USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla
Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně innogy Energie, s.r.o., se sídlem v Praze
10, Limuzská 3135/12, identifikační číslo osoby 49903209, zastoupené Mgr.
Přemyslem Dubem, advokátem se sídlem v Praze, Limuzská 3135/12, proti žalované
Lubenecké strojírny a.s., se sídlem v Praze 10, Archangelská 1568/1,
identifikační číslo osoby 28713893, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem
se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, o 325 957,81 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 14 C 100/2016, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 3. 2021, č.
j. 17 Co 387/2017-274, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 11 616 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
advokáta Mgr. Přemysla Duba.
Žalobkyně se podanou žalobou na žalované domáhala zaplacení částky 325 957,81
Kč s příslušenstvím jako ceny za dodávku plynu a s ní spojených služeb podle
smlouvy o sdružených službách dodávky plynu uzavřené mezi stranami dne 6. 1.
2015.
Okresní soud v Lounech jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 6. 2017, č.
j. 14 C 100/2016-150, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 325
957,81 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
II). Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem
ze dne 17. 5. 2018, č. j. 17 Co 387/2017-201, ve znění opravného usnesení ze
dne 21. 5. 2018, č. j. 17 Co 387/2017-205, změnil rozsudek soudu prvního stupně
v odvoláním napadené části výroku I, v níž byla žalované uložena povinnost
zaplatit žalobkyni částku 247 231 Kč s příslušenstvím, tak, že žalobu v tomto
rozsahu zamítl (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů (výrok II). Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 29. 7. 2020, č. j. 23 Cdo
4565/2018-238, zrušil uvedený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v
odvoláním napadené části výroku I, v níž byla žalované uložena povinnost
zaplatit žalobkyni částku 247 231 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II (výrok I
napadeného rozhodnutí), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výrok II napadeného rozhodnutí) a dovolacího řízení (výrok III napadeného
rozhodnutí). Odvolací soud po zopakování dokazování vyšel z následujících skutkových
zjištění. Žalobkyně se žalovanou dne 6. 1. 2015 uzavřely smlouvu o sdružených
službách dodávky plynu označenou č. 2110800005594 na období od 15. 1. 2015 do
31. 12. 2015. V bodu 2 závěrečných ustanovení této smlouvy se účastnice
dohodly, že smlouva může být měněna nebo doplňována na základě písemných
dodatků podepsaných oprávněnými zástupci obou smluvních stran nebo na základě
prostředků elektronické komunikace za podmínek předem písemně stranami smlouvy
sjednaných. Ve smlouvě byla jako osoba oprávněná k jednání za žalovanou ve
věcech smluvních (a také jako osoba pověřená pro operativní a technické
jednání) uvedena paní S. Š.; smlouva specifikovala také její kontaktní
e-mailovou adresu. V příloze č. 1 k předmětné smlouvě byl určen typ měření C
(který nelze použít pro měření denní kapacity a který je proto používán
především u maloodběratelů s menšími odběry, např. u domácností) s tím, že typ
měření může být změněn provozovatelem distribuční soustavy. V příloze č. 1 ke
smlouvě o připojení k distribuční soustavě označené číslem 310090000146, kterou
dne 1. 2. 2010 uzavřely žalovaná jako zákazník a společnost GasNet, s.r.o.,
(identifikační číslo osoby 27295567) jako provozovatel distribuční soustavy,
byl stanoven způsob měření typu B (umožňující hodinové měření přenášené jednou
měsíčně, k němuž je nutno sjednat denní rezervovanou pevnou a přerušitelnou
distribuční kapacitu). Zástupce žalobkyně e-mailem ze dne 14. 1. 2015 vyzval
žalovanou, aby s ohledem na sjednané měření typu B sdělila výši rezervované
kapacity. Téhož dne paní S. Š. jako zástupkyně žalované žalobkyni informovala,
že žádá o nastavení denní rezervované kapacity ve výši 146 m3. Žalovaná v
průběhu doby, na níž byla smlouva mezi účastníky sjednána, několikrát
překročila sjednanou denní rezervovanou pevnou a přerušitelnou distribuční
kapacitu.
Žalobkyně proto spolu se zaplacením ceny za dodaný plyn na žalované
požadovala také zaplacení složky ceny za překročení denní rezervované pevné a
přerušitelné distribuční kapacity. Žalovaná žádnou z uvedených částek
nezaplatila. Po stránce právní se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně,
podle něhož došlo ke sjednání měření typu B a nastavení denní rezervované pevné
a přerušitelné distribuční kapacity ve výši 146 m3 osobou k tomu smluvně
pověřenou a způsobem (prostředky elektronické komunikace) smlouvou umožněným. Jelikož žalovaná sjednanou kapacitu překročila, žalobkyně byla podle zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, resp. podle cenového rozhodnutí Energetického
regulačního úřadu č. 4/2014 ze dne 25. 11. 2014, o regulovaných cenách
souvisejících s dodávkou plynu, dále jen „cenové rozhodnutí“, povinna žalované
žalovanou částku vyúčtovat, a to včetně sporné platby za překročení denní
rezervované pevné a přerušitelné distribuční kapacity, kterou žalobkyně
vyčíslila v souladu s cenovým rozhodnutím. K námitce žalované, že účtovaná
sankce za překročení sjednané kapacity je vzhledem k výši a nepřehlednosti a
komplikovanosti jejího výpočtu v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud uvedl,
že platba za překročení denní rezervované pevné a přerušitelné distribuční
kapacity podléhá výše uvedenému cenovému rozhodnutí, žalobkyně při jejím
účtování postupovala v souladu s obecně závazným právním předpisem, přičemž
tato platba ani nebyla příjmem žalobkyně; ta ji v souladu s cenovým rozhodnutím
převáděla provozovateli distribuční soustavy. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním, jež považuje za
přípustné předně z důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky
hmotného práva, zda je v daném případě možné, aby písemná smlouva byla změněna
prostředky elektronické komunikace, pokud účastníci podmínky použití
elektronické komunikace předem nesjednají v písemné formě; tato otázka nebyla
dle žalované v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Žalovaná dále
zpochybňovala závěr odvolacího soudu, podle kterého
e-mailovou komunikací ze dne 14. 1. 2015 došlo mezi účastníky ke změně smlouvy
o sdružených službách dodávky plynu tak, že byl sjednán typ měření B a
nastavena denní rezervované kapacita plynu ve výši 146 m3. Odvolací soud však
podle žalované přehlédl, že žalobkyně na návrh žalované o nastavení dané
rezervované kapacity nezareagovala a nepotvrdila přijetí tohoto návrhu, ke
změně smlouvy prostředky elektronické komunikace tak ve skutečnosti nemohlo
dojít. Vycházel-li odvolací soud ze závěru opačného, odchýlil se tím podle
žalované od rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3192/2007, a ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 963/2004. Ke změně způsobu měření odběru plynu na měření
typu B e-mailovou komunikací mezi účastnicemi podle žalované navíc nemohlo
dojít ani z toho důvodu, že tuto změnu žalovaná e-mailem ze dne 14. 1. 2015
nenavrhla.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud uvedené otázky posoudil nesprávně,
žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek spolu s rozsudkem soudu
prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně v podaném vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání považuje za
nepřípustné. Žalovaná podle žalobkyně přehlíží, že i v případě, že by soudy
považovaly sporné právní jednání za neplatné pro nedostatek sjednané formy,
podle § 579 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, žalované nesvědčí právo
namítat neplatnost právního jednání. Žalovaná sama tuto neplatnost právního
jednání způsobila tím, že denní rezervovanou kapacitu stanovila e-mailovou
zprávou, a nikoliv písemným dodatkem. Nadto žalobkyně upozorňuje, že odvolací
soud své rozhodnutí nezaložil na řešení otázky, zda je možné, aby písemná
smlouva byla změněna prostředky elektronické komunikace, pokud účastníci
podmínky použití elektronické komunikace předem písemně nesjednají. Žalobkyně
proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, případně aby je
zamítl. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV
a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241
odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti
vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Žalovaná v dovolání formuluje otázku, zda je v daném případě možné, aby písemná
smlouva byla změněna prostředky elektronické komunikace, pokud účastníci
podmínky použití elektronické komunikace předem písemně nesjednají. Ze
skutkových zjištění soudů nižších stupňů však vyplývá, že strany smlouvy o
sdružených službách dodávky plynu ze dne 6. 1. 2015 podmínky použití
elektronické komunikace v požadované formě sjednaly, když v této písemně
uzavřené smlouvě označily paní S. Š. jako osobu oprávněnou jednat za žalovanou
ve věcech smluvních a zároveň jako osobu pověřenou pro jednání operativní a
technické. Za tímto účelem ve smlouvě strany dle zjištění soudů nižších stupňů
specifikovaly kontaktní e-mailovou adresu paní S. Š. jako zástupkyně žalované. Odvolací soud tak vycházel z toho, že podmínky použití elektronické formy
komunikace ve smlouvě sjednány byly a smlouvu bylo možno měnit (mimo jiné)
právě prostředky elektronické komunikace (srov.
bod 28 odůvodnění napadeného
rozhodnutí); při sporné e-mailové komunikaci ze dne 14. 1. 2015 přitom byly
uvedené podmínky splněny, když za žalovanou jednala osoba smluvně pověřená
prostřednictvím e-mailové adresy ve smlouvě specifikované. Jestliže žalovaná
tvrdí, že podmínky použití prostředků elektronické komunikace nebyly mezi
smluvními stranami písemně sjednány, konstruuje své odlišné právní posouzení
věci na jiném skutkovém základě než odvolací soud. Správnost skutkového stavu
věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů přitom v dovolacím řízení
probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 2. 2019 v žádném ohledu
zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř.
vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího
soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše
pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10.
2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Výklad tohoto právního jednání provedený
odvolacím soudem žalovaná v dovolání přitom nezpochybnila.
Namítá-li dále žalovaná, že e-mailem ze dne 14. 1. 2015 nenavrhla změnu měření
z typu C uvedeného v příloze č. 1 smlouvy o sdružených službách dodávky plynu
uzavřené mezi účastnicemi na typ měření B, a proto typ měření B nebyl stranami
sjednán, uvedená námitka se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem.
Podle skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů totiž volba, příp.
změna typu měření nespadá do kompetence stran smlouvy o sdružených službách
dodávky plynu, ale typ měření pro dané odběrové místo určuje distributor plynu
(srov. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na č. l. 153, resp. bod 28
odůvodnění napadeného rozhodnutí; uvedené vyplývá rovněž z přílohy č. 1
předmětné smlouvy o sdružených službách dodávky plynu). V projednávané věci byl
distributorem plynu (společností GasNet, s.r.o.) pro objekt žalované stanoven
typ měření B (viz přílohu č. 1 smlouvy o připojení k distribuční soustavě
uzavřené mezi společností GasNet, s.r.o., a žalovanou dne 1. 2. 2010). Domnívá-
li se žalovaná, že e-mailovou komunikací mezi účastnicemi ze dne 14. 1. 2015
mohlo dojít ke změně typu měření odběru plynu v objektu žalované, z uvedeného
důvodu jí nelze přisvědčit. Ani tato otázka tak nemůže přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř. založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5.
1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka konečně namítá, že žalobkyně jako oblát řádně nepřijala nabídku na
změnu smlouvy (nastavení rezervované kapacity ve výši 146 m3) učiněnou
zástupkyní žalované e-mailem ze dne 14. 1. 2015. Ze strany žalobkyně totiž
nedošlo k potvrzení akceptace dané nabídky žalované ve smluvně vyžadované
formě, tj. písemně či prostředky elektronické komunikace. Tím, že dospěl k
opačnému závěru, se tak odvolací soud podle žalované odchýlil od rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu představované rozsudky ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23
Cdo 3192/2007, a ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 963/2004. Námitku, že
žalobkyně řádně nepřijala změnu smlouvy, ale žalovaná v řízení (před podáním
dovolání) nevznesla, ačkoli mohla. Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. však v
dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy, a tak ani dosud v řízení
nevznesená právní argumentace není způsobilá založit přípustnost dovolání podle
§ 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 23
Cdo 619/2021, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne
24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1703/21).
Vzhledem k výše uvedenému tak dovolací soud dovolání žalované směřující proti
té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku
soudu prvního stupně v rozsahu částky 247 231 Kč, jako nepřípustné podle 237 o.
s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání, který žalovaná v dovolání
nevymezila, posoudil Nejvyšší soud s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání
(§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti výroku I napadeného rozhodnutí v té
části, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, tedy výrok o
nákladech řízení, jakož i proti výrokům II a III napadeného rozhodnutí, jimiž
odvolací soud rovněž rozhodl o nákladech řízení, dovolání nesměřuje, neboť ve
vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v
uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani
přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 11. 2021
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu