ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobkyně A. - S., s.r.o., zastoupené JUDr. M. Ch., advokátem proti
žalovaným 1) D. K., zastoupené Mgr. T. G., advokátem 2) K. V., zastoupenému
Mgr. J.F., advokátem o zaplacení 75 128 Kč s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 Cm 232/94, o dovolání 1. žalované
proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. října 2008, č.j. 7Cmo
533/2007-338, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. října 2008, č.j. 7
Cmo 533/2007-338, v části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu
v Ostravě ze dne 5. února 2007, č.j. 12 Cm 232/94-285, ve znění opravného
usnesení ze dne 30. července 2007, č.j. 12 Cm 232/94-323, ohledně uložení
povinnosti žalovaným 1) a 2) zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 1% úrok z
prodlení denně od 8.11.1993 do zaplacení z částky 75 128 Kč s tím, že plněním
jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého žalovaného, a
výrok II. o náhradě nákladů řízení, se zrušuje; ve stejném rozsahu se zrušuje i
rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. února 2007, č.j. 12 Cm
232/94-285, ve znění opravného usnesení ze dne 30. července 2007, č.j. 12 Cm
232/94-323, v části výroku I. a závislý výrok II. o náhradě nákladů řízení, a
věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. října 2008, č.j. 7 Cmo
533/2007-338, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. února 2007,
č.j. 12 Cm 232/94-285, ve znění opravného usnesení ze dne 30. července 2007,
č.j. 12 Cm 232/94-323, kterým bylo žalovaným 1) a 2) uloženo zaplatit žalobkyni
společně a nerozdílně částku 75 128 Kč s 1% úrokem z prodlení denně od
8.11.1993 do zaplacení s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu
plnění povinnost druhého žalovaného, a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, který
dospěl ze závěru, že mezi žalobkyní, jako zhotovitelem a žalovanými, jako
objednateli, byla dne 23.8.1993 uzavřena smlouva o dílo podle § 536 odst. 1
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), na jejímž základě se žalobkyně
zavázala dodat žalovaným dílo v podobě stolařských prací. Vyšel ze zjištění, že
oba žalovaní v době uzavření smlouvy podnikali společně tak, že žalovaná 1) se
zabývala obstaráváním materiálu a administrativními pracemi a žalovaný 2)
uzavíral smlouvy. Vzhledem k tomu, že žalobkyně svůj závazek dodat dílo
splnila, odvolací soud dovodil, že žalovaným vznikla podle § 548 odst. 1 obch. zák. povinnost uhradit dohodnutou cenu díla, jejíž konečná výše byla v souladu
s § 546 odst. 1 obch. zák. na základě odsouhlasení obou smluvních stran podle
vyúčtování ze dne 1.11.1993 stanovena na částku 75 128 Kč, splatnou do sedmi
dnů od převzetí faktury č. 22/93, tj. 8.11.1993. S ohledem na skutečnost, že
žalovaní svůj závazek v dané lhůtě nesplnili, odvolací soud potvrdil rozhodnutí
soudu prvního stupně, který s odkazem na § 369 odst. 1 obch. zák. přiznal
žalobkyni i úroky z prodlení ve výši 1% denně za každý den prodlení, tak jak si
účastníci ve smlouvě o dílo sjednali. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, odmítl námitku nedostatku
pasivní legitimace žalované 1), když ze skutkových zjištění dovodil, že způsob
jednání a chování žalované 1) a žalovaného 2) vypovídal o jejich vůli sdružit
se a společnou podnikatelskou činností dosáhnout sjednaného cíle v rámci
sdružení bez právní subjektivity podle § 829 a násl. občanského zákoníku (dále
jen „obč. zák.“), a když z jejich obchodních jmen a způsobu, jakým vyplňovali
obchodní listiny, je patrna jejich vůle vystupovat při podnikání pod jednotným
označením a rovným dílem se podílet na majetku získaném společnou
podnikatelskou činností. Oba žalovaní v době uzavření smlouvy podnikali
společně tak, že žalovaná 1) se zabývala obstaráváním materiálu a
administrativními pracemi a žalovaný 2) uzavíral smlouvy. Soudy shodně
dovodily, že pokud předmětnou smlouvu o dílo s žalobkyní uzavřel žalovaný 2),
je touto smlouvou vázána i žalovaná 1), a proto je ve sporu pasivně
legitimována, stejně jako žalovaný 2). Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku započtení částky 77 546,50 Kč. Vyšel ze zjištění, že z listiny ze dne 1.11.1993 vyplývá dohoda právního
předchůdce žalobkyně a žalovaných o zohlednění této částky, představující
náklady za ubytování a občerstvení zaměstnanců žalobkyně, nekvalitní práci a
zkrácení prémie v důsledku nesplnění termínu díla, do ceny díla. Stejně jako
soud prvního stupně vyšel z obsahu ujednání v závěru uvedené listiny, z něhož
vyplývá dohoda stran o tom, že žalovaní zaplatí žalobkyni částku 75 128 Kč, tj. částku, která je předmětem sporu.
Uzavřel, že za tohoto stavu již jakákoli
kompenzace nebyla na místě a ve vztahu k žalovaným považoval inkriminovanou
listinu za uznání závazku ve smyslu § 323 obch. zák. Pokud byla v odvolání namítána nepřiměřenost úrokové sazby, odvolací soud
neshledal tuto námitku rovněž za důvodnou. Konstatoval, že účastníci si
sjednali majetkovou sankci dobrovolně, žalovaní sazbu sankce akceptovali, proto
ji nelze později označovat za nemravnou. Bylo v moci žalovaných, aby nebyla
sankce realizována, pokud by řádně plnili své závazky vůči žalobkyni a bylo na
nich, po jakou dobu bude prodlení trvat. Odvolací soud dodal, že nelze v daném
případě na snížení výše úroků z prodlení použít moderační právo, jako je to u
smluvní pokuty.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dovolává se nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. Dovolatelka má za to, že odvolacím soudem byla nesprávně
právně posouzena její pasivní legitimace v daném sporu, jestliže žádnou smlouvu
s žalobkyní neuzavřela. Dále se domnívá, že odvolací soud učinil nesprávný
závěr ohledně otázky splnění díla, když podle jejího názoru žalobkyně
neprokázala splnění díla. Dovolatelka dále nesouhlasí s tím, že odvolací soud
nevzal v úvahu započtení pohledávky žalovaných vůči žalobkyni, jestliže všechny
platby, které poukázali žalovaní zaměstnancům žalobkyně, platby za jejich
ubytování a jim poskytnutý materiál, přímo souvisely s předmětnou smlouvou o
dílo. Dovolatelka nesouhlasí ani s výší žalobkyni přiznaného úroků z prodlení. Podle jejího názoru je výše úroku z prodlení v rozporu se zásadami poctivého
obchodního styku. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl
zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že
odvolací soud rozhodl správně. Podle článku II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí
odvolacího soudu (21.10.2008), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle
občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a zákona o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §
240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou (první žalovanou) řádně
zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve
otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné. Podle ustanovení § 236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V dané věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé. Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř., neboť soud
prvního stupně nerozhodl v posuzované věci o nároku ve výši 75 128 Kč s 1%
úrokem z prodlení denně jinak než v dřívějším rozsudku. Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v
posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů
vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud
činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek,
příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní
význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní
stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení
otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména
posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.),
přípustnost dovolání neumožňují. Dovolací soud při přezkoumání napadeného závěru odvolacího soudu o pasivní
legitimaci žalovaných dospěl k závěru, že právní závěr odvolacího soudu o
pasivní legitimaci žalovaných je správný. Odvolací soud vyšel ze skutkových
zjištění, která nemohou v dovolacím řízení doznat žádné změny, a která navíc
dovolatelka ani nezpochybňuje, a to ze zjištění, že žalovaná 1) a žalovaný 2) v
rámci sdružení bez právní subjektivity podle § 829 a obč. zák. se sdružili ke
společné podnikatelské činnosti za účelem dosažení sjednaného cíle, a že z
jejich obchodních jmen a způsobu, jakým vyplňovali obchodní listiny, bylo
zřejmé, že vystupovali při podnikání pod jednotným označením a rovným dílem se
podíleli na majetku získaném společnou podnikatelskou činností.
Žalovaná 1) se
zabývala obstaráváním materiálu a administrativními pracemi a žalovaný 2)
uzavíral smlouvy. Za daného skutkového stavu soudy správně dovodily, že i když
předmětnou smlouvu o dílo s žalobkyní uzavřel žalovaný 2), je touto smlouvou
vázána i žalovaná 1), a proto je ve sporu pasivně legitimována, stejně jako
žalovaný 2). Namítá-li dovolatelka nesprávný závěr ohledně otázky splnění předmětu, je třeba
poukázat na skutkové zjištění soudů, z něhož je zřejmé, že žalobkyně stolařské
práce pro žalované provedla. V této souvislosti je nutno opětovně připomenout,
že z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ
věci, tak jak byl vytvořen v důkazním řízení, nemůže být v rámci dovolacího
řízení rozšiřován, nemohou být uplatňovány nové skutečnosti nebo důkazy. Sám
charakter přezkumné činnosti dovolacího soudu nepřipouští, aby správnost
rozhodnutí odvolacího soudu byla hodnocena s přihlédnutím k novým skutečnostem
nebo důkazům, které nebyly provedeny v nalézacím řízení (viz § 241a odst. 4 o. s. ř.). Namítá-li dále dovolatelka, že měla být vzata v odvolacím řízení námitka
započtení vznesená druhým žalovaným, poukazujíc na platby zaměstnancům
žalobkyně za jejich ubytování a jim poskytnutý materiál, je třeba opětovně
připomenout skutková zjištění soudů, z nichž vyplývá, že o účtování těchto
plateb byla v listině ze dne ze dne 1.11.1993 učiněna dohoda právního
předchůdce žalobkyně a žalovaných o zohlednění částek, představujících náklady
za ubytování a občerstvení zaměstnanců žalobkyně, nekvalitní práci a zkrácení
prémie v důsledku nesplnění termínu díla, do ceny díla. Odvolací soud tedy
správně dovodil, že za dané situace je třeba považovat dohodu účastníků v
uvedené listině za uznání závazku ve smyslu § 323 obch.zák., a že z titulu
poukazovaných plateb žalovanými neexistuje pohledávka žalovaných, která by
mohla být započítána proti pohledávce žalobkyně. Jestliže tedy pohledávka
žalovaných vůči žalobkyni neexistuje, nelze aplikovat § 580 obč. zák., který
stanoví, že pokud věřitel a dlužník mají vzájemné pohledávky, jejichž plnění je
stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý
z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Odvolací soud tedy správně aplikoval § 548 odst. 1 obch. zák., podle něhož je
objednatel povinen zaplatit zhotoviteli cenu v době sjednané ve smlouvě, a
pokud ze smlouvy nebo tohoto zákona nevyplývá něco jiného, vzniká nárok na cenu
provedením díla. Jestliže ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalobkyně dílo
provedla, jsou žalovaní povinni uhradit žalobkyni dohodnutou cenu díla, jejíž
konečná výše byla v souladu s § 546 odst. 1 obch. zák. na základě odsouhlasení
obou smluvních stran podle vyúčtování ze dne 1.11.1993 stanovena na částku 75
128 Kč. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá v
části, jíž bylo rozhodnuto o nároku ve výši 75 128 Kč ve smyslu § 237 odst. 3
o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, neřešil-li odvolací soud otázku
zaplacení ceny díla v rozporu s hmotným právem (§ 548 odst. 1 obch. zák.).
Dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené
rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má. Dovolací soud uzavřel, že dovolání žalované 1) není v části týkající se
rozhodnutí o částce ve výši 75 128 Kč podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. jej v této části odmítl. Napadá-li žalovaná 1) tím, že podala dovolání do rozsudku odvolacího soudu v
plném rozsahu, i výrok odvolacího soudu o nákladech řízení, je třeba
konstatovat, že přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237
až § 239 o. s. ř. Ustanovení § 237 zakládá přípustnost jen proti rozhodnutí ve
věci samé a § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání
proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Proto dovolání v rozsahu směřujícím proti výrokům rozsudku (resp. usnesení)
odvolacího soudu, týkajícím se náhrady nákladů řízení, není podle právní úpravy
přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu přípustné, a to bez zřetele k
povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo
potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Protože dovolání žalované 1) směřující proti výroku rozsudku (resp. usnesení)
odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů řízení není podle § 236 odst. 1 o. s. ř. přípustné, dovolací soud dovolání žalované 1) bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné i v této části odmítl - viz § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud se dále zabýval námitkou žalované 1) týkající se právního
posouzení výše sjednaného úroku z prodlení. Podle § 369 odst. 1 obch. zák., je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého
závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník
povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak
určené předpisy práva občanského. V předmětné smlouvě o dílo si účastníci sjednali úrok z prodlení ve výši 1%
denně za každý den prodlení se zaplacením vyúčtované částky v souladu se
smlouvou. Odvolací soud po posouzení námitky ohledně výše uvedené majetkové sankce vyšel
ze zjištění, že účastníci si sjednali majetkovou sankci dobrovolně, žalovaní
sazbu sankce akceptovali, a z uvedeného dovodil, že takovou sankci nelze
později označovat za nemravnou. Konstatoval, že bylo v moci žalovaných, aby
sankce nebyla realizována, pokud by řádně plnili své závazky vůči žalobkyni a
bylo na nich, po jakou dobu bude prodlení trvat. Odvolací soud dodal, že nelze
v daném případě na snížení výše úroků z prodlení použít moderační právo, jako
je to u smluvní pokuty. Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným
právem a v rozporu s dosavadní judikaturou, jestliže při posouzení výše úroků z
prodlení přihlédl jen k tomu, že účastníci si sjednali majetkovou sankci v
podobě úroků z prodlení dobrovolně. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
stanoví, že výkon práv a povinností
vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do
práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Dovolatelka se dovolává nesprávného právního posouzení výše úroků z prodlení ve
smyslu § 265 obch. zák., podle něhož výkon práva, který je v rozporu se
zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany. Tímto
ustanovením, které je speciální pro obchodní závazkové vztahy, není dotčeno –
budou-li pro to splněny podmínky – aplikovat ustanovení § 39 obč. zák., které
platí obecně, tedy i pro obchodní vztahy. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 10.4.2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000,
vysvětlil, že soulad obsahu právního úkonu (v posuzovaném případě obsah
ujednání účastníků o dohodnutém úroku z prodlení v předmětné smlouvě) s dobrými
mravy musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, že obsah byl výsledkem
svobodného ujednání mezi účastníky, jako v daném případě, a také bez ohledu na
to, kdo případný rozpor s dobrými mravy zavinil, či zda některá ze stran byla
při uzavírání smlouvy v dobré víře. Rozhodnutí odvolacího soudu v posuzovaném
případě o úrocích z prodlení, jak bylo výše konstatováno, tedy nemůže odůvodnit
ve smyslu výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu soulad výše smluvního
úroku z prodlení ve výši 1% za každý den prodlení s dobrými mravy (možno
srovnat rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.2.2008, sp. zn. 32 Cdo 5492/2007). Navíc již bylo několikrát judikováno, že smluvní ujednání o úrocích z prodlení
ve výši 1% denně z dlužné částky je nutno považovat za právní úkon, který se
příčí dobrým mravům, neboť je v rozporu s obecně uznávanými pravidly slušnosti
a poctivého jednání (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10.4.2001,
sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, a ze dne 15.11.2005, sp. zn. 32 Odo 1022/2004). Je nutno však zároveň konstatovat, že soulad výše úroků z prodlení s dobrými
mravy není možno posuzovat jen s ohledem na konkrétní výši úroků, ale je třeba
přihlédnout ke všem okolnostem, za nichž došlo ke sjednání konkrétní výše úroků
z prodlení. Rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou publikována na www.nsoud.cz
Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., popř. § 265 obch. zák., kterého se žalovaná
1) dovolává, se týká výkonu práv a povinností. Je-li výkon práva v rozporu s
dobrými mravy, popř. poctivým obchodním stykem, nepožívá takovýto výkon práva
právní ochrany (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.10.2007, sp. zn. 32
Odo 525/2006). Dovolací soud proto uzavřel, že napadené rozhodnutí má v části, týkající se
přiznání úroků z prodlení ve výši 1% denně, po právní stránce zásadní význam a
je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud,
stejně jako soud prvního stupně, neposoudil věc s přihlédnutí k ustanovení § 3
obč. zák. a v souladu s dosavadní judikaturou.
Bylo-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu v části, týkající se přiznání úroků z
prodlení ve výši 1%, vydáno v rozporu s hmotným právem, Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. v
této zrušil; jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen,
platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v tomto rozsahu
i rozsudek soudu prvního stupně včetně závislých výroků o náhradě nákladů
řízení, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243b odst. 3 o. s. ř.). V rozhodovací praxi soudů se již dříve ustálil názor, že u nároku vycházejícího
ze stejného skutkového základu přezkoumá odvolací soud rozsudek napadený
odvoláním jen některého ze žalovaných v plném rozsahu (srov. rozhodnutí
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27.1.1965, sp. zn. 6 Co 20/65,
uveřejněné pod číslem 28/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR,
srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23.3.1999, sp. zn. 2 Odon 176/97,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek seš. 1/2000, pod
označením 3/2000). Je třeba odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
29.7.1999, sp. zn. 20 Cdo 1753/98, publikované v Soudní judikatuře seš. 2/2000,
pod označením SJ 17/2000, kde byl přijat právní závěr, že u nároku
vycházejícího ze stejného skutkového základu přezkoumá odvolací soud rozsudek
napadený odvoláním jen některého ze žalovaných v plném rozsahu, když bylo o
nárocích dalších žalovaných rozhodnuto věcně. Uvedené právní závěry v
citovaných judikátech je třeba aplikovat i na daný případ, kdy podala dovolání
jen 1. žalovaná, proto dovolací soud zrušil rozsudky obou stupňů v uvedeném
rozsahu i ve vztahu k druhému žalovanému. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta první
za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě
nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního
řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.