32 Odo 174/2005
32 Cdo 150/2007
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně B., spol. s r.o., zastoupené advokátem, proti žalovaným
1. Ing. E. Š., zastoupenému advokátkou a 2. Ing. R. Š., zastoupenému
advokátem, o zaplacení částky 233 142 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro P. pod sp. zn. 32 C 219/99, o dovolání prvého žalovaného a dovolání
druhého žalovaného proti rozsudku Městského soudu v P. ze dne 2. března 2004 č.
j. 21 Co 458/2003-197 a o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v
P. ze dne 7. září 2004 č. j. 30 Co 332/2004-262, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v P. ze dne 2. března 2004 č. j. 21 Co
458/2003-197 v rozsahu, ve kterém byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro P.ze
dne 6. října 2003 č. j. 32 C 219/99-154 tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit
žalobkyni společně a nerozdílně částku 60 501 Kč, se zrušuje a věc se v tomto
rozsahu vrací Městskému soudu v P. k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání prvního žalovaného a dovolání
druhého žalovaného odmítají.
III. Rozsudek Městského soudu v P. ze dne 7. září 2004 č. j. 30 Co
332/2004-262 s výjimkou výroku, ve kterém byl zrušen rozsudek Obvodního soudu
pro P. ze dne 7. června 2004 č. j. 32 C 219/99-240 ohledně 1% úroku z prodlení
denně z částky 95 466 Kč za dobu od 6. 1. 1996 do 5. 11. 1996 a řízení bylo v
tomto rozsahu zastaveno, a rozsudek Obvodního soudu pro P. ze dne 7. června
2004 č. j. 32 C 219/99-240 s výjimkou výroku, kterým byla žaloba zamítnuta v
rozsahu, ve kterém se žalobkyně domáhala zaplacení 1% úroku z prodlení denně z
částky 95 466 Kč za dobu od 6. 1. 1996 do 5. 11. 1996, se zrušují a věc se v
tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro P. k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro P. v pořadí druhým rozsudkem ze dne 6. října 2003 č. j. 32 C
219/99-154 uložil prvému žalovanému zaplatit žalobkyni částku 95 466 Kč a
zamítl žalobu vůči druhému žalovanému do této výše a ohledně úroku z prodlení
ve výši 1 % denně z této částky od 6. 1. 1996 do zaplacení, zamítl žalobu, aby
byli žalovaní povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 77 175 Kč
s 18% úrokem od 1. 7. 1997 do zaplacení a částku 60 501 Kč s 1% úrokem denně od
1. 10. 1996 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyní
uplatněná částka byla tvořena třemi samostatnými nároky. Ohledně částky 95 466
Kč vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobkyně uzavřela podle § 536 a
násl. obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) s prvým žalovaným smlouvu o dílo,
v níž se zavázala zhotovit šest čísel časopisu P. j. na základě podkladů prvého
žalovaného za sjednanou cenu za jednu stránku. Žalobkyně se domáhala zaplacení
sjednané ceny díla - pátého čísla časopisu, který sice prvý žalovaný převzal,
cenu však nezaplatil s poukazem na jeho vady. Smlouvu o sdružení žalovaných ze
dne 22. 5. 1995 posoudil soud prvního stupně tak, že k jejímu uzavření ve
smyslu § 269 odst. 2 ObchZ nedošlo pro nedostatek dohody účastníků o rozdělení
zisku a o převzetí závazků z podnikání a o způsobu, jak budou členové sdružení
vystupovat navenek. Vůči druhému žalovanému proto není nárok v této části
žaloby dán. Obranu prvého žalovaného, že dílo má podstatné vady, soud prvního
stupně nepřijal, neboť tvrzené vady díla neprokázal. Soud prvního stupně ani
nezjistil, že by prvý žalovaný od smlouvy řádně odstoupil. Ve smyslu § 560
odst. 4 a § 436 odst. 1 písm. d) ObchZ může objednatel od smlouvy odstoupit jen
v případě, že dílo mělo podstatné vady, což prvý žalovaný neprokázal. Dopis
zaměstnankyně prvého žalovaného L. V. z 29. 11. 1996 odstoupením od smlouvy
není a dopis prvého žalovaného z 10. 12. 1996 není podle názoru soudu prvního
stupně dostatečně určitý a srozumitelný, což způsobuje jeho neplatnost podle §
37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). Prvý žalovaný je proto
povinen podle závěru soudu prvního stupně částku 95 466 Kč zaplatit, nikoliv
však 1% úrok z prodlení denně z této částky, neboť nebyl v předmětné smlouvě
sjednán. U dalšího nároku žalobkyně ve výši 77 175 Kč představující náhradu
ušlého zisku za nevydání šestého čísla časopisu P. j., neshledal soud prvního
stupně tvrzení žalobkyně jako dostatečné ve smyslu § 373 a násl. ObchZ, a proto
jí v této části nevyhověl. Ve třetí části žaloby se žalobkyně domáhala
zaplacení částky 60 501 Kč představující cenu díla - zhotovení katalogu R.,
který u žalobkyně objednal druhý žalovaný, žalobkyně jej zhotovila a předala
prvému žalovanému. Druhý žalovaný se bránil tím, že s Ing. V. dojednal
zhotovení katalogu za 12 000 Kč. Objednávku (na růžovém papíře) sice podepsal,
ale zhotoviteli vzhledem k jednání s Ing. V. nepředal. Dílo nepřevzal a nebyla
mu ani doručena faktura. Soud prvního stupně provedl důkaz objednávkou s datem
29. 6. (růžový papír) podepsanou za objednatele druhým žalovaným, za
zhotovitele p. V. obsahující v podstatě nesrozumitelný popis zakázky – podle
údajů žalovaného zůstala objednávka neodevzdána v držení objednatele, dále
průvodku k zakázce – zde se jedná o průpis objednávky s doplněním textu o
provedených pracích a s podpisem paní V., která potvrdila, že zakázku převzala.
Podle závěru soudu prvního stupně došlo k uzavření smlouvy o dílo podle § 536
ObchZ, k níž nebyla nutná písemná forma, a proto není podstatné, že objednávka
podepsaná druhým žalovaným nebyla žalobkyni doručena, stejně jako skutečnost,
že druhý žalovaný neobdržel fakturu. Taková okolnost nezpůsobuje sama o sobě
zánik povinnosti zaplatit cenu zhotoveného díla. Žalobkyně v důsledku omylu
vyvolaném žalovanými, kteří se při jednání s žalobkyní stavěli tak, že jednají
společně, ač to nebyla pravda, plnila prvému žalovanému, za nějž katalog
převzala jeho zaměstnankyně paní V., a prvému žalovanému také zaslala fakturu. Skutečnost, že žalovaní jednali společně, vyplývá z jejich korespondence, např. z dopisu ze dne 20. 8. 1996. Soud prvního stupně však shledal jako důvodnou
námitku promlčení vznesenou druhým žalovaným, neboť výzvou k zaplacení byla až
samotná žaloba a návrh na přistoupení druhého žalovaného do řízení byl
žalobkyní podán 1. 11. 2000, tedy po uplynutí čtyřleté promlčecí lhůty podle §
397 ObchZ.
K odvolání žalobkyně Městský soud v P. rozsudkem ze dne 2. března 2004 č. j. 21
Co 458/2003-197 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaní jsou
povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 156 167 Kč, ve výroku o
zamítnutí žaloby o 77 175 Kč s 18% úrokem od 1. 7. 1997 do zaplacení rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil a ve výroku o zaplacení 1% úroku z prodlení denně
z částky 95 466 Kč za dobu od 6. 1. 1996 a z částky 60 501 Kč od 1. 10. 1996 a
ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto
rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud souhlasil
se závěry soudu prvního stupně o platnosti uzavřených smluv o dílo na zhotovení
šesti čísel časopisu i katalogu R. včetně jeho závěru, že žalobkyni přísluší za
provedené dílo sjednaná cena, stejně jako jeho závěru o neprokázání řádného
uplatnění práv z odpovědnosti za vady a odstoupení od smlouvy ze strany
žalovaných. Nesporné mezi účastníky bylo, že žalobkyně páté číslo časopisu
vyrobila a žalovaným je předala, stejně jako katalog R. Odvolací soud však
posoudil jinak smlouvu o sdružení žalovaných a vyšel z § 829 a násl. ObčZ,
podle něhož žalovaní založili sdružení bez právní subjektivity, přičemž přijetí
názvu pro sdružení má následky podle § 10 odst. 2 ObchZ spočívající v založení
solidární odpovědnosti osob podnikajících pod společným jménem za závazky,
vzniklé při tomto podnikání. Z vystupování žalovaných vůči žalobkyni, jejich
korespondence, je zřejmé, že se v obou případech jednalo o jejich společné
podnikání. Žalovaní sami ve vyjádření k žalobě uvedli, že vytištění katalogu R.
