci).
V Brně dne 28. 3. 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu