32 Cdo 5492/2007
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava
Galluse v právní věci žalobkyně Q., spol. s r.o., s zastoupené JUDr. J. Č.,
advokátem proti žalovanému M. N., zastoupenému Mgr. P. Š., advokátem o
zaplacení úroků z prodlení, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp.
zn. 16 C 364/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 21. září 2006, č.j. 10 Co 398/2006 – 203, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. září 2006, č.j. 10 Co 398/2006 –
203, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 26. dubna 2006, č.j.
16 C 364/98-177, ve vyhovujícím výroku II. a v závislých výrocích o náhradě
nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v
Karlových Varech k dalšímu řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. září 2006, č.j. 10 Co 398/2006 – 203,
výrokem I. potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 26.
dubna 2006, č.j. 16 C 364/98-177, kterým okresní soud poté, co jeho dřívější
rozsudek ze dne 23. června 2004, č.j. 16 C 364/98-115, byl zrušen usnesením
Krajského soudu v Plzni ze dne 19. září 2005, č.j. 13 Co 576/2004 – 151,
výrokem I. zamítl žalobu co do částky 33 232,80 Kč, výrokem II. uložil
žalovanému zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 1% za každý den prodlení
z částky 5000 Kč od 13. 7. 1998 do 18. 11. 1998, z částky 10 000 Kč od 13. 7.
1998 do 22. 4. 2004, z částky 5 000 Kč od 13. 7. 1998 do 20. 5. 2004, z částky
5 000 Kč od 13. 7. 1998 do 23. 6. 2004 a z částky 8 233 Kč od 13. 7. 1998 do
24. 7. 2004 a výrokem III. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení; krajský soud
výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný na základě smlouvy ze dne 8.
6. 1998 převzal od žalobkyně digitální fotoaparát s tím, že jej buď do 21 dnů
vrátí nebo po uplynutí této doby zaplatí kupní cenu a pokud tak neučiní, je
prodávající žalobkyně oprávněna účtovat za každý den prodlení z dlužné částky 1
%. Žalovaný fotoaparát nevrátil a neuhradil v určené lhůtě ani kupní cenu.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že mezi
účastníky sjednaný smluvní úrok nebyl dohodnut v rozporu se zásadami poctivého
obchodního styku a dobrými mravy. Soud přihlédl k riziku žalobkyně, která bez
jiné záruky předala žalovanému fotoaparát na dobu 21 dnů do jeho dispozice a
toto riziko bylo vyváženo ujednáním o poměrně vysokém smluvním úroku, k jehož
úhradě však nemuselo dojít, kdyby žalovaný splnil včas své smluvní závazky, a
to vrácení zboží nebo případně i nahlášením pojistné události vzniklé odcizením
fotoaparátu v přiměřené lhůtě. Přihlédl rovněž k tomu, že žalovaný smlouvu
podepsal dobrovolně a po odcizení fotoaparátu žalobkyni nekontaktoval,
nereagoval na upomínky k zaplacení odebraného zboží a jen oznámil šetření
policie v souvislosti s krádeží fotoaparátu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a
odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to otázky
neplatnosti ujednání o výši smluvního úroku ve výši 1% denně z dlužné částky.
Uvádí, že z částky 33 232,80 Kč, kterou již uhradil, by měl zaplatit podle
rozhodnutí odvolacího soudu úrok z prodlení ve výši 614 605,32 Kč.
Dovolatel poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále jen
„Nejvyšší soud“), z níž lze dovodit, že uvedená výše smluvního úroku je
neplatná pro rozpor s dobrými mravy. V dovolání uplatnil i dovolací důvod podle
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť oba soudy se podle dovolatele v
odůvodnění rozhodnutí vůbec nevypořádaly s obranou žalovaného, že při uzavírání
smlouvy vycházel z toho, že návrh smlouvy obsahoval ujednání o výši úroku 1%
měsíčně a nikoliv denně. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a
soudu prvního stupně ve výroku II., III. a V. zrušil a věc v tomto rozsahu
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání
je v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť bylo
podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni úroky z
prodlení ve výši 1% za každý den prodlení ze specifikovaných dlužných částek a
v rozhodném období, jak bylo uvedeno ve výroku II. rozsudku soudu prvního
stupně, přičemž soud prvního stupně rozhodl ve věci samé v tomto rozsahu jinak,
než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu,
který dřívější rozhodnutí okresního soudu zrušil. Dovolání splňuje formální i
obsahové znaky předepsané ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř., bylo podáno
včas, osobou oprávněnou (žalovaným), řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst.
1, § 241 odst. 1 o. s. ř.) a vychází z možných dovolacích důvodů uvedených v §
241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání.
Dovolatelem uplatněným nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného
právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován
správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil
nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho
nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Podle § 369 odst. 1 obchodního zákoníku, ve znění ke dni uzavření smlouvy mezi
účastníky dne 8. 6. 1998 (dále jen „obch. zák.“), je-li dlužník v prodlení se
splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z
prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení
určené ve smlouvě, jinak o 1 % vyšší, než činí úroková sazba určená obdobně
podle § 502.
Ustanovení § 502 odst. 1 obch. zák. stanoví, že dlužník je povinen od doby
poskytnutí peněžních prostředků platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v
nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li
takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za
úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.
Jestliže strany sjednají úroky vyšší než přípustné podle zákona nebo na základě
zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné.
V pochybnostech se má za to, že sjednaná výše úroků se týká ročního období (§
502 odst. 2 obch. zák.).
Podle § 39 občanského zákoníku (dále jen „“obč. zák.“) je neplatný právní úkon,
který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí
dobrým mravům.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud uplatněný nárok na smluvní úrok
z prodlení ve výši 1% za každý den prodlení z dlužných částek posoudil ve
smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávně.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000,
vysvětlil, že soulad obsahu právního úkonu (v posuzovaném případě obsah
ujednání účastníků o dohodnutém úroku z prodlení v předmětné smlouvě) s dobrými
mravy musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, že obsah byl výsledkem
svobodného ujednání mezi účastníky, jako v daném případě, a také bez ohledu na
to, kdo případný rozpor s dobrými mravy zavinil, či zda některá ze stran byla
při uzavírání smlouvy v dobré víře. Odůvodnění odvolacího soudu, že přihlédl k
riziku žalobkyně, která bez jiné záruky předala žalovanému fotoaparát na dobu
21 dnů do jeho dispozice a toto riziko bylo vyváženo ujednáním o poměrně
vysokém smluvnímu úroku, a že k úhradě nemuselo dojít, kdyby žalovaný splnil
včas své smluvní závazky, a to za situace, kdy žalovaný smlouvu dobrovolně
podepsal, převzal fotoaparát, cenu neuhradil, žalobkyni nekontaktoval, na
upomínky nereagoval a jen oznámil šetření policie v souvislosti s krádeží
fotoaparátu, nemůže odůvodnit ve smyslu výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího
soudu oprávněnost výše smluvního úroku z prodlení ve výši 1% za každý den
prodlení.
Dovolateli je třeba přisvědčit, že úrok z prodlení ve výši 365% ročně, kdy
kapitalizovaný úrok z prodlení představuje 18-ti násobek jistiny, nemůže být
obecně akceptovatelný, a to ani s ohledem na okolnosti posuzovaného případu,
které neodůvodňují sjednání úroků v tak markantní odlišné výši oproti úrokům
zákonným (§ 369 odst. 1 a § 502 odst. 1 obch. zák.).
Smluvní ujednání o úrocích z prodlení ve výši 1% denně z dlužné částky je nutno
považovat za právní úkon, který se příčí dobrým mravům, neboť je v rozporu s
obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání. Odvolací soud
pochybil, pokud neaplikoval ustanovení § 39 obč. zák., který je použitelný
obecně, tedy i pro obchodní závazkový vztah mezi danými účastníky, a neučinil v
jeho smyslu závěr, že právní úkon o sjednání úroků v uvedené výši v dané věci
je pro rozpor s dobrými mravy neplatný. Závěr odvolacího soudu nekoresponduje
ani s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, dále ze dne 15. 11. 2005, sp. zn.
1022/2004, a např. i ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 174/2005, 32 Cdo
150/2007).
Dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci
ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., byl tedy uplatněn důvodně, proto
bylo bezpředmětné se zabývat dalším dovolatelem uplatněným dovolacím důvodem,
jímž namítal, vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, která měla spočívat v nedostatku odůvodnění odvolacím soudem i soudem
prvního stupně v jejich rozhodnutích, týkající se postupu účastníků při
sjednávání výše úroku z prodlení.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné,
proto Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího
soudu zrušil, a jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,
platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i rozsudek
soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku II. a v závislých výrocích o náhradě
nákladů řízení, a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Soud prvního stupně bude v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o
dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. února 2008
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu