30 Cdo 154/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobkyně V. M., zastoupené advokátem, proti žalované K. n. T. B.
a.s., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v
Brně, pod sp. zn. 24 C 30/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 19. října 2005, č.j. 1 Co 76/2005 - 181, takto:
Dovolání žalované se odmítá.
Krajský soud v Brně mezitímním rozsudkem ze dne 1. října 2004, č.j.
24 C 30/2002-166, rozhodl, že žaloba na ochranu osobnosti žalobkyně je co do
základu důvodná. Dospěl k závěru, že žalovaná (prostřednictvím svého
zaměstnance primáře MUDr. J. S.) použila při léčení žalobkyně postupu non lege
artis, v důsledku kterého u ní došlo na tkáni pravé plíce ke vzniku popálenin
druhého a třetího stupně. Tímto nesprávným postupem zasáhla žalovaná do
osobnostních práv žalobkyně na zdraví, důstojnost a soukromí chráněných
ustanovením § 11 násl. občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Uvedl, že v
konečném rozsudku soud rozhodne o výši uplatněného nároku.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. října 2005,
č.j. 1 Co 76/2005 - 181, mezitímní rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze závěru, že ústavním
znaleckým posudkem F. n. N. B. ze dne 10. 12. 2003 (doplněným dne 6. 11. 2003)
a dále výslechem znalce prof. MUDr. J. Z., CSc., bylo jednoznačně prokázáno, že
žalovaná postupovala při léčbě žalobkyně non lege artis, když použitý léčebný
postup byl již obsoletní, resp. překonaný. Kromě zjevného pochybení při léčbě
nebyly dodrženy ani základní zvyklosti při vedení zdravotnické dokumentace,
přičemž nesprávným postupem při léčbě byly žalobkyni způsobeny popáleniny
druhého a třetího stupně. Tuto skutečnost žalovaná nepopírala a sama pochybení
přiznala v zápisu z jednání Územní znalecké komise, které se konalo dne 14. 3.
2001 ve F. n. v B.
Odvolací soud posoudil věc podle ustanovení § 11 násl. o.z. a
připomněl, že předmětem ochrany podle těchto ustanovení jsou ryze osobní práva
občana, která ovlivňují rozvoj jeho osobnosti a jsou s ní úzce spjata. Z této
úpravy je zřejmé, že ochrana je poskytována i právu občana na zdraví, lidskou
důstojnost a soukromí. Uvedl, že i když „soukromý život“ je širokým pojmem, s
přihlédnutím ke zmíněné zásadě ochrany všestranného rozvoje občana z něj
nepochybně vyplývá, že musí do určité míry zahrnovat i právo na seberealizaci,
na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidmi i příbuznými. Součástí
soukromého života je i rodinný život. V této souvislosti odkázal na nález
Ústavního soudu ČR ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 517/99. K námitce
žalované, že žalobkyně uplatnila chybně nárok na ochranu osobnosti namísto
nároku na náhradu škody, uvedl, že z žádného předpisu nevyplývá povinnost
žalobkyně žalovat u soudu nejprve nároky na náhradu škody na zdraví a teprve
následně nároky na ochranu osobnosti. Odvolací soud konstatoval, že soud
prvního stupně správně posoudil otázku odpovědnosti žalované za neoprávněný
zásah do osobnostních práv žalobkyně, když aplikoval ustanovení § 420 odst. 2
o.z., podle kterého je škoda způsobena právnickou osobou při její činnosti
těmi, které k této činnosti použila, přičemž tyto osoby samy za škodu
neodpovídají. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaná
neposkytnutím odpovídající léčebné péče zasáhla do práva žalobkyně na zdraví,
důstojnost a soukromí a porušila tak její práva chráněná ustanovením § 11 o.z.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 23. února 2006 včasné
dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Vytýká nesprávné právní posouzení
věci a uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř.
Dovolatelka je přesvědčena, že žalobkyně k ochraně svého práva zvolila
nepřiměřené prostředky a její žaloba je koncipována podle obsahu jako skrytá
žaloba
o náhradu škody. Vzhledem k tomu, že byla podána po uplynutí promlčecí lhůty,
bylo pro žalobkyni jediným možným řešením podat žalobu podle ustanovení § 11
násl. o.z. S odkazem na komentář k Občanskému zákoníku (Jehlička, O.Švestka,
J., Škárová,
M: C.H. Beck, 9. vyd., Praha, 2004) je však i toto právo na peněžitou
satisfakci podle ustanovení § 13 odst. 2 právem majetkovým a mělo by podléhat
promlčení. Dovolatelka popírá, že by zasáhla jakkoli do práva žalobkyně na
ochranu osobnosti, když příčinná souvislost v tomto směru dosud nebyla
prokázána. Žalobkyně byla žalovanou poučena o možnosti dojíždět za léčebnými
výkony (ozařováním) na vybavenější pracoviště do B., O. či H., což však
žalobkyně odmítla a dala svůj souhlas k ozařování v nemocnici žalované. Dnes je
vyléčena bez vážnějších zdravotních problémů. Onkologický nález u žalobkyně
vymizel, pouze nebylo použito vhodné techniky. I když použití ortovoltážního
přístroje bylo pro žalobkyni zatěžující, účel byl splněn. Dovolatelka
konstatuje, že ustanovení občanského zákoníku o ochraně osobnosti nemají
nahrazovat, doplňovat či rozšiřovat rozsah náhrady škody podle ustanovení § 442
a násl. téhož zákona. Podle názoru žalované se odvolací soud dále nedostatečně
zabýval jejím odvoláním a rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumal ve všech
bodech, ve kterých se přezkumu domáhala.
Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího
soudu (stejně jako mezitímní rozsudek soudu prvního stupně) zrušil, a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalované se vyjádřila žalobkyně podáním ze dne 4. ledna 2007.
Domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní
význam, neboť se nejedná o případ, kdy by žalovanou naznačené otázky nebyly v
rozhodování dovolacího soudu doposud řešeny nebo že by dovolací soud při
posuzování této otázky dospěl k odlišným rozhodnutím. Nejedná se ani o případ,
kdy by odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem. Je toho
názoru, že je zcela v dispozici žalobkyně, z jakého titulu žalobu podala, do
čehož žalované nepřísluší zasahovat. Navrhuje, aby dovolací soud podané
dovolání jako nepřípustné odmítl.
Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první
Čl. II. bodu 3 (a současně též bodu 2) zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn
občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět
již jen „o.s.ř.“) ve znění účinném
do 31. března 2005.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst.
1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto,
že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil
(§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam
(§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolání v této věci není přípustné podle ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/
a b/ o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního
stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím
soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy,
dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o
rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení §
237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní
význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro
rozhodnutí ve věci určující význam. Tak tomu však v souzené věci není.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta
první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat
jen
z hlediska námitek obsažených v dovolání.
Podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. se
od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. nastává při splnění v nich
stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru,
že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst.
1 písm. a/ a b/ o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených
dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího
soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c/ o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. To však
nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237
odst. 1 písm. c/ o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované
věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního
významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst.
2 písm. b/ o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají
dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., není ve
většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i
v souzené věci). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení
otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle §
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004). Neuplatní se proto
ani případný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.
Pokud dovolání vychází z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno
nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně
použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej
vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem
jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání
v označené věci však neobsahuje argumentaci, která by fakticky byla způsobilá
zpochybnit správnost úvah odvolacího soudu při aplikaci ustanovení § 11 násl.
o.z.
Jestliže s přihlédnutím ke konkrétně zjištěnému skutkovému stavu (když
předpoklady pro přezkum správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu nebyly,
jak již bylo vyloženo, v tomto dovolacím řízení dány) soudy obou stupňů dospěly
k závěru, že ve smyslu ustanovení § 11 násl. o.z. došlo popsaným způsobem k
zásahu
do osobnostních práv žalobkyně, pak jde o závěr přiléhavý s ohledem na
zjištěnou neoprávněnost zásahu, který je předmětem tohoto sporu.
Podle ustanovení § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti,
zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí,
svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení § 13 téhož zákona fyzické osobě
dotčené
v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu
odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové).
Za osobnost lze považovat člověka jako jednotlivce, jako subjekt poznání,
resp. poznávání, prožívání a jednání ve své společenské podstatě i
individuálních zvláštnostech, jako nejmenší sociální jednotku i určitou
psychofyzickou a sociálně psychickou strukturu. Z hlediska psychologie se
osobnost může jevit jako historicky se krystalizující a vyvíjející se celek,
systém duševních (ale nepochybně i duchovních) vlastností a tendencí
jednotlivce, charakterových rysů, schopností, temperamentu, postojů, potřeb a
zájmů, vzdělání, náboženského a kulturního zaměření, přičemž jedním z
podstatných rysů osobnosti je vědomí. Osobnost se projevuje jako dynamický
systém, jehož rysy se mění podle věkových stupňů přičemž dosahují relativně
větší stálosti v dospělosti. Psychologické vlastnosti osobnosti jsou
zprostředkovány zvláštnostmi nervového systému, které však samy o sobě neurčují
charakter, zájmy a sklony člověka. Ty se vytvářejí v procesu individuálního
vývoje vlivem výchovy, výuky a společenského prostředí vůbec, přičemž aktivita
subjektu \"sebetvoření člověka\" v průběhu vývoje roste. Podstatou osobnosti
jsou její vztahy k vnímané skutečnosti, k druhým lidem, ke kulturně
společenským hodnotám, k aktuálnímu stavu společensko - politického prostředí
apod. Tyto vztahy se projevují ve styku s lidmi, v jednání a chování člověka,
jeho kulturními výtvory apod. Každá osobnost má obecné vlastnosti všelidské
povahy, zároveň však odráží specifické historické podmínky své doby, národa,
společenského zařazení, povolání a má své svérázné, neopakovatelné rysy. Je tak
mimo jiné i produktem své doby a jejích podmínek, zároveň v té či oné míře svým
podílem na tom produkuje tuto dobu a její podmínky utvářením a přetvářením
svého okolí. Není možno opomenout ani takové složky osobnosti fyzické osoby,
jako je úroveň jejího zdraví, zvláštnosti vyplývající z jejího individuálního
vzhledu a stavby těla, příslušnosti k mužské nebo ženské populaci, konkrétní
lidské rase, apod. Přes mnohost těchto jednotlivých složek osobnosti je však
nutno osobnost fyzické osoby vždy vnímat v její ucelenosti a nedělitelnosti.
Mnohočetnosti projevů jednotlivých stránek lidské osobnosti fyzické osoby
odpovídá i myslitelně široké spektrum možných zásahů proti některé z těchto
složek osobnosti. Přesto však vždy bude zásahem dotčena přímo samotná osobnost
fyzické osoby jako celek naznačených vlastností a charakteristik. Protože
přitom jde o nejvlastnější, nejniternější a nejintimnější sféru lidské osoby,
jejíž dotčení zvenčí je mnohdy dotčenou fyzickou osobou pociťováno se značně
nepříznivou intenzitou, je proto věcí zákona této osobnostní sféře poskytovat
příslušnou právní ochranu. Občanský zákoník proto právo na ochranu osobnosti
fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je v občanskoprávní
oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný
svobodný rozvoj. Jde o důležité rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11,
13 a 14 Listiny základních práv a svobod. Přitom v tomto jednotném rámci práva
na ochranu osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují
občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby
jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity
osobnosti. Výčet těchto jednotlivých práv tak, jak jsou uvedena v občanském
zákoníku, je pak pouze demonstrativní.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly s přihlédnutím k ustanovení § 13
odst. 1 a 2 o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby
bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby
byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené
zadostiučinění s tím, že pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální)
zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby
nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové
újmy v penězích.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do
osobnosti fyzické osoby (předpokládaných ustanovením § 13 o.z.) musí být jako
předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně
způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen
ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento
zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být příčinná souvislost
mezi tímto zásahem
a neoprávněností (protiprávností) takového zásahu.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby vycházející z uvedené úpravy
se uplatní u těch zásahů do osobnosti osoby chráněné všeobecným osobnostním
právem, které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným
zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním
právem, t.j.
s právním řádem, přičemž, jak již bylo naznačeno, dotčena tak může být
jakákoliv z chráněných složek osobnosti fyzické osoby. Právo na ochranu zdraví
je pak
bez jakékoliv pochybnosti pro každého jedním z nejvýznamnějších, neboť má
bezprostřední dopad na kvalitu existence fyzické osoby, resp. na její existenci
vůbec. Lze proto uzavřít, že dovolatelka se mýlí, pokud dovozuje (případně
spíše dovozuje účelově), že uplatnění nároků z titulu práva na ochranu
osobnosti supluje resp. doplňuje a rozšiřuje rozsah náhrady škody podle
ustanovení § 442násl. o.z. (resp. § 420násl. o.z.), neboť se jedná o zcela
svébytné a samostatné nároky podmíněné rozrůzněnou sférou ochrany, kterou
poskytuje občanský zákoník.
Pokud se týče v dovolání zmíněné otázky eventuálního promlčení uplatněného typu
nároku, pak je třeba připomenout, že byla jednoznačně řešena v (samotnou
dovolatelkou zmiňovaném) rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.
září 2003, č.j. 30 Cdo 1542/2003-82, se závěrem, že právo na náhradu
nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z. se nepromlčuje.
Nadto dovolání tento problém v zásadě zmiňuje pouze v obecné rovině, přičemž v
této souvislosti vůči rozhodnutí odvolacího soudu nečiní případné výtky.
Dovolací soud proto neshledává eventuální předpoklady pro to, aby se do
naznačeného řešení odchýlil.
Napadený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen mezitímní
rozsudek Krajského soudu v Brně, proto nelze za popsané situace s ohledem na
obsah dovolání považovat za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu,
jak to má na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Jestliže tak není naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, Nejvyššímu
soudu České republiky jako soudu dovolacímu (§ 10a o.s.ř.) nezbylo, než toto
dovolání jako nepřípustné odmítnout (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218
písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta
první o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. června 2007
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu