30 Cdo 1860/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci
žalobců a) R. C., b) L. C., zastoupených obecným zmocněncem JUDr. Jiřím Točkem,
bytem Brno, Glinkova 17 a c) L. C., zastoupené obecným zmocněncem Bc. Ivanem
Ondříkem, bytem Brno, Slavkovská 5, proti žalované PRIX AGRO, v.o.s. v
likvidaci, IČO: 60725702, se sídlem v Babicích, okr. Uherské Hradiště, areál ZD
Pomoraví, zastoupenému advokátem Mgr. Liborem Rojarem, se sídlem v Uherském
Ostrohu, Veselá 710, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně, pod
sp.zn. 24 C 40/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 15. prosince 2010, č.j. 1 Co 184/2010 – 85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se domáhali náhrady nemajetkové újmy za zásah do jejich soukromí a
rodinného života, k němuž došlo tím, že zaměstnanec žalované Ing. L. S. zavinil
dopravní nehodu dne 18. 8. 2000, při níž došlo k úmrtí syna žalobců a) a b) a
bratra žalobkyně c), za což byl zaměstnanec žalovaného odsouzen pro spáchání
trestného činu ublížení na zdraví podle ustanovení § 224 odst. 1, 2 trestního
zákona. Krajský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem
ze dne 30. dubna 2010, č.j. 24 C 40/2008 – 57, tak, že uložil žalovanému
povinnost zaplatit žalobci a) částku 240.000,- Kč, žalobkyni b) částku
240.000,- Kč a žalobkyni c) částku 175.000,- Kč, a to vše do tří dnů od právní
moci rozsudku (výrok I). Současně uložil žalované povinnost nahradit každému z
žalobců náklady řízení (výrok II). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že odškodnění podle ust. § 444 odst. 3
obč. zák. nebylo žalobcům přiznáno, neboť zákon 59/2005 Sb. nabyl účinnosti až
ke dni 1. 4. 2005 a z tohoto důvodu jim byla zamítnuta žaloba ve věci náhrady
škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 4 C
111/2004 (rozsudek č.j. 4 C 111/2004 – 76 ze dne 20. 10. 2006, jenž byl
potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, č.j. 60 Co 81/2007
– 102 ze dne 29. 3. 2007, kdy rozhodnutí nabylo právní moci dne 7.6.2007). Žalovaná nečinila sporným, že jednáním jejího zaměstnance došlo k neoprávněnému
zásahu do osobnostních práv žalobců a že je v obdobných případech přiznávána
náhrada nemajetkové újmy. Nicméně v rámci své procesní obrany žalovaná vznesla
námitku promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy žalobců. Soud prvního
stupně dospěl k názoru, že i přes to, že námitka promlčení byla uplatněna
důvodně, bylo její uplatnění v dané věci učiněno v rozporu s dobrými mravy,
neboť žalovaná neměla žádnou snahu vyjádřit žalobcům lítost, omluvu či
poskytnout jakoukoli jinou satisfakci. Zároveň soud prvního stupně přihlédl i k
tomu, že pro žalobce, v jejich životní situaci, bylo těžké se řádně orientovat
v linii odpovědnosti za neoprávněný zásah mezi obchodní firmou AGRO PRIX CZ,
s.r.o. a obchodní firmou PRIX AGRO, v.o.s, obě se sídlem v Babicích, okr. Uherské Hradiště, areál ZD Pomoraví pro jejich snadnou zaměnitelnost a
vzájemnou personální propojenost. Současně soud prvního stupně přihlédl i ke
skutečnosti, že původce zásahu do současné doby nevykonal ani část trestu
odnětí svobody, který mu byl uložen v délce trvání dvaceti měsíců, a to již v
roce 2005. Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“), k odvolání žalované,
rozsudkem ze dne 15. prosince 2010, č.j. 1 Co 184/2010 – 85, potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně (výroky I a II) a stanovil, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ve svém odůvodnění
zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, a to především s tím, že
zejména nejasné právní poměry obou společností znemožňovaly žalobcům
bezodkladně a bez pochybností zjistit správný subjekt, který odpovídal za
protiprávní zásah do jejich osobnostních práv, a proto shledal závěr soudu
prvního stupně o nedostatku dobrých mravů při uplatnění námitky promlčení zcela
správný, přičemž také odkázal na nálezy Ústavního soudu ČR (sp. zn. II. ÚS
544/2000, sp. zn. III. ÚS 21/2002, sp. zn. II. ÚS 309/95 a sp. zn. II. ÚS
2087/2008).
Proti tomuto rozsudku podala dne 17. 3. 2011 žalovaná (dále
též“dovolatelka“) včasné dovolání k Nejvyššímu soudu, ve kterém uvedla, že
vznesená námitka promlčení byla soudy obou stupňů nesprávně posouzena, neboť
zvláštní okolnosti případu nejsou natolik výjimečné, že odůvodňují zásah do
principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Dovolatelka poukazuje na to, že žalobci mohli podat žalobu na ochranu osobnosti
současně spolu s žalobou ve věci náhrady škody na zdraví, v níž žalobci neměli
problém správně označit žalovaný subjekt. Současně se dovolatelka domnívá, že
kdyby žalobci využili služeb profesionálního advokáta, jistě by byla promlčení
lhůta zachována. Z těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání nebylo podáno vyjádření. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozhodnutí odvolacího
soudu bylo vydáno dne 15.12.2010, takže tento procesní předpis je aplikován ve
znění účinném od 1. července 2009), a konstatuje, že dovolání v označené věci
není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo
soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí o věci samé, které by odvolací
soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po
právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Posouzením, zda uplatněná námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy (§3
odst. 1 obč. zák.) se Nejvyšší soud opakovaně zabýval např. v rozsudku ze dne
3.10.2011, sp.zn. 30 Cdo 57/2011, rozsudku ze dne 14.4.2011, sp.zn. 30 Cdo
1975/2009 nebo v rozsudku ze dne 27.1.2011, sp.zn. 30 Cdo 3170/2009. Nejvyšší
soud v těchto rozhodnutích vyložil, že vztahem námitky promlčení a dobrých
mravů se Ústavní soud zabýval např. již též ve svém nálezu ze dne 15. 1. 1997,
sp. zn. II. ÚS 309/95, v němž uvedl: „Ustanovení § 3 občanského zákoníku, podle
něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva
vznést námitku promlčení.“ Možnost rozporu námitky promlčení s dobrými mravy
připouští i judikatura Nejvyššího soudu ČR se závěrem, že „uplatnění námitky
promlčení by mohlo být zcela výjimečně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy
tehdy, jestliže by tato námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně
poškodit účastníka právního vztahu“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). Obecně se vychází z toho, že
ústavněprávně je ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. instrumentem prostřednictvím
něhož je třeba realizovat ideje materiálního právního státu do interpretace a
aplikace práva. V nálezu sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9.
2005 uvedl Ústavní
soud, že „vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou
však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na
úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by
za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl
nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím
uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.“
Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. srpna 2010 mimo jiné
konstatoval: „Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že nemíní zpochybňovat
právní závěr učiněný Nejvyšší soudem v uvedeném rozhodnutí velkého senátu ze
dne 12. 11. 2008. Ústavní soud má nicméně za to, že v soudních řízeních
zahájených před tímto rozhodnutím, respektive před publikací rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci (R 4/2008) ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, by měly
obecné soudy otázku promlčení nárokovaného práva na náhradu nemajetkové újmy
podle ustanovení § 13 občanského zákoníku posuzovat případ od případu velmi
citlivě a měly by věnovat zvýšenou pozornost otázce, zda vznesení námitky
promlčení neodporuje dobrým mravům.“
Nelze též přehlednout, že Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 20. 4. 2010,
sp. zn. II. ÚS 2087/08 poukázal na to, že „zásada souladu výkonu práv s dobrými
mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje
zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel
slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel
užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv
a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra
legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům.“ Pojem dobrých
mravů ve smyslu citovaného ustanovení je tak třeba vykládat jako souhrn
etických obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy
zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými
mravními zásadami a právními principy. Takto provedený výklad pojmu dobré mravy
ve svém souhrnu prostupuje i Listinou (srovnej nález ve věci sp. zn. II. ÚS
544/2000). Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že výše naznačenými úvahami
Nejvyššího soudu se zabýval a při svém rozhodování je vzal do úvahy. Přesvědčivě, i s odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, zdůvodnil
které skutečnosti v přezkoumávané věci zakládají důvody pro výjimečné odepření
účinků promlčení a tyto úvahy zjevně nevybočují z rámce vymezeného judikaturou
Nejvyššího soudu. Z uvedeného je zřejmé, že proti rozsudku odvolacího soudu není dovolání
přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud
proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl. Nepřípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. současně vylučuje, aby dovolací
soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o.s.ř., neboť žalované s
ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a
žalobcům v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu