32 Cdo 1490/2019-175
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a
soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně AE Enterprise
s. r. o., se sídlem v Praze 10, Harlacherova 3320/6, identifikační číslo osoby
28499824, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1,
Opletalova 1535/4, proti žalované Čokoládové Manufaktuře s. r. o., se sídlem v
Teplicích, Zemská 481/35, identifikační číslo osoby 03724476, zastoupené JUDr.
Jiřím Rouskem, advokátem se sídlem v Teplicích, Dubská 390/4, o zaplacení
částky 554 760 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod
sp. zn. 27 C 22/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 7. 11. 2018, č. j. 17 Co 37/2018-128, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 11. 2018, č. j. 17 Co
37/2018-128, v části prvního výroku, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu
v Teplicích ze dne 2. 8. 2017, č. j. 27 C 22/2017-62, ve výroku I. co do úroku
z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 552 000 Kč od 1. 9. 2016 do zaplacení a
ve výroku II., a ve výroku druhém o nákladech odvolacího řízení a rozsudek
Okresního soudu v Teplicích ze dne 2. 8. 2017, č. j. 27 C 22/2017-62 v části
výroku I. co do úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 552 000 Kč od 1.
9. 2016 do zaplacení a ve výroku II. se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací
Okresnímu soudu v Teplicích k dalšímu řízení.
V řízení se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 552 000 Kč s úrokem
ve výši 0,5 % ročně z částky 262 000 Kč od 17. 3. 2016 do zaplacení a z částky
290 000 Kč od 31. 3. 2016 do zaplacení a se smluvním úrokem z prodlení ve výši
0,5 % denně z částky 552 000 Kč od 1. 9. 2016 do zaplacení, dále smluvní pokuty
ve výši 2 760 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč. Tvrdila, že na základě smlouvy o půjčce č. 17/03/2016 uzavřené dne 17. 3. 2016
mezi účastnicemi půjčila žalované částku 552 000 Kč, kterou se zavázala
žalovaná vrátit spolu se sjednaným úrokem nejpozději do 1. 9. 2016, avšak dosud
nic nevrátila. Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 2. 8. 2017, č. j. 27 C 22/2017-62,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 555 960 Kč s úrokem ve výši
0,5 % ročně z částky 262 000 Kč od 17. 3. 2016 do zaplacení a z částky 290 000
Kč od 31. 3. 2016 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 0,5 % denně z
částky 552 000 Kč od 1. 9. 2016 do zaplacení (výrok I.), dále rozhodl o
povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení žalobkyni ve výši 111 631,73 Kč
(výrok II.). Soud prvního stupně učinil skutkový závěr, že mezi účastnicemi byla dne 17. 3. 2016 uzavřena Smlouva o půjčce č. 17/03/2016, v níž se žalobkyně zavázala
poskytnout žalované finanční prostředky do maximální výše 1 000 000 Kč s tím,
že budou poskytnuty postupně podle dohody účastnic bezhotovostními převody, a
žalovaná se zavázala poskytnuté prostředky vrátit do 1. 9. 2016 spolu s úrokem
ve výši 0,5 % ročně z poskytnuté částky. Pro případ porušení povinnosti vrátit
včas dlužnou částku sjednaly účastnice smluvní pokutu ve výši 0,5 % z celkové
dlužné částky. Současně byl ujednán úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z
dlužné částky. Žalobkyně poskytla žalované ve dnech 17. 3. 2016 a 31. 3. 2016
finanční prostředky ve výši 262 000 Kč a 290 000 Kč. Žalovaná žádnou částku
žalobkyni nevrátila. V časové souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků
podle smlouvy probíhala jednání o majetkovém vstupu žalobkyně do žalované,
která dospěla do fáze podpisu smlouvy o převodu obchodního podílu, k realizaci
převodu obchodního podílu však nedošlo. Žalovaná neprokázala, že by úvěrová
smlouva tvořila se smlouvou o převodu obchodního podílu nedělitelný celek. Soud prvního stupně posoudil smlouvu uzavřenou mezi účastnicemi jako smlouvu o
úvěru podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), z níž vyplývala povinnost žalované vrátit poskytnuté prostředky spolu se
sjednaným úrokem. Neztotožnil se s námitkou žalované, že výše sjednaného úroku
z prodlení je v projednávaném případě v rozporu s dobrými mravy. Považoval za
rozhodné, že šlo o vztah dvou podnikatelek – obchodních korporací a nikoliv
nerovný vztah „silné“ obchodní korporace a „slabého“ spotřebitele. Zdůraznil,
že byl sjednán neobvykle nízký, spíše symbolický, úrok z úvěru jako cena za
poskytnutí finančních prostředků, a proto vnímal jako pochopitelnou velmi
citelnou, ale ještě stále přiměřenou, výši úroku z prodlení jako sankci za
nedodržení sjednané splatnosti.
