23 Cdo 765/2020-129
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně
ProCredia, a. s., se sídlem v Plzni, Papírnická 2809/10, identifikační číslo
osoby 02712482, zastoupené JUDr. Karlem Vodičkou, LL.M., advokátem se sídlem v
Plzni, Kyjevská 1228/77, proti žalovanému F. C., narozenému XY, se sídlem v XY,
zastoupenému Mgr. Michaelou Dvořáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 8,
Sokolovská 32/22, o zaplacení částky 546 710,14 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 8/2019, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2019, č. j. 23 Co 185/2019-98,
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2019, č. j. 23 Co 185/2019-98, se
zrušuje v části prvního výroku, jíž byl rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze
dne 31. 1. 2019, č. j. 7 C 8/2019-46, změněn tak, že byla zamítnuta žaloba co
do smluvního úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 546 710,14 Kč od 31.
5. 2018 do zaplacení, a v druhém výroku a věc se v tomto rozsahu vrací
Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se žalobou ze dne 16. 8. 2018 domáhala zaplacení částky 546
710,14 Kč jako dosud neuhrazené jistiny úvěru poskytnutého žalovanému na
základě smlouvy o úvěru. V žalobě dále požadovala zaplacení úroku ve výši 24,5
% ročně a úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně vždy z uvedené dlužné částky od
31. 5. 2018 (den následující po zesplatnění úvěru) do zaplacení jako smluvně
sjednaného příslušenství.
2. Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 31. 1. 2019, č. j. 7 C
8/2019-46, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 546 710,14 Kč
s úrokem ve výši 24,5 % ročně z této částky od 31. 5. 2018 do zaplacení, se
smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,5 % denně z této částky od 31. 5. 2018 do
zaplacení (výrok I), a dále žalovaného zavázal k náhradě nákladů řízení
žalobkyni ve výši 61 073 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 14. 2. 2017 účastníci
uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut
podnikatelský úvěr ve výši 550 000 Kč, který se zavázal splácet formou splátek
ve výši 7 136,57 Kč měsíčně. Úroková sazba z úvěru v případě řádného splácení
byla sjednána ve výši 14,5 % p. a., v případě nehrazení splátek byla sjednána
úroková sazba ve výši 24,5 % p. a. Ve smlouvě byl dále sjednán úrok z prodlení
ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení. Smlouva obsahovala
ujednání o zesplatnění úvěru v případě opakovaného prodlení žalovaného s
úhradou splátek úvěru po dobu delší 30 dnů. Žalovaný nehradil řádně a včas
sjednané splátky, žalobkyně jej dne 30. 5. 2018 informovala, že došlo k
zesplatnění úvěru, a vyzvala jej k uhrazení nesplacené části úvěru ve výši 546
710,14 Kč s příslušenstvím.
4. Nárok žalobkyně na vrácení poskytnutých peněžních prostředků a
zaplacení úroků posoudil soud prvního stupně podle § 2395 zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“). Ohledně úroků z prodlení
aplikoval § 1970 o. z., podle kterého si strany mohou ujednat výši úroku z
prodlení, a uzavřel, že žalobkyně měla při prodlení žalovaného nárok na
zaplacení úroku z prodlení. Jelikož se žalobkyni předloženými listinnými důkazy
podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, soud prvního stupně žalobě v plném
rozsahu vyhověl.
5. Krajský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným
rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v části o zaplacení
smluvního úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 546 710,14 Kč od 31. 5.
2018 do zaplacení tak, že se žaloba v této části zamítá, a v části o zaplacení
úroku ve výši 24,5 % ročně z částky 546 710,14 Kč od 31. 5. 2018 do zaplacení
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý
výrok).
6. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
Za nedůvodnou měl námitku žalovaného o částečné neplatnosti smlouvy o úvěru pro
rozpor s dobrými mravy ohledně sjednaných úroků. Poukázal na skutečnost, že
pokud by žalovaný úvěr splácel podle sjednaného splátkového kalendáře, sjednaná
výše úroků (14,5 % p. a.) by nepřekračovala a ani se neblížila hranici, kterou
judikatura Nejvyššího soudu již shledává přemrštěnou a odporující funkci úroků.
S přihlédnutím ke skutečnosti, že se jednalo o úvěr podnikatelský (nikoli
spotřebitelský), odvolací soud neposoudil jako neplatnou ani sjednanou
alternativní úrokovou sazbu ve výši 24,5 % p. a. pro případ nikoliv řádného
plnění žalovaného. Za nepřiměřenou a odporující účelu úroku z prodlení však
odvolací soud považoval sjednanou výši smluvních úroků z prodlení 0,5 % denně z
dlužné částky. Odkázal přitom na judikaturu Ústavního soudu (nálezy ze dne 7.
5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07, ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 728/10, a ze
dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, jež jsou veřejnosti dostupné na
https://nalus.usoud.cz), která se zabývala výší smluvního úroku z prodlení 0,5
% z dlužné částky za každý den prodlení s převážným závěrem o její
přemrštěnosti. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp.
zn. 31 Cdo 717/2010 (uveřejněný pod číslem 104/2012 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek – dále jen „R 104/2012“) poznamenal, že ani v okolnostech
projednávané věci neshledal nic, co by takto extrémní výši úroku z prodlení
odůvodňovalo. Námitku žalobkyně, která poukazovala na rizikovost žalovaného,
vyhodnotil odvolací soud jako ryze účelovou. Podle odvolacího soudu bylo z
obsahu spisu zřejmé, že žalobkyně poskytla žalovanému i spotřebitelský úvěr ve
výši 210 000 Kč (dne 8. 2. 2017) necelý týden před uzavřením předmětné úvěrové
smlouvy, přičemž byla-li ze zákona povinna před poskytnutím úvěru spotřebiteli
posuzovat jeho úvěruschopnost a vyhodnotila-li žalovaného jako splácení
schopného spotřebitele, nemohla poté úspěšně poukazovat na nedostatečnou bonitu
a rizikovost dlužníka a na z toho důvodu „nasazenou“ výši smluvní úroku z
prodlení z úvěru poskytnutého jen o několik málo dní později. Odvolací soud
proto shledal neplatnou část smlouvy o úvěru, v níž byly sjednány úroky z
prodlení, a žalobu v této části zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání
(podle jeho obsahu napadala jen část prvního výroku, jíž byla zamítnuta žaloba
co do úroků z prodlení), v němž co do přípustnosti uvádí, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále
též otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena. Namítá
8. Podle žalobkyně odvolací soud nesprávně vyřešil otázku neplatnosti
smluvního ujednání o výši úroku z prodlení a nároku na zákonný úrok z prodlení
v případě nepřiměřené výše úroku z prodlení, čímž se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazuje na závěry rozsudků Nejvyššího
soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 32 Cdo 150/2007, a ze dne 4. 3. 2010, sp. zn.
32 Cdo 1008/2009 (jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná
rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), v nichž bylo
konstatováno, že neplatnost smluvního ujednání o výši úroku z prodlení
neznamená zánik nároku na zákonný úrok z prodlení. Žalobkyně se neztotožňuje
ani s názorem odvolacího soudu o neplatnosti smluvního ujednání o úroku z
prodlení ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení. Poukazuje na
rozhodnutí Nejvyššího soudu, které i takovou sazbu smluvního úroku z prodlení
považují za platně ujednanou (rozsudky ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo
468/2003, ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2924/2009, ze dne 25. 6. 2008, sp.
zn. 32 Cdo 3010/2007, nebo již výše citovaný R 104/2012). Odvolacímu soudu
vytýká, že se blíže nezabýval účelem sjednaného úroku z prodlení a že tak není
zřejmé, z jakého skutkového zjištění odvolací soud vyšel, pokud učinil závěr,
že výše sjednaného úroku z prodlení je nepřiměřená a odporuje jeho účelu. Z
tohoto důvodu žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu rovněž za
nepřezkoumatelné.
9. Žalobkyně má případně za dosud dovolacím soudem neřešenou (v
podmínkách nové úpravy civilního práva) otázku postupu soudu v případě, že soud
zhodnotí ujednání o smluvních úrocích z prodlení jako absolutně či relativně
neplatné. Prezentuje názor, že i kdyby byl správný závěr odvolacího soudu
ohledně neplatnosti smluvního ujednání o výši úroku z prodlení, měl odvolací
soud přiznat alespoň nárok na úrok z prodlení ve výši stanovené nařízením
vlády. V podmínkách právní úpravy zákona č. 89/2012 Sb. pak je podle ní možné
uvažovat též o určení výše úroků z prodlení soudem podle § 577 o. z., a to v
sazbě nižší než ve smlouvě sjednané (již souladné s dobrými mravy), kterou může
být sazba zákonných úroků z prodlení i sazba vyšší (např. 0,1 % z dlužné částky
denně).
10. Žalovaný považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je
Nejvyšší soud odmítl, případně aby je jako nedůvodné zamítl. Domnívá se, že
účelem úroku z prodlení se odvolací soud zabýval. Poukazuje též na to, že
žalobkyni již byl přiznán úrok ve výši 24,5 % ročně, přičemž taková (zvýšená)
úroková sazba byla sjednána pro případ, že sjednaná splatnost úvěru nebude
dodržena, a v podstatě v sobě zahrnuje i úrok z prodlení, který je
spravedlivý.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2.
2019 (srov. čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č.
40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony), dále jen „o. s. ř.“.
12. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Žalobkyně ve vztahu k otázce posouzení neplatnosti smluvního
ujednání o výši úroku z prodlení pro rozpor s dobrými mravy odkazuje na
rozhodnutí představující ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu ve vztahu
k právní úpravě soukromého práva účinné do 31. 12. 2013. V projednávané věci, v
níž byla smlouva o úvěru uzavřena dne 14. 2. 2017, je však rozhodné posouzení
uvedené otázky v poměrech občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014. Od
označené judikatury se proto odvolací soud stricto sensu odchýlit nemohl. Tato
otázka však již byla řešena (po vydání napadeného rozhodnutí a po podání
dovolání žalobkyně) i v poměrech nové právní úpravy v rozsudku ze dne 22. 9.
2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019, v němž Nejvyšší soud navázal na závěry své
dřívější (žalobkyní označené) judikatury. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu
není s touto rozhodovací praxí dovolacího soudu v souladu, je dovolání
žalobkyně přípustné.
IV. Důvodnost dovolání
14. Dovolání je důvodné.
15. Podle § 1 odst. 2 o. z., nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si
osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání
porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob,
včetně práva na ochranu osobnosti.
16. Podle § 547 o. z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat
dobrým mravům i zákonu.
17. Podle § 574 o. z. na právní jednání je třeba spíše hledět jako na
platné než jako na neplatné.
18. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí
dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a
účel zákona vyžaduje.
19. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního
jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a
zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání
zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
20. Podle ustanovení § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se
splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a
zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není
za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením;
neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto
stanovená.
21. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo
1490/2019 (vydaném ve věci, v níž byla mezi podnikateli sjednána sazba úroku z
prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky), přijal a odůvodnil závěr, dle
kterého i podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 platí, že smluvní volnost
stran podléhá korektivu dobrých mravů, jenž pro právní jednání obecně vyplývá z
ustanovení § 1 odst. 2 a § 547 o. z., a že právní jednání, které se příčí
dobrým mravům, je třeba posoudit jako neplatné (§ 580 odst. 1 a § 588 o. z.).
Tento korektiv tedy zjevně lze uplatnit i v případě, kdy by ujednání o výši
úroků z prodlení bylo zneužitím smluvní volnosti v neprospěch dlužníka.
Postavení dlužníka jako podnikatele jej přitom takové ochrany nezbavuje (srov.
obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sen. zn. 23 ICdo
56/2019). Nejvyšší soud dále dovodil, že v případě výše úroků z prodlení
sjednané podle § 1970 o. z. je třeba posuzovat soulad takového ujednání s
dobrými mravy vzhledem ke všem okolnostem, které ke sjednání úroku z prodlení
vedly a jež existovaly v době uzavření smlouvy. Nestačí tedy vyjít pouze ze
závěrů jiného rozhodnutí soudu, či ze srovnání smluvené sazby úroku z prodlení
se sazbou stanovenou nařízením vlády, neboť obecně (bez přihlédnutí k
okolnostem projednávané věci) nelze stanovit paušální „hraniční sazbu
nemravnosti“ úroků z prodlení. Nejvyšší soud přitom zdůraznil, že důvody, které
vedly ke sjednání výše úroku z prodlení, je třeba hodnotit ve vztahu k plnění
jeho funkcí v konkrétní věci. Následně uzavřel, že nelze předem obecně určit
veškeré okolnosti, k nimž by měl soud při posouzení souladu konkrétního
ujednání o úrocích z prodlení s dobrými mravy přihlížet, vymezil však určitý
okruh okolností, které by soud zpravidla neměl opomenout při posouzení, zda se
konkrétní ujednání o výši úroku z prodlení příčí dobrým mravům. Uvedl, že je
třeba se zabývat například rizikovostí obchodu vzhledem k předchozímu chování
dlužníka či k jeho tehdy aktuální situaci, rozsahem očekávatelných škod na
straně věřitele, významem případného nesplaceného dluhu pro věřitele, dalším
obsahem posuzované smlouvy, skutečností, zda na prodlení dlužníka byly vedle
úroku z prodlení navázány i další smluvní sankce plnící obdobné funkce,
obchodními zvyklostmi stran a dalšími relevantními okolnostmi (v podrobnostech
srov. odkazovaný rozsudek). Konečně Nejvyšší soud zdůraznil, že ve vztazích
mezi podnikateli, kteří vystupují jako profesionálové, je obecně vnímání
hranice jednání, které již není z pohledu dobrých mravů akceptovatelné, odlišné
od vztahů nepodnikatelských, typicky od vztahů spotřebitelských.
22. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí též vysvětlil, že uvedené
závěry obstojí i s přihlédnutím k názoru vyjádřenému v nálezech Ústavního soudu
ze dne ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07, a ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. I.
ÚS 728/10, neboť i v nich Ústavní soud závěr o neústavnosti ujednání o úroku z
prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky učinil na podkladě konkrétních
okolností daných věcí. V nálezu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, pak
Ústavní soud k závěru, že úroky z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky
a vyšší jsou již ústavně neakceptovatelné, výslovně dodal, že se v tomto nálezu
nevyjadřuje k případům, kdy se k placení úroků z prodlení v obdobné výši
zavázal podnikatel nebo kdy je výkon rozhodnutí na zaplacení takových úroků z
prodlení uložen podnikateli, a též k případům, v nichž by oprávněný prokázal,
že mu byla způsobena škoda odpovídající sjednané výši úroků a že by tato škoda
měla být hrazena z přiznaných úroků z prodlení.
23. Z výše uvedených závěrů tedy vyplývá, že sama skutečnost, že úrok z
prodlení byl mezi podnikateli sjednán ve výši 0,5 % denně z dlužné částky za
každý den prodlení (či v jakékoliv jiné výši), nezpůsobuje neplatnost takového
ujednání pro rozpor s dobrými mravy. Teprve v případě, kdy smluvená sazba s
přihlédnutím k individuálním poměrům dané věci již nesměřuje k plnění
(legitimních) funkcí úroku z prodlení, tj. funkce sankčně-motivační a reparační
(kompenzační), nýbrž se stává neodůvodněnou sankcí, která má vůči druhému
smluvnímu partnerovi již jen šikanózní charakter, je na místě prolomit smluvní
svobodu stran, zásadu autonomie vůle a zásadu pacta sunt servanda (tedy jinak
velmi silně se prosadivší zásady smluvního závazkového práva) konstatováním
neplatnosti takového ujednání pro rozpor s dobrými mravy. Na tomto místě je též
vhodné připomenout, že právní úprava neplatnosti právních jednání vychází ze
zásady (formulované v ustanovení § 574 o. z.), že je namístě hledat spíše
důvody pro platnost právního jednání než pro jeho neplatnost („potius valeat
actus quam pereat“, nebo také „in favorem negotii“), která – jak se uvádí v
důvodové zprávě k § 574 až 579 o. z. – odpovídá povaze soukromého práva a
rozumné potřebě běžných soukromých občanských styků (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4172/2016, uveřejněný pod číslem
88/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 29 Cdo 5943/2016, uveřejněný pod číslem 103/2019
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
24. Jinak řečeno jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy lze posoudit
ujednání o úroku z prodlení tehdy, pokud jím věřitel nesleduje naplnění svých
legitimních zájmů, nýbrž zneužívá smluvní svobody k újmě svého smluvního
partnera. Vždy je tak potřeba vážit, zda příslušné smluvní ujednání představuje
legitimní (nikoliv zjevně excesivní) nástroj věřitele pro případ prodlení
dlužníka, anebo (legitimními zájmy neodůvodněnou) sankci sloužící jen k
vykořisťování druhé smluvní strany. Přitom je třeba mít na zřeteli, že obecné
vnímání hranice mravnosti je v podnikatelských vztazích (s přihlédnutím ke
specifikům těchto vztahů a jejich subjektů) odlišné od vztahů nepodnikatelských.
25. V projednávané věci shledal odvolací soud sjednanou výši smluvních
úroků z prodlení 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení „nepřiměřenou a
odporující účelu úroku z prodlení“ toliko s odkazem na výše citované nálezy
Ústavního soudu, v nichž byl vyjádřen závěr o „přemrštěnosti takové výše“. Dále
pouze konstatoval, že „v okolnostech projednávané věci neshledal nic, co by
takto extrémní výši úroku z prodlení odůvodňovalo“, aniž by uvedl, jaké veškeré
konkrétní okolnosti zvažoval. Výslovně se zabýval pouze námitkou žalobkyně o
rizikovosti žalovaného, kterou shledal jako účelovou.
26. Žalobkyni tak lze přisvědčit, že odvolací soud se (v rozporu s výše
uvedenými judikatorními závěry) nezabýval komplexně všemi relevantními
okolnostmi, které by mohly odůvodnit závěr o neplatnosti předmětného smluvního
ujednání pro rozpor s dobrými mravy. Z relevantních okolností posuzoval pouze
rizikovost úvěru, a to navíc na základě zcela nedostatečných úvah, neboť
nepřihlédl k tomu, že finanční prostředky z podnikatelského úvěru zpravidla
mají odlišný hospodářský účel (slouží zásadně k financování podnikatelské
činnosti dlužníka) a rizikovost úvěru se tak může projevovat i v účelu, za
kterým jsou finanční prostředky dlužníkovi poskytovány. Mimo to ani předchozí
kladné prověření úvěruschopnosti dlužníka při poskytování spotřebitelského
úvěru samo o sobě nemusí vylučovat rizikovost pro další úvěry tomuto subjektu
následně (v krátkém čase) poskytované, neboť s rostoucím množstvím úvěrů (resp.
dluhů z nich) může docházet ke snižování bonity dlužníka, což může vyvolat
zvýšení rizikovosti následně poskytovaného úvěru. Odvolací soud se nezabýval
například ani dalším obsahem smlouvy a tím, zda z něj nevyplývala ujednání
plnící obdobné funkce při prodlení dlužníka jako úroky z prodlení, která by
mohla naopak svědčit o šikanózním charakteru vedle toho sjednaného úroku z
prodlení.
27. Z výše uvedených důvodů je právní posouzení věci odvolacím soudem
při řešení otázky neplatnosti smluvního ujednání o úroku z prodlení pro rozpor
s dobrými mravy neúplné a tudíž nesprávné. Jelikož touto otázkou se bude muset
opětovně zabývat odvolací soud v dalším průběhu řízení, nepřísluší Nejvyššímu
soudu předjímat výsledek tohoto posouzení, a je proto předčasné zabývat se
druhou žalobkyní předloženou otázkou „postupu soudu v případě, že soud zhodnotí
ujednání o smluvních úrocích z prodlení jako absolutně či relativně neplatné“.
Takový postup by nebyl ani procesně hospodárný. Navíc odvolací soud se v
napadeném rozhodnutí k řešení takové otázky (k argumentaci uplatněné žalobkyní
v dovolání) výslovně nevyjádřil, když bez dalšího žalobu v této části zamítl na
základě konstatování neplatnosti smluvního ujednání o úrocích z prodlení.
28. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání
přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
29. Nejvyšší soud neshledal důvodnou námitku žalobkyně o vadě řízení
spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí ve vztahu k závěru o
rozporu předmětného ujednání s účelem úroku z prodlení. Nejvyšší soud již v
minulosti uvedl, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem
požadavkům na jeho odůvodnění, nejedná se o vadu řízení, jestliže případné
nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv
dovolatelů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Odůvodnění napadeného rozhodnutí nikterak nekrátilo žalobkyni v
možnosti uplatnění dovolacích důvodů, jak je zřejmé i z obsahu jejího dovolání.
Skutečnost, že právní posouzení věci odvolacím soudem nebylo úplné, zakládá
důvodnost dovolání žalobkyně, neznamená však, že by takové rozhodnutí bylo bez
dalšího nepřezkoumatelné.
30. Žalobkyni je však nutno přisvědčit, že napadený rozsudek je
nepřezkoumatelný ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem
prvního stupně. Zatímco v bodě 11 odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací
soud uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II, jímž bylo žalobkyni
přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, jako věcně správný potvrdil, druhým
výrokem rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení před
soudy obou stupňů. V tomto rozsahu proto rozsudek odvolacího soudu nenaplňuje
požadavky na řádné odůvodnění (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.), neboť jeho
odůvodnění je ve zjevném rozporu s obsahem výroku.
31. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu, v části prvního výroku, jíž byl rozsudek
soudu prvního stupně změněn tak, že byla zamítnuta žaloba o zaplacení smluvního
úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 546 710,14 Kč od 31. 5. 2018 do
zaplacení, a v závislém druhém výroku o nákladech řízení, zrušil (§ 243e odst.
1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§
243e odst. 2 o. s. ř.).
32. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§
243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 10. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu