33 Cdo 1584/2020-105
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců
JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně EG.D, a.s., (dříve
E.ON Distribuce a.s.), se sídlem Brno, Lidická 1873/36, identifikační číslo
osoby 28085400, proti žalovanému F. S., bytem XY, o nahrazení prohlášení vůle,
vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 12 C 220/2017, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
8. 10. 2019, č. j. 8 Co 947/2019-79, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 10. 2019, č. j. 8 Co
947/2019-79, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 24. 10.
2018, č. j. 12 C 220/2017-56, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v
Jindřichově Hradci k dalšímu řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví
označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 24. 10. 2018, č. j. 12 C
220/2017-56, jímž Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále jen „soud prvního
stupně“) zamítl žalobu na nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít smlouvu o
zřízení věcného břemene tak, jak byla žalobkyní zaslána soudu dne 7. 9. 2017 a
doručena dne 11. 9. 2017, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
zakládá na přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení
otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na vyřešení právní otázky, která doposud
nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně. Současně na přípustnost dovolání usuzuje i z toho, že
dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak. Předkládá k
posouzení následující otázky, které „doposud nebyly nebo byly vyřešeny rozdílně
od rozhodnutí odvolacího soudu“, a to, zda:
1) je přesná trasa elektrického kabelového vedení podstatnou náležitostí
smlouvy o smlouvě budoucí o zřízení věcného břemene (osobní služebnosti dle
energetického zákona),
2) byl požadavek žalovaného na změnu umístění kabelového vedení odpovědí s
dodatkem ve smyslu § 1740 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb.,
3) změnil požadavek žalovaného dopsáním textu do návrhu smlouvy o smlouvě
budoucí na jiné umístění kabelového pilíře podstatně podmínky nabídky a zda
mohl mít tento ručně dopsaný text žalovaným dopad na uzavření smlouvy, pokud
jej žalobkyně jako předkladatelka návrhu neodmítla,
4) je kvalifikovaným přijetím nabídky akceptace podmínek jedné strany jejich
následná realizace,
5) vznikla smlouva, pokud v původním návrhu byla výhrada všech změn v podobě
písemného dodatku, když nebyla dodržena tato forma, ale z následného postoje
obou stran je patrná vázanost učiněným návrhem smlouvy včetně podmínky určené
jednou stranou. Dovolatelka svou argumentací (poměřováno obsahem dovolání) cílí vůči správnosti
právního závěru odvolacího soudu, že k uzavření smlouvy mezi účastníky nedošlo. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017
Sb. - dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu
v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených
hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá
citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. nebo jeho části (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být odvolání přípustné proto, že
napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být
z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel
za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího
soudu se řešení takové otázky odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel
přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená otázka má
být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky
hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Požadavek uvedený v § 241a odst. 2 o. s. ř. není naplněn, vymezí-li dovolatel v
dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti, které
si vzájemně konkurují (vzájemně se vylučují). I v takovém případě Nejvyšší soud
ustáleně dovozuje, že dovolání trpí vadou, neboť neobsahuje náležitosti podle §
241a odst. 2 o. s. ř. (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4283/2014, nebo ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo
3883/2015). Žalobkyně své povinnosti řádně (v intencích výše uvedených postulátů) vymezit
přípustnost dovolání nedostála, cituje-li všechny předpoklady přípustnosti
uvedené v § 237 o. s. ř., současně přípustnost dovolání spatřuje v tom, že
„dovolacím soudem má být vyřešená otázka posouzena jinak“, a zároveň ve vztahu
k dále formulovaným otázkám uvádí, že jde o otázky doposud neřešené nebo byly
řešeny rozdílně od rozhodnutí odvolacího soudu. Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo
procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Takovou
otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením
vázán. Na otázce č. 1 – zda je přesná trasa elektrického kabelového vedení podstatnou
náležitostí smlouvy o smlouvě budoucí o zřízení věcného břemene, kterou
dovolatelka předkládá k dovolacímu přezkumu, není napadené rozhodnutí založeno.
Odvolací soud se totiž otázkou podstatných náležitostí smlouvy v souvislosti s
právním závěrem, na němž své rozhodnutí založil (podle něhož nedošlo k uzavření
smlouvy o smlouvě budoucí), nezbýval. V souvislosti s otázkou č. 2, zda požadavek žalovaného na změnu umístění
kabelového vedení byl odpovědí s dodatkem ve smyslu § 1740 odst. 3 o. z.,
dovolatelka prosazuje, že požadavek žalovaného na změnu umístění kabelového
vedení byl nepodstatnou změnou, přitom ale pomíjí, že žalobkyní učiněná nabídka
(návrh na uzavření smlouvy) možnost uzavření smlouvy i v případě, pokud ji
povinný nebo oprávněný podepíší s jakoukoliv změnou či odchylkou, byť
nepodstatnou, nebo dodatkem, vyloučila. Tudíž žalobkyně svůj právní závěr, že
přijetím nabídky s nepodstatným dodatkem došlo k uzavření smlouvy, staví na
skutkovém rámci odlišném od toho, z něhož vyšel odvolací soud. Zbývá posouzení otázek č. 3) až 5), jejichž prostřednictvím dovolatelka napadá
správnost právního závěru odvolacího soudu, že k uzavření smlouvy o smlouvě
budoucí nedošlo, a které se týkají vyhodnocení důsledků jednání žalovaného
(který souhlas s návrhem smlouvy o smlouvě budoucí podmínil změnou umístění
kabelového pilíře) a s tím souvisejícího posouzení, zda splnění jednání
žalobkyně lze považovat za přijetí nabídky - návrhu na uzavření smlouvy, a
konečně, zda bylo třeba přijetí návrhu na uzavření smlouvy žalobkyní učinit
výslovně a písemnou formou. Pro řešení uvedených otázek shledal dovolací soud dovolání přípustným, neboť se
jedná o otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešené. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li
úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil
všechny relevantní skutečnosti. Dovolání je důvodné. Z hlediska skutkového stavu (jehož správnost dovolacímu přezkumu nepodléhá)
bylo v projednávané věci zjištěno, že žalobkyně žalovanému předložila nabídku
(návrh na uzavření smlouvy o smlouvě budoucí), podle níž strany měly do
sjednané doby po dokončení stavby (zařízení distribuční soustavy s názvem „XY -
kabel NN“) uzavřít smlouvu o zřízení věcného břemene k pozemku žalovaného. Obsahem věcného břemene bylo právo žalobkyně zřídit, provozovat, opravovat a
udržovat na pozemku žalobce distribuční soustavu a její oprávnění provádět na
distribuční soustavě úpravy za účelem její obnovy, výměny, modernizace a v
souvislosti s tím právo žalobkyně na předmětný pozemek vstupovat a vjíždět;
byla sjednána jednorázová úplata, věcné břemeno mělo být sjednáno na dobu
neurčitou. Nabídka obsahovala ujednání, že „tato smlouva nabývá platnosti a
účinnosti dnem jejího podpisu zástupci obou smluvních stran“ (článek V odst. 2), (…) že „pro případ, že tato smlouva není uzavírána za přítomnosti obou
smluvních stran, platí, že smlouva nebude uzavřena, pokud ji povinný či
oprávněný podepíší s jakoukoliv změnou či odchylkou, byť nepodstatnou, nebo
dodatkem, ledaže druhá smluvní strana takovou změnu či odchylku nebo dodatek
následně schválí“ (článek V odst. 4). Žalovaný nabídku podepsal a k podpisu
připojil text: „souhlas a platnost této smlouvy je podmíněna změnou projektu, a
to umístění kabelového pilíře do výklenku parcely XY tak, jak je zakresleno v
plánku v příloze této smlouvy“ a současně do situačního plánku plánovaného
umístění energetického zařízení zakreslil kabelový pilíř na jiném místě, než
bylo plánováno. Odvolací soud dále zjistil, že žalovaná uvedenou změnu místa
kabelového pilíře fakticky realizovala, žalovaný však po dokončení stavby
smlouvu o zřízení věcného břemene odmítl uzavřít. Z uvedených zjištění učinil odvolací soud následující právní závěry. Především vyšel z toho, že k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí podle § 1785
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) stačí, je-li obsah
budoucí smlouvy ujednán alespoň obecným způsobem, což v projednávaném případě
bylo splněno. Tento právní závěr není dovoláním zpochybněn. Ohledně toho, zda došlo k uzavření smlouvy, odvolací soud vyšel z výše
citovaného čl. V. bodu 4 návrhu smlouvy, podle něhož smlouva nebude uzavřena,
pokud ji povinný či oprávněný podepíší s jakoukoliv změnou či odchylkou, byť
nepodstatnou, nebo s dodatkem, ledaže druhá strana takovou změnu či odchylku
nebo dodatek následně schválí. Z řečeného rovněž dovodil, že je vyloučena
aplikace § 1740 odst. 3 o. z. Dále dovodil, že v situaci, kdy smlouva byla
uzavřena v písemné formě, platí nutnost dodržení této formy i pro schválení
dodatku, změny či odchylky, že pokud žalovaný podepsal smlouvu s citovaným
dodatkem, k uzavření smlouvy nedošlo, neboť žalobkyně tento „dodatek“
neschválila.
Na tom nic nemění ani faktické jednání žalobkyně, která jednala v
souladu s tímto dodatkem, protože konkludentní jednání je v daném případě bez
významu, jakkoliv – uzavírá odvolací soud – lze chování žalovaného, jemuž bylo
fakticky žalobkyní vyhověno, označit za nekorektní. Dovolací soud se s tímto právním hodnocením neztotožnil. Proces vzniku čili uzavření smlouvy (smluvní proces) předpokládá vznik
(existenci) návrhu (nabídky) na uzavření smlouvy (oferty), přijetí (akceptaci)
návrhu a dojití přijetí tomu, kdo návrh učinil (srov. Dvořák, J., Švestka, J. Zuklínová, M. a kol. Občanské právo hmotné, svazek 1, díl první: Obecná část,
2. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2016, str. 171). Smlouva vzniká v okamžiku, kdy se strany dohodnou na jejím obsahu (§ 1725 o. z.). Při posouzení podmínek vzniku (uzavření) smlouvy mezi nepřítomnými
osobami platí § 1735 o. z., podle něhož nabídka učiněná v písemné formě vůči
nepřítomné osobě musí být přijata ve lhůtě uvedené v nabídce. Není-li lhůta
uvedena, lze nabídku přijmout v době přiměřené povaze navrhované smlouvy a
rychlosti prostředků, jež navrhovatel použil pro zaslání nabídky. Podle § 1740 o. z. osoba, které je nabídka určena, nabídku přijme, projeví-li s
ní včas vůči navrhovateli souhlas. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě přijetím
nejsou (odstavec 1). Projev vůle, který obsahuje dodatky, výhrady, omezení nebo
jiné změny, je odmítnutím nabídky a považuje se za novou nabídku. Přijetím
nabídky je však odpověď, která vymezuje obsah navržené smlouvy jinými slovy
(odstavec 2). Odpověď s dodatkem nebo odchylkou, která podstatně nemění
podmínky nabídky, je přijetím nabídky, pokud navrhovatel bez zbytečného odkladu
takové přijetí neodmítne. Navrhovatel může přijetí nabídky s dodatkem nebo
odchylkou předem vyloučit již v nabídce nebo jiným způsobem, který nevzbuzuje
pochybnost (odstavec 3). Přijetí nabídky nemusí být výslovné. Zvláštním případem přijetí nabídky
je faktické přijetí. Podle § 1744 o. z. s přihlédnutím k obsahu nabídky nebo k
praxi, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo je-li to obvyklé, může osoba,
které je nabídka určena, nabídku přijmout tak, že se podle ní zachová, zejména
poskytne-li nebo přijme-li plnění. Uvedené znamená, že adresát nabídku
akceptuje tak, že plní podle nabídky. Přijetí nabídky je účinné v okamžiku, kdy
k jednání došlo, došlo-li k němu včas. Vznik smlouvy podle tohoto ustanovení
také vyžaduje přijetí nabídky a účinnost tohoto přijetí, účinnost přijetí však
spojuje již s projevem vůle obláta, aniž by bylo vyžadováno jeho dojití. Podle § 1745 o. z. smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí nabídky nabývá
účinnosti. Přijetí je jednostranným adresovaným právním jednáním (§ 545). Působí vůči adresátovi od okamžiku, kdy mu projev vůle dojde. Nezávisí přitom
na tom, zda dochází k jednání mezi přítomnými či nepřítomnými. Nezávisí na
formě přijetí (ústně, písemně, konkludentně). Podle § 1758 o. z. dohodnou-li se strany, že pro uzavření užijí určitou formu,
má se za to, že nechtějí být vázány, nebude-li tato forma dodržena.
To platí i
tehdy, projeví-li jedna ze stran vůli, aby smlouva byla uzavřena v písemné
formě. Právní úprava uzavírání smluv je založena na bezformálnosti. Formální požadavky
mohou vyplývat z návrhu samotného – navrhovatel může vyžadovat použití určitého
technického prostředku apod. Podle § 1758 o. z. se má za to, že strany nechtěly
být vázány, není-li dodržena forma požadovaná v nabídce. Jde o vyvratitelnou
právní domněnku, z okolností může vyplývat jinak. Rovněž platí, že z pouhé
skutečnosti, že nabídka byla učiněna v písemné formě, požadavek písemné formy
jejího přijetí dovodit nelze (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 1998, sp. zn. 2 Odon 76/1997, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4142/2008). Stejný závěr platí i v případě, kdy je
obsažena výhrada formy v přijetí. Výhrada formy v přijetí není nepodstatnou
odchylkou ve smyslu § 1740 o. z., proto i v tomto případě se má za to, že
smlouva nevznikla. Totéž pak platí i pro případ, kdy si strany sjednají určitou
formu pro uzavíranou smlouvu. I zde platí vyvratitelná domněnka, že nechtěly
být vázány, jestliže forma není dodržena. Nejde tedy o neplatnost, ale o
zvláštní pravidlo pro sjednávání smlouvy (srov. HULMÁK, Milan. § 1740 [Souhlas
s nabídkou]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 108.). Mezi účastníky není sporu o tom, že žalobkyně učinila žalovanému písemnou
nabídku (návrh na uzavření smlouvy), v níž bylo uvedeno, že smlouva nebude
uzavřena, pokud ji povinný či oprávněný podepíší s jakoukoliv změnou či
odchylkou, byť nepodstatnou, nebo dodatkem, ledaže druhá strana takovou změnu
či odchylku nebo dodatek následně schválí. Žalovaný návrh podepsal s poznámkou,
že „souhlas a platnost této smlouvy je podmíněna změnou projektu, a to umístění
kabelového pilíře do výklenku parcely č. 89/2 tak, jak je zakresleno v plánku v
příloze této smlouvy“. Byla-li v nabídce, a to i pro případ nepodstatných změn,
odchylek či dodatků, vyloučena možnost uzavření smlouvy, nemůže uspět závěr
prosazovaný žalobkyní, že v případě poznámky učiněné žalovaným (obsahující
změnu umístění kabelového pilíře) k přijetí nabídky došlo (§ 1740 odst. 3 o. z.). Přičiněním dodatku k podpisu žalovaný učinil návrh nový (§ 1740 odst. 2 o. z.), takže k uzavření smlouvy mohlo dojít pouze za předpokladu, že by žalobkyně
tento návrh následně schválila. Potud jsou právní závěry odvolacího soudu
správné. Neobstojí však závěr odvolacího soudu, pokud dovodil, že „(…) v situaci, kdy
smlouva byla uzavřena v písemné formě, platí nutnost dodržení této formy i pro
schválení dodatku, změny či odchylky“, že „(…) pokud žalovaný podepsal smlouvu
s citovaným dodatkem, k uzavření smlouvy nedošlo, neboť žalobkyně tento dodatek
neschválila“, přičemž „(…) na tom nic nemění ani faktické jednání žalobkyně,
která jednala v souladu s tímto dodatkem, protože konkludentní jednání je v
daném případě bez významu, jakkoliv – uzavírá odvolací soud – lze chování
žalovaného, jemuž bylo fakticky žalobkyní vyhověno, označit za nekorektní“.
Především, pokud odvolací soud uvádí, že „(v situaci, kdy) smlouva byla
uzavřena v písemné formě“, tudíž „platí nutnost dodržení této formy i pro
schválení dodatku, změny či odchylky“, neodlišuje samotný návrh na uzavření
smlouvy (nabídku) a jeho přijetí od již uzavřené smlouvy jako takové a formy
jejích případných změn. Návrh na uzavření smlouvy (nabídka) předložený žalobkyní sice obsahoval
ujednání, podle něhož „tato smlouva nabývá platnosti a účinnosti dnem jejího
podpisu zástupci obou smluvních stran“ (článek V odst. 2), nicméně článek V
odst. 4 stanovil, že „pro případ, že tato smlouva není uzavírána za přítomnosti
obou smluvních stran, platí, že smlouva nebude uzavřena, pokud ji povinný či
oprávněný podepíší s jakoukoliv změnou či odchylkou, byť nepodstatnou, nebo
dodatkem, ledaže druhá smluvní strana takovou změnu či odchylku nebo dodatek
následně schválí“. Z takto formulovaného ustanovení – jež se týká podmínek, za nichž může být
smlouva uzavřena – vyplývá, že přičiněním jakéhokoliv (i nepodstatného) dodatku
či změny smlouva uzavřena nebude, ovšem s výjimkou případu, kdy druhá smluvní
strana takovou změnu či odchylku nebo dodatek následně schválí. Z ničeho
nevyplývá, že by takové následné schválení muselo mít písemnou formu, bez níž
strany nechtějí být vázány, jestliže písemná forma případných změn, doplnění či
upřesnění stanovená v článku V odst. 6 se týká již uzavřené smlouvy. Tudíž pokud z obsahu nabídky nevyplývá existence formálního požadavku
pro její přijetí, pak samo přijetí nabídky nemusí být výslovné. Bude třeba se
proto - při zohlednění výše uvedeného - zabývat tím, zda k přijetí nabídky
učiněné žalovaným došlo tak, že se žalobkyně podle ní zachovala (§ 1744 ve
spojení s § 1745 o. z.), vyplývá-li ze skutkových zjištění, že žalobkyně
umístění kabelového pilíře do konkrétního místa dle návrhu žalovaného
akceptovala. Je-li uzavírání smluv založeno na principu, že vznik smlouvy je
spojen s ujednáním jeho obsahu (§ 1725 o. z.), je třeba vyhodnotit, zda v
projednávané věci došlo k uzavření smlouvy, byla-li podmínka, jíž žalovaný
platnost a účinnost smlouvy podmiňoval, žalovanou splněna. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil; protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,
platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud také toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
o. s. ř.). Soudy jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první,
§ 226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.