Dodal, že ani judikatura nepovažuje úroky z
prodlení v obdobných výších za závadné, pokud odpovídají okolnostem případu. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o povinnosti
žalované k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyni ve výši 28 304,80 Kč
(druhý výrok). Odvolací soud vycházel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, pouze
zopakoval dokazování smlouvou o převodu obchodního podílu ze dne 24. 3. 2016 a
notářským zápisem ze dne 24. 7. 2017. Ve shodě se soudem prvního stupně posoudil odvolací soud smlouvu ze dne 17. 3. 2016 jako smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z., kterou uzavřela žalovaná
jako podnikatelka v rámci svého podnikání, a proto se na ni vztahovala omezení
§ 1797 o. z. Tuto smlouvu nepovažoval za neplatnou, neboť neměl (stejně jako
soud prvního stupně) za prokázané tvrzení žalované, že smlouva o úvěru byla
součástí širšího kontraktu. Uzavřel, že smlouva o úvěru nebyla podmíněna
majetkovým vstupem žalobkyně do žalované. Vzhledem k obsahu smlouvy měl za
důvodný nárok žalobkyně na úhradu poskytnuté jistiny se sjednaným úrokem z
úvěru a smluvní pokutou, která zjevně nebyla sjednána v nepřiměřené výši. Odvolací soud se dále zabýval námitkou žalované o nemravné výši sjednaných
úroků z prodlení vzhledem k závěrům jí citovaných nálezů Ústavního soudu. S
odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo
1749/2015 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí
Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz), a ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31
Cdo 717/2010 (jedná se o rozsudek uveřejněný pod číslem 104/2012 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 104/2012“), dospěl po zvážení
okolností dané věci k závěru, že sjednaná výše úroku z prodlení není zcela
zjevně nepřiměřená, nezakládá zjevnou nerovnost v právech a povinnostech
účastníků a není v rozporu s funkcemi tohoto institutu. Zohlednil přitom, že
šlo o smluvní vztah dvou podnikatelek, přičemž důsledkem autonomie vůle v
jednání podnikatelů je celkově nižší míra jejich ochrany odůvodněná
profesionalitou podnikatele, jenž se dobrovolně vystavil tvrdosti obchodního
světa, a ostatní od něj důvodně mohli očekávat k tomu potřebné schopnosti. Dále
vycházel z toho, že žalobkyně měla na základě smlouvy připravenu částku 1 000
000 Kč, kterou měla být schopna na požádání poskytnout žalované, a to za odměnu
spočívající ve sjednaném (poměrně nízkém) úroku ve výši 0,5 % ročně počítaném
toliko ze skutečně poskytnutých finančních prostředků, že žalovaná měla právo
úvěr bez jakýchkoliv sankcí splatit i předčasně, že poskytnutý úvěr nebyl
zajištěn zástavou, že byla sjednána jednorázová smluvní pokuta za nedodržení
dohodnuté doby splatnosti, avšak ve spíše symbolické výši 0,5 % z celkové
dlužné částky, tj. částkou 2 760 Kč, a že smluvený úrok z prodlení byl fakticky
jedinou sankcí za nedodržení dohodnuté doby splatnosti a jediným institutem,
jehož preventivní funkce měla pobízet žalovanou ke včasné úhradě poskytnutých
finančních prostředků.
Poukázal též na to, že žalovaná, přestože nezpochybnila
převzetí finančních prostředků ve výši 552 000 Kč, neuhradila na jistině úvěru
ničeho a neuvedla žádné konkrétní důvody, pro které závazek ze smlouvy
nesplnila. Celková výše dlužných úroků z prodlení byla podle odvolacího soudu v
první řadě důsledkem doby neplnění závazku ze strany žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného či
procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu
dosud nevyřešených a též v tom, že se odvolací soud odchýlil od judikatury
Ústavního soudu. Odvolací soud podle ní věc nesprávně právně posoudil. Navrhuje
zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ač dovolatelka výslovně nevymezila, v jakém rozsahu rozhodnutí napadá, z obsahu
dovolání je zřejmé, že brojí pouze proti té části potvrzujícího výroku
napadeného rozsudku, jíž bylo rozhodnuto o úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně
z částky 552 000 Kč od 1. 9. 2016 do zaplacení. Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud při posouzení přiměřenosti výše
sjednaného úroku z prodlení nezkoumal individuální okolnosti případu a odchýlil
se tak od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (R 104/2012, rozsudků ze
dne 23. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1135/2012, a ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo
2924/2009, a usnesení ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2511/2008). Je
přesvědčena, že v projednávaném případě bylo na místě posoudit ujednání o úroku
z prodlení ve výši 0,5 % denně jako nepřiměřené, neboť se „zcela vymyká běžným
podmínkám smluv o úvěru a slouží pouze k bezostyšnému obohacení žalobkyně na
úrok žalované“. Ujednání o takové výši úroku z prodlení podle ní odporuje
imperativu dobrých mravů a jako nepřiměřené mělo být posouzeno i ve vztahu k
zásadám poctivého obchodního styku. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že
závěr o přiměřenosti sjednaného úroku z prodlení učinil pouze na základě
ostatních smluvních ujednání přes absenci tvrzení žalobkyně o okolnostech,
které ke sjednání takového úroku z prodlení vedly, že se nezabýval
proporcionalitou sankcí ujednaných ve smlouvě k tíži jednotlivých stran, důvody
nesplněného závazku, popřípadě i dopady přiznání sjednaného úroku z prodlení na
žalovanou. Poukazuje na skutečnost, že poskytování úvěru nebylo předmětem
podnikání žalobkyně a nemá tak být jednáním vedoucím k dosažení jejího zisku. Na přiměřenost takového sankčního ujednání by podle ní bylo možno usuzovat
pouze v situaci, pokud by její nesplnění existenčně ohrožovalo stranu, v jejíž
prospěch byla povinnost zajišťována, což v případě žalobkyně nenastalo, neboť
podle účetní závěrky za rok 2015 je žalobkyně movitou společností a finanční
částka úvěru pro ni není majetkovou hrozbou. Odvolací soud se podle dovolatelky odchýlil též od rozsudků Nejvyššího soudu ze
dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, a ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33
Odo 236/2005, neboť přiměřenost sjednaného úroku z prodlení neposuzoval ani s
přihlédnutím k obvyklým úrokovým sazbám. Odkazuje přitom na statistiky ČNB,
které v řízení dokládala, podle nichž se výše úroků korunových úvěrů
poskytnutých nefinančním podnikům pohybuje v rozmezí 1,85 % až 2,84 % ročně, a
v případě nejrizikovějších úvěrů poskytovaných nebankovními společnostmi cca 11
% ročně, tj.
v sazbách více jak sedmnáctinásobně nižších, než sjednaná sazba
úroku z prodlení (v přepočtu 182,5 % ročně). Důvodnost dovolání spatřuje dovolatelka též v tom, že odvolací soud
nerespektoval nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 728/10
(jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního
soudu – na https://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud s odkazem na svůj
předchozí nález ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07, konstatoval, že je
protiústavní (a nemravné) sjednání povinnosti zaplatit úroky z prodlení ve výši
0,5 % denně, tj. 182,5 % ročně. Závěr o neplatnosti ujednání o úroku z prodlení
sjednaného v takové výši má dovolatelka za jednoznačný i v poměrech občanského
zákoníku účinného od 1. 1. 2014, který klade větší požadavky na soulad právního
jednání s dobrými mravy. Podle dovolatelky se odvolací soud ohledně „otázky
procesního práva“ též odchýlil od názoru Nejvyššího soudu prezentovaného
například v rozsudku ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2218/2017, neboť v
odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyslovil, proč se judikovaný právní názor
Ústavního soudu na projednávanou věc nevztahuje, a tím zatížil řízení vadou. Dovolatelka se domnívá, že v judikatuře dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
otázka „zda je procesní povinností žalobce tvrdit skutečnosti, které by
odůvodňovaly přiznání smluvního úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně“, resp. otázka „zda v otázce přiměřenosti úroku z prodlení tíží břemeno tvrzení a
břemeno důkazní žalobkyni“. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1998, sp. zn. 26 Cdo 732/98, vyjadřuje přesvědčení, že břemeno tvrzení i
břemeno důkazní k těmto okolnostem tížilo žalobkyni, která je neunesla. Soudům
obou stupňů vytýká, že v rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení z vlastní
iniciativy uvedly okolnosti odůvodňující přiznání úroku z prodlení ve výši 0,5
% denně a posoudily přiměřenost takového ujednání, aniž by takové skutečnosti
žalobkyně tvrdila a prokazovala. Za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešenou považuje
dovolatelka též otázku „jaké okolnosti v případě smlouvy o úvěru odůvodňují
přiznání úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně“. Poukazuje na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, podle kterého je
v případě půjčky třeba přihlédnout též k její rizikovosti, je třeba zohlednit
osobu, která přenechává jinému svou peněžní sumu (pro člověka jde o větší
riziko, než pro banku), a má za to, že v případě úvěru takový závěr dovolacího
soudu neexistuje. Je přesvědčena, že rozhodnou okolností nemůže být odvolacím
soudem citované ujednání smlouvy o úroku ve výši 0,5 % ročně, ani jednorázová
smluvní pokuta ve výši 0,5 % z dlužné částky, ale musí jít o konkrétní skutkové
okolnosti případu, jako je např. rizikovost příjemce úvěru, nejistota splácení
úvěru apod. Žalobkyně navrhuje dovolání odmítnout, případně jej zamítnout jako nedůvodné.
Odkazuje na závěry soudů obou stupňů, podle kterých sjednaný úrok z prodlení
sloužil jako sankce za nedodržení sjednané splatnosti a žalovaná jako
podnikatelka podepsala smlouvu dobrovolně, nenacházela se v tísni, zápůjčka
nebyla zajištěna zástavou, žalovaná smlouvu porušila, neuhradila jistinu dlužné
částky a do situace, kdy úrok z prodlení je vyšší než jistina, se dostala svým
chováním. Žalobkyně zdůrazňuje, že protiprávní chování žalované spočívající v
nevrácení dlužné částky pro ni znamená značnou újmu, protože poskytování
zápůjček (úvěrů) není jejím předmětem činnosti. Poskytnutí zápůjčky žalované
bylo jedinečným případem, a počítala s vrácením půjčené částky a jejím
následným použitím v jiné obchodní činnosti. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části
první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen
„o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v
dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím
řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR
53/2013). Dovolání proto není přípustné pro řešení otázky „zda v otázce
přiměřenosti úroku z prodlení tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní
žalobkyni“, neboť na jejím řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. V
projednávané věci odvolací soud učinil závěr o platnosti ujednání o úroku z
prodlení ve smlouvě o úvěru (o nedůvodnosti námitky žalované o jeho
nemravnosti) na základě skutečností o obsahu smlouvy a postavení účastnic při
jejím uzavření zjištěných z důkazů provedených v řízení. Uvedené skutečnosti
tedy měl za prokázané a úvahy o tom, která ze stran nesla v tomto ohledu
břemeno tvrzení či důkazní břemeno (tedy kdo z účastníků takové skutečnosti měl
tvrdit a prokazovat), tudíž byly pro jeho rozhodnutí bez významu. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka rozporu napadeného rozhodnutí s
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn.
30 Cdo 2218/2017, neboť
oproti přesvědčení dovolatelky odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí
vysvětlil důvody, pro které v projednávané věci neměl závěry o neplatnosti
ujednání o úroku z prodlení ve výši 0,5 % z dlužné částky denně vyplývající z
nálezů Ústavního soudu za aplikovatelné. S odkazem na judikaturu Nejvyššího
soudu (včetně R 104/2012, jenž byl přijat po vydání dovolatelkou citovaných
nálezů Ústavního soudu, se kterými se též vypořádával) uvedl, že při svých
úvahách zohlednil konkrétní okolnosti, za kterých ke sjednání takového úroku z
prodlení došlo. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud se při posouzení přiměřenosti výše
sjednaného úroku z prodlení odchýlil též od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne
15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, a ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo
236/2005, neboť nepřihlédl k obvyklým úrokovým sazbám poskytovaných úvěrů,
přehlíží, že jí citované závěry vyslovil dovolací soud v těchto rozsudcích při
posouzení neplatnosti ujednání o úrocích z půjčky (nikoliv úroků z prodlení)
dohodnutých podle § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“),
pro rozpor s dobrými mravy. V prvním z citovaných rozhodnutí přitom Nejvyšší
soud výslovně zdůraznil, že dohodnuté úroky při poskytnutí peněžité půjčky,
které představují úplatu (odměnu) za užívání půjčené jistiny, je třeba
odlišovat od úroků z prodlení, na něž má věřitel ze zákona právo, jestliže se
dlužník dostal se splněním půjčky do prodlení, a které tedy představují sankci
za porušení povinnosti dlužníka vrátit dluh (půjčku) řádně a včas. V druhém z
citovaných rozsudků, v němž současně posuzoval otázku, zda je v rozporu s
dobrými mravy též ujednání o smluvní pokutě sjednané ve výši 0,5 % z dlužné
částky za každý den prodlení, Nejvyšší soud vyslovil závěr, že úroky při
poskytnutí peněžité půjčky představují úplatu (odměnu) za užívání půjčené
jistiny, kdežto u smluvní pokuty jde o majetkovou sankci za porušení smluvní
povinnosti, a proto se uplatní při zvažování souladu ujednání o úrocích a
ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy zásadně jiná hlediska. Ve vztahu k
posouzení ujednání o úroku z prodlení sjednaného v nepřiměřené výši jako
nemravného dovolací soud v těchto rozsudcích závěry, jež mu přisuzuje
dovolatelka, neučinil. Ani tyto námitky tedy přípustnost dovolání nemohou
založit. Byť dovolatelka v rámci vymezení první otázky používá slovní spojení
„(ne)přiměřenost výše sjednaného úroku z prodlení“, je z její další dovolací
argumentace a z odkazů na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, od
které se měl podle jejího přesvědčení odvolací soud v napadeném rozhodnutí
odchýlit, zřejmé, že k dovolacímu přezkumu předkládá otázku posouzení rozporu
ujednání o výši úroku z prodlení ve smlouvě o úvěru (uzavřené mezi podnikateli
při výkonu jejich podnikatelské činnosti) s dobrými mravy. Pro řešení této
otázky shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným, neboť v poměrech právní
úpravy účinné od 1. 1. 2014 jde o otázku v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu
dosud neřešenou.
Dovolání je též důvodné. Podle § 1 odst. 2 o. z., nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby
ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání
porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob,
včetně práva na ochranu osobnosti. Podle § 547 o. z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům
i zákonu. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým
mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel
zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání,
které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně
narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k
plnění od počátku nemožnému. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého
dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti,
požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení
odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany
výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Pojem dobrých mravů není v zákoně upraven a je definován v judikatuře. Soudní
praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat
souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji
osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou
sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96,
uveřejněný pod číslem 16/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný
pod číslem 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a mnohé další). Tento názor je konformní se závěrem obsaženým v judikatuře Ústavního soudu,
který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a
uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami
tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami
demokratické společnosti (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněný pod číslem 14/1998 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu). Již v rozsudku ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002 (a následně v mnoha
dalších rozhodnutích), Nejvyšší soud ve vztahu k výkladu ustanovení § 3 odst. 1
obč. zák. (podle kterého výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy) uvedl, že toto
ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou,
tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a
které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém
případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného
okruhu okolností.
Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých
hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém
konkrétním případě na úvaze soudu. V rozsudku ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 32
Odo 468/2003, pak Nejvyšší soud doplnil, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny
podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nebo § 39 obč. zák. (podle nějž je neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům), je vždy
třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné
okolnosti případu. Otázka, za jakých podmínek lze považovat ujednání o úroku z prodlení za
rozporné s dobrými mravy, pak byla v návaznosti na tyto závěry v judikatuře
Nejvyššího soudu (při výkladu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013) posuzována
výlučně ve vztazích podléhajících zákonu č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve
znění pozdějších předpisů (dále též jen „obch. zák.“), neboť ustanovení § 369
odst. 1 obch. zák. umožňovalo smluvit sazbu úroků z prodlení. Oproti tomu
ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. podle závěrů rozhodovací praxe dovolacího
soudu vylučovalo, aby výše úroku z prodlení byla v občanskoprávních vztazích
dohodnuta jinak, než stanovil právní předpis, který toto ustanovení prováděl
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003). V poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 Nejvyšší soud dovodil, že nelze
při posouzení, zda se sjednaná sazba úroků z prodlení příčí dobrým mravům ve
smyslu § 39 obč. zák., vyjít pouze ze závěrů jiného rozhodnutí soudu v obdobné
věci a nepostačí jen srovnání smluvené sazby úroku z prodlení se sazbou
zákonnou (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo 468/2003, ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 1022/2004, či výše
citovaný R 104/2012), a dále že soulad výše úroků z prodlení s dobrými mravy
není možno posuzovat jen s ohledem na konkrétní výši úroků z prodlení, ale je
třeba přihlédnout ke všem okolnostem, za nichž k jejímu sjednání došlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4059/2009). V R 104/2012 Nejvyšší soud dále uzavřel, že dispozitivní úprava úroku z
prodlení v obchodním zákoníku připouštějící, aby si strany výši úroku z
prodlení dohodly, umožňuje přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, včetně
případné hrozící škody, neboť úroky z prodlení plní i funkci reparační
(kompenzační), tj. započítávají se na náhradu škody způsobenou prodlením se
splněním peněžitého závazku podle § 369 odst. 2 obch. zák. Zdůraznil též, že
okolnostmi právně významnými pro posouzení, zda se ujednání o výši úroku z
prodlení nepříčí dobrým mravům a není tedy neplatné podle § 39 obč. zák., mohou
být z povahy věci jen ty okolnosti, které existovaly v době, kdy k tomuto
ujednání došlo (v době uzavření smlouvy). Skutečnosti nastalé později mohou mít
význam toliko pro posouzení, zda vůbec a kdy se dlužník dostal do prodlení s
plněním závazku, či pro posouzení, zda uplatnění nároku na zaplacení smluveného
úroku z prodlení není výkonem práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního
styku nepožívajícího podle § 265 obch. zák. ochrany.
Platnost ujednání o
úrocích z prodlení nemohou tyto později nastalé skutečnosti ovlivnit. Nejvyšší
soud v citovaném rozsudku též připomněl (s odkazem na své předchozí rozsudky ze
dne 25. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3010/2007, a ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo
875/2005), že postupem podle § 301 obch. zák. lze moderovat pouze nárok na
zaplacení nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty, nikoliv úroků z prodlení, a že
ujednání o smluvním úroku z prodlení lze posoudit z hlediska souladu nebo
rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat
neplatnými jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Pokud je přijat
závěr o neplatnosti dohody o výši úroku z prodlení, je třeba se zabývat nárokem
na zákonný úrok z prodlení.
Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda se výše citované judikatorní závěry
uplatní i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014. Podle ustanovení § 1970 o. z. je úprava úroku z prodlení dispozitivní, obdobně
jak tomu bylo dříve v případě ustanovení § 369 odst. 1 obch. zák. Umožňuje
smluvně sjednat jeho výši a pro případ, že výše úroku z prodlení sjednána
nebude, stanoví, že se za ujednanou považuje výše určená nařízením vlády (jedná
se o nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a
nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora,
likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a
upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a
fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných
majitelích, ve znění pozdějších předpisů). Ostatně i z důvodové zprávy k
občanskému zákoníku vyplývá, že právní úprava prodlení vychází z pojetí v
obchodním zákoníku a co do myšlenkového základu ji přejímá (srov. důvodovou
zprávu k zákonu č. 89/2012 Sb., zvláštní část k § 1968 až 1979). Odchylná
pravidla přitom platí například pro sjednávání úroku z prodlení ve vztazích ze
spotřebitelských úvěrů, v nichž nelze dohodnout úroky z prodlení ve vyšší než
nařízením vlády stanovené sazbě (srov. § 122 zákona č. 257/2016 Sb., o
spotřebitelském úvěru). V ustanovení § 1972 o. z. (obdobně též v ustanovení § 1964 o. z.) je stanovena
možnost věřitele dovolat se neúčinnosti ujednání o úrocích z prodlení
odchylujícího se od zákona tak, že se zřetelem ke všem okolnostem a podmínkám
případu zhoršuje jeho postavení, aniž je pro takovou odchylku spravedlivý
důvod, a namísto neúčinného ujednání použít zákonná ustanovení, případně
nahradit neúčinné ujednání v zájmu spravedlivého uspořádání rozhodnutím soudu. Tato úprava tedy dopadá i na případy, kdy byl bez spravedlivého důvodu sjednán
úrok z prodlení výrazně nižší než je sazba stanovená nařízením vlády. V případě
ujednání excesivně vysokého úroku z prodlení však občanský zákoník obdobnou
zvláštní úpravu, jež by upravovala ochranu dlužníka - podnikatele (srov. § 420
a § 421 o. z.), neobsahuje. V této souvislosti je třeba uvést, že v ustanovení
§ 1972 o. z. jde, stejně jako v obsahově obdobném ustanovení § 1964 o. z., o
implementaci požadavků čl. 7 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU ze
dne 16. 2. 2011, o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích,
jejímž cílem je „boj proti opožděným platbám v obchodních transakcích s cílem
zajistit řádné fungování vnitřního trhu, a tím podpořit konkurenceschopnost
podniků, a zejména malých a středních podniků”, přičemž jedním z prostředků k
dosažení tohoto cíle je právě ochrana věřitelů před hrubě nespravedlivými
smluvními podmínkami či praxí týkající se sazby úroku z prodlení (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 89/2012 Sb., zvláštní část k § 1954 až 1967 a
články 1 a 7 citované směrnice). Vzhledem k tomu, jaký účel plní ustanovení §
1972 o. z. (zjevně jím není ochrana dlužníků), nelze jej ani analogicky na
případy sjednání excesivně vysokého úroku z prodlení aplikovat.
I podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 však platí, že smluvní volnost
stran podléhá korektivu dobrých mravů, jenž pro právní jednání obecně vyplývá z
ustanovení § 1 odst. 2 a § 547 o. z., a že právní jednání, které se příčí
dobrým mravům, je třeba posoudit jako neplatné (§ 580 odst. 1 a § 588 o. z.). Tento korektiv tedy zjevně lze uplatnit i v případě, kdy by ujednání o výši
úroků z prodlení bylo zneužitím smluvní volnosti v neprospěch dlužníka. Postavení dlužníka jako podnikatele jej přitom takové ochrany nezbavuje. Pro
podnikatele je v § 1797 o. z. zapovězeno požadovat zrušení smlouvy podle § 1793
odst. 1 o. z. (neúměrné zkrácení), či se dovolávat neplatnosti smlouvy podle §
1796 o. z. (lichva). Z důvodové zprávy k občanskému zákoníku vyplývá, že toto
ustanovení respektuje dřívější právní úpravu § 267 odst. 2 obch. zák., podle
níž nebylo možné v podnikatelských vztazích napadnout smlouvu uzavřenou v tísni
za nápadně nevýhodných podmínek. Tato dřívější úprava přitom neznamenala, že by
nebylo možné posuzovat ujednání o úrocích z prodlení ve smlouvě uzavřené mezi
podnikateli jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy, jak je zřejmé z výše
citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ani v poměrech nové právní úpravy
Nejvyšší soud neshledává důvod zbavovat podnikatele ochrany proti excesivním
ujednáním o úrocích z prodlení, která se příčí obecným morálním zásadám
demokratické společnosti, jen z důvodu, že je profesionálem v příslušné
oblasti. V případě podnikatele, který uzavřel smlouvu při svém podnikání, však
zpravidla (s ohledem na jeho předpokládanou profesionalitu) nebude možné rozpor
s dobrými mravy spatřovat v existenci hrubého nepoměru vzájemných plnění
vzniklého tím, že při uzavírání smlouvy někdo zneužil jeho tísně, nezkušenosti,
rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti (srov. obdobně Hulmák, M. a
kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014. s. 341). Posouzení souladu či rozporu právního jednání s dobrými mravy podle § 1 odst. 2
a § 547 o. z. závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, neboť tato
ustanovení jsou normami, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním
předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností (stejně jako dříve § 3 odst. 1 obč. zák.). V
případě výše úroků z prodlení sjednané podle § 1970 o. z. je tedy třeba
posuzovat soulad takového ujednání s dobrými mravy vzhledem ke všem okolnostem,
které ke sjednání takového úroku z prodlení vedly a jež existovaly v době
uzavření smlouvy. Nestačí tedy vyjít pouze ze závěrů jiného rozhodnutí soudu,
či ze srovnání smluvené sazby úroku z prodlení se sazbou stanovenou nařízením
vlády, neboť obecně (bez přihlédnutí k okolnostem projednávané věci) nelze
stanovit paušální „hraniční sazbu nemravnosti“ úroků z prodlení.
Sazba úroku z prodlení stanovená nařízením vlády (její konstrukce vychází z
článku 2 bodu 6 a 7 výše citované směrnice o postupu proti opožděným platbám v
obchodních transakcích), jež se považuje za ujednanou v případě, že výše úroku
z prodlení nebyla stranami sjednána, sice prezentuje určitou představu
zákonodárce o tom, jaká výše úroku z prodlení je obecně způsobilá plnit jeho
funkci sankčně-motivační a reparační (kompenzační), tj. přimět dlužníka ke
včasné úhradě dlužné částky a případně alespoň částečně nahradit újmu, jež
věřiteli jejím včasným neuhrazením vzniká (srov. § 1971 o. z.), je však zjevné,
že s ohledem na různorodost smluvních vztahů taková představa zákonodárce
nemusí vždy odpovídat jejich konkrétní realitě a z rozličných důvodů mohou být
sjednávány úroky z prodlení v jiné výši. Pouze takové ujednání o výši úroku z
prodlení výrazně se odchylující od sazby úroku z prodlení stanovené nařízením
vlády způsobem, jenž by znamenal, že vzhledem k okolnostem dané věci sjednaný
úrok z prodlení již neslouží pouze k plnění jeho funkcí, ale má zneužívající
(šikanózní) charakter, lze posoudit jako ujednání rozporné s dobrými mravy. Výrazná (mnohonásobná) odchylka sjednané výše smluvního úroku z prodlení od
sazby stanovené nařízením vlády tedy může být signálem rozporu takového
ujednání s dobrými mravy, sama o sobě však (bez posouzení relevantních
okolností jejího sjednání) takový rozpor ještě neznamená. Jak již bylo uvedeno v R 104/2012, Nejvyšší soud má za to, že tento závěr
obstojí i s přihlédnutím k názoru vyjádřenému v nálezech Ústavního soudu ze dne
ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07, a ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS
728/10, v nichž Ústavní soud dovodil neústavnost ujednání o úroku z prodlení ve
výši 0,5 % denně z dlužné částky, který podle něj byl „očividně (rovněž) za
hranicí, kterou lze považovat podstatě a smyslu daného institutu úroku z
prodlení za adekvátní“. I v těchto nálezech totiž Ústavní soud uvedený závěr
učinil na podkladě konkrétních okolností daných věcí. Ostatně v později vydaném
usnesení ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 1169/13, Ústavní soud s ohledem na
konkrétní okolnosti tam projednávané věci neposoudil jako protiústavní ujednání
o úroku z prodlení ve výši 0,6 % denně z dlužné částky sjednané ve smlouvě
kupní mezi podnikateli a uvedl, že shora citované nálezy vycházely ze zcela
rozdílné situace. Též v nálezu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, v
němž se Ústavní soud v případě spotřebitelské půjčky vyjadřoval k posuzování
výše úroků z prodlení přiznaných exekučním titulem v exekučním řízení a dospěl
k závěru, že úroky z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky a vyšší jsou
již ústavně neakceptovatelné, výslovně uvedl, že se v tomto nálezu nevyjadřuje
k případům, kdy se k placení úroků z prodlení v obdobné výši zavázal podnikatel
nebo kdy je výkon rozhodnutí na zaplacení takových úroků z prodlení uložen
podnikateli, a též k případům, v nichž by oprávněný prokázal, že mu byla
způsobena škoda odpovídající sjednané výši úroků a že by tato škoda měla být
hrazena z přiznaných úroků z prodlení.
S ohledem na různorodost smluvních vztahů nelze předem obecně určit veškeré
okolnosti, k nimž by měl soud při posouzení souladu konkrétního ujednání o
úrocích z prodlení s dobrými mravy přihlížet, lze však vymezit určitý okruh
okolností, které by soud zpravidla neměl opomenout při posouzení, zda se
konkrétní ujednání o výši úroku z prodlení příčí dobrým mravům. V prvé řadě je třeba zdůraznit, že lze z povahy věci, vzhledem k tomu, že jde o
posuzování souladnosti či rozporu ujednání s dobrými mravy, přihlédnout jen k
těm okolnostem, které existovaly v době, kdy k tomuto ujednání došlo (tj. v
době uzavření smlouvy). Primárně je přitom třeba hodnotit důvody, které vedly
ke sjednání výše úroku z prodlení, a to ve vztahu k plnění jeho funkcí v
konkrétní věci. Právě skutečnost, zda konkrétní výše úroku ještě plní sankčně-
motivační či kompenzační funkci je ve smyslu výše citovaných nálezů Ústavního
soudu kritériem, které určuje, zda ji lze považovat za adekvátní či zda se již
příčí dobrým mravům. Bude tedy namístě se zabývat například rizikovostí obchodu
vzhledem k předchozímu chování dlužníka či k jeho tehdy aktuální situaci, neboť
jinou výši úroku z prodlení lze akceptovat v případě bezproblémového
prověřeného dlužníka, kterého není třeba příliš motivovat k řádnému plnění,
oproti případu dlužníka, který byl v minulosti často v prodlení se svými
závazky. Rozhodnou okolností může být též rámcový rozsah očekávatelných škod na
straně věřitele v případě, že dlužník řádně a včas nesplní, neboť v případě
vyšších hrozících škod lze akceptovat vyšší úrok z prodlení než v případě, kdy
při prodlení dlužníka na straně věřitele žádné vyšší škody nebylo možné
očekávat. Lze přitom přihlédnout i k tomu, jaký byl předpoklad vývoje škod
během času (zda byla očekávatelná škoda jednorázová či postupně se navyšující),
a též k tomu, jaký význam měl případný nesplacený dluh pro věřitele a jaká byla
míra pravděpodobnosti vzniku takových předpokládaných škod (například vzhledem
ke zkušenostem z dřívější obchodní praxe věřitele či vzhledem k jeho celkové
ekonomické situaci). Relevantní může být též další obsah posuzované smlouvy a
skutečnost, zda současně s úroky z prodlení byla sjednána i jiná sankce za
prodlení plnící obdobné funkce (například smluvní pokuta) či zda byla
pohledávka věřitele zajištěna a jakým způsobem. Nezanedbatelné mohou být i
obchodní zvyklosti stran a samotné okolnosti sjednávání, tedy například
skutečnost, zda již byla obdobná výše úroků z prodlení mezi stranami sjednávána
v minulosti a zda takovou výši vzhledem ke své vlastní obchodní praxi považoval
za adekvátní sám dlužník. Důležitou okolností mohou být též majetkové poměry
účastníků v době uzavření smlouvy a případně též vědomost o jejich očekávaných
budoucích poměrech. V případě drobných podnikatelů může plnit sankčně-motivační
funkci jiná výše úroku z prodlení než v případě velkých finančně zajištěných
společností, naopak v případě menších podnikatelů může i nižší hrozící škoda
způsobit značné následky na jejich činnosti, kterým může hrozba úroku z
prodlení zamezit.
Při úvahách o tom, zda je sjednaná výše úroku z prodlení
ještě souladná s dobrými mravy, lze také zohlednit skutečnost, že ve vztazích
mezi podnikateli, kteří vystupují jako profesionálové, je obecně vnímání
hranice jednání, které již není z pohledu dobrých mravů akceptovatelné, odlišné
od vztahů nepodnikatelských, typicky od vztahů spotřebitelských (k okruhu
rozhodných okolností srov. též Šilhán, J.: Právní následky porušení smlouvy v
novém občanském zákoníku. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, str. 253-261). Vzhledem k výše uvedenému pak není k dovolacímu přezkumu způsobilá dovolatelkou
formulovaná otázka, „jaké okolnosti v případě smlouvy o úvěru odůvodňují
přiznání úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně“, neboť nelze s obecnou platností
uzavřít, že by určité konkrétní okolnosti vždy byly způsobilé přivodit závěr o
souladu ujednání o konkrétní výši úroku z prodlení s dobrými mravy. V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že sjednaná výše úroku z prodlení
není zcela zjevně nepřiměřená, nezakládá zjevnou nerovnost v právech a
povinnostech účastníků a není v rozporu s funkcemi tohoto institutu. Tento svůj
závěr však založil pouze na posouzení postavení účastnic jako podnikatelek a
obsahu smluvních podmínek a dohodnutých sankcí. Nezabýval se dalšími rozhodnými
okolnostmi výše zmíněnými (například výší hrozící škody, rizikovostí transakce,
okolnostmi sjednávání apod.), z nichž bylo možné dovodit, zda je v poměrech
projednávané věci sjednaná výše úroku z prodlení 0,5 % denně z dlužné částky
ještě výší odůvodnitelnou plněním jeho sankčně-motivační a kompenzační funkce,
či zda již šlo o úrok z prodlení, jehož výše byla jeho podstatě a smyslu zcela
neadekvátní. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak neúplné, a proto
nesprávné. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci, Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.)
rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním zrušil (včetně
závislých výroků o nákladech řízení). Protože důvody, pro které byl zrušen
rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší
soud zrušil též rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. co do přiznaných
úroků z prodlení (včetně závislého výroku II. o nákladech řízení) a věc v tomto
rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 9. 2020
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu