ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny
Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve
věci žalobce Ing. J. H., CSc., , zastoupeného JUDr. M. A., advokátem, proti
žalované Š. P., a. s., , zastoupené JUDr. P. B., advokátem o zaplacení 314.830
Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 44 Cm
30/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22.
listopadu 2006 č. j. 3 Cmo 274/2006-173, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2006, č. j. 3 Cmo
274/2006-173, v rozsahu, ve kterém byl změněn rozsudek soudu prvního stupně
tak, že se žaloba na zaplacení dalšího úroku ve výši 0,45% denně z částky
314.830Kč od 11. června 2001 do zaplacení zamítá, dále ve výroku jímž byla
žalované uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 86.838,-
Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení 45.871,- Kč k rukám advokáta JUDr. M.
A. a povinnost zaplatit Č. r. na účet Městského soudu v Praze 4.028,- Kč se
zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
2001 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. listopadu 2006 č.
j. 3 Cmo 274/2006-173 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu
povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 314.830,- Kč s úrokem z prodlení ve
výši 0,05% z částky 314.830.- za každý den prodlení od 11. června 2001 do
zaplacení a v rozsahu zaplacení dalšího úroku ve výši 0,45% denně z částky
314.830,- Kč od 11. června 2001 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalobu zamítl. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Oba soudy vyšly ze
shodného zjištění, že žalobci vzniklo právo na zaplacení odměny na základě
uzavřené mandátní smlouvy ze dne 9. srpna 2000 ve znění jejího dodatku ze dne
21. srpna 2000 ve výši, která je vymáhána ve smyslu § 571 odst. 2 obch.
zákoníku, s tím že splatnost žalované částky byla mezi účastníky dohodnuta na
10. června 2001 a po tomto dni se žalovaná dostala do prodlení se zaplacením
žalované částky a žalobce proto rovněž požaduje úroky z prodlení od 11. června
2001 ve smluvené výši 0,5% za každý den prodlení ve smyslu § 369 obchod.
zákoníku.
Odvolací soud se neztotožňuje se soudem prvního stupně, který shledal důvodným
nárok žalobce na zaplacení úroků z prodlení požadovaných v plné výši 0,5% za
každý den prodlení od 11. června do zaplacení, když dovodil, že pokud
požadovaná výše úroku dosahuje ročně 182,5% je to výše rozporná s dobrými mravy
a jako taková nemůže ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. požívat právní ochrany. Z
tohoto důvodu omezil úrok z prodlení na 0,05% denně, to je na tu část nároku na
úrok z prodlení, ve které jej lze považovat ještě za obvyklý. Odvolací soud
neshledal žádný důvod k tomu, aby výše úroku v daném konkrétním vztahu, při
zohlednění konkrétních okolností, překračovala 0,05% požadované výše, kterou
lze ještě hodnotit jako odpovídající k okolnostem případu i funkci institutu
úroku z prodlení. Odvolací soud v tomto rozsahu odmítl výkon práva pro rozpor s
dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák.. Zjištěný rozpor výkonu práva na
zaplacení úroku s dobrými mravy pak sebou podle odvolacího soudu nese i závěr o
rozporu výkonu práva se zásadami poctivého obchodního styku ( § 265 obch. zák.).
Proti měnícímu výroku v rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce
dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudní řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení § 241
a odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., jehož prostřednictvím odvolacímu soudu vytkl,
že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Podle dovolatele
neměl soud přihlížet k námitce, kterou žalovaný vznesl až v odvolacím řízení
tj., že sjednaný úrok z prodlení ve výši 0,5% denně je v rozporu s dobrými
mravy. Dále namítá, že závěr odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou
Nejvyššího soudu, která upozorňuje na to, že porušení zásad poctivého
obchodního styku je nutno zkoumat v každém případě ve vazbě na jeho konkrétní
okolnosti, přitom je třeba zabývat se jak důvody, které ke sjednání konkrétní
výše úroku z prodlení vedly a okolnostmi, které je provázely, tak důvody
nesplnění zajištěného závazku, popř. i dopady přiznání sjednaného úroku z
prodlení na osobu, vůči které je uplatňován. Podle dovolatele sjednaná výše
0,5% denně v posuzovaném případě není v rozporu s dobrými mravy a i výkon
tohoto práva je v souladu se zásadami poctivého styku. Dovolatel navrhl aby
Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadený rozsudek v tomto rozsahu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť
směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé a je i důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti),
jakož i jinými vadami řízení které mohli mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného
dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.), dovolací soud
z obsahu spisu neshledal. I když dovolatel vadu řízení, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci namítá, je tato námitka neoprávněná. Na
základě skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně, může odvolací
soud posuzovat, zda ujednání o úrocích z prodlení je v rozporu s dobrými mravy,
resp. zda došlo v posuzovaném případě k porušení zásad poctivého obchodního
styku.
Nejvyšší soud České republiky dále rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v
napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), je vázán uplatněným dovolacím
důvodem, včetně toho jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 ost. 3
věta první o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledávané právní normy jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle
právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
V daném případě dovolatel nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, na
jehož základě tento soud snížil s ohledem na zásady poctivého obchodního styku
sjednanou sazbu úroku z prodlení ve výši 0,5% denně dlužné částky na 0,05%
denně.
Podle § 39 obč. zák. je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje
zákonu nebo jej obchází a nebo se příčí dobrým mravům, neplatný.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplívajících z občansko-
právních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů
jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Podle § 265 obch. zákon výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého
obchodního styku nepožívá právní ochrany.
Nejvyšší soud se již v rozsudcích ze dne 10. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo
1583/2000, ze dne 15. listopadu 2005, sp. zn. 32 Odo 1022/2004 nebo ze dne 23.
října 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, se zabýval otázkou rozporu smluvního
ujednání s dobrými mravy, za které se podle ustálené judikatury považuje souhrn
společenským, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují
jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny
rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (dále též rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdo 69/1996 uveřejněný v
časopise Soudní judikatura č. 8/1997, pod č. 62, rozsudky Nejvyššího soudu
České republiky, uveřejněné pod č. 16/1998 a 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek), což je konformní se závěrem Ústavního soudu České republiky ze
dne 26. únoru 1998, sp. zn. II. US 249/97, uveřejněného pod č. 14/1998 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu, který za dobré mravy považuje souhrn
etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejíchž dodržování je mnohdy
zajišťováno i právními normami, tak aby každé jednání bylo v souladu s obecnými
morálními zásadami demokratické společnosti.
Jak judikoval Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 26. září 2007,
sp. zn. 32 Odo 174/2005, dobré mravy netvoří uzavřený a petrifikovaný
normativní systém, jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a
jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání.
Rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě
individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v
příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení.
Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že při svém rozhodování právě tuto
individuálnost případu v potaz nevzal.
Ve svém rozsudku ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 32 Odo 468/2003, Nejvyšší
soud České republiky uvedl, že podle ustálené judikatury soudu (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod č. 53)
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou
hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a které tak
přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností. Pro posouzení, zda je jednání účastníků v souladu či v rozporu s
dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet.
Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze
soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. nebo 39 obč. zák. je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v
jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Správným
postupem soudu je primární posouzení platnosti ujednání z hlediska § 39 obč.
zák. a teprve následně zvážení souladu či rozporu uplatnění nároků na úrok z
prodlení z kritérií uvedenými v § 3 odst. 1 obč. zák. resp. 265 obch. zák..
Rozpor s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku nemůže spočívat
výlučně v ujednání o výši úroku z prodlení, neboť takové ujednání by pak stěží
mohlo být vůbec platné ve smyslu ust. 39 obč. zák., tento rozpor pak bude dán
až na základě jednotlivých skutkových okolností, jež nastaly dodatečně po
uzavření ujednání a které v celkovém souhrnu umožňují náhled soudu na uplatnění
nároku vzniklého z obecně akceptovatelného ujednání o výši úroku z prodlení.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 30. července 1997, sp. zn. III. Odon
2096, uveřejněném v příloze časopisu Právo a podnikání č. 10/1997 na str. IV.
formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého řádné a včasné plnění závazku, tedy
i včasné placení, je jednou ze základních zásad poctivého obchodního styku.
Porušování této zásady je v české ekonomice do té míry rozšířené, že přestává
být podnikateli vnímáno jako nekalé jednání. Jako nekalé jednání je naopak
mnohdy deklarován postih za takové jednání, a to právě osobou, která sama svůj
závazek řádně nesplnila a pro takový případ dobrovolně uplatňovaný postih
sjednala. Takovému názoru však nelze přisvědčit. Dále zdůraznil, že porušení
zásad poctivého obchodního styku při uplatnění nároku na úrok z prodlení nelze
obecně pro všechny případy, vyvozovat pouze z nepoměru sjednaného úroku a
hodnoty zajišťovaného závazku. Porušení zásad poctivého obchodního styku je
nutno zkoumat v každém případě ve vazbě na jeho konkrétní okolnosti. Přitom je
třeba se zabývat jak důvody, které ke sjednání konkrétní výše úroku z prodlení
vedly, a okolnostmi, které je provázely, tak důvody nesplnění zajištěného
závazku, popřípadě i dopady přiznání sjednaného úroku z prodlení na osobu, vůči
které je uplatňován.
Odvolací soud se výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu neřídil a pouze
obecně konstatoval, že zde nejsou okolnosti pro sjednání úroku ve výši 0,5 % za
každý den prodlení, což je v rozporu např. s usnesením Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 23. dubna 2008, sp. zn. 32 Cdo 1164/2007, kde soud s
přihlédnutím ke konkrétním okolnostem dovodil, že sazba úroku z prodlení 0,5 %
nebyla v rozporu s dobrými mravy, resp. nebyla z tohoto hlediska nepřiměřená.
Odvolací soud nevzal v úvahu okolnosti a důvody, které vedly k uzavření dohody
o výši úroku z prodlení a nevzal je ani do své úvahy o platnosti či neplatnosti
předmětného ujednání. Jinak řečeno, nevyhodnotil, zda a jaký vliv těmto
okolnostem a důvodům ve vztahu k dohodnuté výši úroku z prodlení přisoudil.
Odvolací soud dále pochybil, když posoudil žalovaný nárok jako výkon práva
částečně odporující dobrým mravům a odepřel žalobci ve smyslu ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. ochranu tím, že podle vlastní volné úvahy určil, jaká část
nároku žalobce na úrok z prodlení je „mravná“, a výši úroku z prodlení omezil
právě jen na tuto část. Stejně jako lze ujednání o výši úroku z prodlení podle
ustanovení § 39 obč. zák. posoudit z hlediska souladu nebo rozporu dohodnuté
výše úroku z prodlení s dobrými mravy toliko jako platné či neplatné (tzn. bez
možnosti shledat je neplatné jen co do výše rámec dobrých mravů přesahující),
může být obdobně výkon práva na sjednané úroky z prodlení podle ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. pouze v souladu či v rozporu s dobrými mravy. Při neplatnosti
dohody o výši úroku z prodlení poté nastupuje nárok na zákonný úrok z prodlení.
Uvedená pochybení odvolacího soudu vedou dovolací soud k závěru, že dovolací
důvod uplatněný dovolatelem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn,
neboť právní posouzení odvolacího soudu je neúplné a tím i nesprávné. V dalším
řízení odvolací soud proto promítne do své úvahy o platnosti či neplatnosti
předmětného ujednání o výši sjednaného úroku z prodlení, resp. o odepření
soudní ochrany výkonu práva na úrok z prodlení i skutková zjištění o všech
rozhodných konkrétních okolnostech posuzovaného případu, jakož i důvody vedoucí
účastníky k takové dohodě.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky
jej v dovoláním dotčené části včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení
podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci
(§ 243d odst. 1 o. s. ř. ).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2008
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu