23 Cdo 619/2021
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla
Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce městys Štěpánov nad Svratkou, se sídlem ve
Štěpánově nad Svratkou 23, identifikační číslo osoby 00295558, zastoupené Mgr.
Jiřím Hrubanem, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 169/24, proti žalované
KAVYL, spol. s r.o., se sídlem v Mohelně 563, identifikační číslo osoby
49975358, zastoupené Mgr. Liborem Valentou, advokátem se sídlem v Brně, Křížová
96/18, o zaplacení částky 344 640 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
v Třebíči pod sp. zn. 21 C 77/2013, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2020, č. j. 47 Co 17/2018-197, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 10 406 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr.
Jiřího Hrubana, advokáta se sídlem v Brně, Veselá 169/24.
Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení částky 164 640 Kč s příslušenstvím
jako náhrady škody způsobené tím, že žalovaná jako zhotovitelka porušila svou
povinnost plynoucí ze smlouvy o dílo „Obnova a rekonstrukce lesních cest – obec
Štěpánov nad Svratkou“ uzavřené mezi účastníky dne 9. 12. 2011, když práce na
díle ani nezahájila. Žalobce pak na žalované dále požadoval zaplacení sjednané
smluvní pokuty ve výši 180 000 Kč, neboť žalovaná se vzhledem k porušení své
povinnosti ocitla v prodlení s předáním díla. Žalovaná se žalobě bránila
námitkami, že žádnou povinnost neporušila, že žalobce neprokázal vznik škody
ani příčinnou souvislost mezi škodou a jednáním žalované, že podklady žalobce
byly pro provedení daného díla nedostatečné a nepoužitelné, že dílo bylo
objektivně neproveditelné, že smlouva o dílo byla pro neurčitost a
nesrozumitelnost neplatná a že požadovaná smluvní pokuta byla sjednána v
nepřiměřené výši, přičemž k prodlení žalované nedošlo, neboť strany předmětné
smlouvy o dílo se dohodly, že dílo nakonec nebude realizováno.
Okresní soud v Třebíči jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 8. 2017, č.
j. 21 C 77/2013-135, uložil žalované zaplatit částku 164 640 Kč s
příslušenstvím a částku 180 000 Kč (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
mezi účastníky (výrok II) a o náhradě nákladů řízení státu (výrok III). Krajský soud v Brně jako soud odvolací napadeným rozsudkem k odvolání žalované
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, jíž byla žalované
uložena povinnost zaplatit žalobci částku 180 000 Kč (výrok I napadeného
rozhodnutí), změnil v části výroku I tak, že žaloba o zaplacení 164 640 Kč s
příslušenstvím se zamítá (výrok II napadeného rozhodnutí), rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudem prvního stupně mezi účastníky (výrok III napadeného
rozhodnutí) a vůči státu (výroky IV a V napadeného rozhodnutí) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok VI napadeného rozhodnutí). Odvolací soud vycházel ze zjištění, že projektová dokumentace byla jako součást
zadávací dokumentace předána žalované dne 8. 11. 2011, staveniště bylo žalované
volně přístupné a před podáním nabídky byl uchazeč povinen seznámit se s
kompletní zadávací dokumentací. Jestliže žalovaná tvrdí, že až v únoru roku
2012 zjistila, že dílo není možno realizovat z důvodu vad projektové
dokumentace, a informovala o tom starostku žalobce, nesplnila povinnost
stanovenou § 551 odst. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), upozornit žalobce jako
objednatele na nevhodnost jeho pokynů k provedení díla; její námitce, že je
smlouva neplatná pro nemožnost plnění z důvodu vad projektové dokumentace,
nelze podle odvolacího soudu přisvědčit. Žalovaná podle odvolacího soudu
neprokázala, že by mezi účastníky došlo k uzavření ústní dohody o ukončení
smlouvy o dílo, přičemž s ohledem na výhradu formy stanovenou v této smlouvě by
takový způsob změny smlouvy ani nebyl možný. Odvolací soud dále uzavřel, že
požadavek žalobce na zaplacení smluvní pokuty není výkonem práva v rozporu s
dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku. Nedůvodná je podle
odvolacího soudu také námitka žalované, že jí nebyla zaplacena cena díla, neboť
provádění díla nebylo ani započato. Odvolací soud nepovažoval za nepřiměřeně
vysokou ani výši smluvní pokuty, neboť tato (5 000 Kč za každý den prodlení s
předáním díla) byla sjednána k zajištění závazku v hodnotě 4 726 458 Kč; v
řízení pak nebylo zjištěno, že by se právo na smluvní pokutu nemělo aplikovat v
případě, kdy žalované nevznikne právo na zaplacení ceny díla. Z uvedených
důvodů odvolací soud neshledal, že by v dané věci byly naplněny podmínky pro
moderaci smluvní pokuty podle § 301 obch. zák. nebo že by požadavek žalobce na
její zaplacení byl výkonem práva v rozporu s dobrými mravy či se zásadami
poctivého obchodního styku. Odvolací soud však upozornil, že vzhledem k absenci
opačného ujednání mezi účastníky není žalobce podle § 545 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, oprávněn
požadovat náhradu škody způsobenou porušením povinnosti, na níž se vztahuje
smluvní pokuta, a v této části rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, jak je
uvedeno výše.
Rozsudek odvolacího soudu (v rozsahu výroků I, III, V a VI) napadla žalovaná
dovoláním, jež považuje za přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když své rozhodnutí nedostatečně
odůvodnil a nevypořádal se s námitkami dovolatelky, podle nichž smlouva o dílo
jako taková a/nebo ustanovení o smluvní pokutě byla neplatná z důvodu
neurčitosti, nesrozumitelnosti a objektivní nemožnosti plnění, požadavek
žalobce na úhradu smluvní pokuty představuje výkon práva v rozporu s dobrými
mravy a se zásadami poctivého obchodního styku a žalobcem požadovaná smluvní
pokuta by jako nepřiměřeně vysoká měla být přinejmenším moderována. Uvedené
otázky odvolací soud podle dovolatelky posoudil nesprávně, a proto navrhuje,
aby dovolací soud napadené rozhodnutí v napadeném rozsahu změnil tak, že žaloba
bude zcela zamítnuta, příp. aby uplatněný nárok moderoval a žalobu zamítl
částečně, příp. aby napadený rozsudek v napadeném rozsahu spolu s rozsudkem
soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání odmítl dovolací argumentaci žalované,
zpochybnil přípustnost dovolání a navrhl Nejvyššímu soudu, aby dovolání odmítl,
případně zamítl. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Tvrdí-li žalovaná, že ujednání čl. VIII odst. 8.1 smlouvy o dílo, podle kterého
„V případě nedokončení v požadovaném termínu je sankce stanovena ve výši 5 000
Kč za každý den prodlení.“ je neurčité a nesrozumitelné, neboť pojem „sankce“
nelze ztotožňovat s pojmem smluvní pokuta, jde o právní argument v řízení dosud
neuplatněný a nepodložený žádnými skutkovými tvrzeními. Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy, a tak ani dosud v
řízení nevznesená právní argumentace není způsobilá založit přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že podle obsahu
spisu v průběhu řízení žalovaná citované ujednání smlouvy považovala za smluvní
pokutu (srov. její argumentaci obsaženou v odvolání), aniž by jakkoli
zpochybňovala jeho určitost či srozumitelnost, případně aby namítala, že
smluvní pokuta měla ve skutečnosti zajišťovat splnění jiné smluvní povinnosti
než provedení díla. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
nemůže založit ani námitka žalované,
že požadavek žalobce na úhradu smluvní pokuty představuje výkon práva v rozporu
s dobrými mravy, příp. v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, neboť
předmětné dílo nemělo být podle následné ústní dohody stran vůbec realizováno. Podle odvolacího soudu však v řízení nebylo prokázáno, že by mezi účastníky
došlo k ústnímu uzavření dohody o ukončení díla. Pokud žalovaná uvádí, že dílo
podle dohody účastníků nemělo být realizováno, konstruuje své odlišné právní
posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a ve skutečnosti
tak jde o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím
učiněnému právnímu posouzení. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v
řízení před soudy nižších stupňů ovšem v dovolacím řízení probíhajícím v
procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 v žádném ohledu zpochybnit nelze.
Dovolací přezkum je § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním,
ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž žalovaná k
dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou
založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp.
zn. 29 Cdo 4097/2014).
Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné ani ohledně námitky žalované, že
celková výše smluvní pokuty (180 000 Kč) je v hrubém rozporu s „faktickou cenou
díla“, a že tedy soudy měly přikročit k její moderaci. Při hodnocení
(ne)přiměřenosti sjednané smluvní pokuty jsou podle závěrů judikatury
Nejvyššího soudu k výkladu § 301 obch. zák. rozhodné okolnosti, které
existovaly ke dni sjednání smluvní pokuty, nikoliv ty okolnosti, které nastaly
až poté, co byla smluvní pokuta sjednána (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 24. 1. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5068/2014, a ze dne ze dne 17. 5. 2011, sp. zn.
23 Cdo 2192/2009), tzn. při hodnocení (ne)přiměřenosti smluvní pokuty je nutno
ji poměřovat s hodnotou sjednané povinnosti, již měla smluvní pokuta
zajišťovat, nikoli s hodnotou protiplnění, které dlužník reálně obdržel (zvlášť
v případě, kdy mu na toto plnění nevzniklo právo v důsledku nesplnění zajištěné
smluvní povinnosti). Jestliže odvolací soud uzavřel, že v projednávané věci
není smluvní pokuta ve výši 5 000 Kč za každý den prodlení vzhledem k hodnotě
zajišťovaného plnění (ceně díla) ve výši 4 726 458 Kč nepřiměřeně vysoká, a
proto není na místě uplatněný nárok moderovat, nepředstavuje napadený rozsudek
jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu při
posouzení přiměřenosti smluvní pokuty v poměru k hodnotě zajištěného plnění
(srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1381/2020, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2757/2019, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1001/2020). K tomu Nejvyšší
soud doplňuje, že byla-li denní sazba smluvní pokuty sjednána v přiměřené výši,
nelze na její nepřiměřenost usuzovat z její celkové výše dané dobou prodlení
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3622/2012).
Namítá-li žalovaná, že se odvolací soud odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze
dne 29. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 968/18, když své rozhodnutí nedostatečně
odůvodnil, ve skutečnosti tím vytýká vadu řízení spočívající v
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Nutno však konstatovat, že přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit námitky ke konkrétnímu procesnímu
postupu soudu, tedy námitky týkající se vad řízení. Takovými námitkami není
uplatněn jediný možný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015). Z
ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. pak vyplývá, že dovolací soud k
vadám řízení přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v posuzované
věci není.
Nejvyšší soud navíc konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího
soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu
dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalované nebyly.
Žalovaná konečně namítá, že předmětná smlouva o dílo byla neplatná také z
důvodu objektivní nemožnosti provedení díla, a to pro nedostatečnou kvalitu
projektové dokumentace, kterou navíc žalovaná obdržela až dne 21. 12. 2011 a
nikoli dne 8. 11. 2011, jak uzavřel odvolací soud. Žalovaná však ve vztahu k
uvedené námitce neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.). Dovolání tak v této části neobsahuje zákonné
náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a proto v této části v dovolacím řízení
nelze pro vady dovolání pokračovat.
Vzhledem k výše uvedenému tak dovolací soud dovolání žalované směřující proti
výroku I napadeného rozsudku dle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání, které podle dovolatelky
směřuje rovněž proti výrokům III, V a VI napadeného rozhodnutí, posoudil
Nejvyšší soud s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s.
ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání nesměřuje, neboť
ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v
uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani
přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí,
může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 3. 2021
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu