23 Cdo 3120/2021-224
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobkyně STAVOKLIMA s. r. o., se sídlem v Homoli, Budějovická 450,
identifikační číslo osoby 60827980, zastoupené Mgr. Janem Úlehlou, advokátem se
sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, proti žalované MBQ s. r. o.,
se sídlem v Praze, Pobřežní 249/46, identifikační číslo osoby 24247677,
zastoupené Mgr. Ing. Vladimírem Mrázem, advokátem se sídlem v Praze, Kukelská
919/2, o zaplacení částky 1.549.015,28 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 77/2019, o dovolání žalobkyně a žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2021, č. j. 20 Co
116/2021-193, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2021, č. j. 20 Co
116/2021-193, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 8. 2020, č. j.
30 C 77/2019-157, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 4. 2021, č. j. 30 C
77/2019-187, oba v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnuto o povinnosti žalované
hradit úroky z prodlení ve výši 0,15 % jdoucí z částky 1.054.640,69 Kč denně od
24. 3. 2019 do zaplacení, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, se zrušují a
věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
III. Ve zbylém rozsahu se dovolání žalované odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodoval
o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky
1.549.015,28 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku ceny díla provedeného na
základě smlouvy o dílo ze dne 17. 10. 2018. Žalovaná v rámci své procesní
obrany proti návrhu žalobkyně uplatňovala nárok na smluvní pokutu ve výši
žalované jistiny.
2. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 8. 2020, č. j. 30 C
77/2019-157, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 4. 2021, č. j. 30 C
77/2019-187, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1.417.176,19 Kč s úroky
z prodlení v sazbě 0,15 % denně jdoucími z této částky ode dne 24. 3. 2019 do
zaplacení (I. výrok), zamítl žalobu o zaplacení částky 131.839,09 Kč s úroky z
prodlení v sazbě 0,15 % denně jdoucími z částky 6.822.258,81 Kč ode dne 24. 3.
3. Vyšel přitom z toho, že:
a) Žalobkyně jako zhotovitel uzavřela s žalovanou jako objednatelem dne
17. 10. 2018 smlouvu o dílo s předmětem „Vestavba prodejny Lidl, Vinohradská
2405/190“ (dále jen „smlouva“).
b) Žalobkyně se zavázala dokončit předmět díla do 5. 12. 2018 s termíny
provedení dílčích prací do 29. 10. 2018 a do 26. 11. 2018.
c) Ve smlouvě bylo ujednáno, že v případě nesplnění termínů plnění ze
strany zhotovitele je povinen uhradit objednateli smluvní pokutu ve výši 0,4 %
z ceny díla za každý den prodlení s dodržením termínu plnění; v případě
nedodržení dílčího termínu plnění činí smluvní pokuta 0,1 % z ceny díla za
každý den prodlení se splněním dílčího termínu plnění.
d) Pro případ prodlení objednatele s oprávněně uplatněnou platbou bylo
ve smlouvě ujednáno právo zhotovitele na úrok z prodlení v sazbě 0,15 % z ceny
díla za každý den prodlení.
e) U první části zakázky s dílčím termínem plnění do 29. 10. 2018 se
zhotovitel ocitl v prodlení po dobu nejméně sedmi dnů, aniž by jejímu dokončení
bránilo prodlení na straně objednatele.
f) U části zakázky s dílčím termínem plnění 26. 11. 2018 je zhotovitel
odpovědný za prodlení v délce trvání devíti dnů.
g) Žalobkyně práce ukončila ke dni 9. 1. 2019 a zápis o předání díla s
výhradami byl proveden ke dni 17. 1. 2019. Ke dni následujícímu byly vady
odstraněny.
h) Za plné nedokončení díla ke dni 5. 12. 2018 a následky prodlení
nenese odpovědnost zhotovitel z důvodů změn specifikací díla ze strany
objednatele.
i) Žalobkyně vyúčtovala cenu díla třemi daňovými doklady. První dvě
částky žalovaná uhradila. U třetí částky 3.930.525 Kč byla zohledněna
pozastávka v rozsahu 10 % (tj. 393.052,50 Kč). Žalovaná z této částky uhradila
874.455,22 Kč.
j) Žalovaná oznámením ze dne 25. 3. 2019 započetla vůči pohledávce
žalobkyně na doplatek ceny díla svoji pohledávku za žalobkyní z titulu smluvní
pokuty ve výši 57.676,10 Kč za prodlení s dílčím plněním k termínu 29. 10. 2018
v rozsahu sedmi dnů, smluvní pokutu ve výši 74.154,99 Kč za prodlení s dílčím
plněním k termínu 26. 11. 2018 v rozsahu devíti dnů a smluvní pokutu ve výši
1.417.184,20 Kč za prodlení s dokončením díla v rozsahu 43 dnů prošlých od 5.
12. 2018.
4. Soud prvního stupně po právní stránce věc posoudil tak, že mezi
účastníky byla uzavřena smlouva o dílo dle § 2586 a násl. zák. č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Závazek žalobkyně jako zhotovitele
spočíval v provedení prací odvislých od průběžné připravenosti stavebních
konstrukcí, jejichž zhotovení nebylo předmětem díla. K procesní obraně žalované
soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně nesplnila dílčí termíny pro provedení
části objednaných prací do 29. 10. 2018 a následně 26. 11. 2018, neboť i po
těchto datech pracovala přes průběžné výhrady o stavební nepřipravenosti na
dílčích předmětech své zakázky. Ujednání o smluvní pokutě pro případ porušení
povinnosti žalobkyně dokončit dílo včas ve vztahu k těmto dílčím plněním je v
souladu s ustanovením § 2048 o. z., nikoli v nepřiměřené výši. Za celkových 16
dnů, kdy byla žalobkyně v prodlení se splněním příslušných částí závazku,
přísluší žalované smluvní pokuta 131.831,09 Kč (8.239.443 Kč na konečné ceně
díla x 0,001 denní sazby smluvní pokuty x 16 dnů). Nárok na zaplacení smluvní
pokuty uplatněný žalovanou byl ve zbytku shledán nedůvodným, neboť v době po 5.
12. 2018 byla naopak žalovaná (objednatel) prokazatelně v prodlení s
poskytnutím nezbytné součinnosti potřebné pro dokončení díla dle § 2591 o. z.
Žalobkyně (zhotovitel) tak nemohla být v době od 5. 12. 2018 odpovědná za své
prodlení dle § 1968 o. z. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná
nezpochybňovala sjednanou výši ceny díla, a proto rozhodl o povinnosti žalované
doplatit žalobkyni na jistině doplatek ceny díla snížený o smluvní pokutu. V
části uplatněné smluvní pokuty pohledávka žalobkyně na doplatek ceny díla
zanikla v důsledku řádně učiněného započtení ze strany žalované. Pohledávka na
zaplacení smluvní pokuty není nezpůsobilá k započtení dle § 1987 odst. 2 o. z.
5. Uplatněný smluvní úrok z prodlení soud prvního stupně přiznal
žalobkyni z nezaplacené části ceny díla. Shledal, že za použití § 555 o. z.
smluvní ujednání o úroku z prodlení nesměřuje k výkladovému závěru, dle kterého
by se v případě prodlení dlužníka se zaplacením jakékoliv částky mohl věřitel
domáhat zaplacení úroku z prodlení z celé ceny díla. Dle soudu prvního stupně
představují úroky z prodlení pouze příslušenství takové pohledávky, s jejímž
zaplacením se dlužník ocitl v prodlení. Jsou-li stanoveny sazbou, je možno
úroky z prodlení počítat pouze z aktuálně dlužné částky jistiny nezaniklé
splněním ke dni vzniku prodlení; v kontextu hodnocené věci tedy k části ceny
díla, s jejímž zaplacením se žalovaná (objednatel) ocitla v prodlení. Nelze ji
vázat na celkovou sjednanou cenu díla, k celé výši původně dlužné jistiny za
dobu trvání smluvního vztahu, která ke dni tvrzeného vzniku prodlení již byla z
větší části uhrazena. Dle soudu prvního stupně naznačený výklad vyplývá i z §
1970 věty druhé o. z., podle kterého si strany mohou sjednat pouze sazbu úroků
z prodlení, nikoliv však proti smyslu tohoto institutu rozšířit jeho dopad i na
částky, s jejichž zaplacením v prodlení dlužník vůbec není. Takto určenou výši
úroku z prodlení (tj. 0,15 % denně z dlužné částky) soud prvního stupně
neshledal v rozporu s dobrými mravy či ústavním pořádkem, ani nepřiměřeně
vysokou.
