23 Cdo 2006/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobkyně V. s.r.o., zastoupené JUDr. P. H., advokátem proti žalovanému B.
K., Velká zastoupenému JUDr. R. K., advokátem o zaplacení 391 165 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 90/2005, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2009,
č.j. 1 Cmo 237/2008-180, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2009, č.j. 1 Cmo 237/2008-180,
ve výroku I. ve věci samé a v souvisejících výrocích IV. a V. o náhradě nákladů
řízení a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. dubna 2008, č.j. 49 Cm
90/2005-149, v části výroku II., kterou bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného
zaplatit žalobkyni 391 165 Kč spolu s 2% úrokem z prodlení ročně z uvedené
částky od 31.12.2004 do 29.4.2005 a s 3% úrokem z prodlení ročně z uvedené
částky od 30.4.2005 do zaplacení, a v souvisejícím výroku V. o náhradě nákladů
řízení se zrušují, a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. dubna 2008, č.j. 49 Cm 90/2005-149,
výrokem I. zastavil řízení co do zaplacení částky 113 545 Kč; výrokem II.
rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 431 586 Kč s úrokem z
prodlení ve výši 2% ročně od 31.12.2004 do 29.4.2005 a s úrokem z prodlení ve
výši 9,5% od 30.4.2005 do zaplacení s tím, že úrok z prodlení odpovídá v každém
kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, výši repo sazby stanovené
Č. zvýšené o sedm procentních bodů a platné k 1. dni kalendářního pololetí;
výrokem III. zamítl žalobu na zaplacení 46 286 Kč s příslušenstvím; výrokem IV.
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na úroku z prodlení z částky 111
004 Kč od 11.12.2004 do 15.3.2007 částku 20 074 Kč; výrokem V. rozhodl o
náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. února 2009, č.j. 1 Cmo 237/2008-180,
výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, žalovaný je
povinen zaplatit žalobkyni 391 165 Kč spolu s 2% úrokem z prodlení ročně z
uvedené částky od 31.12.2004 do 29.4.2005 a s 3% úrokem z prodlení ročně z
uvedené částky od 30.4.2005 do zaplacení; výrokem II. změnil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku II. tak, že zamítl žalobu ohledně povinnosti zaplacení
části úroků z prodlení z částky 391 165 Kč za dobu od 30.4.2005 do zaplacení ve
výši přesahující 3% ročně; výrokem III. konstatoval, že rozsudek soudu prvního
stupně zůstal odvoláním nedotčen ve výroku I., III. IV. a ve výroku II. ohledně
zaplacení částky ve výši 40 421 Kč spolu s 2% úrokem z prodlení ročně z uvedené
částky od 31.12.2004 do 29.4.2005 a za dobu od 30.4.2005 do zaplacení s ročním
úrokem z prodlení ve výši, která v každém kalendářním pololetí, v němž trvá
prodlení dlužníka, odpovídá výši repo sazby stanovené Č. zvýšené o sedm
procentních bodů a platné k 1. dni kalendářního pololetí; výroky IV. a V.
rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Předmětem dovolání zůstalo rozhodnutí ohledně povinnosti žalovaného zaplatit
žalobkyni částku 391 165 Kč spolu s 2% úrokem z prodlení ročně z uvedené částky
od 31.12.2004 do 29.4.2005 a s 3% úrokem z prodlení ročně z uvedené částky od
30.4.2005 do zaplacení.
Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci
uzavřeli v roce 2004 ústní formou platnou smlouvu o dílo. Odvolací soud vyšel
ze zjištění, že smlouvou o dílo byl sice předmět díla vymezen pouze obecně
(topenářské a vodoinstalatérské práce na akci P. L. C. P.) a cena díla byla
určena podle obchodních zvyklostí jako cena materiálu použitého pro provedení
díla navýšená o vykázaný počet hodin práce na zhotovení díla, ale za pomoci
výkladových pravidel podle § 266 odst. 3 obchodního zákoníku (dále jen „obch.
zák.“) dospěl k závěru, že smlouva obsahovala shodu o obou podstatných
náležitostech smlouvy o dílo ve smyslu § 536 odst. 1 obch. zák., tj. určení
předmětu díla a ceny díla. Dovodil tak ze zjištěného následného chování
účastníků, z něhož vyplynulo, že žalovaný od žalobkyně převzal bez výhrad k
zaplacení faktury na zaplacení ceny díla a plnění v nich uvedené následně užil
k plnění vlastních smluvních závazků ke generálnímu dodavateli stavební akce
V.Č.
Dále vyšel odvolací soud ze zjištění, že dne 10.12.2004 byl sepsán a podepsán
protokol o převzetí díla a dovodil, že tím bylo dílo ve smyslu § 554 odst. 1
obch. zák. provedeno jeho řádným ukončením a předáním, a proto je žalovaný
povinen podle § 548 odst. 1 obch. zák. zaplatit žalobkyni cenu díla.
Skutečnost, že generální dodavatel V. Č. namítal vady díla, považoval odvolací
soud za irelevantní ve vztahu k posouzení věcí, která je předmětem tohoto
řízení, neboť o řádně dokončené dílo by se nemohlo jednat pouze tehdy, pokud by
žalovaný oznámil žalobkyni vady díla ve smyslu § 562 obch. zák., což však
neučinil.
Namítal-li žalovaný, že jej žalobkyně ujistila, že cena díla bude uhrazena
investorem akce a že při uzavření smlouvy o dílo a podepsání předávacího
protokolu jednal v omylu, proto jsou tyto právní úkony neplatné, odvolací soud
s odkazem na dosavadní judikaturu (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 19.12.2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002) tuto námitku nepovažoval za důvodnou,
neboť za právní úkon učiněný v omylu podle § 49a občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“) se o omluvitelný omyl nejedná, byl-li omyl jednající osoby zaviněn
její nedbalostí při využití možnosti ověřit si skutečnosti rozhodné pro
uskutečnění zamýšleného právního úkonu. Žalovaný si podle odvolacího soudu mohl
ověřit, zda žalobkyní sdělená informace o vyrovnání ceny díla investorem je
pravdivá či nikoliv.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný je
povinen zaplatit žalobkyni cenu díla, a to v rozsahu uplatněném v odvolání ve
výši 391 165 Kč. Neztotožnil se se soudem prvního stupně pouze v otázce
přiznání výše úroků z prodlení a to s odkazem na přechodná ustanovení nař.
vlády č. 163/2005 Sb., jímž bylo novelizováno nař. vlády č. 142/1994 Sb.,
kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského
zákoníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“) a dovolává se nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který dospěl k
závěru, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o dílo. Jestliže
odvolací soud zjistil, že byl sjednán pouze obecný předmět díla, je jeho závěr
o platně sjednané smlouvě o dílo v rozporu s hmotným právem – ustanovením
§ 536 obch. zák., které vyžaduje, aby předmět díla byl sjednán určitě. Nebyl-li
sjednán určitě předmět díla, nemohla být sjednána ani cena za takto neurčitě
vymezené dílo.
Dovolatel rovněž namítá, že odvolací soud pochybil, jestliže v daném případě
aplikoval při posuzování platnosti smlouvy o dílo ustanovení § 266 odst. 3
obch. zák. Připomíná dosavadní judikaturu, podle níž nelze chybějící obsah
smlouvy, chybějící projev vůle doplňovat výkladem. Projev vůle směřující ke
sjednání určitého předmětu díla není možno dovozovat z následného chování
účastníků. Stejně tak není v souladu s hmotným právem, aby neexistující
náležitost smlouvy byla nahrazena poukazem na obchodní zvyklosti.
Za dané situace bylo podle dovolatele namístě zabývat se případným bezdůvodným
obohacení žalovaného, ale z tohoto pohledu se soud věcí nezabýval a žádný z
účastníků nebyl ani poučen podle § 118a odst. 2 o. s. ř. o doplnění vylíčení
rozhodných skutečností pro posouzení nároku jako bezdůvodného obohacení.
Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen ve výroku I. a v
souvisejících výrocích o náhradě nákladů řízení a aby rozsudek soudu prvního
stupně byl zrušen ve výroku II. v rozsahu, v němž bylo žalovanému uloženo
zaplatit žalobkyni 391 165 Kč spolu s 2% úrokem z prodlení ročně z uvedené
částky od 31.12.2004 do 29.4.2005 a s 3% úrokem z prodlení ročně z uvedené
částky od 30.4.2005 do zaplacení; navrhl, aby věc byla vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolaní žalovaného navrhla jeho odmítnutí, neboť se
domnívá, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí nemá ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Má za to, že dovolatel pouze polemizuje
se skutkovým závěrem soudu ohledně sjednání předmětu a ceny díla, přičemž
přezkoumání skutkových zjištění dovolacímu přezkumu nemůže podléhat. Domnívá
se, že odvolací soud správně posoudil smlouvu o dílo uzavřenou mezi účastníky
za platně sjednanou a není možno odvolacímu soudu vytýkat, jestliže použil při
výkladu smlouvy ustanovení § 266 odst. 3 obch. zák.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a zákona o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §
240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou (žalovaným) řádně zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou,
zda je dovolání v dané věci přípustné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
je-li napadán výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl v části, jíž bylo
rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 391 165 Kč spolu s 2%
úrokem z prodlení ročně z uvedené částky od 31.12.2004 do 29.4.2005 a s 3%
úrokem z prodlení ročně z uvedené částky od 30.4.2005 do zaplacení, potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně; není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b)
o. s. ř., neboť soud prvního stupně rozhodl v posuzované věci jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v
posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů
vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud
činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání
nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených
v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z
toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc
otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení
správnosti skutkových zjištění (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost
dovolání neumožňují.
Podle § 536 odst. 1 obch. zák. se zhotovitel smlouvou o dílo zavazuje k
provedení určitého díla a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny za jeho
provedení.
Cena musí být ve smlouvě dohodnuta nebo v ní musí být alespoň stanoven způsob
jejího určení, ledaže z jednání o uzavření smlouvy vyplývá vůle stran uzavřít
smlouvu i bez tohoto určení (§ 536 odst. 3 obch. zák.).
Dovolateli je třeba dát za pravdu, že odvolací soud rozhodl v rozporu s
uvedeným ustanovení § 536 odst. 1 obch. zák., které vyžaduje, aby se zhotovitel
zavázal k provedení určitého díla. Za označení určitého díla není možno
považovat určení díla tak, že je vymezeno jen obecně. Pro určité označení díla
nestačí, jestliže má zhotovitel provést jen obecně určené topenářské a v. práce
na akci P. L. Ch. P..
Rovněž cena díla nebyla sjednána v souladu s § 536 odst. 3 obch. zák. Cena ve
smlouvě stanovena nebyla, z jednání o uzavření smlouvy nevyplynula vůle stran
uzavřít smlouvu i bez tohoto určení a nebyl stanoven ani způsob určení ceny.
Určení ceny podle obchodních zvyklostí nemůže být považováno za sjednání ceny
ve smyslu § 536 odst. 3 obch. zák. K obchodním zvyklostem se pouze ve smyslu §
264 odst. 1 obch. zák. přihlíží při určení práv a povinností ze závazkového
vztahu zachovávaným obecně v příslušném obchodním odvětví.
Soud prvního stupně ani odvolací soud neučinil skutkový závěr, jak byl vymezen
určitý předmět díla a ani závěr o výši ceny, resp. způsobu jejího určení.
Právní úkon uzavření smlouvy o dílo, který postrádá základní náležitosti pro
vznik smlouvy o dílo, nemůže být vykládán podle výkladových pravidel
stanovených v § 266 odst. 3 obch. zák., jak dovolatel správně s odkazem na
dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu namítá. Z rozhodnutí obou soudů není
vůbec zřejmé, co bylo konkrétním - určitě dohodnutým obsahem právního úkonu
směřujícímu k uzavření smlouvy o dílo. Interpretace obsahu právního úkonu
soudem podle § 266 obch. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy
vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah
právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě,
byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního
ujednání. Výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však
projev vůle doplňovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.10.1998,
sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněný v Soudní judikatuře seš. 3/1999, pod
označením SJ 30/1999, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.11.2000, sp. zn. 29
Cdo 81/2000). Existence smluvního ujednání o předmětu díla a ceně díla však ze
skutkových závěrů soudů nevyplývá, proto nemohl odvolací soud stejně jako soud
prvního stupně dospět k závěru, že byla sjednána smlouva o dílo platně podle §
536 odst. 1 obch. zák.
Bylo-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu vydáno v rozporu s
hmotným právem (§ 536 odst. 1, § 266 odst. 3 obch. zák.), Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o.
s. ř. ve výroku I. a v souvisejících výrocích o náhradě nákladů zrušil; jelikož
důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně v
části, kterou bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 391
165 Kč spolu s 2% úrokem z prodlení ročně z uvedené částky od 31.12.2004 do
29.4.2005 a s 3% úrokem z prodlení ročně z uvedené částky od 30.4.2005 do
zaplacení, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3
o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta první
za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě
nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního
řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. července 2009
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu