23 Cdo 1381/2020-358
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla
Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce V. B., narozeného XY, bytem v XY,
zastoupeného JUDr. Petrem Svatošem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sadová
1585/7, proti žalovaným 1) KOMTERM Morava, s.r.o., se sídlem v Brně, Traťová
653/3, identifikační číslo osoby 27562778, 2) KOMTERM Čechy, s.r.o., se sídlem
v Praze 4, Bělehradská 55/15, identifikační číslo osoby 28510011, 3) KOMTERM,
a.s., se sídlem v Praze 4, Bělehradská 55/15, identifikační číslo osoby
26760738, 4) RODO EU s.r.o., se sídlem v Praze 4, Bělehradská 55/15,
identifikační číslo osoby 03479285, všech zastoupených Mgr. Lukášem Nývltem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, o zaplacení 6 823 562,30 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 35/2017,
o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11.
2019, č. j. 70 Co 332/2019-310, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalované jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 43 463,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám JUDr. Petra Svatoše, advokáta se sídlem v Ostravě, Sadová
1585/7.
823 562,30 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II). Uvedené částky se žalobce domáhal jako smluvní pokuty za prodlení s úhradou
kupní ceny v období od 27. 3. 2013 do 12. 10. 2016, která byla sjednána
právními předchůdci účastníků řízení. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud vyšel z toho, že mezi společností CRB, s.r.o., jako prodávající a
společností Energetika TATRA, a.s., jako kupující byla dne 11. 6. 1996 uzavřena
kupní smlouva, na základě níž se Energetika TATRA, a.s., zavázala uhradit kupní
cenu za černé energetické uhlí, které měla dodat CRB, s.r.o. Pro případ
prodlení kupující s platbou kupní ceny byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1
% z dlužné částky denně. Kupující uhradila kupní cenu toliko částečně, a
dostala se tak do prodlení ohledně zbývající části kupní ceny. Smlouvou o
postoupení pohledávek ze dne 10. 9. 1998 postoupila společnost CRB, s.r.o., na
žalobce pohledávky z výše uvedené kupní smlouvy, včetně pohledávky ze sjednané
smluvní pokuty. Dlužná část kupní ceny ve výši 203 560,58 USD byla žalovanými
(jako právními nástupci společnosti Energetika TATRA, a.s.) uhrazena až dne 12. 10. 2016 poté, co jim byla tato povinnost uložena rozsudkem Krajského soudu v
Ostravě ze dne 30. 5. 2014, č. j. 11 Cm 9/2013-833, ve spojení s rozsudkem
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 8. 2016, č. j. 5 Cmo 437/2014-966. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2017, č. j. 11 Cm
9/2013-1145, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 3. 2019, č. j. 5 Cmo 275/2018-1252, pak byla žalovaným uložena povinnost uhradit
žalobci zákonné úroky z prodlení z dlužné částky. Po právní stránce odvolací soud uvedl, že v řízení vedeném u Krajského soudu v
Ostravě pod sp. zn. 11 Cm 9/2013 (dříve 11 Cm 116/1998), dále jen „předchozí
řízení“, již bylo postaveno na jisto, že žalobce má právo na zaplacení výše
uvedené dlužné částky, stejně jako to, že tato pohledávka byla splatná
nejpozději ke dni doručení žaloby právnímu předchůdci žalovaných v roce 1998. Odvolací soud tak nemohl přihlížet k námitkám žalovaných, že nikdy nenastala
splatnost dlužné částky kupní ceny. Dále odvolací soud konstatoval, že
neshledal důvody pro snížení smluvní pokuty podle § 301 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodní zákoník, dále jen „obch. z.“, přičemž uvedl, že smluvní pokuta
sjednaná ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení není nepřiměřená
či rozporná s dobrými mravy. V daném případě by tomu tak nebylo ani tehdy,
pokud by byl k výši smluvní pokuty připočten i zákonný úrok z prodlení, který
činil 14,83 %, resp. 14,65 % z dlužné částky ročně. Konečně odvolací soud
dovodil, že uplatnění nároku na zaplacení smluvní pokuty nebylo v rozporu se
zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. z. za situace, kdy
žalované namítaly, že byly v dobré víře, že pohledávka žalobce zanikla
započtením již v listopadu roku 1996.
Svůj závěr odvolací soud opřel o
skutečnost, že Nejvyšší soud v předchozím řízení rozsudkem ze dne 15. 1. 2013,
sp. zn. 23 Cdo 403/2011, zrušil rozsudky soudů nižších stupňů, přičemž označil
za nesprávný právní názor, že se žalované, resp. jejich právní předchůdkyně,
nedostaly do prodlení s plněním závazku dle kupní smlouvy ze dne 11. 6. 1996. V
období od 27. 3. 2013 do 12. 10. 2016, za nějž žalobce požaduje smluvní pokutu,
již tedy žalované nemohly být v tvrzené dobré víře, že pohledávka žalobce
zanikla. Rozsudek odvolacího soudu napadly všechny žalované v celém rozsahu včasným
dovoláním, v němž učinily předmětem dovolacího přezkumu jednak otázku
(ne)přiměřenosti smluvní pokuty a (ne)využití moderačního práva soudy nižších
stupňů, jednak otázku rozporu žalobou uplatněného nároku na zaplacení smluvní
pokuty se zásadami poctivého obchodního styku. Přípustnost dovolání ohledně
obou otázek spatřují žalované v tom, že se odvolací soud při jejich řešení
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. se jedná o
otázky judikaturou dosud neřešené. K první uvedené otázce žalované namítaly, že
odvolací soud nepřihlédnul ke všem okolnostem případu, přičemž žalované samy
uvedly skutečnosti, ke kterým měl dle jejich názoru odvolací soud přihlédnout. Ke druhé otázce žalované zejména namítaly, že smluvní pokuta za opožděnou
úhradu faktury vystavené před cca 17 lety osobou odlišnou od žalobce osobě
odlišné od žalovaných již postrádá svůj zajišťovací charakter, přičemž funkce
smluvní pokuty byla transformována do čistě finančního plnění, které již nemá
právní a ekonomické opodstatnění. K dovolání žalovaných podal žalobce vyjádření, v němž navrhl dovolání
žalovaných odmítnout, případně zamítnout. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Otázka nepřiměřenosti smluvní pokuty ve smyslu § 301 obch. z. přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje
rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře
Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že výše smluvní pokuty, kterou
žalované považují za „nepřiměřenou“, se odvíjela od prodlení žalovaných se
zaplacením dlužné částky za situace, kdy smluvní pokuta byla sjednána v
přiměřené výši 0,1 % z dlužné částky denně. Takové právní posouzení odpovídá
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
10. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2757/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5.
2020, sp. zn. 23 Cdo 1001/2020). Nejvyšší soud připomíná, že pokud byla
sjednána přiměřená „denní sazba“, nelze usuzovat na nepřiměřenost smluvní
pokuty z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení dlužníka a s
tím spojeným navyšováním. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých
důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil,
tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní
pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 231/2010, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1781/2011).
Žalované dále v tomto směru namítají, že odvolací soud nepřihlédl ke všem
okolnostem případu, když nezohlednil skutečnosti, že smluvní pokuta v důsledku
postoupení pohledávky a časového odstupu ztratila zajišťovací funkci. K tomu
dovolací soud uvádí, že při hodnocení (ne)přiměřenosti sjednané smluvní pokuty
jsou podle závěrů judikatury Nejvyššího soudu k výkladu § 301 obch. z. rozhodné
okolnosti, které existovaly ke dni sjednání smluvní pokuty, nikoli ty
okolnosti, které nastaly až poté, co byla smluvní pokuta sjednána (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5068/2014, a ze
dne ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2192/2009). Je tedy zřejmé, že nelze v
souvislosti s tvrzením o nepřiměřenosti smluvní pokuty úspěšně namítat, že
smluvní pokuta v důsledku okolností postoupení pohledávek a časového odstupu od
splatnosti hlavní pohledávky již neplní svoji zajišťovací funkci.
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka žalovaných, že
odvolací soud nehodnotil nepřiměřenost smluvní pokuty v souvislosti s již
přiznaným úrokem z prodlení. Uvedená námitka se totiž míjí s právním posouzením
odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2
Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), když odvolací soud výši přiznaných úroků z prodlení v souvislosti
s posouzením přiměřenosti výše sjednané smluvní pokuty hodnotil (srov. bod 11
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Ani otázka rozporu žalobcem uplatněného nároku na zaplacení smluvní pokuty se
zásadami poctivého obchodního styku, v souvislosti s níž žalované namítají, že
smluvní pokuta pozbyla postupem času svoji zajišťovací funkci, přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. V rozsudku ze dne 20. 1. 2009, sp.
zn. 29 Cdo 359/2007, Nejvyšší soud vyložil, že korektiv zásad poctivého
obchodního styku má být poslední možností (ultima ratio), jak – ve výjimečných
případech – zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které
by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým (srov. shodně
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3616/2009). V
souvislosti s posuzováním, zda nárok na zaplacení smluvní pokuty byl uplatněn v
rozporu se zásadami poctivého obchodního styku či nikoliv, pak Nejvyšší dospěl
k závěru, že odepřít ochranu by bylo možno pouze takovému požadavku, který by
opomíjel zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu smluvní pokuty,
nevycházel by z jeho smyslu, popř. by jej dokonce zneužíval k poškození
dlužníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo
1749/2015, či ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 202/2006), což není případ
projednávané věci.
Přitom zároveň platí, že § 265 obch. z. je normou s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou. Stejně jako například ustanovení § 3 odst. 1 zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v
každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být
podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně musí přesvědčivě dokládat,
že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je v
rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a proto nepožívá právní
ochrany, aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 569/2019,
či ze dne 15. 12. 2016,
sp. zn. 23 Cdo 3628/2016). Úvahy, jejichž prostřednictvím odvolací soud
reagoval na odvolací námitky žalovaných, přičemž poukázal zejména na
skutečnost, že žalované nemohly být v dobré víře, že pohledávka již dříve
zanikla, považuje dovolací soud za souladné s uvedenou judikaturou, přičemž
připomíná, že absence nepřiměřenosti úvah ohledně výkonu práv v rozporu se
zásadami poctivého obchodního styku povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud,
mající zásadně postavení přezkumné instance v otázkách právních, korigoval
závěry nalézacích soudů v tomto směru (srov. již výše citovaná usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 569/2019, a ze dne 15. 12.
2016, sp. zn. 23 Cdo 3628/2016).
Pro úplnost dovolací soud dodává, že odkaz žalovaných na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 23. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1599/2010, není případný, neboť tam
posuzovaný případ vycházel z odlišného skutkového základu lišícího se zejména v
tom, že v uvedeném případě strany sporu vyloučily ve smlouvě současné uplatnění
smluvní pokuty i úroku z prodlení, přičemž žalobce se domáhal náhrady smluvní
pokuty v situaci, kdy mu již byl přiznán úrok z prodlení.
Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud proto dovolání žalovaných dle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V projednávané věci žalované dovoláním napadly rovněž výrok II rozsudku
odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaných uhradit
žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení. Takové dovolání je však podle § 238
odst. 1 písm. h) o. s. ř. rovněž nepřípustné, proto je i v tomto rozsahu
Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Konečně dovolací soud uvádí, že ani vada namítaná žalovanými spočívající v
„nedostatečném, resp. zcela absentujícím odůvodnění rozhodnutí, vč. opomenutí
některých zásadních skutkových tvrzení žalovaných (a k nim provedených důkazů)“
nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení
dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání
přípustné, což v daném případě není.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalované dobrovolně povinnost, kterou jim ukládá toto rozhodnutí,
může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 8. 2020
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu