28 Cdo 3561/2017-138
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Sparta Černý
Most s.r.o., IČO 64580091, se sídlem v Praze 9, Cukrovarská 34, zastoupeného
JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 208/8, proti
žalovanému: hlavní město Praha, IČO 00064581, se sídlem Magistrátu hlavního
města Prahy v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupenému prof. JUDr. Janem
Křížem, advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, o zaplacení 1.256.330,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C
159/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1.
února 2017, č. j. 91 Co 322/2016-104, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobce napadl dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým
byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 7. 2016, č. j. 41 C
159/2015-70, potvrzen ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení
1.256.330,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, a změněn ve výroku II. tak,
že se žalobci ukládá, aby žalovanému nahradil náklady řízení pouze ve výši
2.400,- Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo žalobci uloženo,
aby žalovanému nahradil náklady odvolacího řízení 900,- Kč (výrok II. rozsudku
odvolacího soudu).
Žalovaný se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony). Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst.
1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s.
ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je totiž třeba
poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno
není, neboť relevantní, dovolatelem vymezené, otázky hmotného práva, na jejichž
vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal
důvody k jejich jinému právnímu posouzení.
Dovolatel, poukazuje na individuální skutkové okolnosti případu, předestřel
otázku počátku běhu objektivní promlčecí doby, v níž měl být nárok na vydání
bezdůvodného obohacení uplatněn u soudu, maje za to, že se odvolací soud při
jejím řešení odchýlil od závěrů vyplývajících z usnesení Nejvyššího soudu sp.
zn. 33 Odo 463/2005. Současně, aniž ve vztahu k této otázce výslovně vymezil
předpoklady přípustnosti dovolání, brojil rovněž vůči závěru odvolacího soudu,
že nárok na vydání bezdůvodného obohacení nebyl uplatněn ani v subjektivní
promlčecí době. Nadto dovolatel kladl otázku souladnosti žalovaným vznesené
námitky promlčení s dobrými mravy. Mínil, že se odvolací soud při jejím řešení
odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2574/2010, 30 Cdo
4112/2010, či 21 Cdo 85/2010, a nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 718/11, I.
ÚS 2364/11, I. ÚS 2216/09, a I. ÚS 643/04.
Otázkou promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v režimu zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen – „obč.
zák.“), který je se zřetelem k okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení (peněžitá
plnění ve výši odpovídající uplatněnému nároku byla žalovanému vyplacena v roce
2002, přičemž ani dovolatel nezpochybňuje dílčí závěr, že ke vzniku
bezdůvodného obohacení došlo před 1. 1. 2014) nutno použít i na posuzovaný
případ (srov. § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku,
účinného od 1. 1. 2014), se Nejvyšší soud již mnohokráte zabýval.
Opakovaně dospěl k závěru, že u práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení
je specielně stanovena dvojí kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní,
která je dvouletá, a objektivní tříletá (resp. desetiletá). Počátek promlčecích
dob podle ustanovení § 107 odst. 1 a 2 obč. zák. je pak upraven odlišně.
Počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Jejich vzájemný vztah je takový, že
skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí bez ohledu na druhou promlčecí
dobu. Jinými slovy řečeno, právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se
promlčí uplynutím té promlčecí doby, jejíž běh skončí dříve (srov. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1277/2004, či ze dne 20.
11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 319/2012, nebo obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 16. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2284/2010, v literatuře Švestka, J. in:
Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmík. Občanský zákoník. Komentář. I. díl. 2. vyd.
Praha: C.H. Beck 2009, s. 609).
Počátek běhu objektivní promlčecí doby u práva na vydání bezdůvodného obohacení
vzniklého plněním z absolutně neplatné smlouvy (§ 107 odst. 2 obč. zák.) je
přitom zásadně dán okamžikem poskytnutí plnění, k němuž se rozšíří majetková
sféra obohaceného bez právem aprobovaného titulu (srov. např. odvolacím soudem
citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 30 Cdo
4635/2007). Při posuzování počátku běhu subjektivní promlčecí doby je pak nutno
vycházet z prokázané, skutečné, nikoliv jen předpokládané vědomosti oprávněného
o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal.
Rozhodující je tedy subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví o okolnostech,
které jsou rozhodující pro uplatnění jeho práva (viz např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, a ze dne 27. 3. 2003, sp. zn.
33 Odo 766/2002, či rozsudek ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99,
uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 442, svazek
5/2001). K tomu dochází v okamžiku, kdy oprávněný zjistí takové skutkové
okolnosti, které mu umožní uplatnit jeho právo žalobou u soudu. Uvedenou
vědomostí ovšem ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní
kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za
bezdůvodné obohacení dovodit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2626/2009, a judikaturu v něm odkazovanou). Byl-li tedy
věřitel práva na vydání bezdůvodného obohacení přesvědčen o platnosti (z
objektivního hlediska absolutně neplatné) smlouvy, dozvěděl se právě v okamžiku
odstoupení od této smlouvy, že se protistrana na jeho úkor bezdůvodně
obohatila, domnívaje se, že v této chvíli byla (domněle existující) smlouva
zrušena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo
1957/2012).
V projednávané věci žalobce (dovolatel) odvozuje uplatněný nárok na vydání
bezdůvodného obohacení ze skutečnosti, že jeho právní předchůdce na základě
třech kupních smluv uzavřených dne 13. 2. 2002 (jež se dle žalobní verze
posléze ukázaly být absolutně neplatnými pro absenci vlastnického práva k
předmětu prodeje na straně prodávajícího) žalovanému coby prodávajícímu
zaplatil (zčásti formou zálohy před uzavřením kupních smluv a zčásti po jejich
uzavření dne 2. 7. 2002 jako první splátku kupní ceny) celkem 1.256.330,- Kč.
Aniž na základě těchto smluv došlo ke vkladu vlastnického práva k prodávaným
pozemkům na kupujícího právního předchůdce žalobce (dle smluvních ujednání měl
být vklad proveden až po úplném uhrazení kupní ceny), a byl tak mezi smluvními
stranami založen synallagmatický vztah vylučující ve smyslu ustanovení § 107
odst. 3 obč. zák. vznesení námitky promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, nebo jeho usnesení ze dne 7. 5.
2013, sp. zn. 28 Cdo 3086/2012), žalovaný prodávající dne 5. 1. 2004 od kupních
smluv odstoupil pro prodlení právního předchůdce žalobce se zaplacením
zbývající části kupní ceny, sděliv mu dopisem ze dne 8. 1. 2004, že si v
souladu se smluvním ujednáním již přijaté peněžité částky ponechává coby
smluvní pokutu (vůči započtení uhrazených částek na zaplacení smluvní pokuty
pro případ, že by předmětné kupní smlouvy bylo lze kvalifikovat jako platné,
dovolatel nebrojí, uplatňuje v řízení výlučně argumentaci absolutní neplatností
uvedených smluv).
Za popsaného skutkového stavu přitom (pro případ dovolatelem uplatňované právní
kvalifikace uzavřených kupních smluv jako absolutně neplatných) závěr
odvolacího soudu, že ke dni zahájení soudního řízení (30. 6. 2015) byl
uplatněný nárok již promlčen v důsledku uplynutí objektivní promlčecí doby, v
níž mělo být právo na vydání bezdůvodného obohacení (vrácení plateb
poskytnutých na základě absolutně neplatných smluv) uplatněno u soudu, zcela
odpovídá citované judikatuře dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchylovat
ani v projednávané věci. Objektivní promlčecí doba, jež při absenci úmyslu na
straně obohaceného (že by se žalovaný na úkor právního předchůdce žalobce
bezdůvodně obohatil úmyslně netvrdí ani dovolatel, jenž naopak líčí nevědomost
žalovaného ohledně skutečného vlastnictví převáděných pozemků) činí tři roky (§
107 odst. 2 obč. zák.), totiž počala běžet již dnem uzavření neplatných smluv,
tj. 13. 2. 2002 (ohledně plnění poskytnutého před jejich sjednáním), resp.
dnem, kdy bylo na základě těchto smluv po jejich uzavření plněno (2. 7. 2002).
V situaci, kdy zde nebylo jiného do budoucna uvažovaného právního důvodu, jenž
by uzavřené absolutně neplatné smlouvy „překrýval“ (např. příslib uzavření
budoucí smlouvy), současně neobstojí odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 463/2005, jehož závěry dopadají právě
toliko na případ, kdy je dán příslib (bez ohledu na to, zda formou platné či
neplatné smlouvy) uzavření budoucí smlouvy o převodu. Dvouletá subjektivní
promlčecí doba (§ 107 odst. 1 obč. zák.) pak v souladu se závěry výše označené
judikatury dovolacího soudu počala běžet dnem, kdy se právní předchůdce žalobce
dozvěděl o tom, že od (absolutně neplatných) smluv bylo žalovaným dne 5. 1.
2004 písemně odstoupeno (maje mylně za to, že v oné chvíli byly domněle
existující smlouvy zrušeny). Uplynutím objektivní promlčecí doby (nejpozději ke
2. 7. 2005), jež očividně skončila dříve než promlčecí doba subjektivní, tedy
došlo k promlčení nároku, jenž byl dovolatelem následně uplatněn u soudu až 30.
6. 2015.
Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. upravující korektiv dobrých mravů dle
judikatury dovolacího soudu patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, jež přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v
každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu přitom musí být
podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že
tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými
mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8.
2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5.
2014, sp. zn. 22 Cdo 1404/2014). Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu
s dobrými mravy, je současně třeba posuzovat individuálně s přihlédnutím ke
všem zvláštnostem případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6.
2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004). Z povahy věci přitom posouzení otázky rozporu
s dobrými mravy přísluší zásadně soudům nižších stupňů, přičemž dovolací soud
je oprávněn učinit uvedenou otázku předmětem svého přezkumu jen v případě
zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013). Úzká
provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními totiž povětšinou brání tomu,
aby Nejvyšší soud korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim
vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. např. usnesení ze dne 9.
10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3186/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11.
2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004).
Ve vztahu k námitce promlčení přitom Nejvyšší soud odůvodnil a formuloval
závěr, dle nějž dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení
práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě
v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k
jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení
by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo
výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí
doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v
důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s
rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo
včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik
výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní
jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod
číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1860/2011). Rozpor námitky promlčení s
dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla
námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován
vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8.
2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007,
sp. zn. 33 Odo 561/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp.
zn. 33 Cdo 126/2009). Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky
promlčení, tak lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté,
co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014).
O výjimečný případ, v němž by ve světle citované judikatury pro rozpor s
dobrými mravy nebylo lze přihlédnout k jinak důvodně vznesené námitce
promlčení, v posuzovaném případě zjevně nejde, a to již jen se zřetelem k době,
po kterou právní předchůdce žalobce (uplatněná pohledávka byla žalobci
postoupena smlouvou ze dne 12. 5. 2015) zůstával nečinný a jež násobně
překračuje dobu promlčecí (promlčecí doba uplynula v roce 2005 a žaloba byla
podána až v roce 2015), ačkoliv mu ve včasném uplatnění práva – objektivně
posuzováno – nebránila žádná překážka. K marnému uplynutí promlčecí doby přitom
ničím nepřispěl žalovaný, jenž prohlášením ze dne 8. 1. 2004 o tom, že si
přijaté platby ponechá i po odstoupení od předmětných smluv, naopak dal
právnímu předchůdci žalobce jednoznačně najevo, že se případného vrácení
poskytnutého peněžitého plnění bude moci domáhat pouze prostřednictvím včas
uplatněné žaloby. Na rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy pak ve
světle výše citované judikatury nelze usuzovat ani z tvrzení dovolatele o
skutečnostech, jež předcházely vzniku uplatněného nároku (ke dni uzavření
předmětných kupních smluv existující nesoulad mezi majetkovou evidencí vedenou
žalovaným a skutečným právním stavem). Závěry odvolacího soudu o souladnosti
vznesené námitky promlčení s dobrými mravy přitom korespondují i závěrům
vyjádřeným v dovolatelem označených rozhodnutích Nejvyššího soudu (srov.
rozsudky ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/10, a ze dne 8. 2. 2011, sp.
zn. 21 Cdo 85/2010, nebo usnesení ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010)
a Ústavního soudu (usnesení ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 2364/11), v nichž
tyto soudy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem posuzovaných
případů rovněž dovodily, že výjimečné skutečnosti odůvodňující rozpor vznesené
námitky promlčení s dobrými mravy nejsou v jimi projednávaných věcech dány.
Další dovolatelem odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu pak na posuzovaný
případ zjevně nedopadají, když vycházejí z odlišných specifických skutkových
okolností případu (nálezy ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09, a ze dne
26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 718/11, řeší restituční problematiku a posuzují
námitku promlčení vznesenou v uvedených souvislostech státem, nález ze dne 6.
9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, pak zohledňuje vztahy mezi blízkými příbuznými).
Z uvedených důvodů podané dovolání v části směřující vůči výroku I. rozsudku
odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen výrok I. prvostupňového rozsudku o
věci samé, nenaplňuje předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení § 237 o. s.
ř.
Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i v části výroku I. o náhradě
nákladů řízení a v nákladovém výroku II., pak ve vztahu k těmto akcesorickým
výrokovým částem žádnou dovolací argumentaci, natož tu, jež by se vázala k
obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř., neuplatňuje.
Neotevírá tedy ani žádnou právní otázku, pro jejíž řešení mohla by být ve
vztahu k dotčenému výroku založena přípustnost dovolání.
Výrok o náhradě nákladů se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, §
151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Účastníku, jehož
dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřísluší
a náklady žalovaného (vznikly-li mu podáním vyjádření k dovolání sepsaného
advokátem) nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené k uplatňování
nebo bránění práva. V případě statutárních měst a jejich městských částí se
totiž podle ustálené judikatury presumuje, že jejich personální vybavení je
dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by
musely vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady pak nelze mít za
účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, či ze dne 26. 2.
2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, a judikaturu Ústavního soudu, např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 13. 8.
2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, či ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13).
Jelikož projednávaná věc nevykazuje značnou míru složitosti ani nejde o případ,
jenž by se svým skutkovým základem či právně vymykal běžné agendě hlavního
města Prahy (žalovaný uvedené skutečnosti ostatně netvrdí ani neprokazuje),
Nejvyšší soud náklady vynaložené žalovaným v dovolacím řízení na advokátní
zastoupení za účelné nepovažuje. Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
proto nepřiznal žádnému z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. listopadu 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu