30 Cdo 1975/2009

30 Cdo 1975/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní

věci žalobkyně D. K., zastoupené JUDr. Hanou Hrubešovou, advokátkou se sídlem v

Rakovníku, Husovo náměstí č. 17, proti žalované obchodní společnosti PRIVAMED,

Healthia, s.r.o., se sídlem v Plzni, Kotíkovská č. 19/927, IČO 26397943,

zastoupené Mgr. Ing. Jiřím Vogeltanzem, advokátem se sídlem v Plzni, Veverkova

č. 1, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp.zn. 36 C

173/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6.

listopadu 2008, č.j. 1 Co 229/2008-90, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2008, č.j. 1 Co

229/2008-90, se zrušuje a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.

částky 700.000,- Kč žalobu zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení a

zaplacení soudního poplatku. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 14.

května 2002 byla žalobkyně hospitalizována a při následné operaci ji byla

odstraněna děloha a vaječníky. Bez kontrolních vyšetření - při přetrvávajících

bolestech břicha a dalších potížích - byla žalobkyně dne 20.května 2002

propuštěna z nemocnice. Vzhledem k přetrvávajícím potížím byla v roce 2004 v

téže nemocnici zjištěna nefunkčnost její levé ledviny, která jí musela být

následně odňata dne 19. července 2004. Při této operaci bylo zjištěno, že

disfunkce a atrofie ledviny byla způsobena podvazem levého močovodu při první

operaci. Tímto jednáním bylo u první žalobkyně zasaženo do její tělesné

integrity, s vážnými následky na zdraví tělesném i duševním a na rodinný život.

Žalovaná se tak dopustila neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti

žalobkyně, a to formou opomenutí, které mělo v příčinné souvislosti za následek

řadu zdravotních následků u žalobkyně. Při stanovení výše náhrady nemajetkové

újmy podle § 13 odst. 2 obč. zák. přihlédl soud prvního stupně především k

závažnosti zásahu do osobnostních práv žalobkyně. K námitce promlčení vznesené

žalovanou se soud prvního stupně nevyjádřil.

K odvolání každé z účastnic Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. listopadu

2008, č.j. 1 Co 229/2008-90, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, ve

vyhovující části změnil tak, že žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku

300.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy v penězích, zamítl, jinak jej

potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a změnil

výrok o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek. Odvolací soud

konstatoval, že soud prvního stupně při svém rozhodování správně vycházel z

ustanovení § 11 a § 13 obč. zák., ale zcela při tom pominul námitku promlčení

vznesenou ze strany žalované, kterou však odvolací soud naopak shledal jako

zásadní. Z toho důvodu se již blíže nezabýval ostatními námitkami uplatněnými v

jednotlivých odvoláních účastnic. Svoje rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tím,

že na rozdíl od práva na ochranu osobnosti, které se nepromlčuje, promlčuje se

právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích v obecné tříleté promlčecí době (§

101 o.z.). Jestliže v dané věci tvrzený neoprávněný zásah do osobnostních práv

žalobkyně měl být způsoben dne 20. května 2002, kdy byla žalobkyně propuštěna

po provedené první operaci z nemocnice, začala již od následujícího dne běžet

tříletá promlčecí lhůta, která uplynula dne 20. května 2005. Protože žalobkyně

žalobu podala až dne 9. července 2007, stalo se tak po uplynutí promlčecí doby.

Námitku promlčení, uplatněnou žalovanou před soudem prvního stupně, proto

odvolací soud označil za opodstatněnou.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupkyni žalobkyně dne 19. prosince

2008, přičemž právní moci nabyl téhož dne.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 22. ledna 2009 včasné

dovolání. Jeho přípustnost vyvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c)

občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Odkazuje na dovolací důvod ve

smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. vytýká, že rozhodnutí

spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvádí zejména, že napadené

rozhodnutí nerespektuje rozhodovací praxi dovolacího soudu při řešení otázky

promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy (odkazuje např. na rozsudek

Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. června 2007, sp. zn. 30 Cdo 154/2007, resp. na

jeho rozsudek ze dne 25. září 2003, sp. zn. 30 Cdo 1542/2003, a další). Mimo

jiné se též domnívá, že odvolací soud nadto zaujal nesprávný právní názor pokud

jde o počátek běhu promlčecí doby, který podle dovolatelky nastal až v

souvislosti s odejmutím ledviny, t.j. 19. července 2004. Pokud tedy žalobu

podala dne 9. července 2007, učinila tak ve lhůtě. Navrhuje proto, aby dovolací

soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná. Souhlasí se závěrem odvolacího

soudu, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích se promlčuje v tříleté

lhůtě. K tomu uvádí, že problematika promlčení byla v době, ze které

dovolatelka cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu, značně diskutována, právní

teorie ani praxe soudů k ní nezaujímala jednotné stanovisko. I v otázce počátku

běhu promlčecí doby je žalovaná ve shodě s názorem odvolacího soudu. Navrhla

proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu - dále jen

„o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon

č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další

související zákony, a uvážil, že dovolání žalobkyně bylo podáno oprávněnou

osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř.,

stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je

charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a

odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (v

případě výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn) a podle

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (ve vztahu k výroku, kterým byl

rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, když v tomto případě je třeba napadené

rozhodnutí odvolacího soudu považovat za rozhodnutí po právní stránce zásadního

významu, protože právní otázku uplatnění námitky promlčení řeší v rozporu s

hmotným právem). Dovolací soud poté rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v

souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto

rozhodnutí není správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího

soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího

návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání

přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229

odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.

3 o.s.ř., jakož i k jiným

vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i

tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Podle ustanovení § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své

osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i

soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné

občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické

osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či

již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce

neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě

zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního

případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od

tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout

přiměřené zadostiučinění. Podle § 13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu

způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad

odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat

nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti

fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být

neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné

souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s

objektivním právem, t.j. s právním řádem. Ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které dovolatelka uplatňuje jako

dovolací důvod, dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na

nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na

zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná tehdy, pokud soud buď použije

jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval

správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení

věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro

výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Důvodem změny rozsudku soudu prvního stupně, a tím i zamítnutí žaloby, bylo, že

s ohledem na vznesenou námitku promlčení žalovanou v souzené věci odvolací soud

dovodil, že uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve smyslu

ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. je promlčen. V dovolatelkou zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. září 2003,

sp. zn. 30 Cdo 1542/2003 (resp. v dalších rozhodnutích tohoto soudu), bylo

ovšem judikováno, že právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za

neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti obecně, a tedy i práva na

zadostiučinění v penězích, se nepromlčuje. Poté však došlo ke změně judikatorní

situace v souvislosti s rozsudkem velkého senátu Občanskoprávního a obchodního

kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. listopadu 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008

(uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 73, v sešitu

č. 7/2009), v němž je obsažen závěr, že právo na náhradu nemajetkové újmy v

penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. je jedním z dílčích a

relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti

fyzické osoby, který promlčení podléhá. Velký senát NS ČR v uvedeném rozhodnutí

uzavřel, že je to obsah nároku, a nikoliv předmět jeho ochrany, co činí pro

povahu nároku určující, zda se uplatní obecný právní institut (promlčení)

oslabující jeho vymahatelnost v závislosti na okamžiku jeho uplatnění u soudu a

na dispozitivním chování žalovaného. V této souvislosti se může naskýtat otázka, zda akceptace námitky promlčení

uplatněné žalovanou v důsledku změny judikatury Nejvyššího soudu ČR není

případným ohrožením zásady právní jistoty, jako jednoho ze základních principy

právního státu. Je proto namístě poukázat na nález Ústavního soudu ČR ze dne

19. března 2009, sp.zn. III. ÚS 2822/07 (ASPI ID JUD148434CZ), kde bylo

vyloženo, že „ke znakům právního státu neoddělitelně patří hodnota právní

jistoty a z ní vyplývající princip ochrany důvěry občanů v právo, které jsou v

nejobecnější podobě obsaženy v článku 1 odst. 1 Ústavy; povaha materiálního

právního státu přitom obsahuje s ním rovněž spjatou maximu, podle níž, jestliže

někdo jedná v (oprávněné) důvěře v určitý zákon (resp. v právo jako takové),

nemá být ve své důvěře zklamán. Ochrana jednání učiněného v důvěře v právo pak

předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text

relevantního právního předpisu, ale zejména též v důvěře v trvající výklad

takového předpisu orgány veřejné moci, včetně výkladu práva podávaného soudy. Přehodnocení výkladu ze strany správních úřadů nebo soudů, za nezměněného stavu

interpretovaných právních předpisů, přitom není vyloučeno, avšak lze v něm

spatřovat závažný zásah do právní jistoty a intenzitu tohoto zásahu je nutno

vždy posuzovat ve světle konkrétní situace.

Platí však, že změna dlouhodobé

správní praxe nebo soudní judikatury, ale za nezměněného stavu právních

předpisů, může nastat jen ze závažných a principiálních důvodů směřujících k

dosažení určité právem chráněné hodnoty; v žádném případě se však tak nesmí dít

svévolně.“ Současně je nutno uvážit, že není možné, aby zákony stanovovaly

všechna pravidla s absolutní přesností (viz např. Cantoni proti Francii, č. 17862/91, rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15. listopadu 1996, § 31). V

demokratickém právním státě je pak přesný obsah zákonů dotvářen v judikatuře

soudů. Jedná-li se navíc o komplikovanou, resp. spornou právní otázku, nemusí

být názor soudů na ni od počátku jednotný, takže proces jeho sjednocení může

trvat jistou dobu. V posuzovaném případě je odůvodněné poukázat na to, že v rozhodnou dobu na

otázku promlčitelnosti, resp. nepromlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové

újmy v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 o.z. nepanovala shoda ani v

právní teorii, ani v právní praxi. Ač se tedy žalobkyně v průběhu řízení mohla

reálně domnívat, že soudy zaujmou ve zmiňované otázce stejný názor jako ona,

přesto (vzhledem k tehdejší různosti prezentovaných názorů na řešení

naznačeného problému) by nepochybně nebylo možno nezvratně dovozovat, že

negativní výsledek sporu musel být pro žalobkyni nutně zcela překvapivý a

nepředvídatelný. Nelze současně přehlédnout, že ke sjednocení judikatury

Nejvyššího soudu ČR došlo způsobem, který pro tento účel stanoví zákon. Současně je ovšem třeba zdůraznit, že objektivní tříletá promlčecí lhůta však

nemusí být aplikována za všech okolností, ale případná tvrdost zákona může být

eventuálně odstraněna tím, že námitce promlčení není přiznán účinek. Tak

například Ústavní soud dospěl opakovaně ve svých nálezech (především analogicky

srovnej jeho nález sp. zn. II. ÚS 635/09) k závěru, že „soudy jsou povinny

zvlášť pečlivě a citlivě zkoumat, zda uplatnění námitky promlčení žalovanou

stranou není v rozporu s dobrými mravy. Tomu tak zejména bude, jestliže

postižená osoba marné plynutí promlčecí doby nezavinila, její aplikace by pro

ni znamenala nepřiměřeně tvrdý postih a výsledek sporu by tak nebylo možné

považovat za spravedlivý. Soudy jsou podle Ústavního soudu zejména v případech,

kdy postižená osoba utrpěla velmi závažnou a trvalou újmu spojenou s poškozením

zdraví, povinny posuzovat rozpor s dobrými mravy námitky promlčení méně

restriktivně, než činí v kontextu jiných skutkových okolností. V souvislosti s

předpokládanou aplikací ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je obecně nezbytné

vycházet z individuálních okolností případu, které jsou založeny na skutkových

zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být komplikované

a netypické; s tím je spojena povinnost soudů udělat vše pro spravedlivé řešení

věci. Přitom posouzení věci s přihlédnutím k individuálním okolnostem daného

případu optikou ustanovení § 3 odst. 1 o.z. je odrazem vymezeného ústavního

požadavku nalezení spravedlivého řešení.“. Vztahem námitky promlčení a dobrých mravů se Ústavní soud zabýval např. již též

ve svém nálezu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II.

ÚS 309/95, v němž uvedl:

„Ustanovení § 3 občanského zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu

s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení.“ Možnost

rozporu námitky promlčení s dobrými mravy připouští i judikatura Nejvyššího

soudu ČR se závěrem, že „uplatnění námitky promlčení by mohlo být zcela

výjimečně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy tehdy, jestliže by tato

námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního

vztahu“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001 sp. zn. 25 Cdo

2905/99). Obecně se vychází z toho, že ústavněprávně je ustanovení § 3 odst. 1

OZ instrumentem prostřednictvím něhož je třeba realizovat ideje materiálního

právního státu do interpretace a aplikace práva. V nálezu sp. zn. I. ÚS 643/04

ze dne 6. 9. 2005 uvedl Ústavní soud, že „vznesení námitky promlčení zásadně

dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky

je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí

doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku

uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem

a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas

neuplatnil.“

Již zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. srpna 2010

mimo jiné konstatoval: „Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že nemíní

zpochybňovat právní závěr učiněný Nejvyšší soudem v uvedeném rozhodnutí velkého

senátu ze dne 12. 11. 2008. Ústavní soud má nicméně za to, že v soudních

řízeních zahájených před tímto rozhodnutím, respektive před publikací rozsudku

Vrchního soudu v Olomouci (R 4/2008) ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek, by měly obecné soudy otázku promlčení nárokovaného práva na náhradu

nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 občanského zákoníku posuzovat případ od

případu velmi citlivě a měly by věnovat zvýšenou pozornost otázce, zda vznesení

námitky promlčení neodporuje dobrým mravům.“

Nelze též přehlednout, že Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 20. 4. 2010,

sp. zn. II. ÚS 2087/08 poukázal na to, že „zásada souladu výkonu práv s dobrými

mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje

zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel

slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel

užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv

a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra

legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům.“. Pojem

dobrých mravů ve smyslu citovaného ustanovení je tak třeba vykládat jako souhrn

etických obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy

zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými

mravními zásadami a právními principy. Takto provedený výklad pojmu dobré mravy

ve svém souhrnu prostupuje i Listinou (srovnej nález ve věci sp. zn. II. ÚS

544/2000).

Jak však vyplývá z napadeného rozsudku odvolacího soudu, lze mít za to, že z

vyložených zásad nevycházel, resp. není zřejmé, zda je bral v úvahu. Ač, jak se

podává z odůvodnění napadeného rozsudku, se odvolací soud blíže nezabýval

dalšími skutečnostmi rozhodnými pro posouzení důvodnosti žaloby na náhradu

nemajetkové újmy v penězích (což v odůvodnění rozsudku sám uvádí), dosud

učiněná skutková zjištění nevylučují úvahu, že v souzeném případě může jít

právě o případ, na nějž dopadají výš uvedené zásady. Nelze kromě toho též

pominout to, že ač soud prvního stupně s odkazem na závěry znaleckého

dokazování dovodil u žalované postup non lege artis v tom, že podvaz močovodu

nebyl dodatečně zjištěn a odstraněn (s čímž tento soud spojoval neoprávněný

zásah do práva na ochranu osobnosti žalobkyně), odvolací soud při svých úvahách

o počátku běhu promlčecí doby pouze bez dalšího bližšího zdůvodnění

konstatoval, že zásah do osobnostních práv žalobkyně měl být způsoben

nejpozději dne 20. května 2002, kdy žalobkyně byla propuštěna z nemocnice po

provedené první operaci. Dovolací soud proto uzavírá, že soud druhého stupně se

s otázkou, zda uplatněný nárok je odůvodněný či nikoliv, resp. zda se v jeho

případě uplatní žalovanou vznesená námitka promlčení, dosud odpovídajícím

způsobem nevypořádal. Protože tedy nelze zmiňovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze pokládat za

správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky jako soud

dovolací jej z uvedeného důvodu, včetně závislého výroku o náhradě nákladů

řízení, zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.). Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu

(§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O

náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém

rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 14. dubna 2011

JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.

předseda předseda

senátu

předseda senátu