23 Cdo 2873/2024-836
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka,
Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobkyně M. B., zastoupené JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem v Ústí nad
Labem, Revoluční 551/6, proti žalovaným 1) UYANGA a.s., se sídlem v Praze 1,
Nové Město, Politických vězňů 912/10, identifikační číslo osoby 28548540, a 2)
Zámek Líčkov s.r.o., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Opletalova 1284/37,
identifikační číslo osoby 02895153, oběma zastoupeným JUDr. Danem Dvořáčkem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, za účasti KaBB winkel
s.r.o., se sídlem v Brně, Staré Brno, Nové sady 988/2, identifikační číslo
osoby 03360156, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných, o určení
vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 13 C 160/2014, o
dovolání žalovaných
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 1. 2024, č. j. 14 Co
35/2020-791, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Lounech dne 12. 9.
2014 domáhala určení vlastnického práva k souboru nemovitých věcí označených v
žalobě, jež tvoří areál zámku XY. Žalobkyně tvrdila, že dne 10. 3. 2009
podepsala prohlášení vkladatele, jímž předmětný soubor nemovitostí vložila jako
svůj nepeněžitý vklad do žalované 1), ačkoli jako osoba vysokého věku a
důvěřivější povahy nebyla schopna chápat důsledky svého jednání. Žalobkyně byla
navíc druhým zakládajícím společníkem žalované 1), Ing. Pavla Moravce, uvedena
v omyl, že vklad nemovitostí do žalované 1) je nejlepší pro to, aby zámek XY, k
němuž žalobkyni poutá silné osobní a citové pouto, zůstal zachován, byl dále
zveleben a byl v něm zachován i odkaz žalobkynina zesnulého manžela – O. B.,
jemuž měla být v zámku zachována obrazárna. Skutečným podvodným úmyslem Ing.
Pavla Moravce však bylo získat zámek XY pro sebe prostřednictvím žalované 1).
Dne 9. 10. 2014 byly všechny předmětné nemovité věci s výjimkou pozemku parc.
č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, vše v k. ú. XY, dále jen „pozemek
parc. č. st. XY“, v rámci exekučního řízení vedeného proti žalované 1)
převedeny na žalovanou 2), a to prodejem mimo dražbu se souhlasem exekutora;
zápis vlastnického práva žalované 2) k daným nemovitým věcem do katastru
nemovitostí však proběhl až po vyznačení poznámky rozepře v katastru
nemovitostí.
2. Okresní soud v Lounech jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalobkyně napadeným
rozhodnutím jednak a) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje,
že žalobkyně je vlastnicí ve výroku označených nemovitých věcí, jednak b)
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla zamítnuta žaloba v
rozsahu, ve kterém se žalobkyně domáhala určení vlastnictví k pozemku parc. č.
st. XY (výrok I napadeného rozhodnutí) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi
účastníky před soudem prvního stupně (výrok II napadeného rozhodnutí) a před
soudem odvolacím (výrok III napadeného rozhodnutí), rozhodl dále o náhradě
nákladů řízení státu (výrok IV napadeného rozhodnutí) a o povinnosti žalovaných
a vedlejší účastnice zaplatit soudní poplatek za řízení před soudem prvního
stupně a za odvolání (výroky V a VI napadeného rozhodnutí).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) podaly
žalované 1) a 2) dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c
odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Žalované v dovolání předně namítají, že výroky napadeného rozhodnutí
jsou vzájemně rozporné, neboť odvolací soud ohledně určení vlastnického práva
žalobkyně k pozemku parc. č. st. XY žalobě jednak [v části výroku I a)
napadeného rozhodnutí] vyhověl a jednak [v části výroku I b) napadeného
rozhodnutí] potvrdil část rozsudku soudu prvního stupně, který v daném rozsahu
žalobu ve vztahu k žalované 2) zamítl. Otázka podobné kontradiktornosti
rozhodnutí odvolacího soudu přitom podle žalovaných v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena.
6. Žalované dále zpochybňují závěr odvolacího soudu ohledně existence
naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení, který odvolací soud
podle nich učinil v rozporu s ustáleným rozhodováním dovolacího soudu
(konkrétně v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007,
sp. zn. 29 Odo 387/2006). Podle žalovaných totiž odvolací soud určil „plošně
existenci vlastnického práva žalobkyně proti oběma žalovaným, a to ve vztahu ke
všem pozemkům“, ačkoliv naléhavý právní zájem žalobkyně založený ustanovením §
985 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů,
dále jen „o. z.“, mohl být dán vůči žalované 1) pouze ohledně určení
vlastnického práva k pozemku parc. č. st. XY a vůči žalované 2) pouze ohledně
ostatních nemovitých věcí.
7. Žalované navíc upozorňují, že v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena otázka, zda v případě uplatnění námitky relativní neplatnosti
právního titulu, na jehož základě došlo k původnímu převodu vlastnického práva,
má být aplikováno ustanovení § 985 o. z. (upravující tzv. poznámku rozepře) či
§ 986 o. z. (upravující tzv. poznámku spornosti).
8. Žalované konečně zpochybňují závěr odvolacího soudu, podle něhož byla
jimi uplatněná námitka promlčení práva žalobkyně namítat relativní neplatnost
právního úkonu v rozporu s dobrými mravy. Podle názoru žalovaných v
projednávané věci nebyly dány natolik výjimečné okolnosti, které by
odůvodňovaly užití korektivu dobrých mravů vůči námitce promlčení, a proto se
odvolací soud v daném ohledu odchýlil od závěrů rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu (představované např. rozsudky ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96,
ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo
1839/2000, či ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013). Žalované v této
souvislosti zpochybňují také přičitatelnost důvodů, pro které shledal odvolací
soud jejich námitku promlčení rozpornou s dobrými mravy, oběma žalovaným.
Trestnou činnost, jíž odvolací soud odůvodnil uvedený závěr, totiž spáchal Ing.
Pavel Moravec, nikoli žalované; žalovaná 2) nadto s uvedeným jednáním neměla
vůbec nic společného. Uvedená otázka přitom podle názoru žalovaných nebyla v
rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.
9. Žalované na základě shora uvedeného navrhují, aby dovolací soud
napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
10. Spolu s dovoláním žalované navrhly rovněž odklad právní moci
napadeného rozhodnutí, které podle jejich názoru představuje způsobilý podklad
pro změnu zápisu v katastru nemovitostí a umožňuje žalobkyni další dispozice s
předmětnými nemovitostmi včetně jejich případného převodu na třetí osobu. Podle
názorů žalovaných by přitom dopady odložení právní moci napadeného rozhodnutí
byly (vzhledem k věcnému břemenu, které žalobkyni umožňuje nadále bydlet v
předmětných nemovitostech) ve srovnání s dopady do právních sfér žalovaných
zanedbatelné.
11. Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.
12. Dovolání žalovaných bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
osobami k tomu oprávněnými, zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením
§ 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.
13. Napadají-li žalované dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém
rozsahu, tedy i v té části výroku II napadeného rozsudku, jíž odvolací soud
částečně potvrdil výrok II rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby
ohledně určení vlastnického práva k pozemku parc. č. st. XY ve vztahu k
žalované 2), je v tomto rozsahu jejich dovolání subjektivně nepřípustné (podané
tím, kdo k němu není oprávněn), neboť v této části napadeného rozsudku nebyla
žalovaným způsobena žádná újma na jejich právech, která by byla odstranitelná
zrušením uvedené části rozsudku (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4311/2011, uveřejněný pod číslem 101/2012 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
14. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalovaných podle
ustanovení § 243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 218 písm. b) o.
s. ř. odmítl a dále se zabýval přípustností dovolání ve zbývajícím rozsahu.
15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Žalované v dovolání v prvé řadě namítají, že ve věci neměla být
využita tzv. poznámka rozepře ve smyslu § 985 o. z., neboť vklad vlastnického
práva žalované 1) měl být podle tvrzení žalobkyně učiněn na základě relativně
neplatné smlouvy, nýbrž – vzhledem k tomu, že na základě námitky relativní
neplatnosti zaniká smlouva s účinky ex tunc – mělo být postupováno podle
ustanovení § 986 o. z. upravujícího tzv. poznámku spornosti. Uvedenou námitku
však žalované v řízení (před podáním dovolání) nevznesly, ačkoli mohly, neboť
odvolací soud na jednání dne 11. 1. 2024 seznámil účastníky se svým právním
názorem. Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. však v dovolání nelze uplatnit nové
skutečnosti nebo důkazy, a tak ani doposud v řízení nevznesená právní
argumentace není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 619/2021,
proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 24.
8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1703/21, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.
11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2067/2021, ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo
2379/2021, ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3081/2022, nebo ze dne 5. 9.
2023, sp. zn. 23 Cdo 651/2023).
18. Jestliže žalované dále napadají správnost závěru odvolacího soudu
ohledně existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení ve
vztahu ke všem předmětným nemovitým věcem a vůči oběma žalovaným, ačkoli
žalovaná 1) byla v době vyhlášení napadeného rozhodnutí toliko vlastníkem
pozemku parc. č. st. XY a žalovaná 2) byla v téže době vlastníkem ostatních v
žalobě označených nemovitých věcí, nemůže ani tato námitka přípustnost jejich
dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, neboť odvolací soud napadené rozhodnutí
na jejím posouzení (výlučně) nezaložil. Odvolací soud totiž vycházel také z
toho, že naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení [ve vztahu k
žalované 1)] vyplývá rovněž ze skutečnosti, že žalovaná 1) byla ke dni zahájení
řízení a ke dni zápisu poznámky rozepře v katastru nemovitostí zapsána jako
vlastník všech předmětných nemovitostí, přičemž v takovém případě je možno
pokračovat v řízení proti původní žalované i poté, co došlo (po zápisu poznámky
rozepře) k převodu vlastnického práva na třetí osobu, vůči níž (v souladu s §
985 o. z.) následně působí rozhodnutí o věcném právu žalobkyně vydané proti
původní žalované (srov. bod 22 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Posléze
uvedený závěr se však žalovaným nepodařilo dovolací argumentací relevantně
zpochybnit.
19. Dovolací soud přitom ve své rozhodovací praxi dospěl k ustálenému
závěru, podle kterého spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více
právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby či naopak k
vyhovění žalobě pro nedůvodnost obrany žalovaného, není dovolání ve smyslu §
237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo
dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje
předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních
závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se totiž při
vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým
vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li rovněž
souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze
dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod
číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, nebo
ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
20. Žalované rovněž brojí proti závěru odvolacího soudu, podle něhož byl
výkon práva vznést námitku, že právo žalobkyně dovolat se relativní neplatnosti
právního úkonu bylo uplatněno po jeho promlčení, v rozporu s dobrými mravy,
neboť okolnosti projednávané věci podle jejich názoru neospravedlňují užití
korektivu dobrých mravů a tyto okolnosti nejsou žalovaným přičitatelné, přičemž
v této souvislosti odkazují na závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. 5.
1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, ze dne
22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, či ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo
3931/2013, a na závěry Ústavního soudu prezentované v nálezu ze dne 15. 11.
2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000, a v usnesení ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS
446/04.
21. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěrech, že ustanovení §
3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní)
hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním
předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek se přitom musí zakládat na
důkladných skutkových zjištěních a současně přesvědčivě dokládat, že tato
dovolují v konkrétní kauze přijmout závěr, podle něhož výkon práv je s dobrými
mravy skutečně v rozporu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.
11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1310/2013, nebo ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo
3561/2017, či v něm odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003,
sp. zn. 21 Cdo 633/2002). Při posuzování daného aspektu sporu přitom dává zákon
soudu široký prostor pro uvážení, aby jeho rozhodnutí v souladu s pravidly
ekvity přihlíželo ke všem okolnostem projednávané věci (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 324/2017, a v něm
odkazovaná rozhodnutí). Účelem zmíněného korektivu je nalezení spravedlnosti v
případech nepřiměřené tvrdosti zákona, neboť dává soudu možnost uplatnit
pravidla slušnosti v situacích, v nichž by prostá aplikace právních norem mohla
vést ke zjevné nespravedlnosti (srov. mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3952/2013, a ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo
1718/2016). V dovolacím řízení by přitom bylo možno úvahu (odvolacího) soudu o
tom, zda v konkrétním případě jde o zjevné zneužití práva či o výkon práva v
rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, byla-li by tato úvaha z pohledu
zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, a ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo
1920/2019).
22. V projednávané věci odvolací soud vycházel z toho, že žalobkyně se
stala obětí sofistikovaného podvodu Ing. Pavla Moravce, který orgány činné v
trestním řízení objasňovaly téměř 10 let a který žalobkyně jakožto naivní a
důvěřivá osoba (ve věku přesahujícím již v té době 80 let) nemohla sama
odhalit, mimo jiné proto, že byla po celý běh promlčecí doby ujišťována, že
zámek XY bude opraven a bude v něm zřízena obrazárna zesnulého manžela
žalobkyně – O. B. – a až do uplynutí promlčecí doby jí byl vyplácen sjednaný
důchod a byly podstupovány formální kroky směřující k rekonstrukci zámku XY
(srov. bod 36 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Nejvyšší soud proto neshledal,
že by úvaha odvolacího soudu byla v daném ohledu zjevně nepřiměřená, a postup
odvolacího soudu je tedy se shora citovanou judikaturou v souladu. Námitka
žalovaných ve vztahu k otázce aplikace korektivu dobrých mravů podle § 3 odst.
1 obč. zák. proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže.
23. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že jako zjevně nepřiměřenou
neshledává ani úvahu odvolacího soudu, že trestné a podvodné jednání Ing. Pavla
Moravce [jako člena představenstva žalované 1)] je z pohledu aplikovatelnosti
korektivu dobrých mravů podle § 3 odst. 1 obč. zák. přičitatelné žalované 1),
neboť ze skutkových zjištění je zřejmé, že trestná činnost Ing. Pavla Moravce
byla vykonávána v úzké provázanosti s žalovanou 1), jelikož realizovaným
podvodným záměrem Ing. Pavla Moravce bylo vnesení zámku XY a souvisejících
pozemků a staveb do základního kapitálu žalované 1) a její následné neoprávněné
využití k zajištění a úhradě svých dluhů (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3419/2014).
24. Ve vztahu k otázce přičitatelnosti důvodů aplikace korektivu dobrých
mravů ve vztahu k žalované 2) pak Nejvyšší soud konstatuje, že na jejím řešení
rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jak vyplývá ze shora uvedeného,
odvolací soud založil napadené rozhodnutí také na úvaze, že rozhodnutí vydané o
věcném právu toho, komu svědčí tzv. poznámka rozepře, působí vůči každému,
jehož právo bylo do věcného seznamu zapsáno poté, co dotčená osoba o zápis
požádala. Pro posouzení nároku žalobkyně je proto irelevantní, zda byly důvody
pro rozpor námitky promlčení s dobrými mravy přičitatelné (také) žalované 2),
neboť odlišné posouzení takto vymezené otázky by se nemohlo v poměrech žádné z
dovolatelek nijak příznivě projevit, což činí jejich dovolání i v tomto rozsahu
nepřípustným (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005,
sp. zn. 29 Odo 663/2003).
25. Konečně vytýkají-li žalované odvolacímu soudu vnitřní rozpornost
výroků napadeného rozhodnutí, namítají tím vadu řízení, ke které dovolací soud
přihlédne jen, je-li dovolání přípustné, což však v projednávané věci není.
Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vada řízení sama o sobě není způsobilá
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud
vytýkaného pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne
17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo
4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020).
26. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené
v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných
podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
27. Dovolací soud dále uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím
k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti
rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v
uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani
přípustné.
28. Žalované spolu s dovoláním podaly rovněž návrh na odklad právní moci
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. K tomu dovolací soud uvádí, že v nálezu
Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, přijal Ústavní
soud závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení
dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad
právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu,
neboť jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto návrhem žalovaných
nezabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo
3132/2021, nebo ze dne 31. 10. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2549/2022).
29. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu