23 Cdo 1983/2024-341
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka,
Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní
věci žalobkyně J. K., zastoupené JUDr. Petrou Koubovou, advokátkou se sídlem v
Českých Budějovicích, Otakarova 1427/41, proti žalovaným 1) T. S., a 2) J. S.,
oběma zastoupeným JUDr. Janem Tarabou, advokátem se sídlem v Písku, Nádražní
1988, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn.
9 C 62/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 6. 3. 2024, č. j. 7 Co 1361/2023-290, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se v řízení na žalovaných domáhala určení, že je výlučnou
vlastnicí v žalobě označené bytové jednotky, kterou na základě kupní smlouvy ze
dne 26. 7. 2021 prodala žalovaným. Kupní smlouva je podle žalobkyně smlouvou
lichevní, jelikož žalovaný 1), jenž je realitním makléřem, zneužil její tísně a
nezkušenosti, neboť ji ujišťoval, že kupní cena ve výši 650 000 Kč odpovídá
obvyklé (tržní) ceně jednotky; ve skutečnosti jsou však vzájemná plnění stran v
hrubém nepoměru.
2. Okresní soud v Písku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 8.
2023, č. j 9 C 62/2022-224, žalobu o určení vlastnického práva zamítl (výrok I)
3. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání
žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích I a III (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II jej změnil
co do výše náhrady nákladů řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího
soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu
dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadený rozsudek závisí na
vyřešení několika právních otázek, jež dosud nebyly v rozhodování dovolacího
soudu vyřešeny, resp. otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené judikatury dovolacího soudu. Žalobkyně svými námitkami zpochybňovala
(především) posouzení otázky, zda má stranami uzavřená kupní smlouva povahu
lichevní smlouvy podle § 1796 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen
„o. z.“, jakož i otázky neplatnosti kupní smlouvy z důvodu omylu ve smyslu §
583 o. z.
5. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení dovolatelka spatřovala
konkrétně v tom, že:
a) odvolací soud se nezabýval obvyklou cenou jednotky v době uzavření
kupní smlouvy;
b) odvolací soud vycházel z nesprávného ocenění jednotky (resp. závady v
podobě nájemního práva třetích osob) znalcem, který nájemní právo ocenil pomocí
metodiky pro věcná břemena, přičemž odvolací soud nájem nesprávně posuzoval
jako nájem sjednaný do konce života nájemců;
c) odvolací soud nesprávně posoudil otázku absolutní neplatnosti kupní
smlouvy z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy způsobeného nepoměrem mezi
kupní cenou a obvyklou (tržní) cenou jednotky;
d) závěr soudů nižších stupňů, že žalobkyně neprokázala, že jí žalovaný
1) tvrdil, že obvyklá cena jednotky činí 650 000 Kč, je v rozporu s provedenými
důkazy, a odůvodnění napadeného rozsudku neodpovídá požadavkům § 157 odst. 2 o.
s. ř.;
e) odvolací soud pochybil při řešení otázky neplatnosti kupní smlouvy
podle § 583 o. z., neboť žalovaný 1) žalobkyni uvedl v omyl tím, že ji
ujišťoval, že kupní cena odpovídá obvyklé (tržní) ceně jednotky;
f) odvolací soud se nezabýval „nezkušeností žalobkyně ve vztahu k určení
kupní ceny a sjednávání kupní smlouvy“;
g) odvolací soud nesprávně posoudil, zda si žalovaný 1) byl vědom tísně
a nezkušenosti žalobkyně, neboť mu muselo být zřejmé, že žalobkyně trpí
nedostatkem obchodních znalostí, čehož uzavřením kupní smlouvy zneužil.
6. Žalobkyně vzhledem ke shora uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7. Žalovaní se k dovolání žalobkyně nevyjádřili.
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
9. Nejvyšší soud předně podotýká, že v souladu s § 242 odst. 4 o. s. ř.
nepřihlížel k doplnění dovolání ze dne 12. 9. 2024, neboť žalobkyně dané podání
učinila až po uplynutí dovolací lhůty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
9. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5137/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1001/2020, a ze dne 18. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo
3377/2023).
10. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud
shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2
o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.
11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Otázkou vymezení znaků lichevních smluv se Nejvyšší soud ve své
judikatuře opakovaně zabýval, přičemž již v poměrech občanského zákoníku z roku
1964 přijal závěr, že lichevní jsou takové smlouvy, které smluvní strana uzavře
zneužívaje něčí nezkušenosti, tísně nebo rozumové slabosti nebo něčího
rozrušení, přičemž dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož
hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. O lichevní smlouvu
jde v případě, kdy jednající z okolností věci věděl anebo musel vědět, že druhá
strana je postižena shora uvedenými okolnostmi, a tuto okolnost využil;
nevyžaduje se, aby jeho jednání bylo současně v trestním řízení označeno za
trestný čin (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22
Cdo 2737/2021, ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 940/2022, a ze dne 8. 4.
2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001). Uvedené závěry o znacích lichvy se přitom
vzhledem k jejímu vymezení v § 1796 o. z. uplatní i v poměrech občanského
zákoníku z roku 2012 (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu dne 20. 9.
2023, sp. zn. 23 Cdo 2885/2022, uveřejněný pod číslem 66/2024 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
14. Skutková podstata lichvy (§ 1796 o. z.) kombinuje znaky subjektivní
povahy (spočívající v tísni, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo
lehkomyslnosti jedné strany a zneužití této slabosti druhou stranou) se znakem
povahy objektivní (spočívajícím v hrubém nepoměru plnění). Právní úprava
neúměrného zkrácení je oproti tomu založena na jediném čistě objektivním
kritériu, jímž je hrubý nepoměr vzájemných plnění. Zatímco účelem právní úpravy
lichvy je ochrana možné poruchy vůle ve spojení s poruchou ekvivalence, účelem
neúměrného zkrácení je (toliko) ochrana poruchy ekvivalence. Pokud jde o právní
následky, s lichvou se pojí neplatnost, zatímco neúměrné zkrácení zakládá
restituční nárok zkrácené strany (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1.
2022, sp. zn. 33 Cdo 42/2021, uveřejněný pod číslem 96/2022 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2024, sp. zn.
27 Cdo 3702/2023, a ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1000/2024).
15. Objektivním znakem lichevní smlouvy, jejímž předmětem je převod
nemovitého majetku, je existence písemně uzavřené smlouvy o převodu
nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý majetek) v
hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku. Při
posuzování, zda v konkrétním případě jde vskutku o hrubý nepoměr takového
vzájemného plnění, nelze zpravidla vystačit pouze se zjištěním hodnot
jednotlivých plnění a jejich prostým srovnáním, ale bude zapotřebí přihlédnout
i k dalším okolnostem, které ať již přímo či nepřímo – společně s naplněním
alespoň jednoho ze subjektivních znaků lichevního jednání – mohou mít zpravidla
vliv na takto realizované vzájemné plnění (např. hospodářský význam uzavřené
smlouvy, solventnost převodce, rizikovost záměru, ekonomická prognóza, resp.
vývoj na trhu atd.). Pokud takové okolnosti objektivního charakteru zaznamenány
nebudou, soud přistoupí k posouzení hodnot těchto vzájemných plnění, kdy úvahy
o hrubém nepoměru může zakládat skutkové zjištění o poskytnutém plnění, které
představuje např. polovinu hodnoty plnění druhou smluvní stranou, tedy v
podmínkách sledované smlouvy o převodu nemovitosti například v situaci, kdy
prodávající (vlastník nemovitosti) převádí vlastnického právo k nemovitosti
nikoliv za cenu obvyklou (neboli tržní), ale za polovinu této jinak obvyklé
(tržní) ceny (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 33
Cdo 940/2022, a ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2737/2021, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2024, sp. zn. 29 ICdo 127/2023).
16. Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovolacími námitkami žalobkyně
ohledně otázky, zda žalovaní [resp. žalovaný 1)] z okolností věci věděli anebo
museli vědět o subjektivní slabosti žalobkyně spočívající v nezkušenosti či
tísni, a námitkou, že odvolací soud měl kupní smlouvu posoudit jako neplatnou
podle § 583 o. z. [viz bod 5 písm. d), e) a g) odůvodnění shora].
17. Námitka žalobkyně, že jí žalovaný 1) tvrdil, že sjednaná kupní cena
odpovídá obvyklé ceně jednotky, potažmo námitka, že závěr soudů nižších stupňů,
že dotčené tvrzení žalobkyně v řízení neprokázala, je v rozporu s provedenými
důkazy [viz bod 5 písm. d) odůvodnění shora], přípustnost dovolání podle § 237
o. s. ř. nezakládá, neboť touto námitkou žalobkyně brojí proti v řízení
učiněným skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů soudy nižších stupňů.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je však ustálena v závěru, že námitky
dovolatele k hodnocení důkazů odvolacím soudem (soudem prvního stupně) a ke
skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům soudu, tedy námitky, jimiž je namítán
rozpor mezi skutkovými zjištěními (závěry) a právním posouzením věci, nejsou
způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Skutkové závěry
soudů nižších stupňů nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů
odvolacím soudem, jež je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů zakotvenou v
§ 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem, jímž je podle platné
procesní úpravy pouze nesprávné právní posouzení věci (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod
číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 25. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu
se zákonem, může dovolací soud přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení
v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností (srov.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, a ze dne
25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
11. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3170/2024), což ale není případ projednávané věci a
ostatně ani žalobkyně takový rozpor odvolacímu soudu nevytýká.
18. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani žalobkyní
namítaná nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku [viz bod 5 písm. d) in fine
odůvodnění shora] neboť tím žalobkyně tvrdí jinou vadu řízení, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž však může dovolací soud
přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.
s. ř.), což v projednávané věci není. Podle § 237 o. s. ř. může přípustnost
dovolání založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou
námitky dovolatelky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o
sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2.
2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014).
19. Námitka žalobkyně týkající se otázky neplatnosti kupní smlouvy z
důvodu omylu podle § 583 o. z. [viz bod 5 písm. e) odůvodnění shora], rovněž
nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť žalobkyně svou
námitku zakládá na závěru, že jí žalovaný 1) nabídl 650 000 Kč jako kupní cenu
s tím, že tato částka odpovídá obvyklé ceně jednotky, jenž však ze skutkových
zjištění soudů nižších stupňů nevyplývá. Odvolací soud naopak vyšel ze
zjištění, že kupní cenu jednotky ve výši 650 000 Kč navrhla sama žalobkyně (viz
body 24 a 26 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Žalobkyně tak ve
skutečnosti zakládá kritiku právních závěrů odvolacího soudu na své vlastní
verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž
je právní posouzení věci založeno. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení
věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze
skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v
dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016,
ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020, a ze dne 28. 11. 2023, sp. zn.
23 Cdo 1230/2023).
20. Námitkou, že žalovanému 1) muselo být zřejmé, že žalobkyně trpí
nedostatkem zkušeností a obchodních znalostí, čehož následně zneužil [viz bod 5
písm. g) odůvodnění shora], žalobkyně opět brojí proti skutkovým zjištěním
soudů nižších stupňů, jež však v dovolacím řízení nelze zpochybnit. Dovolací
přezkum je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně právním otázkám, a ke
zpochybnění skutkových zjištění soudů nižších stupňů tudíž dovolatelka nemá k
dispozici způsobilý dovolací důvod; skutkové námitky tak ani nemohou založit
přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp.
zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
21. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že se žalobkyni
nepodařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu o nenaplnění subjektivního znaku
lichvy (zneužití slabosti druhé strany), neboť soudy bylo zjištěno, že žalovaní
o nezkušenosti (tísni) žalobkyně nevěděli, a nemohli jí tedy ani zneužít. Za
uvedené situace pak nemohou přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit
ani dovolací námitky žalobkyně týkající se objektivních znaků lichvy, tedy
námitka hrubého nepoměru mezi sjednanou kupní cenou a obvyklou (tržní) cenou
jednotky [viz bod 5 písm. a) až c) odůvodnění shora], jakož ani námitka ohledně
posouzení nezkušenosti (tísně) žalobkyně [viz bod 5 písm. f) odůvodnění shora].
Při absenci relevantního zpochybnění závěru o nedostatku subjektivního znaku
lichvy (zneužití slabosti druhé strany), jenž je sám o sobě postačujícím
důvodem pro závěr o nenaplnění skutkové podstaty lichvy podle § 1796 o. z.
(srov. body 14 a 15 odůvodnění shora), by totiž ani případné nesprávné právní
posouzení výše uvedených otázek odvolacím soudem nemohlo opodstatnit zrušení či
změnu napadeného rozsudku. Tyto námitky žalobkyně tak přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř. nezakládají (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1938/2023,
a ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2873/2024).
22. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že vytýká-li žalobkyně odvolacímu
soudu nesprávné posouzení otázky rozporu kupní smlouvy s dobrými mravy z důvodu
hrubého nepoměru plnění [viz bod 5 písm. c) odůvodnění shora], přehlíží, že
právní úprava lichvy podle § 1796 o. z. představuje konkretizaci (typizaci)
jednání, které se svojí povahou příčí dobrým mravům (srov. již citovaný
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2885/2022).
Jestliže se odvolací soud zabýval otázkou lichevní povahy kupní smlouvy, pak se
z hledisek rozhodných pro posouzení uvedené otázky (tedy i z hlediska hrubého
nepoměru plnění) ve skutečnosti zabýval právě tím, zda se kupní smlouva nepříčí
dobrým mravům (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2024, sp. zn. 26
Cdo 1446/2024).
23. Mínila-li snad žalobkyně namítat, že soudy měly věc posoudit podle
ustanovení o neúměrném zkrácení (§ 1793 o. z.), pak Nejvyšší soud uvádí, že v
rozsudku ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 27 Cdo 451/2019, uveřejněném pod číslem
17/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že právní úprava
neúměrného zkrácení umožňuje, aby se zkrácená strana domáhala zrušení smlouvy,
a to tehdy, zaváží-li se strany k vzájemnému plnění a je-li plnění jedné ze
stran v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana. V projednávané věci
se však žalobkyně domáhala nikoliv zrušení kupní smlouvy, nýbrž určení
vlastnického práva k nemovitosti, jež byla předmětem převodu podle kupní
smlouvy. Na řešení otázky neúměrného zkrácení odvolací soud své posouzení
nezaložil, neboť se touto otázkou – z hlediska předmětu řízení vymezeného v
žalobě – v projednávané věci neměl (a ani nemohl) zabývat (viz bod 10
odůvodnění napadeného rozsudku). Na řešení otázky neúměrného zkrácení tak
napadený rozsudek nezávisí, a tato námitka proto ani nemůže založit přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5.
1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
24. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené
v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně
podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
25. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s
přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že
proti (nákladovým) výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu dovolání ve
skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání
jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238
odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani (objektivně) přípustné.
26. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu