Odškodnění za ztížení společenského uplatnění
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) - ze dne 29. března 2012
sp. zn. I. ÚS 2955/10
ve věci ústavní stížnosti T. M. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 7. 2010 č. j. 15 Co 380/2010-201 vydanému v řízení o stěžovatelově žalobě proti České pojišťovně, a. s., na odškodnění za ztížení společenského uplatnění, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení a České pojišťovny, a. s., Spálená 75/16, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení.
Výrok
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění
Dalším rozsudkem ze dne 12. 2. 2010 č. j. 9 C 141/2007-169 Okresní soud v Táboře uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli 3 189 600 Kč a zamítl žalobu na zaplacení dalších 4 252 800 Kč. Uzavřel, že žaloba byla podána včas a nárok stěžovatele není promlčen. Konstatoval, že ve svém prvním rozsudku považoval za přiměřenou náhradu rovnající se sedminásobku základního ohodnocení.
Po dalším odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. 7. 2010 č. j. 15 Co 380/2010-201 výrokem I potvrdil rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 2. 2010 v odstavci druhém v části výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 2 392 200 Kč. Výrokem II změnil odstavec druhý rozsudku okresního soudu v části výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 1 860 600 Kč tak, že žalované uložil povinnost zaplatit stěžovateli 1 860 600 Kč. Výrokem III pak uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 787 914 Kč. Krajský soud určil odškodnění za ztížení společenského uplatnění tak, že základní ohodnocení ztížení společenského uplatnění za 4 430 bodů představuje 31 600 Kč, při navýšení o 50 % podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. se jedná o částku 797 400 Kč a vše navýšeno podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. o sedminásobek pak představuje částku 5 581 800 Kč. Společně s částkou 1 764 000 Kč (pravomocně již přiznanou) za ostatní položky se jedná (podle krajského soudu) o částku 7 345 800 Kč (pozn.: i když to neuvedl výslovně, zahrnul sem patrně i částku 531 600 Kč poskytnutou žalovanou stěžovateli na mimosoudním vyrovnání). Krajský soud posléze uzavřel, že tuto částku považuje za přiměřenou. Přiměřenost posuzuje ke dni svého rozhodování, čímž je pokryta námitka stěžovatele o zastaralosti vyhlášky č. 440/2001 Sb. a růstu životních nákladů od jejího vydání do současné doby (pozn.: tj. ke dni 20. 7. 2010).
V replice k vyjádření krajského soudu stěžovatel v podstatě uvedl, že "co subjekt, to jiná představa o přiměřenosti". Termín "přiměřený" je vždy nutné spojit s konkrétním "pevným bodem", tedy s hodnotovým žebříčkem společnosti. Krajský soud mu přiznal "směšné odškodné v ceně jednoho průměrného pražského bytu". Nerespektoval tak současný hodnotový systém společnosti a nutí stěžovatele jako poškozeného, aby žil nepoměrně skromnější a méně hodnotný život, než jaký by žil, pokud by vydělával v poměru ke svým schopnostem.
Z příslušné právní úpravy (§ 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění) vyplývá, že rozhodnutí o zvýšení náhrady na ztížení společenského uplatnění přísluší obecnému soudu, který na základě posouzení všech okolností případu konstituuje právo poškozeného na zvýšení náhrady v mezích svého soudcovského uvážení. Přiměřené zvýšení odškodnění přichází v úvahu ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele. Podmínky aplikace takového přiměřeného zvýšení odškodnění obecné soudy ve věci stěžovatele shledaly. Potud je názor stěžovatele a obecných soudů ve shodě. Liší se však již, pokud jde o přiměřené zvýšení odškodnění. Obecné soudy považovaly za přiměřené zvýšení odškodnění nižší, než jaké požadoval stěžovatel. Konkrétně, krajský soud usoudil, že přiměřené je toliko poskytnutí sedminásobku základního bodového ohodnocení (navýšeného předtím ještě o 50 %). Podstatou ústavní stížnosti je tedy nesouhlas stěžovatele s výší částky, kterou mu soudy přisoudily jako přiměřené odškodnění za ztížení společenského uplatnění - tedy i nesouhlas s výší odškodnění v částce 7 345 800 Kč.
Ústavní soud není obecně oprávněn zasahovat do samostatného soudního rozhodování, pokud jím nejsou porušena obecná ústavní pravidla a soudní rozhodnutí z nich nevybočuje. Ústavnímu soudu, z hlediska jeho postavení jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), rozhodně nepřísluší stanovit, v jaké konkrétní výši by náhrada za ztížení společenského uplatnění měla být přiznána. Obecné soudy při posuzování mimořádných případů mají dostatečný prostor k úvaze, jakého "násobku" použijí. Z hlediska ochrany ústavnosti však musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou (újmou) existoval vztah přiměřenosti. Tomuto požadavku obecné soudy v případě stěžovatele plně vyhověly. Nemá smysl jejich závěry zde opisovat či opakovat, protože jsou účastníkům řízení velmi dobře známy. Stačí tedy odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí, zejména pak na odůvodnění rozsudku krajského soudu.
V tragickém případě stěžovatele obecné soudy, kterým platná právní úprava poskytuje široký prostor pro jejich uvážení, respektovaly i princip proporcionality, který patří mezi obecné zásady právní. Zde opět stačí poukázat na závěry obsažené v odůvodnění rozsudku krajského soudu. Ve zkoumané věci tedy rozhodně nedošlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Z obsahu spisu sp. zn. 9 C 141/2007 Okresního soudu v Táboře vyplývá, že věc stěžovatele prošla dvakrát řízením před soudem prvního stupně a dvakrát řízením odvolacím. V průběhu celého řízení měl stěžovatel dostatečný prostor k uplatnění všech svých práv a požadavků. Obecné soudy se důkladně zabývaly všemi jeho argumenty a přesvědčivě na ně reagovaly. Podstatou celého případu je jen polemika ohledně výše násobku odškodnění za společenské uplatnění. Tato polemika je vedena jen na úrovni podústavního práva a nemá co dělat s principy spravedlivého procesu. Po Ústavním soudu se v podstatě žádá, aby určil násobek vyšší, což je projevem celkem pochopitelné snahy stěžovatele získat více peněz.
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost není důvodná. Proto ji zamítl nálezem podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.