23 Cdo 243/2024-188
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Letmebnb s.r.o., se sídlem v Praze 5, Holečkova 838/18, identifikační číslo osoby 29042518, zastoupené Mgr. et Mgr. Veronikou Kubrychtovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Pařížská 1075/5, proti žalované Boutique Suites, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Elišky Krásnohorské 10/2, identifikační číslo osoby 27642151, zastoupené Mgr. Bc. Filipem Nečasem, advokátem se sídlem v Brně, Malinovského náměstí 603/4, o zaplacení 219 506 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 61/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2023, č. j. 69 Co 185/2023-164, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Žalobkyně se v řízení domáhá po žalované zaplacení částky 219 506 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že mezi účastnicemi byla dohodnuta spolupráce spočívající v zajišťování krátkodobých pronájmů a správě bytů žalobkyní pro žalovanou za odměnu, které měla trvat od 1. 3. 2017 do konce roku 2017, ale pro rozpory byla ke dni 27. 4. 2017 ukončena dohodou. Požadovaná částka představovala podle žalobních tvrzení (z nichž vycházely soudy obou stupňů) odměnu žalobkyně (provize) za měsíc březen 2017 ve výši 131 930 Kč a za období od 1. 4. 2017 do 27. 4. 2017 ve výši 87 576 Kč (190 016 Kč po odečtu pohledávky žalované 102 440 Kč). Žalovaná v řízení zejména namítala, že neuzavřela se žalobkyní písemnou smlouvu, kterou vyžadovala.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 8. 2. 2023, č. j. 25 C 61/2020-136, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 131 930 Kč a 87 576 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení (výrok pod bodem I) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 200 425,70 Kč (výrok pod bodem II).
3. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „žaloba je co do základu důvodná; o výši plnění a nákladech řízení bude znovu rozhodnuto soudem prvního stupně“.
4. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu včasným dovoláním. Namítla
5. Přípustnost dovolání spatřovala žalovaná v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny: a) zda může být výhrada písemné formy smlouvy uplatněná jednou smluvní stranou (zde žalovanou) ve smyslu § 1758 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), překonána konkludentním jednáním druhé smluvní strany (dále jen „první otázka“) a zda lze z pouhé nečinnosti smluvní strany, která výhradu ve smyslu § 1758 o. z. uplatnila, tj. z pouhé skutečnosti, že taková smluvní strana výslovně nenamítala vůči druhé smluvní straně, že nedošlo k uzavření smlouvy, dovozovat, že výhradu činící smluvní strana od svého požadavku na formu smlouvy podle § 1758 o. z. upustila (dále jen „druhá otázka“), b) zda výzva k potvrzení upravených podmínek spolupráce může představovat nabídku (ofertu) v případě, že nejsou vyjasněny obsahově pojmy vstupující do výpočtu provize, není stanovena cenová politika a nejsou stanoveny závazky, kterými smluvní strana podmiňuje uzavření písemné dohody o správě bytů (dále jen „třetí otázka“), a zda výkonem činnosti sice obsahově obdobné činnostem obsaženým v ofertě může dojít ke konkludentnímu uzavření smlouvy i v případě, že je výkon takové činnosti prováděn v rozporu s podmínkami stanovenými v ofertě a ani další podmínky spolupráce stanovené v ofertě nejsou dodržovány (dále jen „čtvrtá otázka“), c) zda představuje existence úpravy cenové politiky, smluvních závazků a jejich utvrzení, jež měly být ujednány ve smlouvě, podmínku účinnosti celé uzavřené smlouvy ve smyslu § 1748 o. z. (dále jen „pátá otázka“), a zda se § 1748 o. z. také aplikuje na případy, kdy má dojít k uzavření smlouvy konkludentně (dále jen „šestá otázka“), d) zda je soud povinen zkoumat vůli smluvních stran ohledně neurčitého ustanovení, o které se opírá nárok uplatněný v žalobě, a to zejména výslechem smluvních stran (dále jen „sedmá otázka“), a zda je soud povinen přihlížet k neurčitosti či potažmo neplatnosti ujednání o provizi i v případě, že před podáním žaloby smluvní strana námitku neurčitosti nevznášela a přišla s ní až v rámci soudního řízení (dále jen „osmá otázka“).
6. Žalovaná měla též za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (cituje rozsudek ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1285/2004, jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz; a též nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 1842/12, jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz) při řešení procesní otázky, zda při vypořádání odvolacích námitek může odvolací soud pouze odkázat na závěry soudu prvního stupně, aniž by tím došlo k porušení práva odvolatele na spravedlivý proces (dále jen „devátá otázka“).
7. Ve vztahu k první a druhé otázce žalovaná v dovolání namítla, že neměla zájem, aby pro ni žalobkyně vykonávala činnost správy bytů bez písemně uzavřené smlouvy a že se pokoušela tuto činnost žalobkyně v nejkratším možném termínu ukončit. Ohledně třetí a čtvrté otázky se neztotožňovala se závěrem soudů nižších stupňů, které považovaly výzvu žalované k potvrzení podmínek spolupráce obsažených v emailu žalované ze dne 28. 2. 2017 za řádnou ofertu, neboť z tam uvedených podmínek podle ní nevyplývaly podstatné náležitosti dohody ve smyslu § 1732 odst. 1 o. z. Bylo nezbytné další pojmy, výpočty a ustanovení dodatečně upřesnit a ujednat v písemné smlouvě. Tvrdila též, že žalobkyně při výkonu činností postupovala v rozporu s podmínkami oferty a ve skutečnosti ji neakceptovala (nerespektovala zákaz vybírat od hostů peníze v hotovosti, neposílala pravidelné reporty a nepřikládala je k fakturaci, nerespektovala splatnost faktur). K páté a šesté otázce uvedla, že teprve v písemné smlouvě, která měla být uzavřena do 15. 3. 2017, měla být dohodnuta například cenová politika způsobem, aby bylo dosaženo co největší obsazenosti, měla být upravena povinnost zákazu změny přístupových údajů do ubytovacích portálů a tato povinnost měla být utvrzena smluvní pokutou a mělo dojít k vyhotovení reportu celkové finanční návratnosti na každý pronajatý byt. Vyjádřila přesvědčení, že ujednání těchto částí představovalo odkládací podmínku účinnosti smlouvy podle § 1748 o. z., přičemž odvolací soud se aplikací § 1748 o. z. nezabýval. Ve vztahu k sedmé a osmé otázce žalovaná zdůraznila, že již před soudem prvního stupně namítala neurčitost ujednání o odměně. Soud prvního stupně však podle ní nezkoumal vůli smluvních stran například tím, že by při výslechu jednatelů účastníků své dotazy směřoval na výklad těchto pojmů, ani z jiných důkazů nezjišťoval, zda byla mezi účastnicemi na způsobu výpočtu shoda. Při vzniku sporu o výklad ustanovení smlouvy, je přitom soud povinen v souladu s § 556 o. z. zkoumat vůli smluvních stran, a to zejména výslechem účastníků řízení, pokud nelze obsah vůle smluvních stran zjistit z jiných důkazů, a též zohlednit další výkladové normy dle § 555 až 558 o. z. Výklad pojmu „paušál za úklid“ podle ní nemohl soud vypořádat prostřednictvím žádných výkladových pravidel, a proto považovala za neurčité celé ujednání o provizi (které na tento pojem odkazovalo). Při argumentaci k deváté otázce žalovaná odvolacímu soudu vytýkala absenci důvodů, pro které se neztotožnil s jejími námitkami, a jeho rozsudek považovala za nepřezkoumatelný. Vydáním rozsudku s takovým odůvodněním podle žalované došlo k porušení práva na spravedlivý proces.
8. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho zamítnutí pro nedůvodnost.
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalované rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
12. První a druhá otázka přípustnost dovolání nezaloží, neboť na jejich řešení napadené rozhodnutí nezáviselo. Napadené rozhodnutí nebylo založeno na závěru, že výhrada písemné formy smlouvy uplatněná žalovanou ve smyslu § 1758 o. z. byla překonána konkludentním jednáním žalobkyně. Odvolací soud též nedovodil, že žalovaná upustila od svého požadavku na formu smlouvy podle § 1758 o. z. z pouhé skutečnosti, že žalovaná výslovně nenamítala vůči žalobkyni, že nedošlo k uzavření smlouvy. Soud prvního stupně, na jehož zjištění odvolací soud odkázal, skutkově uzavřel, že mezi stranami probíhala na počátku roku 2017 jednání o spolupráci, jež vyústila ve vytvoření sumarizace dohody (zaslané emailem žalobkyní žalované), ve které žalobkyně shrnula dobu trvání spolupráce, způsob určení odměny za správu bytů a další povinnosti stran a žalovaná tuto sumarizaci (v emailu zaslaném žalobkyni) následně dne 28.
2. 2017 doplnila o další povinnosti s tím, že spolupráce začne dne 1. 3. 2017 a k uzavření písemné smlouvy dojde do 15. 3. 2017. Dne 1. 3. 2017 pak žalovaná vyzvala žalobkyni k potvrzení shrnutí a žalobkyně reagovala tak, že ihned od 1. 3. 2017 (až do 27. 4. 2017) podle uvedeného shrnutí začala vykonávala dohodnuté činnosti (při správě bytů žalované) a dne 1. 3. 2017 uzavřela smlouvu s jinou společností o zajištění kompletních prádelenských služeb a též žalovaná dne 1. 3. 2017 sdělila svým dosavadním partnerům (včetně společnosti zajišťující prádelenské služby), že správu bytů přebírá žalobkyně.
Z emailové komunikace stran z března a dubna 2017 přitom bylo zjištěno, že i po 15. 3. 2017 (byť nedošlo k uzavření písemné smlouvy) žalovaná s žalobkyní nadále komunikovala v rámci jejich spolupráce a řešila s ní různé provozní záležitost při správě bytů (záložní čipy, dálkové ovládání garáží) a ukončení smluvní spolupráce začaly strany řešit až ode dne 26. 4. 2017. Žalobkyně za březen 2017 vyúčtovala žalované odměnu, kterou žalovaná v předmětné době nerozporovala. Na základě toho soud prvního stupně uzavřel, že smlouva byla mezi stranami uzavřena konkludentně, když žalovaná zaslala dne 28.
2. 2017 žalobkyni doplněné shrnutí obsahu smlouvy a 1. 3. 2017 ji vyzvala, aby toto shrnutí potvrdila, čímž jí ve smyslu § 1731 a § 1732 o. z. učinila návrh na uzavření smlouvy, který žalobkyně přijala tím, že začala správu bytů žalované rovnou vykonávat a že takto uzavřená smlouva trvala i po 15. 3. 2017, kdy měla být uzavřena písemná smlouva (k čemuž nedošlo), neboť žalovaná i po tomto datu se žalobkyní nadále komunikovala ohledně realizace smluvních povinností, a v řízení tedy bylo prokázáno, že žalovaná měla vůli být smlouvou vázána i přesto, že nedošlo k následnému uzavření smlouvy v písemné formě.
Odvolací soud (stejně jakou soud prvního stupně) tedy měl za prokázané ze zjištěného aktivního chování obou účastnic, že v řízení byla vyvrácena vyvratitelná domněnka, uvedená v § 1758 o. z., podle které se má za to, že strana, která projevila vůli, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě (žalovaná) nechce být vázána, nebude-li tato forma dodržena.
Jinak řečeno z následného aktivního jednání obou smluvních stran bylo podle zjištění soudů obou stupňů zřejmé, že účastnice chtěly ve smluvní spolupráci pokračovat i poté, co mezi nimi nebyla uzavřena písemná smlouva v předpokládaném termínu.
13. Poukazuje-li žalovaná v rámci argumentace k první a druhé otázce na to, že se pokoušela činnost žalobkyně v nejkratším možném termínu ukončit, že na ni bez písemné smlouvy neměla zájem, že žalobkyně nevykonávala činnosti v souladu se sumarizací a že žalovaná byla pouze nečinná, pak taková skutková zjištění odvolací soud neučinil a nevycházel z nich při svém právním posouzení. Žalovaná tím ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů, který ovšem v dovolacím řízení zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
14. Nadto lze k uvedeným otázkám dodat, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že právní úprava uzavírání smluv je založena na zásadě bezformálnosti. Formální požadavky ovšem mohou vyplývat z návrhu samotného. Podle § 1758 o. z. se má za to, že strany nechtěly být vázány, není- li dodržena forma požadovaná v nabídce. Jde však o vyvratitelnou právní domněnku, tj. z okolností může vyplývat jinak. Totéž pak platí též pro případ, kdy si strany sjednají určitou formu pro uzavíranou smlouvu (srov. rozsudek ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1584/2020). Výhradu formy je možno později opustit. Aktuálně projevená vůle stran má vždy přednost před vůlí projevenou dříve a platí to i ohledně požadavku formy. Dohodou o opuštění dříve vyhrazené formy je tedy možno se z výhrady vyvázat, a to i v jiné formě (srov. rozsudek ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3501/2019). V nyní posuzované věci se přitom odvolací soud od těchto závěrů neodchýlil, uzavřel-li na základě shora uvedeného skutkového stavu, že z emailové komunikace stran i z jejich faktického jednání po 15. 3. 2017 bylo zřejmé, že chtěly ve smluvní spolupráci pokračovat i poté, co nedošlo k uzavření písemné smlouvy, tj. že z okolností dané věci bylo zřejmé, že strany chtěly být i nadále svým předchozím právním jednáním vázány i při neuzavření písemné smlouvy ve sjednané lhůtě.
15. Přípustnost dovolání nemohou založit ani třetí a čtvrtá otázka, neboť na jejich řešení napadené rozhodnutí také nezáviselo. Podle skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, shrnutí obsahu podmínek spolupráce ve znění upraveném žalovanou dne 28. 2. 2017 obsahovalo jasně vymezené povinnosti žalobkyně (zejména prezentování bytů žalované na několika portálech, komunikaci s hosty, hlášení na cizineckou policii, doplňování spotřebního zboží, check-in, vedení domovních knih, organizaci úklidu, průběžnou kontrolu bytů, noční výjezdy a zajištění drobných oprav atd.), povinnosti žalované (zejména přenechání bytů do správy žalobkyně, zajištění pojištění bytů, kooperaci s žalobkyní v případě potřeby, předání přístupů do jednotlivých portálů žalobkyni a hrazení faktur vystavených žalobkyní), též dostatečně určitý způsob určení odměny žalobkyně a jasně určenou dobu trvání spolupráce. V řízení nebylo zjištěno, že by toto shrnutí, jež soudy nižších stupňů měly za nabídku, neobsahovalo závazky, kterými žalovaná podle své dovolací argumentace podmiňovala uzavření písemné smlouvy o správě bytů. V řízení též nebylo zjištěno, že by žalobkyně vykonávala činnost (správu bytů) v rozporu s podmínkami stanovenými žalovanou v nabídce (ofertě) ze dne 28. 2. 2017. Odvolací soud naopak dospěl ke skutkovému závěru, že si strany byly vědomy svých práv a povinností vyplývajících ze smlouvy, neboť se následně podle sjednaných podmínek chovaly. Žalovaná i třetí a čtvrtou otázku staví na vlastních skutkových závěrech, jež neodpovídají skutkovým zjištěním, z nichž vycházel odvolací soud.
16. Z týchž důvodů nezaloží přípustnost dovolání pátá a šestá otázka, jejichž formulace také vychází z vlastního skutkového stavu prezentovaného žalovanou. V posuzované věci totiž nebylo zjištěno, že by se smluvní strany dohodly, že určitá část obsahu smlouvy (úprava cenové politiky, smluvní závazky a jejich utvrzení) bude mezi nimi ujednána až dodatečně, jak tvrdí žalovaná v dovolání. Soudy obou stupňů naopak uzavřely, že obsah smlouvy byl mezi stranami již dostatečně určitě ujednán a odsouhlasen (viz shora), tj. že se na obsahu smlouvy dohodly. Soudy obou stupňů tudíž neměly důvod zabývat se otázkou účinnosti smlouvy ve smyslu § 1748 o. z. a řešení páté a šesté otázky pro napadené rozhodnutí také nebylo určující.
17. Sedmá a osmá otázka nejsou dosud judikaturně neřešenými otázkami, neboť Nejvyšší soud již opakovaně vyložil, že soud přistoupí k závěru o zdánlivosti právního jednání pro neurčitost či nesrozumitelnost tehdy, nepodaří- li se mu výkladem celého právního jednání či jeho části podle § 555 a násl. o. z. ozřejmit, k jakým právním následkům projevená vůle stran směřovala (srov. například rozsudek ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 33 Cdo 99/2020). Základní pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje, aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. potom uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží (srov. rozsudek ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1001/2021, uveřejněný pod číslem 18/2023 Sb. rozh. obč., nebo usnesení ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017).
18. Odvolací soud se přitom od těchto závěrů neodchýlil. V napadeném rozhodnutí se zabýval argumentací žalované a jí tvrzenou námitkou o neurčitosti ujednání o odměně a na základě dokazování provedeného již soudem prvního stupně (které se týkalo i okolností uzavření smlouvy a následného chování stran – emailová korespondence, výslech svědka M. V. a výslech jednatele žalované) dospěl k závěru, že ujednání o odměně nebylo neurčité, neboť z emailové komunikace stran „vyplynulo, že žalovaná věděla, jakým způsobem bude odměna vypočítávána, proti navrženému výpočtu odměny nic nenamítala“. Posuzoval tedy vzájemné srozumění stran s obsahem ujednání, tj. zabýval se i tím, jaká byla vůle stran ohledně určení výše odměny žalobkyně, jejíž způsob výpočtu byl v mailové komunikaci popsán jako „obrat mínus provize portálu, mínus rekreační poplatek, mínus paušál za úklid a z toho 17 %“. Odvolací soud přitom dospěl k závěru, že takto bylo dostatečně určitě ujednáno, že výše odměny bude činit 17 % z částky obratu za krátkodobý pronájem ponížené o provize portálů, rekreační poplatky a náklady na úklid. Soudu prvního stupně však vytknul, že se nezabýval tím, zda odměna vyúčtovaná žalobkyní žalované fakturami skutečně odpovídala tomuto sjednanému způsobu určení výše odměny, tj. zejména tím, zda obrat, z nějž byla žalobkyní vypočtena odměna 17 %, skutečně byl ponížen o výše uvedené položky a v jaké výši (srov. odstavec 20 napadeného rozhodnutí).
19. Prostřednictvím deváté otázky žalovaná ve skutečnosti namítá vady řízení, které samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci dovolací soud přihlédne v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v řešené věci naplněno není. Nad rámec uvedeného lze dodat, že z ustálené judikatury Nejvyššího soudu plyne, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé, pak se nijak požadavkům kladeným na odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu § 157 odst. 2 o. s. ř. neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011, nebo ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2978/2017). Ve smyslu žalovanou odkazovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 1842/12 pak nelze přehlédnout, že odvolací soud neučinil bez dalšího paušální odkaz na závěry soudu prvního stupně, ale zopakoval nosné důvody skutkového a právního posouzení věci a zabýval se také podstatnými odvolacími námitkami žalované. Nejvyšší soud navíc napadené rozhodnutí neshledal jako nepřezkoumatelné, neboť jeho odůvodnění dosahuje takové míry argumentace, která nikterak nekrátila žalovanou v možnosti uplatnění dovolacích důvodů, jak je zřejmé i z obsahu jejího dovolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč. Ze shora uvedených důvodů potom nemohlo dojít ani k zásahu do práva žalované na spravedlivý proces.
20. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
21. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení o věci samé nekončí,
nebylo o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodováno. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v konečném rozhodnutí (§ 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2025
Mgr. Jiří Němec předseda senátu