6. K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze (dále též jen
„odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 6. 2021, č. j. 20 Co 116/2021-193,
zastavil řízení o odvolání žalobkyně (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil ve vyhovujícím výroku ohledně částky 1.054.640,69 Kč s úrokem z
prodlení ve výši 0,15 % denně od 24. 3. 2019 do zaplacení a změnil tak, že
zamítl žalobu o zaplacení 362.535,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,15 %
denně od 24. 3. 2019 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (III. a IV. výrok).
7. Odvolací soud dovodil, že smlouvou sjednaný termín dokončení díla 5.
12. 2018 byl dohodou stran změněn na 19. 12. 2018. Dle odvolacího soudu k
dokončení díla nedošlo před 17. 1. 2019, kdy byl vyhotoven protokol o předání
díla. Zda k tomuto okamžiku dílo vykazovalo vady bránící užívání věci, není pro
rozhodnutí významné, neboť žalovaná smluvní pokutu za dny následující po 17. 1.
2019 nevyžadovala. Odvolací soud shledal správný závěr soudu prvního stupně o
tom, že žalobkyně průběžně žalovanou upozorňovala na stavební nepřipravenost
stran montáže klimatizační jednotky a dílo nemohlo být zhotoveno před 28. 12.
2018. Oproti soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že žalobkyně byla v
prodlení s předáním díla do dne 17. 1. 2019, po dobu celkem 11 dnů, které nelze
přičítat žalované. Žalované proto vzniklo podle § 2048 o. z. právo na zaplacení
smluvní pokuty ve výši 362.535,50 Kč (8.239.443 Kč cena díla x 0,004 denní
sazba smluvní pokuty x 11 dní) a v této části pohledávka žalobkyně na doplacení
ceny díla zanikla v důsledku započtení dle § 1982 o. z.
8. Ohledně úroku z prodlení, který požadovala žalobkyně k doplatku ceny
díla, odvolací soud odkázal na znění čl. 6.4 smlouvy, ze kterého se podává, že
strany si sjednaly úrok z prodlení ve výši 0.15 % denně z ceny díla bez ohledu
na výši částky, s jejíž úhradou bude žalovaná v prodlení. Úrok z prodlení však
představuje podle § 513 o. z. příslušenství pohledávky, z čehož vyplývá, že jej
lze vázat pouze na částku, s jejíž úhradou je dlužník v prodlení. Dohoda o jeho
vazbě na celkovou sjednanou cenu díla tak odporuje zákonu, ujednání článku 6.4
je tedy v této části neplatné a žalovaná jeho neplatnost namítla. Ve smyslu §
576 o. z. se tato neplatnost netýká sjednané výše úroku z prodlení, která
rovněž není ve vazbě na podnikatelské postavení obou účastníků, cenu díla a
výši smluvní pokuty, sjednané v neprospěch žalobkyně, nemravná, jakkoliv
výrazně převyšuje zákonnou výši tohoto úroku.
9. Na tomto základě odvolací soud shledal důvodným nárok žalobkyně na
zaplacení částky 1.054.640,69 Kč s příslušenstvím a ohledně této částky
vyhovující první výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil a ohledně částky
362.535,50 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl.
II. Dovolání žalobkyně
10. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém odvolací soud
ve výroku II. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o
zaplacení 362.535,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,15 % denně od 24. 3. 2019
do zaplacení, podala žalobkyně dovolání. Dovolání považuje za přípustné ve
smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“),
neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s.
ř.) spatřuje žalobkyně v posouzení otázky platnosti ujednání výše smluvní
pokuty. Žalobkyně namítá, že ujednání smluvní pokuty v částce 0,4 % denně z
celkové ceny díla je v rozporu s dobrými mravy a ujednání je pro tento rozpor
neplatné. Uvádí, že smluvní pokuta ujednaná v této výši je zcela nepřiměřená
nejen k okolnostem věci, ale i ve vztahu k jejímu účelu. Dle žalobkyně odvolací
soud také nesprávně hodnotil, k jakému porušení povinností se smluvní pokuta má
vztahovat. Smlouva o dílo váže v čl. 6. 1. vznik práva na smluvní pokutu na
nesplnění termínu zhotovitele dle čl. 4, který pak uvádí termín 5. 12. 2018
jako termín dokončení díla, nikoliv jeho zhotovení. Dle smlouvy lze tedy
zatížit smluvní pokutou pouze nefunkční dílo, nikoliv pozdní předání a převzetí
díla, jak učinil odvolací soud.
11. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v
dovoláním označeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
12. Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila v tom smyslu, že dovolání
není přípustné a navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání odmítl.
III. Dovolání žalované
13. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu II., III. a IV. výroku
podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 o.
s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena. V konkrétnosti dovolatelka předkládá k posouzení otázky,
(i) zda lze úrok z prodlení vázat pouze na částku, s jejíž úhradou je dlužník v
prodlení, a (ii) zda v případě, že si smluvní strany sjednají a naváží úrok z
prodlení na celkovou cenu díla, která již byla z části uhrazena, tedy nikoliv
na částku, s jejíž úhradou je dlužník v prodlení, jde o částečnou neplatnost
dle § 576 o. z., která se netýká výše úroku z prodlení. Dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje žalovaná
v závěru odvolacího soudu o tom, že ujednání článku 6.4 Smlouvy je neplatné
pouze částečně, a že ve smyslu § 576 o. z. se tato neplatnost netýká výše úroku
z prodlení. Žalovaná dovozuje, že ujednání úroku z prodlení v čl. 6.4 smlouvy,
dle kterého je výše úroku z prodlení určena ve výši 0,15 % z celkové ceny díla
za každý den prodlení, mělo být podrobeno korektivu dobrých mravů jako celek,
mělo být posouzeno jako neplatné a měl být přiznán zákonný úrok z prodlení.
14. V další části dovolání žalovaná sporuje způsob určení nákladů řízení
odvolacím soudem.
15. Na tomto základě žalovaná navrhuje, aby dovolací soud napadený
rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II, III, a IV zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení, popřípadě, aby napadený rozsudek odvolacího
soudu ve výroku II. změnil tak, že žalobkyni přizná nárok na částku
1.054.640,69 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 24. 3. 2019 do
zaplacení, výrok III. změnil tak, že žalované přizná náhradu nákladů řízení
před soudem I. stupně v rozsahu 30 %, a výrok IV. změnil tak, že žalobkyni
sníží nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení o jeden úkon právní služby.
16. Žalobkyně se dle obsahu spisu k dovolání žalované nevyjádřila.
IV. Přípustnost dovolání obecně
17. Po zjištění, že obě dovolání byla podána včas, osobami k tomu
oprávněnými a řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud
zkoumal, zda dovolání obsahují zákonné obligatorní náležitosti a zda jsou
přípustná.
18. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
19. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán
uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá
z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale
má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
21. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání
obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239
o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v
ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
22. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné
jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout
rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
23. Dovolání žalobkyně není přípustné.
24. Přípustnost dovolání nezakládají námitky žalobkyně ohledně platnosti
ujednání o smluvní pokutě, v nichž žalobkyně uvádí, že ujednání smluvní pokuty
v částce 0,4 % denně z celkové ceny díla je neplatné pro rozpor s dobrými mravy.
25. K otázce posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě v režimu
právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 se Nejvyšší soud vyjádřil již v usnesení ze
dne 21. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 5377/2017. V tomto rozhodnutí dovolací soud
dovodil, že i v režimu zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se přiměřeně
pro přezkum platnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy
použijí závěry rozhodovací praxe k přezkumu platnosti smluvní pokuty v
obchodněprávních vztazích v režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku
(dále jen „obch. zák.“), tj. podle stavu do 31. 12. 2013 (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 81/2010). I nadále se tak uplatní
závěr, dle kterého za právní jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům (§
588 o. z.), nelze považovat ujednání o smluvní pokutě pouze z důvodu
nepřiměřenosti její výše; takovou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka
snížit s přihlédnutím ke kritériím stanoveným v § 2051 o. z. Jinak řečeno,
nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta nemůže z důvodu své nepřiměřené výše zakládat
(absolutní) neplatnost ujednání pro porušení dobrých mravů, nýbrž může být
důvodem k použití moderačního práva soudu. Pokud by se dobrým mravům příčily
okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, není vyloučeno posoudit
její ujednání jako (absolutně) neplatné právní jednání podle § 588 o. z.; v
takovém případě však nepřichází v úvahu její moderace.
26. Tvrzení žalobkyně o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor
s dobrými mravy proto v poměrech věci nemohou zakládat přípustnost dovolání,
neboť žalobkyně tento rozpor spojuje toliko s nepřiměřenou výší smluvní pokuty,
nikoliv s okolnostmi, za kterých byla smluvní pokuta sjednána.
27. Předpoklady přípustnosti dovolání žalobkyně však v projednávané věci
nejsou dány ani v otázce přezkumu přiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty.
Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi uvádí, že co do způsobu
vymezení kritérií pro hodnocení (ne)přiměřenosti výše smluvní pokuty patří §
2051 o. z. (obdobně jako § 301 obch. zák.) k normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou. Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními
pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající zásadně postavení
přezkumné instance v otázkách právních, korigoval závěry nalézacích soudů,
nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2578/2019).
28. V poměrech projednávané věci přitom soud prvního stupně (jehož
závěry odvolací soud potvrdil) vyšel z individuálního posouzení kritérií pro
použití moderačního práva a z judikaturního rámce k podmínkám aplikace § 2051
o. z. nevybočil způsobem, jenž by zasluhoval korekci formou věcného přezkumu
jeho rozhodnutí. Ostatně žalobkyně v dovolání neoznačuje žádnou otázku hmotného
práva, která by se posouzení přiměřenosti smluvní pokuty obecně týkala.
29. Závěr o nepřípustnosti dovolání nemění ani námitky žalobkyně o tom,
že odvolací soud nesprávně hodnotil, k jakému porušení povinností zhotovitele
se smluvní pokuta má vztahovat. Tyto námitky vychází z tvrzení žalobkyně o tom,
že dílo bylo dokončeno již 9. 1. 2019, aniž by do předání díla dne 17. 1. 2019
mělo vady, které brání užívání díla. Žalobkyně ve své argumentaci však přehlíží
zjištění odvolacího soudu, který s ohledem na znění čl. 2. 3 smlouvy a čl. 5.2
smlouvy vyložil obsah smlouvy tak, že stranami bylo ujednáno, že před
vyhotovením předávacího protokolu nemůže být dílo považováno za dokončené.
Dovolací soud v usneseních ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze
dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, vyložil, že výsledek, k němuž
odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití
zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu
právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky
hmotného práva v intencích § 237 o? s. ř., jež by bylo možno porovnávat s
rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud
mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu
právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že
by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice. Takové námitky
však dovolání žalobkyně neobsahuje a nevymezuje žádnou právní otázku, jejíž
posouzení by bylo způsobilé revidovat závěry odvolacího soudu ohledně
povinnosti, k jejímuž porušení byla smluvní pokuta vázána.
30. Jak vyplývá ze shora uvedeného, dovolací důvod způsobilý založit
přípustnost dovolání, totiž nesprávné řešení otázky právní, není naplněn (srov.
§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
VI. Právní posouzení dovolání žalované
K přípustnosti dovolání
31. Žalovaná v dovolání označuje rozsah dovolání tak, že dovolání
směřuje proti výroku II., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu.
32. Ve výroku III. odvolací soud rozhodoval o náhradě nákladů řízení
před soudem prvního stupně, ve výroku IV. o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolání žalované v části, ve které směřuje proti těmto výrokům rozsudku
odvolacího soudu, v nichž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, není
přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého
dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající
se výroků o nákladech řízení.
33. Dovolání žalované směřující vůči výroku II. rozsudku odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém odvolací soud změnil první výrok rozsudku soudu
prvního stupně tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 362.535,50 Kč s úrokem
z prodlení ve výši 0,15 % denně od 24. 3. 2019 do zaplacení, není v této části
přípustné. K podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) podle § 240
odst. 1 o. s. ř. toliko ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím
odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu
[srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon
1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28, svazek 3, ročník
1998, v němž (jakož i v dalších svých rozhodnutích – např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 571/2018) Nejvyšší soud formuloval a
odůvodnil závěr, podle něhož k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní
přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu
nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší]. Z
uvedeného vyplývá, že dovolání je v této části subjektivně nepřípustné, bylo-li
uvedenou částí druhého výroku odvolacího soudu rozhodnuto ve prospěch žalované.
34. Dovolací soud proto dále posuzoval přípustnost dovolání žalované dle
§ 237 o. s. ř. toliko v rozsahu, ve kterém směřuje proti II. výroku rozsudku
odvolacího soudu v části, ve které odvolací soud potvrdil první výrok rozsudku
soudu prvního stupně o tom, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku
1.054.640,69 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,15 % jdoucím z této částky denně
od 24. 3. 2019 do zaplacení.
35. Ve vztahu k důvodům, pro které byla odvolacím soudem přiznána
jistina ve výši 1.054.640,69 Kč, však žalovaná v dovolání nevymezuje žádnou
právní otázku (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), která by byla způsobilá založit
přípustnost dovolání. Z obsahu dovolání plyne, že žalovaná zpochybňuje toliko
právní posouzení odvolacího soudu ohledně přiznaného úroku z prodlení.
36. V rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil první výrok rozsudku
soudu prvního stupně o určení úroku z prodlení ve výši 0,15 % jdoucímu z částky
1.054.640,69 Kč denně od 24. 3. 2019 do zaplacení, je dovolání žalované dle §
237 o. s. ř. přípustné, neboť při posouzení otázky platnosti ujednání o úroku z
prodlení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu.
Rozhodná právní úprava
37. Podle § 1 odst. 2 o. z., nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si
osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání
porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob,
včetně práva na ochranu osobnosti.
38. Podle § 513 o. z. jsou příslušenstvím pohledávky úroky, úroky z
prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním.
39. Podle § 547 o. z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat
dobrým mravům i zákonu.
40. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí
dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a
účel zákona vyžaduje.
41. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního
jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a
zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání
zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
42. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením
peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné
povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za
prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-
li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
Důvodnost dovolání
43. Soudy nižších stupňů v řízení posuzovaly obsah čl. 6.4 smlouvy, ve
kterém strany sjednaly pro případ prodlení objednatele s oprávněně uplatněnou
platbou úrok z prodlení v sazbě 0,15 % z ceny díla dle čl. 3 smlouvy za každý
den prodlení. Odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, dovodil, že úrok
z prodlení představuje podle § 513 o. z. příslušenství pohledávky, a lze jej
podle odvolacího soudu vázat pouze na částku, s jejíž úhradou je dlužník v
prodlení. Dle závěrů odvolacího soudu proto dohoda o úroku z prodlení ve vazbě
na celkovou sjednanou cenu díla odporuje zákonu a ujednání čl. 6.4 je v této
části neplatné.
44. Dovolací soud již v rozsudku ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo
1490/2019, uvedl a blíže odůvodnil závěr, dle kterého lze při výkladu právní
úpravy úroku z prodlení v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 vycházet
přiměřeně z judikatorních závěrů, které se týkaly úroku z prodlení v režimu
obchodního zákoníku. Dovolací soud v tomto rozhodnutí uvádí, že dle ustanovení
§ 1970 o. z. je úprava úroku z prodlení dispozitivní, obdobně jak tomu bylo
dříve v případě ustanovení § 369 odst. 1 obch. zák. Umožňuje smluvně sjednat
jeho výši a pro případ, že výše úroku z prodlení sjednána nebude, stanoví, že
se za ujednanou považuje výše určená nařízením vlády (jedná se o nařízení vlády
č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s
uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena
orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního
věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence
svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, ve znění pozdějších
předpisů). Ostatně i z důvodové zprávy k občanskému zákoníku vyplývá, že právní
úprava úroku z prodlení vychází z pojetí v obchodním zákoníku a co do
myšlenkového základu ji přejímá (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 89/2012
Sb., zvláštní část k § 1968 až 1979). Odchylná pravidla přitom platí například
pro sjednávání úroku z prodlení ve vztazích ze spotřebitelských úvěrů, v nichž
nelze dohodnout úroky z prodlení ve vyšší než nařízením vlády stanovené sazbě
(srov. § 122 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).
45. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2010, sp. zn. 23 Cdo
1462/2008, uveřejněném pod číslem 95/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, potom dovolací soud uvedl, že výši úroku z prodlení za pozdní
placení jednotlivých plateb podle smlouvy včetně způsobu jejího výpočtu si
mohou smluvní strany dohodnout odchylně od zákonného ustanovení. Základem pro
výpočet výše smluveného úroku z prodlení nemusí být pouze výše částky, s jejímž
splacením je dlužník v prodlení, ale i jiná částka, a to i celková výše
pohledávky.
46. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo
4172/2016, uvedl, že právní úprava neplatnosti právních jednání vychází ze
zásady (formulované v § 574 o. z.), že je namístě hledat spíše důvody pro
platnost právního jednání než pro jeho neplatnost, která – jak se uvádí v
důvodové zprávě k § 574 až 579 o. z. – odpovídá povaze soukromého práva a
rozumné potřebě běžných soukromých občanských styků. Současně Ústavní soud ve
své judikatuře vymezil jeden ze základních principů výkladu smluv, kterým je
priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem,
který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a
podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím
spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Není ústavně konformní a je v
rozporu s principy právního státu taková praxe, kdy obecné soudy upřednostňují
výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy, před výkladem neplatnost smlouvy
nezakládajícím (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze 14. 4. 2005, sp. zn. I.
ÚS 625/03, ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05, či ze dne 22. 5. 2018, sp.
zn. II. ÚS 658/18).
47. Právní posouzení odvolacího soudu, podle něhož „lze vázat úrok z
prodlení pouze na částku, s jejíž úhradou je dlužník v prodlení, a proto je
dohoda stran o úroku z prodlení ve vazbě na celkovou sjednanou cenu díla
neplatná“, je tudíž nesprávné.
48. Ujednání o úrocích z prodlení účastníků (obou podnikatelů) může však
obecně podléhat přezkumu souladu takového ujednání s dobrými mravy. Podle
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019, a ze
dne 19. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 765/2020, v případě výše úroků z prodlení
sjednané podle § 1970 o. z. je třeba posuzovat soulad takového ujednání s
dobrými mravy vzhledem ke všem okolnostem, které ke sjednání úroku z prodlení
vedly a jež existovaly v době uzavření smlouvy. Nejvyšší soud přitom zdůraznil,
že důvody, které vedly ke sjednání výše úroku z prodlení, je třeba hodnotit ve
vztahu k plnění jeho funkcí v konkrétní věci. Teprve v případě, kdy smluvená
sazba s přihlédnutím k individuálním poměrům dané věci již nesměřuje k plnění
(legitimních) funkcí úroku z prodlení, tj. funkce sankčně-motivační a reparační
(kompenzační), nýbrž se stává neodůvodněnou sankcí, která má vůči druhému
smluvnímu partnerovi již jen šikanózní charakter, je namístě prolomit smluvní
svobodu stran, zásadu autonomie vůle a zásadu pacta sunt servanda (tedy jinak
velmi silně se prosadivši zásady smluvního závazkového práva) konstatováním
neplatnosti takového ujednání pro rozpor s dobrými mravy. Z pohledu těchto
závěrů však odvolací soud ujednání stran dosud nepoměřoval. Případné porušení
korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019).
VII. Závěr
49. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že rozhodnutí
odvolacího soudu není v rozsahu ve výroku specifikovaném správné a dovolání je
důvodné. Z toho důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu podle
§ 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil. Protože
důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí
soudu prvního stupně, bylo v dotčeném rozsahu zrušeno i jeho rozhodnutí a věc
mu byla vrácena k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Ve
zbytku dovolání žalované Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
odmítl.
50. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního
stupně) závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). Protože se tímto
rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího
řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího
soudu.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 3. 2023
JUDr. Pavel
Horák, Ph.D.
předseda senátu