mělo být bezplatné jako kompenzace vadných čísel časopisu P. j. I z jejich
vlastního postoje je zřejmé, že se v obou případech jednalo o jejich společné
podnikání. Závěr soudu prvního stupně o tom, že sdružení nevzniklo, není
správný a z toho důvodu také nebyla důvodná námitka promlčení vznesená
žalovanými. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v části,
ve které se žalobkyně domáhala náhrady ušlého zisku. žalobkyně byla řádně a
dostatečně poučena o nedostatku svých tvrzení (§ 118a o. s. ř.) o způsobu
vzniku škody a její výše, tato tvrzení však nedoplnila. Proto nemohla být v
této části žaloby úspěšná. Zrušovací výrok u nároku na úroky z prodlení
odůvodnil odvolací soud tím, že žalobkyně nebyla poučena v souladu s § 118a
odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém bylo žalovaným uloženo,
aby zaplatili žalobkyni společně a nerozdílně částku 156 167 Kč, podali
dovolání oba žalovaní (každý samostatným podáním), přičemž uvedli téměř totožné
námitky. Oba uplatnili dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, a dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., že napadené rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování; druhý žalovaný uplatnil ještě dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. K částce 95 466 Kč oba shodně uvedli, že byla žalobkyni
uhrazena prvým žalovaným, a to dvěma platbami ze dne 5. 4. 2004 a 19. 4. 2004.
Oba žalovaní nesouhlasí se závěry odvolacího soudu ohledně částky 60 501 Kč.
Poukázali na to, že objednávku na katalog R. podepsal druhý žalovaný, žalobkyni
ji však nepředal, držel ji u sebe a v řízení ji předložil pouze on. Ve věci
tohoto katalogu jednal s žalobkyní vždy druhý žalovaný za sebe jako podnikatel,
provozující svoji obchodní činnost pod jménem Ing. R. Š. – R. S. určeným pro
obchod s batohy R. Za sdružení žalovaných E. v této záležitosti nejednal a do
tohoto sdružení vstoupil pod jiným jménem – Ing. R. Š. – R. P. Používání
množného čísla v obchodní korespondenci nemá podle názoru žalovaných žádný
význam, neboť je běžně používají i fyzické osoby – podnikatelé. Oporu v
provedeném dokazování nemá závěr odvolacího soudu, že „nesporné mezi účastníky
bylo, že žalobce páté číslo dle smlouvy vyrobil a žalovaným předal, stejně jako
katalog R.“, neboť v průběhu řízení oba žalovaní shodně tvrdili, že tento
katalog od žalobkyně nikdy neobdrželi. Druhý žalovaný shledává nesprávné právní
posouzení věci odvolacím soudem v posouzení námitky promlčení. Povinnost
zaplatit předmětnou částku se může odvíjet až od data faktury, tedy od 30. 9.
1996, takže žaloba vůči druhému žalovanému by musela být podána podle § 397
ObchZ do 30. 9. 2000, žalobkyně však podala návrh na přistoupení druhého
žalovaného do řízení až 1. 11. 2000, takže by promlčené právo nemělo být
přiznáno. Oba žalovaní navrhli zrušení napadené části rozsudku odvolacího soudu
a vrácení věci v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ve zrušené části rozsudku soudu prvního stupně týkající se příslušenství
uplatněných pohledávek rozhodl Obvodní soud pro P. v pořadí třetím rozsudkem ze
dne 7. června 2004 č. j. 32 C 219/99-240 tak, že zamítl žalobu, kterou se
žalobkyně domáhala, aby jí žalovaní společně a nerozdílně zaplatili úrok z
prodlení ve výši 1 % denně z částky 95 466 Kč od 6. 1. 1996 do zaplacení a úrok
z prodlení ve výši 1 % denně z částky 60 501 Kč od 1. 10. 1996 do zaplacení, a
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že ve
smlouvě o dílo ze dne 22. 12. 1995 na zhotovení šesti čísel časopisu P. j.
nebylo zvláštního ujednání o výši úroků z prodlení a nebyl zde ani odkaz na
dodací podmínky žalobkyně. Účastníci dále uzavřeli smlouvu o zhotovení katalogu
R., jednalo se o smlouvu formulářového typu, na jejíž rubové straně byly
otištěny dodací podmínky žalobkyně, v jejichž článku 7 byla sjednána povinnost
platit při prodlení se zaplacením faktury úrok z prodlení ve výši 1 % denně. V
průběhu řízení však bylo zjištěno, že v provozovně žalobkyně byly vyvěšeny
dodací podmínky nikoliv identického znění s textem podmínek otištěných ve
formulářové smlouvě. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně
neprokázala konkrétní obsah ujednání o smluvním úroku z prodlení. I kdyby však
bylo mezi účastníky sjednáno placení 1% úroku z prodlení denně, pak by bylo
takové ujednání o úroku z prodlení ve výši 365 % p.a. pro rozpor s dobrými
mravy podle § 39 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) neplatné.
K odvolání žalobkyně Městský soud v P. rozsudkem ze dne 7. září 2004 č. j. 30
Co 332/2004-262 rozsudek soudu prvního stupně ze dne 7. června 2004 č. j. 32 C
219/99-240 potvrdil ve znění, že se zamítá žaloba, aby byli žalovaní společně a
nerozdílně povinni zaplatit žalobkyni 1% úrok z prodlení denně z částky 85 344
Kč od 6. 11. 1996 do zaplacení, z částky 10 122 Kč od 6. 11. 1996 do 5. 4. 2004
a z částky 60 501 Kč od 1. 10. 1996 do zaplacení, zrušil rozsudek soudu prvního
stupně v části týkající se 1% úroku z prodlení denně z částky 95 466 Kč za dobu
od 6. 1. 1996 do 5. 11. 1996 a řízení v tomto rozsahu zastavil, potvrdil výrok
o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním hodnocením soudu
prvního stupně, pokud se jednalo o úrok z prodlení za pozdní úhradu ceny za
časopis P. j. Pokud jde o smlouvu na katalog R., dospěl odvolací soud na rozdíl
od soudu prvního stupně k závěru, že přes odlišnost dodacích podmínek ve
formulářové smlouvě a dodacích podmínek vyvěšených v provozovně žalobkyně výše
úroku z prodlení na 1 % denně z dlužné částky sjednána byla, neboť rozdílnost
obou dodacích podmínek se netýkala výše smluvního úroku z prodlení. Úrok z
prodlení v této výši však shledal i odvolací soud v rozporu s dobrými mravy a
ujednání účastníků z tohoto důvodu podle § 39 ObčZ neplatné, přičemž odkázal na
rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Cdo 1583/2000.
Zastavovací výrok odůvodnil odvolací soud tím, že soud prvního stupně rozhodl o
části nároku – příslušenství za dobu od 6. 1. 1996 do 5. 11. 1996 z částky 95
466 Kč, který nebyl podložen návrhem ve věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 7. září 2004 č. j. 30 Co 332/2004-262
podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1
písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené
rozhodnutí má zásadní právní význam v řešení otázky kompetence odvolacího soudu
podle § 213 o. s. ř. a v řešení otázky souladu ujednání o výši úroků z prodlení
s dobrými mravy. Dovolání považuje dovolatelka za přípustné i podle § 237 odst.
1 písm. a) o. s. ř., neboť došlo k částečné změně rozsudku soudu prvního
stupně, když tento byl v části zrušen a řízení zastaveno a ve zbývající části
soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jiném znění (tzv. „skrytá změna
rozhodnutí“). Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolání nesměřuje proti výroku
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl zčásti zrušen rozsudek soudu prvního stupně
ze dne 7. června 2004 č. j. 32 C 219/99-240 a
řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno, neboť žalobkyně neuvádí žádné důvody,
jimiž by zpochybňovala správnost rozsudku odvolacího soudu v této části.
Dovolatelka uvedla tři dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. a),
písm. b) a odst. 3 téhož ustanovení o. s. ř.
Vadu řízení [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] shledává
žalobkyně v rozhodování věcně nepříslušným soudem, když se jednalo nepochybně o
obchodní věc s požadovaným plněním nad částku 50 000 Kč a k řízení byl věcně
příslušný tehdejší Krajský obchodní soud v P. Překročení kompetence se podle
názoru dovolatelky dopustil odvolací soud, který rozhodl o změně žaloby, k níž
došlo v řízení před soudem prvního stupně, a proto byl k rozhodnutí kompetentní
soud prvního stupně. Postupem odvolacího soudu tak byla žalobkyně zbavena
možnosti nechat závěr o připuštění změny žaloby přezkoumat.
Nesprávné právní posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř.] spočívá podle názoru dovolatelky v pochybení odvolacího soudu v jeho
závěru o rozporu ujednání úroku z prodlení ve výši 1 % denně s dobrými mravy.
Poukázala na to, že v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29
Cdo 1583/2000, o které se odvolací soud opřel, dospěl dovolací soud k závěru,
že takový úrok či smluvní pokuta není v rozporu s dobrými mravy, pokud to
odůvodňují např. poměry účastníků, jejich obchodní zvyklosti, obchodní rizika,
praxe, vztahy mezi účastníky, celospolečenská situace či jiné okolnosti
případu. Okolnosti případu takové ujednání podle dovolatelky opodstatňují, což
prokazuje fakt, že žalovaní své splatné závazky neplní již od roku 1996, a také
zájem na odstranění druhotné platební neschopnosti, která v roce 1996 dosáhla
astronomických čísel, což vyústilo v rozsáhlou depresi ekonomické situace země,
následnou vládní krizi a rozsáhlý nezaviněný krach řady firem. Oba soudy dále
pochybily, když nezohlednily zákonnou výši úroku z prodlení, neboť předmětné
ujednání může být neplatné pouze v rozsahu, v němž přesahuje výši, která je v
souladu s dobrými mravy, nikoliv celkově. Soudy měly stanovit podle okolností
případu nejprve mravnou výši úroků z prodlení a teprve následnou komparací
zjistit, zda je sjednaná výše mravná či nikoliv.
Závěry soudů obou stupňů také nemají oporu v provedeném dokazování [dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.], když podle názoru žalobkyně bylo
dokazování přes návrhy žalobkyně neúplné.
Napadené rozhodnutí je podle názoru žalobkyně stiženo dalšími vadami podle §
242 odst. 3 o. s. ř. Je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost jeho odůvodnění a
nelze z něj vyčíst, jakými úvahami se odvolací soud při rozhodování řídil.
Vlastní výrok rozsudku odvolacího soudu je nesrozumitelný, když potvrzuje výrok
rozsudku soudu prvního stupně, avšak v jiném znění, takže se nejedná o
formulační úpravu, ale o změnu rozhodnutí. Tím že odvolací soud převzal do
svého výroku část omezení úroku z prodlení ze změny žaloby, kterou předtím
nepřipustil, sám vyvrací svůj závěr o nepřipuštění změny žaloby; pokud uvádí,
že takové znění lépe formulačně vyhovuje situaci mezi účastníky, pak je výrok
nesrozumitelný. Žalobkyně navrhla zrušení rozsudků obou stupňů a vrácení věci
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) spojil věci vedené pod sp. zn. 32 Odo 174/2005 a 32 Cdo 150/2007,
tj. rozhodování o dovoláních obou žalovaných proti rozsudku Městského soudu v
P. ze dne 2. března 2004 č. j. 21 Co 458/2003-197 a o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v P. ze dne 7. září 2004 č. j. 30 Co 332/2004-262 ,
podle ustanovení § 243c a § 112 odst. 1 o. s. ř. ke společnému řízení.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval obě dovolání, která podali prvý žalovaný a
druhý žalovaný. Po zjištění, že obě dovolání byla podána proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.,
dospěl k závěru, že obě dovolání vykazují v části, kterou je napadán výrok
rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém bylo žalovaným uloženo, aby
zaplatili žalobkyni společně a nerozdílně částku 95 466 Kč, nedostatky, pro
které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z
jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být
provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh).
Podle § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém
rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o
tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Uvedením údaje o
tom, v jakém rozsahu dovolatel rozhodnutí dovolacího soudu napadá, je vymezena
kvantitativní stránka přezkumné činnosti dovolacího soudu.
Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. předpokládá, že
dovolatel popíše (konkretizuje) okolnosti, z nichž usuzuje, že dovolací důvod
je dán; pouhý odkaz na text zákona, anebo samotná citace skutkové podstaty
některého z dovolacích důvodů uvedených taxativně v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.
samo o sobě nestačí. Chybí-li totiž vylíčení okolností, v nichž dovolatel
spatřuje naplnění dovolacího důvodu, není v takovém případě (vzhledem k
vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem) vymezen obsah
přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní a napadené
rozhodnutí odvolacího soudu tak není možné věcně přezkoumat (srov. § 242 odst.
3 věta první o. s. ř.).
Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se
rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným podáním, které může dovolatel
doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty, tj. do dvou
měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že neobsahuje-li dovolání údaj o tom, v jakém rozsahu nebo
z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, jde o vadu podání,
kterou může dovolatel odstranit z vlastní iniciativy nebo na výzvu soudu jen do
uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání. Marným uplynutím propadné
(prekluzívní) lhůty podle § 241b odst. 3 o. s. ř. se původně odstranitelné vady
dovolání stávají neodstranitelnými; dovolací soud proto k opožděnému doplnění
dovolání nemůže přihlížet z úřední povinnosti. Případná výzva, aby dovolání,
které neobsahuje všechny podstatné náležitosti, bylo opraveno nebo doplněno (§
243c odst. 1, § 43 odst. 1 o. s. ř.), se proto stává po uplynutí této lhůty
bezpředmětnou. Protože v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, je třeba
dovolání, které je nezpůsobilé zahájit dovolací řízení, za přiměřeného použití
§ 43 odst. 2 věty první o. s. ř. odmítnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 5. 2. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1730/2002 publikované v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR pod číslem RNs C 1688/2003, svazek 23/2003).
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že prvý žalovaný a druhý žalovaný
podali proti rozsudku odvolacího soudu ve dvouměsíční lhůtě uvedené v § 240
odst. 1 o. s. ř. včasné dovolání, ve kterém ohledně výroku rozsudku odvolacího
soudu, kterým jim bylo uloženo zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku
95 466 Kč, uvedli pouze, že po vydání rozsudku odvolacího soudu prvý žalovaný
tuto částku zaplatil. Protože rozhodnutí odvolacího soudu – jak uvedeno výše –
lze zásadně přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (§ 242 odst. 3 věta
první o. s. ř.) a dovolání žalovaných v uvedené části postrádají označení
dovolacích důvodů, včetně jejich obsahového vymezení, nelze v dovolacím řízení
pro tyto obsahové nedostatky dovolání pokračovat. Vzhledem k tomu, že zákonná
lhůta, během níž bylo možno vady dovolání odstranit, marně uplynula u prvého
žalovaného dnem 2. 6. 2004 a u druhého žalovaného dne 3. 6. 2004, Nejvyšší soud
České republiky dovolání žalovaných v rozsahu uvedené částky – aniž by se mohl
zabývat dalšími okolnostmi – podle § 243c odst. 1 a § 43 odst. 2 první věty o.
s. ř. odmítl.
Ve zbývající části jsou dovolání žalovaných přípustná podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto přistoupil k posouzení zbývající dovoláními napadené části
rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacích důvodů uplatněných žalovanými a
dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné.
Pro posouzení žalobkyní uplatněného nároku na úhradu částky 60 501 Kč, která má
představovat cenu díla za zhotovení katalogu R., je rozhodující především
skutečnost, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o dílo a zda
bylo na základě této smlouvy poskytnuto sjednané plnění.
Z rozhodnutí odvolacího soudu, ale i z rozhodnutí soudu prvního stupně, není
zřejmé, jaký závěr soud učinil o způsobu vzniku smlouvy o dílo účastníků řízení
– zda byla uzavřena ústní formou, či konkludentně podle ustanovení § 275 odst.
4 ObchZ poskytnutím požadovaného plnění. Odvolací soud navíc učinil závěr o
tom, že k uzavření smlouvy o dílo (přičemž soud prvního stupně ani odvolací
soud neučinily skutkové zjištění o obsahových náležitostech této smlouvy) došlo
na straně objednatele žalovanými jakožto účastníky smlouvy o sdružení, aniž
však blíže specifikoval, zda k uzavření smlouvy došlo pod společným jménem,
které žalovaní přijali ve smlouvě o sdružení (§ 10 odst. 2 ObchZ), či zda při
uzavírání smlouvy bylo jiným způsobem vyjádřeno, že druhý žalovaný jedná
jakožto účastník sdružení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že
soud prvního stupně vyšel správně ze zjištění, že žalobce uzavřel smlouvu o
dílo. Odvolací soud dále konstatoval, že jako druhá strana tohoto smluvního
vztahu je uvedeno E., zast. Ing. E. Š. Tento závěr se zřejmě netýká smlouvy o
dílo, jejímž předmětem mělo být zhotovení katalogu R. Ani soud prvního stupně,
ani soud odvolací totiž neučinily skutkové zjištění, že by k uzavření této
smlouvy došlo v písemné formě. Pokud odvolací soud uvádí, že stejný zákazník je
uveden na objednávce týkající se katalogu s tím, že dále je uvedeno pouze Ing.
Š., neodůvodňuje, z jakého důvodu opírá svůj právní závěr o toto zjištění, když
ani soud prvního stupně, ani soud odvolací neučinily skutkové zjištění, že
objednávka byla zhotoviteli předána; soud prvního stupně pouze uvedl, že
okolnost, že objednávka nebyla zhotoviteli odevzdána, není pro věc podstatná.
Odvolací soud navíc uvádí, že soud prvního stupně zjistil a v rozsudku
konstatoval, že žalovaní vystupovali při jednáních se žalobkyní jako sdružení.
To ovšem soud prvního stupně neučinil, neboť vycházel ze závěru, že smlouva o
sdružení mezi žalovanými platně nevznikla a pouze uvedl, že se žalovaní při
jednání se žalobkyní stavěli tak, že jednají společně, ač to nebyla pravda.
Pokud pak odvolací soud uvádí, že vystupování žalovaných jako členů sdružení
vyplývá z jimi předložené korespondence, nekonkretizuje, o jakou korespondenci
šlo a co bylo jejím obsahem.
Vzhledem k této nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu není možno
posoudit jeho závěr, že žalovaní uzavřeli s žalobkyní smlouvu o dílo na
zhotovení katalogu R. jako členové sdružení podle § 829 a násl. ObčZ.
Nepřezkoumatelný je i skutkový závěr odvolacího soudu, že nesporné mezi
účastníky bylo, že žalobkyně katalog R. žalovaným předala. Podle ustanovení §
120 odst. 4 o. s. ř. může soud vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení
účastníků. V odůvodnění rozsudku však musí konkretizovat, kdy tato tvrzení
účastníci učinili.
Nepřezkoumatelností svého rozhodnutí odvolací soud zatížil řízení vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř. K těmto vadám přihlíží dovolací soud v případě přípustného dovolání z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek
odvolacího soudu ze dne 2. března 2004 č. j. 21 Co 458/2003-197 zrušil ve
výroku, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro P. ze dne 6. října 2003
č. j. 32 C 219/99-154 tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně
a nerozdílně částku 60 501 Kč a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Vzhledem k uvedeným vadám řízení se Nejvyšší soud již nezabýval dalšími
námitkami prvého a druhého žalovaného.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že pokud by soud případně v dalším řízení
dospěl k závěru, že uplatněný nárok nelze přiznat z titulu plnění ze smlouvy,
musí též posoudit, zda tento nárok nelze přiznat z titulu bezdůvodného
obohacení. Přitom musí soud samozřejmě dbát, aby účastník řízení nebyl zkrácen
na svých procesních právech (např. odnětím soudní instance).
Nejvyšší soud dále přistoupil k posouzení dovolání žalobkyně. Po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek
odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že
dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Předpokladem
přípustnosti podle tohoto ustanovení je, že dovolání není přípustné podle
písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci
určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek
odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom
nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné
dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o
něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní
význam skutečně má.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zásadní právní význam rozsudku odvolacího
soudu ze dne 7. září 2004 č. j. 30 Co 332/2004-262 je dán tím, že odvolací soud
řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání žalobkyně však není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nezměnil rozsudek soudu prvního
stupně. I odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně zamítl žalobu (v
rozsahu, ve kterém nebylo zrušeno rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení
zastaveno), kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 1% úroku z prodlení denně z
částky 95 466 Kč od 6. 11. 1996 do zaplacení a z částky 60 501 Kč za dobu od 1.
10. 1996 do zaplacení, přičemž však u částky 10 122 Kč zohlednil skutečnost, že
tímto dnem zaplacení je 5. duben 2004.
Odvolací soud dovodil ohledně příslušenství uplatněných jistin, že ve smlouvě
na zhotovení pátého čísla časopisu P. j. si strany nesjednaly úroky z prodlení
odchylně od zákonné výše, naopak ve smlouvě o dílo na zhotovení katalogu R. si
sjednaly úroky z prodlení ve výši 1 % z dlužné částky denně. Odvolací soud
dospěl k závěru, že tato dohoda stran je neplatná pro rozpor s dobrými mravy,
neboť zákonná výše úroků z prodlení v té době činila cca 19 % ročně, účastníky
sjednaný úrok tak představuje téměř dvacetinásobek úroku zákonného. Sankce v
této výši není obecně akceptovatelná, a to i s ohledem na okolnosti
posuzovaného případu, které nijak neodůvodňují sjednání úroků v tak markantně
odlišné výši oproti úrokům zákonným.
Nejvyšší soud se již ve svém rozsudku ze dne 10. dubna 2001 sp. zn. 29 Cdo
1583/2000, z něhož odvolací soud vycházel, ale také ve svém rozsudku ze dne 15.
listopadu 2005 sp. zn. 32 Odo 1022/2004 nebo ve svém rozsudku ze dne 23. října
2006 sp. zn. 33 Odo 1385/2004 zabýval otázkou souladu smluvního ujednání s
dobrými mravy, za které se podle ustálené judikatury považuje souhrn
společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují
jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny
rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1997, pod číslem 62, dále rozsudky
téhož soudu uveřejněné pod čísly 16/1998 a 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), což je konformní se závěrem Ústavního soudu v jeho nálezu ze dne
26. února. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným pod číslem 14/1998 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu, který za dobré mravy považuje souhrn
etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy
zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými
morálními zásadami demokratické společnosti.
Dobré mravy netvoří uzavřený a petrifikovaný normativní systém, jsou spíše
měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně
uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání. Rozpor právního úkonu s
dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím
ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich
tehdejšímu postavení.
Ve svém rozsudku ze dne 27. listopadu 2003 č. j. 32 Odo 468/2003-115 Nejvyšší
soud uvedl, že podle ustálené judikatury soudů (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2002 sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod číslem 53) ustanovení § 3
odst. 1 ObčZ patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, která
není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby
podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní
normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda
je jednání účastníka v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně
nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy
tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda
jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ nebo § 39 ObčZ,
je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny
rozhodné okolnosti případu. Nejvyšší soud již ve shora citovaném rozsudku ze
dne 10. dubna 2001 sp. zn. 29 Cdo 1583/2000 vysvětlil, že soulad obsahu
právního úkonu (v posuzovaném případě obsah ujednání účastníků o dohodnutém
úroku z prodlení) s dobrými mravy musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, že
obsah byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky jako v daném případě a
také bez ohledu na to, kdo případný rozpor s dobrými mravy zavinil, či zda
některá ze stran byla při uzavírání smlouvy v dobré víře.
Nejvyšší soud dospěl ve shora jmenovaných rozhodnutích ke stejnému závěru jako
v dané věci odvolací soud, a sice, že smluvní ujednání o úrocích z prodlení ve
výši 1% denně tak, jak to bylo výše vyloženo, je v rozporu s dobrými mravy, a
proto podle § 39 ObčZ neplatné. Ani žalobkyně v tomto řízení netvrdila a
nedokazovala skutečnosti, které by odůvodnily sjednání tak vysokého úroku z
prodlení mezi účastníky. Existence druhotné platební neschopnosti nebo
„nezaviněný krach řady firem“ v době uzavření smluv o dílo, tj. okolnosti, na
které žalobkyně poukazuje ve svém dovolání, nepředstavují okolnosti rozhodné
pro sjednání úroku z prodlení v tak vysoké výši právě mezi účastníky. Nelze
proto dospět k závěru, že by rozsudek odvolacího soudu byl v rozporu s hmotným
právem a že by z tohoto hlediska měl zásadní právní význam i z pohledu dalších
podmínek stanovených v § 237 odst. 3 o. s. ř.
Žalobkyni je však nutno přisvědčit v tom, že uvedená neplatnost smluvního
ujednání o výši úroku z prodlení neznamená zánik nároku žalobkyně na zákonný
úrok z prodlení (pokud právo na zaplacení úroku z prodlení vzniklo), neboť
tento nárok zůstal neplatným smluvním ujednáním nedotčen. Tento nárok byl
přitom uplatněn již tím, že žalobce požadoval úhradu úroku z prodlení ve
smluvené výši, a to v tomto rozsahu. Aby bylo právo na zákonný úrok z prodlení
přiznáno (za podmínky, že vzniklo) nebylo třeba měnit žalobu ve smyslu § 95
o. s. ř.; podání žalobce ze dne 14. 4. 2004, jež bylo doplněno při jednání
odvolacího soudu dne 7. 9. 2004, bylo tedy pouhým upřesněním žaloby a nebylo
třeba, aby soud o tomto procesním návrhu žalobkyně rozhodoval. Pokud odvolací
soud zamítl návrh na úhradu úroků z prodlení, aniž posuzoval, zda žalobkyni
nevzniklo právo na úhradu zákonných úroků z prodlení, je jeho právní posouzení
v rozporu s hmotným právem a tudíž nesprávné. To se týká i smlouvy na zhotovení
pátého čísla časopisu P. j., u níž odvolací soud dovodil, že si účastníci
nesjednali jinou výši úroků z prodlení, než je výše zákonná.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobkyně je přípustné, zabýval se Nejvyšší soud
i námitkami žalobkyně, ve kterých uplatňovala vady řízení. Žalobkyně v prvé
řadě namítla, že odvolací soud překročil svoji kompetenci, pokud rozhodl o
změně žaloby, kterou žalobkyně navrhla již v řízení před soudem prvního stupně.
Vzhledem ke shora zaujatému závěru, je tato námitka bezpředmětná.
Nedůvodná je i další námitka žalobkyně, že ve věci měl rozhodovat v prvním
stupni tehdejší Krajský obchodní soud v P. s ohledem na výši požadovaného
plnění, které přesahovalo v době zahájení řízení částku 50 000 Kč. Podle § 9
odst. 3 písm. a) o. s. ř. účinného k datu podání žaloby rozhodovaly krajské
soudy jako soudy prvního stupně obchodní spory z právních vztahů mezi
podnikateli při jejich podnikatelské činnosti při splnění dvou podmínek –
částka požadovaná navrhovatelem převyšuje částku 50 000 Kč [namítaná podmínka
označenou jako bb)] a také podmínku označenou jako aa) – oba účastníci jsou
zapsáni v obchodním rejstříku. V dané věci však žalovaní v obchodním rejstříku
zapsáni nebyli, nebyla proto naplněna uvedené podmínka sub aa) a tehdejší
Krajský obchodní soud v P. rozhodl o vyslovení své věcné nepříslušnosti
usnesením ze dne 19. 8. 1997 č. j. 84 Ro 1619/97-5.
Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu ze dne 7. září
2004 č. j. 30 Co 332/2004-62 byl nepřezkoumatelný.
Žalobkyně dále uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., blíže
však neurčila, které skutkové závěry odvolacího soudu nemají oporu v provedeném
dokazování. V případě dovolání, jehož přípustnost je dána podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., však tento dovolací důvod uplatňovat nelze.
Z výše uvedeného vyplývá, žalobkyně uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř. důvodně, a proto Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty
druhé o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 7. září 2004 č. j. 30 Co
332/2004-262 s výjimkou výroku o částečném zrušení rozsudku soudu prvního
stupně a částečném zastavení řízení, jenž nebyl dovoláním dotčen. Protože
důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b
odst. 3 o. s. ř. v odpovídajícím rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně ze dne
7. června 2004 č. j. 32 C 219/99-240 a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. září 2007
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu