23 Cdo 3525/2021-252
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla
Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Rhenus Logistics, s.r.o., se sídlem v
Trebaticích, Orechová 2/B, Slovenská republika, registrační číslo osoby
00613142, zastoupené JUDr. Alicí Kubovou Bártkovou, advokátkou se sídlem v
Praze 1, Platnéřská 191/2, proti žalované PEMIX, s.r.o., se sídlem v Uherském
Brodě, Předbranská 415, identifikační číslo osoby 60743140, zastoupené Mgr.
Jiřím Ostravským, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín VI 671, o zaplacení 10
209,21 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod
sp. zn. 2 C 16/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 3. 6. 2021, č. j. 27 Co 36/2020-204, a proti rozsudku Okresního soudu v
Uherském Hradišti ze dne 11. 12. 2019, č. j. 2 C 16/2018-170, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu v Uherském
Hradišti ze dne 11. 12. 2019, č. j. 2 C 16/2018-170, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2021, č.
j. 27 Co 36/2020-204, se odmítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 11 568 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám její advokátky.
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 10 209,21 EUR s
příslušenstvím, kterou celkově jako zasílatel vynaložila na úhradu cla (ve výši
814,48 EUR), dovozní daně (ve výši 9 257,73 EUR), úroků z prodlení z vyměřeného
cla (ve výši 37 EUR) a poplatku za zpracování (ve výši 100 EUR) za přepravu
pružinového stroje z Hamburku do sídla žalované (příkazce) v Uherském Brodě.
Dovozní daň byla žalobkyni vyměřena celním úřadem v Itzehoe/SRN, neboť zásilka
nebyla včas předložena celnímu úřadu určení v Uherském Hradišti.
Okresní soud v Uherském Hradišti jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11.
12. 2019, č. j. 2 C 16/2018-170, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 10
209,21 EUR s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalované napadeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, jíž byla žalované
uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 9 294,73 EUR s příslušenstvím
(výrok I napadeného rozsudku), změnil v části výroku I, kterou byla žalované
uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 100 EUR s příslušenstvím, tak, že
žaloba se v tomto rozsahu zamítá (výrok II napadeného rozhodnutí), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV napadeného
rozhodnutí). Rozsudek odvolacího soudu (v rozsahu výroků I, III a IV) spolu s rozsudkem
soudu prvního stupně (v rozsahu obou jeho výroků) napadla žalovaná včasným
dovoláním, jež považuje za přípustné, neboť napadená rozhodnutí závisí na
vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyly vyřešeny a jež odvolací soud vyřešil nesprávně. Rozhodnutí odvolacího
soudu je nadto nedostatečně odůvodněné, a tedy nepřezkoumatelné, čímž odvolací
soud zasáhl do práva na spravedlivý proces žalované. Ta proto navrhuje, aby
Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Žalobkyně v podaném vyjádření k dovolání odmítla dovolací argumentaci žalované,
podrobně popsala, proč dovolání považuje za nepřípustné, resp. nedůvodné, a
navrhla, aby je Nejvyšší soud odmítl, případně zamítl. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV
a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze, neboť není dána
funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod
číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a proto Nejvyšší soud
řízení o „dovolání“ proti rozhodnutí rozsudku Okresního soudu v Uherském
Hradišti ze dne 11. 12. 2019, č. j. 2 C 16/2018-170, zastavil. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně (v rozsahu výroku I) ze dne 3. 6. 2021, č. j. 27 Co 36/2020-204, bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou,
za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud dále posoudil, zda
dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a
zda je přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
dovolání podle § 237 není přípustné proti
rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání
rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč,
včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti
rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým
základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu
na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo
rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1 999,
sp. zn. 2 Cdon 376/96, ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, důvody
usnesení ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, uveřejněného pod číslem
85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4318/2014). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po
změně formulace ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s
účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., a to již proto, že cílem
uvedené novely bylo dle důvodové zprávy „odbřemenění dovolacího soudu“, tedy
zúžení přípustnosti dovolání, a nikoli její rozšíření (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3218/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018,
a ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4304/2018). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud výrokem I napadeného
rozsudku rozhodoval o žalobou uplatněných nárocích jednak na zaplacení dovozní
daně ve výši 9 257,73 EUR s příslušenstvím, jednak na zaplacení úroků z
prodlení z vyměřeného cla ve výši 37 EUR s příslušenstvím. Dovolání v rozsahu uplatněného nároku na zaplacení úroků z prodlení z
vyměřeného cla ve výši 37 EUR s příslušenstvím, o kterém rozhodoval odvolací
soud, není přípustné s ohledem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
neboť ohledně něj bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nároku nepřesahujícím svou
výší částku 50 000 Kč. Dovolací soud se proto dále zabýval přípustností podaného dovolání v rozsahu
uplatněného nároku na zaplacení dovozní daně ve výši 9 257,73 EUR s
příslušenstvím. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby
dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. i ustálené judikatury dovolacího
soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014, sen. zn. 29
NSČR 46/2014) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné
jen podle § 237 o. s. ř.
(jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání
vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Samotné vymezení dovolacího důvodu, jenž spočívá obvykle ve
vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení
věci za nesprávné, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, či ze
dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 815/2019).
Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání patrno,
kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou
dovolacím soudem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Žalovaná v dovolání v prvé řadě napadá závěr odvolacího soudu, podle něhož
zavinila nepředložení zásilky (pružinového stroje) celnímu úřadu v Uherském
Hradišti, neboť neposkytla žalobkyni součinnost k předložení zboží celnímu
úřadu určení za účelem ukončení režimu transitu; podle žalované je uvedený
závěr v přímém rozporu se smluvním ujednáním stran, podle kterého bylo
„proclení na celnici Uherské Hradiště“ povinností žalobkyně ze zasílatelské
smlouvy, a součinnost žalované k danému úkonu tak nebyla potřebná. Odvolací
soud se proto podle dovolatelky odchýlil od „právně konformního výkladu,
přičemž jeho rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“.
Ze shora uvedeného je však patrné, že žalovaná výše citovaným požadavkům na
vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nedostála, neboť žádnou právní
otázku výslovně neformuluje a ani z obsahu části dovolání vztahující se k dané
argumentaci není patrné, kterou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva
má dovolatelka za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Dovolací soud je přitom
při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem
(srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že může
posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání tak v této části trpí vadou, která nebyla ve lhůtě podle § 241b odst.
3 věty první o. s. ř. odstraněna, a v dovolacím řízení proto nelze pro vady
dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Dovolatelka dále namítá, že proclení přepravované zásilky bylo podle domluvy
účastnic povinností žalobkyně. Uvedená námitka však nemůže založit přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru,
že podle zasílatelské smlouvy uzavřené mezi účastnicemi měla žalovaná povinnost
předložit zboží k proclení (srov. bod 15 odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně, se kterým se odvolací soud v napadeném rozhodnutí ztotožnil). Pokud
danou námitkou žalovaná napadá samotná zjištění o znění uzavřené smlouvy, ve
skutečnosti tím zpochybňuje správnost skutkového stavu zjištěného v rámci
řízení před soudy nižších stupňů. Tu však v dovolacím řízení probíhajícím v
procesním režimu účinném od 1. 2. 2019 v žádném ohledu zpochybnit nelze.
Dovolací přezkum je přitom ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně
otázkám právním, tudíž skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014,
a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo
z novější judikatury usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 23
Cdo 847/2020).
Jestliže pak žalovaná napadá právní závěr odvolacího soudu o obsahu práv a
povinností dle uzavřené smlouvy, patrně přehlíží, že výsledek, k němuž odvolací
soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných
interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu
(o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v
intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl
odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního
úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho
úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28.
4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 20. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo
3011/2021). O takový případ se však ve zde projednávané věci nejedná (a
žalovaná takové pochybení odvolacímu soudu ani nevytýkala).
Přípustnost dovolání tak nezakládá ani námitka žalované, že odvolací soud
nesprávně posoudil její nárok na náhradu škody, který odůvodňovala mimo jiné
tím, že žalobkyně nepředložila přepravované zboží ve stanovené lhůtě celnímu
úřadu určení, čímž porušila svou smluvní povinnost. Také touto námitkou totiž
žalovaná pouze brojí proti již zmiňovanému závěru soudů nižších stupňů, podle
něhož měla povinnost předložit přepravované zboží celnímu úřadu určení k
proclení sama žalovaná; pouhé zpochybnění výsledku, k němuž odvolací soud
dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných
interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu,
ale přípustnost dovolání nezakládá (srov. shora označenou judikaturu Nejvyššího
soudu).
Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení otázky, zda je
příkazce vůbec oprávněn odmítnout převzetí zboží na jiném než smluveném místě,
neboť odvolací soud na řešení této otázky své rozhodnutí nezaložil. Odvolací
soud shledal nárok žalobkyně důvodný z titulu bezdůvodného obohacení, neboť
žalobkyně podle něj splnila za žalovanou to, co měla žalovaná plnit sama (§
2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), aniž by se zabýval
zkoumáním, zda byla žalovaná oprávněna odmítnout převzít zásilku na jiném než
smluveném místě. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29
NSČR 53/2013, zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o.
s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu
soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí
odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Žalovaná konečně odvolacímu soudu vytýká, že napadené rozhodnutí dostatečně
neodůvodnil, a proto je nepřezkoumatelné. Tím však ve skutečnosti namítá vady
řízení, ke kterým by ovšem mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo
dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není. Nejvyšší
soud k tomu doplňuje, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaných
pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014,
sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze
dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020).
Nejvyšší soud navíc konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího
soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu
dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v daném případě nebyly. Nejvyšší
soud tak ani neshledal, že by odvolací soud zasáhl do práva žalované na
spravedlivý proces vykládaného v dovolatelkou označených rozhodnutích (rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, a nálezů
Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09, ze dne 28. 6. 2011,
sp. zn. II. ÚS 1235/11, či ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2588/16).
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o.
s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované směřující proti
výroku I rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání, které podle žalované
směřuje proti výrokům I, III a IV napadeného rozhodnutí, posoudil Nejvyšší soud
s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil,
že proti výrokům III a IV napadeného rozhodnutí, tedy proti rozhodnutí o
nákladech řízení dovolání nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá
dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle
§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 6. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu