30 Cdo 57/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobců a) Ing. V. K. staršího, b) MUDr. M. K., c) MUDr. S. P., d) E. K.,
e) Z. K., f) V. D., a g) Ing. Z. D., všech zastoupených JUDr. Ladislavem
Piterkou, advokátem se sídlem v Ostravě - Výškovice, Výškovická 172, proti
žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou
936/3, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 23 C
123/2007, o dovolání žalobců a) – d) a f) – g) proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 21. května 2008, č.j. 1 Co 289/2007-75, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. května 2008,
č.j. 1 Co 289/2007-75, se z r u š u j e a věc se v tomto rozsahu vrací
uvedenému soudu k dalšímu řízení.
II. Řízení o návrhu (žalobě) na obnovu řízení ve věci 30 Cdo
3996/2008 Nejvyššího soudu ČR se zastavuje.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. září 2007, č.j. 23 C
123/2007-43 částečně vyhověl žalobě na ochranu osobnosti podle § 13 odst. 2
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a rozhodl tak, že žalované uložil
povinnost zaplatit nemajetkovou újmu v penězích žalobcům a) a b) ve výši
250.000,- Kč každému z nich, žalobkyni c) ve výši 150.000,- Kč a žalobcům c),
d), f) a g) ve výši 50.000,- Kč každému z nich. Pokud šlo o další požadované
částky z titulu náhrady nemajetkové újmy, žalobu zamítl. Zastavil také řízení o
žalobě žalobce e) - zemřelého pana Z. K. Vyšel ze zjištění, že žalovaná
(prostřednictvím příslušníka Policie České republiky kpt. Mgr. J. K.) zavinila
dne 13. dubna 2003 na silnici mezi obcemi H. B. – M. n. O. dopravní nehodu,
při níž způsobila Ing. V. K. mladšímu závažná zranění, kterým podlehl. Kpt.
Mgr. J. K. byl za tento trestný čin pravomocně odsouzen rozsudkem Krajského
soudu v Ostravě ze dne 3.8.2006, č.j. 6 To 343/2006, který nabyl právní moci
dne 3.8.2006. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně
k závěru, že žalovaná tím trvale a neodčinitelně zasáhla do osobnostních práv
žalobců a) a b) jako rodičů, žalobkyně c) jako sestry, žalobkyně d) jako
babičky ze strany matky a žalobců f) a g) jako prarodičů ze strany poškozeného
na jejich soukromí a rodinný život chráněných ustanovením § 11 obč. zák., a
proto jim přiznal právo na náhradu nemajetkové újmy, jak je uvedeno shora.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. května 2008, č.j. 1 Co
289/2007-75 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu, aby žalovaná
zaplatila žalobcům náhradu nemajetkové újmy v penězích, zamítl. Rozhodl také o
nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková
zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že zaviněným
usmrcením Ing. V. K. mladšího žalovaná trvale a neodčinitelně zasáhla ve značné
míře do práva všech žalobců na jejich soukromí a rodinný život chráněného
ustanovením § 11 o.z. a vznikla jí povinnost poskytnout jim přiměřené
zadostiučinění v penězích. Přihlédl však k námitce promlčení, kterou uplatnila
žalovaná ve svém odvolání. Konstatoval, že k zásahu do osobnostních práv
žalobců došlo smrtí Ing. V. K. mladšího dne 13.4.2003 a od tohoto dne počala
běžet žalobcům tříletá promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu
nemajetkové újmy v penězích, neboť toho dne mohlo být právo podle § 101 o.z.
vykonáno poprvé. Uvedená promlčecí lhůta pak uplynula dnem 13.4.2006. Žalobci
však prostřednictvím zmocněného advokáta uplatnili svá práva u Krajského soudu
v Ostravě až dne 11.4.2007, tedy po uplynutí promlčecí lhůty, takže námitka
promlčení uplatněná žalovaným byla uplatněna důvodně. Odvolací soud z tohoto
důvodu rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) změnil tak, že žalobu zamítl.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl doručen zástupci žalobců dne 3. července
2008, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a)–d) a f)-g) dne 21. července
2008 včasné dovolání. Jeho přípustnost vyvozují z ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř. a z ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., když napadené rozhodnutí
má podle jejich názoru zásadní právní význam. Odkazují na dovolací důvod ve
smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj., že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Napadenému rozhodnutí vytýkají, že odvolací
soud neměl přihlédnout k námitce promlčení uplatněné žalovanou. Uvádějí, že při
uplatňování svého práva u soudu se řídili platnou právní úpravou a konstantní
judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudkem z 25.9.2003, sp.zn. 30 Cdo
1542/2003 nebo rozsudkem ze dne 27.9.2007, sp.zn. 30 Cdo 744/2007), která
konstatovala, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst.
2 obč. zák. je nepromlčitelným nárokem. Žalobu podali dne 11.4.2007, tedy před
vydáním odvolacím soudem zohledněného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
14.11.2007 a jeho publikací v roce 2008. Jsou proto přesvědčeni, že odvolací
soud se měl řídit judikaturou Nejvyššího soudu v době podání žaloby. Akceptace
námitky promlčení vznesené žalovanou stranou je podle jejich názoru ohrožením
právní jistoty žalobců, která, jak již několikrát konstatoval Ústavní soud,
patří mezi základní principy právního státu. Dovolatelé proto navrhli, aby
Nejvyšší soud ČR rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a „o.s.ř.“) o tomto dovolání rozhodl
rozsudkem ze dne 11. března 2010, č.j. 30 Cdo 3996/2008-209, kterým dovolání
žalobců zamítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. V tomto svém
rozhodnutí mimo jiné uvedl, že je skutečností, že v dovolateli uváděném
rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 25.9.2003, sp.zn. 30 Cdo 1542/2003 bylo
judikováno, že právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za neoprávněný
zásah do práva na ochranu osobnosti obecně, a tedy i na zadostiučinění v
penězích, se nepromlčuje. Poté ovšem došlo ke změně judikatorní situace v
souvislosti s rozsudkem velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. listopadu 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 73, ročník
2009, v němž byl obsažen závěr, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích
podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. je jedním z dílčích a relativně
samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické
osoby, který promlčení podléhá. Velký senát NS ČR v uvedeném rozhodnutí
uzavřel, že je to obsah nároku, a nikoliv předmět jeho ochrany, co činí pro
povahu nároku určující, zda se uplatní obecný právní institut (promlčení)
oslabující jeho vymahatelnost v závislosti na okamžiku jeho uplatnění u soudu a
na dispozitivním chování žalovaného. Odvolací soud v napadeném rozsudku z této
zásady při svém rozhodování ve věci samé vyšel a v jejím důsledku změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že předmětnou žalobu zamítl. K vyloženému
právnímu závěru v posuzované věci pak přihlédl při svém tehdejším rozhodování
o tomto dovolání i dovolací soud. V případě námitky dovolatelů, že akceptace
námitky promlčení uplatněné žalovanou v důsledku změny judikatury Nejvyššího
soudu ČR, je ohrožením zásady právní jistoty žalobců, která patří mezi
základní principy právního státu, dovolací soud poukázal na nález Ústavního
soudu ČR ze dne 19.3.2009, sp.zn. III. ÚS 2822/07 (ASPI ID JUD148434CZ), kde
bylo judikováno, že ke znakům právního státu neoddělitelně patří hodnota právní
jistoty a z ní vyplývající princip ochrany důvěry občanů v právo, které jsou v
nejobecnější podobě obsaženy v článku 1 odst. 1 Ústavy; povaha materiálního
právního státu přitom obsahuje s ním rovněž spjatou maximu, podle níž, jestliže
někdo jedná v (oprávněné) důvěře v určitý zákon (resp. v právo jako takové),
nemá být ve své důvěře zklamán. Ochrana jednání učiněného v důvěře v právo pak
předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text
relevantního právního předpisu, ale zejména též v důvěře v trvající výklad
takového předpisu orgány veřejné moci, včetně výkladu práva podávaného soudy. Přehodnocení výkladu ze strany správních úřadů nebo soudů, za nezměněného stavu
interpretovaných právních předpisů, přitom není vyloučeno, avšak lze v něm
spatřovat závažný zásah do právní jistoty a intenzitu tohoto zásahu je nutno
vždy posuzovat ve světle konkrétní situace.
Platí však, že změna dlouhodobé
právní praxe nebo soudní judikatury, ale za nezměněného stavu právních
předpisů, může nastat jen ze závažných a principiálních důvodů směřujících k
dosažení určité právem chráněné hodnoty; v žádném případě se však tak nesmí dít
svévolně. Jak vyplývá z předchozího výkladu, ke změně judikatury Nejvyššího
soudu ČR týkající se promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích,
došlo právě z důvodů, které má na mysli Ústavní soud. K otázce aplikace
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. dovolací soud uvedl, že rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu ČR je konformní mimo jiné s nálezem Ústavního soudu ČR ze dne
6.9.2005, sp.zn. I. ÚS 643/04. Např. v rozsudku ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004) bylo vyloženo, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo
promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající
k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve
vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění
promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech,
kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné
uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik
nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým
postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s
důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Nejvyšší soud se ztotožnil s
názorem, že předeslaný výjimečný případ nemůže založit pouhá skutečnost, že
zvolený zástupce žalobců – advokát - neuplatnil jejich nárok v promlčecí lhůtě,
a že uplatněním námitky promlčení ze strany žalované nedošlo ke zneužití jejího
práva takovou námitku uplatnit. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že
rozsudek odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, je z
hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne ze dne 11. března 2010 byl zrušen
nálezem Ústavního soudu ze dne 22. prosince 2010, sp.zn. III. ÚS 1275/10 (který
současně odmítl návrh na zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. května 2008, č.j. 1 Co 289/2007-75). Ústavní soud v odůvodnění tohoto nálezu
mimo jiného uvedl, že „předmětem ústavního přezkumu v rozhodované věci jsou
důsledky změny judikatury soudů, jejichž obsahem je zúžení prostoru uplatnění
subjektivního práva, přijaté v průběhu soudního řízení. Je jím posouzení
situace, v níž se uplatnění subjektivního práva navrhovatelem v soudním sporu
opírá o ustálenou soudní interpretaci relevantního práva, situace, v níž
navrhovatel uplatňuje subjektivní právo v dobré víře v souladu se soudní praxí,
je však konfrontován s její zásadní změnou v jeho neprospěch. Předmětem
ústavního přezkumu v dané věci je tudíž posouzení kolize mezi hodnotou
soudcovského dotváření práva na straně jedné a hodnotou právní jistoty a
předvídatelnosti soudního rozhodování na straně druhé.
V průběhu řízení v předmětné věci před odvolacím soudem Nejvyšší soud v kauze
analogické změnil svoji dosavadní judikaturu, změnil svoji dosavadní
interpretaci institutu promlčení práva plynoucího z ustanovení § 13 odst. 2
občanského zákoníku. Učinil tak rozsudkem velkého senátu sp. zn. 31 Cdo
3161/2008 ze dne 12. listopadu 2008, a to bez změněného skutkového základu ve
stejné věci, v níž ve svém předchozím dovolacím kasačním rozhodnutí zaujal
původní právní názor. Konstatoval přitom, že "dovolací soud není svými právními
názory vázán, jak o tom svědčí právě důvod rozhodování jeho velkého senátu v
této věci". Pouze jako obiter dictum na okraj uvedeného rozhodnutí Nejvyššího
soudu, představujícího overruling ve vztahu k vlastní předchozí judikatuře,
Ústavní soud konstatuje vybočení z ústavních kautel právního státu (daných
principem ne bis in idem). V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/06 Ústavní soud vyslovil
maximu vázanosti vlastními rozhodnutími, vydanými v téže věci bez změny
skutkového základu. Vyšel přitom z teze vyslovené v nálezu sp. zn. III. ÚS
425/97, dle níž "vykonatelný nález Ústavního soudu je ... závazný pro všechny
orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 úst. zákona č. 1/1993 Sb.), a tedy - jak se
ostatně rozumí samo sebou - je závazný i pro samotný Ústavní soud a v důsledku
toho pro jakékoli další řízení před ním, v němž by mělo být (byť odchylným
způsobem) rozhodováno znovu, představuje nepominutelnou procesní překážku v
tomto smyslu rei iudicatae (§ 35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.), která
přirozeně brání jakémukoli dalšímu meritornímu přezkumu věci." Z uvedeného
Ústavní soud pro posouzení věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/06 dovodil závěr,
dle něhož v ní nemůže jít o znovuotevření otázek, posouzených předchozím
kasačním nálezem v dané věci (sp. zn. III. ÚS 252/04), nýbrž zásadně jen o
konfrontaci následného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s požadavky
závaznosti tohoto nálezu (sp. zn. III. ÚS 252/04). Uvedená maxima
nepřípustnosti změny právního názoru (overruling) v důsledku překážky věci
rozsouzené (při nezměněném skutkovém základu) platí plně nejen pro rozhodování
Ústavního soudu, nýbrž i soudů obecných. V posuzované věci, na rozdíl od věci precedenční, podmínka pro overrruling,
spočívající v překážce rei iudicatae, dotčena nebyla. Pro její posouzení ale v
plném rozsahu dopadá právní názor, jenž Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. II. ÚS 3168/09. Dle něj "judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby
(a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační
závěry, ale i měněna, např. v návaznosti na vývoj sociální reality, techniky
apod. s nimiž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti.
Ke změně
rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance
povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem třeba přistupovat
opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyl narušen shora
uvedený princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu
nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním
právům účastníků řízení." Z uvedené obecné teze pak Ústavní soud vyvodil
konkrétní důsledek: "Změnou právního názoru obecných soudů ve prospěch
promlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do
osobnostních práv a současné nemožnosti poškozeného uplatnit tuto náhradu
nemajetkové újmy způsobené trestným činem v rámci adhézního řízení (dovozovaná
z ustanovení § 228 odst. 1 trestního řádu) došlo k neproporcionálnímu
zvýhodnění poškozených uplatňujících nárok na náhradu majetkové škody. Ústavní
soud neshledává žádný důvod, který by byl způsobilý odůvodnit nerovnost v
přístupu k jednotlivým skupinám poškozených. Obecné soudy rozhodující v
občanskoprávním řízení musí svůj postup, resp. právní názor uvést do souladu s
trestněprávní doktrínou a judikaturou tak, aby nedocházelo k porušení
základních práv účastníků řízení."
Ústavní soud nejenže neshledal žádný důvod se od své předchozí judikatury k
dané věci odchýlit, nýbrž k jejímu doplnění dodává následující:
Intertemporální soudcovské právo (overruling) vyžaduje, obdobně jak je tomu u
intertemporálního práva psaného, přijetí hledisek posuzování jeho
přijatelnosti. Tato hlediska musí zohlednit ochranu uplatněného subjektivního
práva, jakož i stanovení časového momentu pro určení relevantního hmotného
práva pro posouzení věci, dále zajistit rovnost v uplatnění práv, ochranu
oprávněné důvěry v právo, jakož i předvídatelnost soudních rozhodnutí. Musí ale
zároveň zohlednit i nezbytnost vývoje soudní interpretace a aplikace zákonného
práva, nutnost zabránit její strnulosti, jež by se stala překážkou dosažení
účelů právní regulace. Spolkový ústavní soud Spolkové republiky Německo na okraj uvedeného problému
zformuloval tezi, dle níž hlediska posuzování nepřípustnosti retroaktivity
zákonného práva nelze bez dalšího použít pro retroaktivní dopady změny soudní
judikatury, přičemž ale soudy zatěžuje povinnost při změně judikatury zvážit
míru negativních dopadů pro ochranu důvěry v právo (BVerfGE, 18, 224, 240). Právní doktrína jednak zastává obdobná stanoviska, jednak se kloní k přístupu,
jenž klade na judiciální intertemporalitu obdobná hlediska, jak je tomu u
intertemporality zákonného práva. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 11/02 zformuloval obecná hlediska vůči
vlastní judikatuře dopadající na overruling: "Nemá-li se sám Ústavní soud jako
ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je
sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat
rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně
zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou
judikaturou překonat jen za určitých podmínek.
Tento postulát lze přitom
charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu (čl. 1
odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy). První možností, kdy Ústavní soud
může překonat vlastní judikaturu, je změna sociálních a ekonomických poměrů v
zemi nebo změna v jejich struktuře, anebo změna kulturních představ
společnosti. Další možností je změna či posun právního prostředí tvořeného
podústavními právními normami, které v souhrnu ovlivňují nahlížení ústavních
principů a zásad, aniž by z nich ovšem vybočovaly, a především neomezují
princip demokratické právní státnosti (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Další možností
pro změnu judikatury Ústavního soudu je změna, resp. doplnění těch právních
norem a principů, které tvoří závazná referenční hlediska pro Ústavní soud, tj. takových, které jsou obsaženy v ústavním pořádku ČR, nejde-li samozřejmě o
změny odporující limitům stanoveným čl. 9 odst. 2 Ústavy, tj. nejde-li o změny
podstatných náležitostí demokratického právního státu."
Promítnutí uvedených kautel obsahuje řada nálezů Ústavního soudu, obsahujících
podmínky, jež je nutné vyžadovat pro změnu právního názoru obecných soudů. V
nálezu sp. zn. III. ÚS 613/06 (následovaným nálezy dalšími: sp. zn. III. ÚS
117/07, II. ÚS 635/09) Ústavní soud vyslovil prioritu hodnoty stálosti
judikatury, jíž lze prolomit pouze za podmínky splnění procedurálních a
materiálních podmínek: "Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby
(a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační
závěry, ale i měněna. Každá změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o
praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších
soudů, je ovšem jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou zjevně
je narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip
předvídatelnosti soudního rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná
právní úprava předepisuje pro soudy nejvyšších instancí i pro Ústavní soud
zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být
jejich dosavadní judikatura překonána." V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2170/08 pak
Ústavní soud rozvedl obsah materiálních podmínek pro overruling: "Dokonce i
kdyby takovéto procedury nebyly pro uvedené případy pozitivním právem
zakotveny, nic by to neměnilo na povinnosti soudů přistupovat ke změně
judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj. výlučně v nezbytných případech
opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti), ale též s důkladným
odůvodněním takového postupu; jeho součástí nezbytně by mělo být přesvědčivé
vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní rozhodovací praxi,
bylo rozhodnuto jinak."
Posouzení kolize mezi hodnotou soudcovského dotváření práva na straně jedné a
hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování na straně druhé
musí vycházet ze zásady proporcionality.
Jeho obsahem musí být pečlivé vážení
negativních dopadů změny právního názoru soudů, promítajících se v zúžení
možností uplatnění subjektivního práva pro účastníky řízení konajících v dobré
víře v existenci práva, daného soudy ustálenou interpretací zákona. Jeho
obsahem zároveň musí být i zohlednění společenské naléhavosti takovéto změny. Tyto úvahy soudu musí být transparentně předestřeny veřejnosti. Kautelám plynoucím z nálezu sp. zn. II. ÚS 3168/09, jakož i na ně navazujícím
maximám posuzování intertemporality soudcovského práva ústavní stížností
napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2010 č. j. 30 Cdo
3996/2008-209 nedostálo, pročež je Ústavní soud v důsledku jeho rozporu se
základními právy plynoucími z principu rovnosti dle čl. 1, čl. 3 odst. 1
Listiny zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů]. Zrušením napadeného rozsudku Nejvyššího soudu se stěžovatelům otevírá možnost
projednání jimi uplatněných námitek před k tomu povolaným obecným soudem.“. Za popsaného stavu Nejvyšší soud jako soud dovolací vázán právním
názorem Ústavního soudu (srov. nález II. ÚS 156/95, Sbírka nálezů a
usnesení sv. 5, č.9) uvážil, že dovolání žalobců bylo podáno oprávněnými
osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř.,
stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je
charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a
odst. 1 o.s.ř. Přípustnost tohoto dovolání je dána ve smyslu ustanovení § 237
odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Současně přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony. Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve výroku ve
věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl i se
zřetelem k vyslovenému právnímu názoru Ústavního soudu k závěru, že toto
rozhodnutí není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího
návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání
přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i
tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady se však z obsahu spisu
nepodávají.
Pokud dovolatelé ve svém dovolání vycházejí z dovolacího důvodu ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na
případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který
měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak
nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým
dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí
odvolacího soudu. Podle § 13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu
způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad
odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat
nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti
fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být
neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné
souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s
objektivním právem, t.j. s právním řádem. Podle ustanovení § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti,
zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí,
svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní
ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za
následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém
ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu
spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních
sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti
původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit
následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění. Dovolací soud v prvé řadě poukazuje na obsah odůvodnění nálezu Ústavního soudu,
kterým byl zrušen rozsudek dovolacího soudu ze dne 11. března 2010, na který v
plném rozsahu odkazuje. Dále je skutečností, že odvolací soud se v napadeném rozsudku zabýval, byť s
negativním závěrem, mimo jiné též otázkou, zda žalovaným uplatněná námitka
promlčení není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Přesto však
dospěl k závěru, že postup žalovaného byl necitlivý a neetický. V této
souvislosti je proto třeba poukázat na to, že Ústavní soud považuje za
samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z
individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na
skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být
značně komplikované a netypické; to však podle Ústavního soudu nevyvazuje
obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to
může jevit složité, přičemž v rovině jednoduchého práva je nutné za účelem
dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného
případu též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku,
které je v rovině jednoduchého – podústavního práva odrazem shora vymezeného
ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení (bod 19). Vztahem námitky
promlčení a dobrých mravů se Ústavní soud zabýval již v nálezu sp. zn. II. ÚS
309/95 ze dne 15. 1.
1997 […], ve kterém uvedl: ,Ustanovení § 3 občanského
zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i
pro výkon práva vznést námitku promlčení.‘ Možnost rozporu námitky promlčení s
dobrými mravy připouští i judikatura obecných soudů. ,Uplatnění námitky
promlčení by mohlo být zcela výjimečně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy
pouze tehdy, jestliže by tato námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně
poškodit účastníka právního vztahu‘ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2905/99). O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu
poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů,
z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních
okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Ústavněprávně je ustanovení § 3 odst. 1 OZ oním místem, skrze které jsou obecné
soudy povinny nechat proniknout ideje materiálního právního státu do
interpretace a aplikace podústavního práva. V nálezu sp. zn. I. ÚS 643/04 ze
dne 6. 9. 2005 […] uvedl Ústavní soud, že vznesení námitky promlčení zásadně
dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky
je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí
doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku
uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem
a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas
neuplatnil.“
Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. srpna 2010 na pozadí
stížnosti brojící proti závěrům soudů o promlčení nároku na náhradu nemajetkové
újmy v penězích za zásah do osobnostních práv spočívající v zanedbání lékařské
péče mimo jiné uvedl, že obecné soudy by měly otázku promlčení nárokovaného
práva na náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 občanského zákoníku
posuzovat případ od případu velmi citlivě a měly by věnovat zvýšenou pozornost
otázce, zda vznesení námitky promlčení neodporuje dobrým mravům. Vznesení
námitky promlčení dle názoru Ústavního soudu zásadně dobrým mravům neodporuje,
mohou ale nastat situace, při nichž je uplatnění této námitky výrazem zneužití
práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči
němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby bylo
nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím
uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 309/95 […] a nález ve věci sp. zn. I. ÚS 643/04). (…) Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání
práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého
jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních.
Mnohé
případy a jejich specifické okolnosti mohou být – obdobně jako v dané věci –
značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti
udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v
rovině práva podústavního je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů
posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního
ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v rovině podústavního
práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého
řešení (srov. nález ze dne 5. 8. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 3168/09). Zásada
souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v
odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor
pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako
soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor
výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat
praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího
se dobrým mravům (srov. mutatis mutandis nález ze dne 20. 4. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 2087/08). Dobré mravy v tomto pojetí tedy jsou souhrnem etických
obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy
zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými
mravními zásadami a právními principy. Takto provedený výklad pojmu dobré mravy
ve svém souhrnu prostupuje i Listinou (srov. nález ve věci sp. zn. II. ÚS
544/2000 […]). Jak vyplývá z napadeného rozsudku odvolacího soudu, z vyložených zásad plně
nevychází. Proto nelze tento rozsudek Vrchního soudu v Olomouci pokládat za
správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud
dovolací jej z uvedeného důvodu, včetně závislého výroku o náhradě nákladů
řízení, zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.). Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta
první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§
243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.). Podáním ze dne 19. ledna 2011 dovolatelé podali „návrh na obnovu řízení ve věci
dovolání k Nejvyššímu soudu ČR k rozsudku č.j. 30 Cdo 3996/2008-29 ze dne 11. března 2010 s návrhem na vydání nového rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým
se ruší rozsudek č.j. 1 Co 289/2007-75 ze dne 21. května 2008 Vrchního soudu v
Olomouci“. Podle ustanovení § 228 o.s.ř.
žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout
pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci
samé:
a) jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl
použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených
v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro
něho příznivější rozhodnutí ve věci;
b) lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před
soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a též
před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve
věci (odst. 1). Žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout také
pravomocné usnesení, kterým byl schválen smír, lze-li důvody obnovy podle
odstavce 1 vztahovat i na předpoklady, za nichž byl smír schvalován; to platí
obdobně pro pravomocný platební rozkaz, pravomocný rozsudek pro uznání a
pravomocný rozsudek pro zmeškání (odst. 2). Z uvedeného ustanovení vyplývá, že žalobou na obnovu řízení lze napadnou
rozhodnutí ve věci samé soudu prvního, resp. druhého stupně, nikoliv však soudu
dovolacího. Funkční příslušnost soudu pro projednání takové žaloby (návrhu)
proto občanský soudní řád neupravuje. Nedostatek funkční příslušnosti je tak
neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení. Nejvyšší soud proto řízení, které
touto vadou trpí, zastavil (§ 104 odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.