28 Cdo 1718/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Středomoravské
nemocniční a. s., IČ 277 97 660, se sídlem v Prostějově-Krasicích, Mathonova
291/1, zastoupené Mgr. Mojmírem Přívarou, advokátem se sídlem v Plzni,
Kamenická 2378/1, proti žalovaným 1. V. G., a 2. M. G., oběma K. n. H.,
zastoupeným Mgr. Petrou Komárovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Šlikova
874/20, o 4,049.800 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově
pod sp. zn. 5 C 104/2013, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 7. dubna 2015, č. j. 17 Co 84/2014-106, ve znění opravného
usnesení ze dne 17. června 2015, č. j. 17 Co 84/2014-113, takto:
Dovolání se zamítá.
příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Nepřitakal tak žalobkyni, dle níž se žalovaný na její úkor ve výši požadované
částky bezdůvodně obohatil plněním z právního důvodu, který odpadl, neboť mu
vyplatila předmětný obnos na základě pravomocného rozsudku, jenž však byl v
příslušném rozsahu zrušen Nejvyšším soudem, čímž žalovaný pozbyl titulu k
obdržené sumě. Okresní soud naznal, že uhradila-li žalobkyně žalovanému dle
pravomocného soudního rozhodnutí jako odškodnění bolesti 164.800 Kč a
kompenzaci ztížení společenského uplatnění 3,885.000 Kč, třebaže se v této výši
právo žalovaného dle posléze prosadivšího se názoru dovolací instance
promlčelo, nepředstavují dané částky bezdůvodné obohacení žalovaného. Totiž
nehledě na to, že soudní rozhodnutí, na základě nějž žalobkyně plnila, bylo
následně zrušeno, odpovídá vyplacená suma plnění promlčeného dluhu majícího
oporu v hmotném právu (konkrétně § 444 odst. 1 obč. zák.), pročež v souladu s §
455 odst. 1 obč. zák. nelze konstruovat povinnost žalovaného získané částky
vydat. Domáhá-li se dále žalobkyně i vrácení poměrné části náhrady nákladů
předmětného řízení, pak ani v tomto neobstojí její požadavek jako důvodný,
neboť uvedený nárok byl vypořádán v konečném rozhodnutí dané pře. K odvolání žalobkyně přezkoumal označený rozsudek Krajský soud v Brně, jenž jej
rozsudkem ze dne 7. 4. 2015, č. j. 17 Co 84/2014-106, ve znění opravného
usnesení ze dne 17. 6. 2015, č. j. 17 Co 84/2014-113, změnil ve výroku I. ohledně 4,049.800 Kč s příslušenstvím a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni
tuto sumu s úrokem z prodlení od 7. 8. 2013 do zaplacení (výrok I.), co do
zbytku požadovaného úroku z prodlení z částky 4,049.800 Kč rozsudek okresního
soudu ve výroku I. potvrdil (výrok II.), zatímco ohledně obnosu 644.236,30 Kč s
příslušenstvím jej ve výroku I. a dále ve výroku II. zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III.). Odvolací soud shledal stěžejním
poukaz žalobkyně na skutečnost, že sporné obnosy odpovídaly navýšení ohodnocení
bolestného i ztížení společenského uplatnění volnou úvahou soudu dle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského
uplatnění. Jelikož takováto povinnost může být v souladu s uvedeným ustanovením
uložena výhradně konstitutivním rozhodnutím soudu, bez nějž vůbec nevznikne
(jak bylo vysloveno v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, a ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 423/2005), postrádá
poskytnuté plnění náležité hmotněprávní opodstatnění, a nelze na ně tak
pohlížet jako na úhradu promlčeného dluhu. Povinnost žalovaného vydat spornou
sumu společně s úrokem z prodlení stanoveným v návaznosti na den doručení
žaloby neměl soud za úspěšně zpochybněnou ani poukazem na rozpor uplatnění
žalovaného práva s dobrými mravy, neboť žalobkyni nelze klást k tíži, plnila-li
na základě pravomocných soudních rozhodnutí a současně využila práva podat
mimořádný opravný prostředek.
Jelikož co do obnosu 644.236,30 Kč s
příslušenstvím ovšem nárok postrádal dostatečné skutkové vymezení, přistoupil
odvolací soud k vrácení věci soudu prvního stupně, aby postupem dle § 43 o. s. ř. nedostatky žaloby v tomto směru odstranil. Proti rozsudku odvolacího soudu (dle označení do jeho výroků I. a II., dle
obsahu podání však jen do měnícího výroku I. tohoto rozsudku) podal žalovaný
dovolání, jehož přípustnost má za danou doposud neřešenou právní otázkou,
představuje-li plnění přiznané dle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. soudním
rozhodnutím, kteréžto je následně zrušeno pro promlčení přisouzeného práva,
bezdůvodné obohacení. Dovolatel má za mylnou úvahu o výlučné opoře obdrženého
odškodného za bolest a trvalé poškození zdraví v rozhodnutí soudu, neboť
nezbytný podklad pro jeho získání skýtají příslušné hmotněprávní normy. Vyhláška č. 440/2001 Sb., v souladu s níž se dožadoval předmětné sumy, přitom
nestanoví konkrétní výši nároků, ale uvádí pouze rozsah, v němž mohou být
přiznány, přičemž konkrétní bodové ohodnocení bolestného a ztížení
společenského uplatnění ponechává na lékařském posudku. Právní nároky z
poškození zdraví tedy podle žalovaného konstituuje zmíněná vyhláška a soudním
rozhodnutím je toliko deklarována jejich výše. I v posuzovaném případě tedy byl
nárok žalovaného (daný již rozsahem poškození zdraví odůvodňujícím zvýšení
odškodnění) prostřednictvím soudního rozhodnutí pouze vyčíslen, a nikoliv
ustaven. Odvolacím soudem zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu se pak zabývala
odlišnou problematikou - splatností závazku, jehož výši určuje rozhodnutí
soudu. Dovolatel dále podotknul, že z pohledu § 3 odst. 1 obč. zák. je rovněž
významné, že jediným důvodem, pro nějž bylo vyhovující rozhodnutí v předmětném
rozsahu zrušeno, bylo promlčení, nikoli však nedůvodnost nároku. Svou polemiku
s rozhodnutím odvolacího soudu završil dovolatel návrhem, aby Nejvyšší soud
napadené rozhodnutí změnil a žalobou zamítl, eventuálně je zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně ve svém vyjádření podpořila náhled odvolacího soudu a navrhla
zamítnutí dovolání. Po podání dovolání původní žalovaný zemřel, Nejvyšší soud proto usnesením ze
dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1718/2016, rozhodl, že na jeho místě bude v
dovolacím řízení pokračováno s V. G. a M. G. coby dědici zůstavitele, kteří
dědictví neodmítli. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1
o. s. ř., se zabýval jeho přípustností. Dle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak. Dovolatelům lze přisvědčit, že v kontextu specifického nároku na mimořádné
zvýšení bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se Nejvyšší soud otázkou vzniku bezdůvodného
obohacení v důsledku zrušení soudního rozhodnutí doposud nezabýval. Na dovolání
tak lze pohlížet jako na přípustné, nikoli však jako na důvodné. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011,
konstatoval, že plnil-li žalovaný na základě povinnosti uložené pravomocným
rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, na
neexistující dluh, pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy
bylo rozhodnutí, dle nějž bylo plněno, pravomocně zrušeno. Úsudek o vzniku
bezdůvodného obohacení se tedy váže na zodpovězení otázky, mělo-li poskytnuté
plnění náležitý hmotněprávní korelát (k tomu srov. přiměřeně například též
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1441/2015, či ze
dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3793/2015). V tomto směru se jeví nezbytné
přihlížet ke zvláštní povaze řešeného práva na náhradu bolestného a ztížení
společenského uplatnění jakožto dílčího nároku příslušejícího poškozenému,
který utrpěl újmu na zdraví, jehož právním podkladem byl v rozhodné době pro
oblast občanskoprávních vztahů § 444 odst. 1 obč. zák. (k této problematice
více viz např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. Cpjn
203/2010, uveřejněné pod číslem 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Vyhláška č. 440/2001 Sb., provádějící zmíněné ustanovení, pak
předně stanovila způsob, jímž má být prostřednictvím lékařského posudku
vyčísleno odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (viz zejména § 2
a 3 cit. vyhlášky) ve svém základním rozsahu, eventuálně v určeném rozmezí
navýšeno v závislosti na okolnostech vyjmenovaných v § 6 cit. vyhlášky, a nad
rámec tohoto upravovala i možnost soudu (§ 7 odst. 3 cit. vyhlášky) v případech
hodných zvláštního zřetele takto stanovenou kompenzaci dále zvýšit (k tomu
srov. více kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 25
Cdo 1439/2006). Zatímco pro určení rozsahu nároku podle § 2 a § 3 (eventuálně §
6) vyhlášky č. 440/2001 Sb. nebyla ingerence soudu nezbytná, při jeho rozšíření
dle § 7 odst. 3 této vyhlášky tomu bylo jinak. Nejvyšší soud opakovaně
akcentoval (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, uveřejněný pod číslem 8/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn.
25 Cdo
423/2005), a to ve shodě se soudem Ústavním (viz například nález Ústavního
soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 2955/10), že jelikož povinnost k plnění
zvýšené náhrady podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. může být uložena jen
soudním rozhodnutím, právo a tomu odpovídající povinnost k plnění v daném
rozsahu bez něj nevzniká. Nejde tedy o přisouzení existujícího nároku, ale o
jeho konstituování soudním rozhodnutím. Závěry vyřčené judikaturou v tomto
směru jsou zcela jednoznačné, pročež není relevantní, v jakých souvislostech je
Nejvyšší soud formuloval, neboť příslušnými normami determinovaná povaha nároku
se nemůže měnit v závislosti na okolnostech, v nichž je zkoumána. Bylo-li tudíž ve vztahu k předmětné sumě přistoupeno ke kasaci rozhodnutí
zakládajícího právo poškozeného na zvýšení náhrady bolestného a ztížení
společenského uplatnění dle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., náležitý
titul – soudní rozhodnutí konstituující dle zmíněné normy v návaznosti na
původním žalovaným utrpěnou újmu právo na mimořádné zvýšení ve sporném rozsahu
– odpadl, přičemž bez tohoto rozhodnutí zde není potřebného hmotněprávního
korelátu opravňujícího žalované k ponechání si vyplaceného obnosu. Bez významu
je přitom, že předmětný rozsudek byl v části týkající se sporné částky odklizen
pro chybné posouzení otázky promlčení, neboť v souladu se shora předestřeným
neznačí fakt, že se právo na navýšení odškodného soudem podle § 7 odst. 3
vyhlášky č. 440/2001 Sb. promlčelo, že by snad právo na plnění v tomto rozsahu
vzniklo již před vydáním příslušného rozhodnutí. Ostatně dle judikatury
Nejvyššího soudu nevyvolává plnění promlčeného dluhu na základě zrušeného
pravomocného rozsudku účinky ve smyslu § 455 obč. zák. ani v jiných případech
(viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu z dne 28. 1. 2009, sp. zn. 33 Odo
1368/2006, či ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1536/2013). Mínili-li dovolatelé zpochybnit korektnost úsudku odvolacího soudu
neshledávajícího v dané při prostor pro odepření ochrany výkonu práv žalobkyně
s ohledem na § 3 odst. 1 obč. zák., pak ani v tomto nepředestírají důvody, v
jejichž světle by napadené rozhodnutí neobstálo. Sluší se připomenout, že dle
ustálené judikatury lze v dovolacím řízení již s ohledem na úzkou provázanost
posouzení rozporu výkonu práva s dobrými mravy s konkrétními skutkovými
zjištěními přezkoumávat závěry soudů nižších stupňů toliko při jejich zjevné
nepřiměřenosti (k tomu srov. více například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3704/2014, a judikaturu zde odkazovanou), již však v
dané věci odvolacímu soudu vytýkat nelze. Odepření ochrany výkonu práva pro
rozpor s dobrými mravy by mělo zůstat výjimečným, vést k nalezení spravedlnosti
v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, nikoliv však k oslabování právní
jistoty a ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem.
Výkon
práva se přitom protiví dobrým mravům tehdy, dostane-li se do rozporu s obecně
uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaké má být
jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu
demokratické společnosti, a to bez ohledu na smluvní volnost (svobodu), na to,
kdo rozpor s dobrými mravy zavinil, a na okolnost, zda druhá strana byla v
dobré víře či nikoliv (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4855/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3467/2013). Odvolací soud v dané věci přiléhavě poukázal
na to, že žalobkyně toliko respektovala povinnost ji vážící, současně však
využila svá zákonem přiznávaná procesní práva, což jí nelze klást k tíži,
přičemž ani dovolatelé nepoukazují na okolnosti, v jejichž světle by se výkon
práva žalobkyně jevil jako protivící se shora nastíněným kautelám. Fakt, že k
částečnému zrušení předmětného vyhovujícího rozsudku bylo přistoupeno kvůli
chybnému posouzení otázky promlčení, sám o sobě nemravnost počínání žalobkyně
nedokládá, neboť, jak vyložil Nejvyšší soud mimo jiné ve svém rozsudku ze dne
6. 4. 2016, sp. zn. 25 Cdo 222/2015, ani škůdci nelze upírat právo na to, aby
vůči němu vznesené nároky byly projednány a posouzeny v souladu se zákonem
danými pravidly. S ohledem na předestřené tedy dovolací soud dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. jako nedůvodné zamítl. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
konečného rozhodnutí o věci (§ 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.