23 Cdo 2192/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci
žalobkyně Stavební závody Olešovice, a. s., se sídlem v Kamenici, Olešovicích,
Ringhofferova 422, PSČ 251 68, identifikační číslo osoby 46355952, zastoupené
Pavlem Zapletalem, advokátem, se sídlem v Lišanech, Za rybníkem 334, proti
žalovanému J.M., zastoupenému JUDr. Petrem Kalenským, advokátem, se sídlem v
Praze 2, Hálkova 2, o zaplacení částky 557.180,10 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C 135/2000, o dovoláních žalobkyně
a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2008, č.
j. 22 Co 222/2008-310, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 25. září 2008, č. j. 22 Co 222/2008-310, jímž byl potvrzen zamítavý
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. srpna 2007, č. j. 18 C
135/2000-257, ve znění opravného usnesení ze dne 7. ledna 2008, č. j. 18 C
135/2000-271, co do částky 278.567,60 Kč s 10% úrokem z prodlení od 19. března
2000 do zaplacení, se zamítá.
II. Dovolání žalovaného proti té části měnícího výroku rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2008, č. j. 22 Co 222/2008-310, jíž byl
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. srpna 2007, č. j. 18 C
135/2000-257, ve znění opravného usnesení ze dne 7. ledna 2008, č. j. 18 C
135/2000-271, změněn tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku
162.994,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 19. března 2000 do zaplacení, se
zamítá.III. Ve zbývající části se rozsudek Městského soudu v Praze ze
dne 25. září 2008, č. j. 22 Co 222/2008-310, zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 30. srpna
2007, č. j. 18 C 135/2000-257, ve
spojení s opravným usnesením ze dne 7. ledna 2008, č. j. 18 C 135/2000-271, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala
zaplacení částky 557.180,10 Kč s 18% úrokem z prodlení od 19. března 2000 do
zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že smlouvou o dílo ze dne 12. listopadu 1997 se
žalobkyně zavázala zhotovit pro žalovaného stavbu rodinného domu (vyjma
vnitřních instalací, přípojek, inženýrských sítí a ostatních venkovních
objektů) na pozemku parc. č. 1470/41 v katastrálním území Šeberov za cenu
3.136.000,- Kč. Termín ukončení stavby byl dohodnut původně na 30. listopadu
1998. V obchodních podmínkách, jež byly součástí smlouvy, bylo ujednáno, že
smlouva se bude řídit ustanoveními obchodního zákoníku, byla sjednána smluvní
pokuta za prodlení zhotovitele s předáním díla ve výši 0,1% z ceny díla za
každý den prodlení od prvního do šedesátého dne a 0,3% z ceny díla za každý den
od šedesátého prvního dne prodlení, nejvýše však 10% z ceny díla, a bylo
dohodnuto, že zhotovitel není v prodlení s předáním díla, jestliže po uzavření
smlouvy byl předmět díla rozšířen o další činnosti, zejména o činnosti
nezahrnuté do rozpočtu, a dodatkem ke smlouvě nebyl určen nový termín pro
splnění díla. Dodatkem č. 1 ze dne 24. července 1998, jehož přílohou bylo
ocenění odsouhlasených změn, si účastníci sjednali tzv. redukci rozsahu
předmětu smlouvy a dohodli se, že „celková změna nabídkové ceny bude po odpočtu
snížena o částku 58.947,90 Kč“. Dodatkem č. 2 ze dne 29. října 1998 byla
dohodnuta změna rozsahu díla o další práce a došlo ke snížení rozsahu 5. zálohy
o částku 450.000,- Kč s tím, že práce obsažené v příloze č. 1 tohoto dodatku
jsou vícepráce odsouhlasené smluvními stranami v celkové výši 111.229,30 Kč. Ze
zápisu o jednání o průběhu dokončení stavby (datum neuvedeno) vyplynulo, že byl
proveden soupis vad a nedodělků a vypracován podklad pro dodatek č. 3, kdy
objednatel předběžně souhlasil s předloženým oceněním víceprací. Zápis o
předání stavebních prací ze dne 26. listopadu 1998, podepsaný oběma účastníky,
potvrzuje, že k tomuto dni zbývalo dofakturovat částku 302.417,40 Kč s DPH a že
došlo k prodloužení termínu předání stavby do 30. dubna 1999. Dopisem ze dne
12. listopadu 1998 žalovaný reklamoval některé vady díla, zejména vzlínání
vlhkosti do stěn. V zápise o jednání o průběhu dokončování stavby a předání
díla ze dne 30. ledna 1999 bylo konstatováno, že byl dohodnut nejzazší termín
odstranění vad a nedodělků do 30. dubna 1999 a že konečný dodatek č. 3 bude
předložen objednateli z důvodu dalších možných víceprací při dokončení
přejímacího řízení. K uzavření dodatku č. 3 již nedošlo. Dopisem ze dne 14. července 1999 žalovaný odstoupil od smlouvy podle článku 25 obchodních
podmínek, neboť zhotovitel byl k tomuto dni více než 60 dnů v prodlení s
dokončením a předáním díla. Žalobkyně vystavila dne 15. ledna 2000 tzv. závěrečnou fakturu, jež byla doručena žalovanému dne 18. března 2000.
Dopisem
ze dne 20. května 2003 žalovaný vyčíslil smluvní pokutu ve výši 325.986,- Kč,
kterou započetl „vůči žalobkyni“; z důvodu promlčení části nároku pak
„požadovanou částku omezil“ na 231.237,- Kč. Co do
zbylé části ve výši 162.994,- Kč pak započetl náhradu za záruku, jež byla
sjednána v článku 15 obchodních podmínek a kterou ztratil odstoupením od
smlouvy. Celková „hodnota“ díla včetně víceprací činila 3.259.881,- Kč, výše
uplatněných slev 38.332,- Kč a znehodnocení stavby vlivem
špatně provedené izolace proti zemní vlhkosti 1.500,- Kč. Ke dni předání díla
26. listopadu 1998 mělo dílo nedodělky - kompletace elektra s výchozí revizní
zprávou a dokončení komínového tělesa s revizní zprávou, které bránily řádnému
užívání stavby. Žalovaný, který zaplatil celkem částku 2.750.000,- Kč, uhradil
žalobkyni v průběhu řízení (2. května 2005) nedoplatek z „celkové stanovené
ceny“ díla, který po zápočtu smluvní pokuty a náhrady za ztrátu záruky činil
75.818,- Kč. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaný podpisem zápisu ze dne 26. listopadu
1998 potvrdil předání části stavebních prací s tím, že se účastníci dohodli na
odstranění vad a nedodělků, na rozšíření smlouvy o dílo v podobě provedení
víceprací a na dokončení díla v termínu nejdéle do 30. dubna 1999 s tím, že
„bližší specifikace a ocenění bude stanoveno spolu s termínem pro jejich
dokončení“ v dodatku č. 3, k jehož uzavření však nedošlo. Z obsahu tohoto
zápisu nelze dovodit, že dílo bylo dne 26. listopadu 1998 předáno, neboť stavbu
nebylo možno užívat a účastníci projevili vůli k rozšíření předmětu díla „spolu
s jeho řádným dokončením a předáním na 30. dubna 1999“. Žalobkyně „dohodnutý a
posunutý“ termín dokončení díla nesplnila a dílo žalovanému řádně a včas
nepředala; práce na díle přerušila z důvodu nezaplacení faktury ze dne 31. května 1999. Žalovaný dopisem ze dne
14. července 1999 platně odstoupil od smlouvy z důvodu nedodržení termínu
dokončení díla spolu s odstraněním vad a nedodělků, čímž smlouva zanikla. Žalovanému vzniklo právo na smluvní pokutu počínaje dnem 1. května 1999 ve výši
325.986,- Kč, z toho nepromlčená část za období od 4. června do 14. července
1999 činí 231.237,- Kč. Soud prvního stupně shledal oprávněnou též „slevu“ z
titulu ztráty záruky. Uzavřel, že žalobkyně provedla „dílo a práce“, které
byly znaleckým posudkem ohodnoceny částkou 3.259.881- Kč, přičemž žalovaný
zaplatil na zálohách celkem 2.750.000,- Kč, započetl slevu za neexistující
záruku ve výši 162.994,- Kč, slevu za neprovedené práce ve výši 38.332,- Kč a
slevu za vadnou hydroizolaci ve výši 1.500,- Kč, takže cena díla po odečtu
těchto „slev“ činila 3.057.055,- Kč. Doplatek tak činil částku 307.055,- Kč,
proti níž žalovaný započetl smluvní pokutu ve výši 231.237,- Kč, žalobkyni tedy
měla být doplacena částka 75.818,- Kč, což žalovaný dne 2. května 2005 učinil. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. září
2008, č. j. 22 Co 222/2008-310, napadený rozsudek ve
výroku o věci samé co do úroku z prodlení ve výši 8% z částky 557.180,10 Kč od
19.
března 2000 do zaplacení zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil, co do
částky 278.612,50 Kč s 10% úrokem z prodlení od 19. března 2000 do zaplacení
jej změnil tak, že uložil žalovanému tuto částku žalobkyni zaplatit, ve
zbývající části ohledně částky 278.567,60 Kč s 10% úrokem z prodlení od 19. března 2000 do zaplacení jej potvrdil, a rozhodl o nákladech řízení před soudy
obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a v zásadě se
ztotožnil i s jeho právním posouzením, dovodil však, že závěr o existenci
pohledávky žalovaného z titulu slevy za neexistující záruku ve výši 162.994,-
Kč je nesprávný. Usoudil, že záruka písemně sjednána nebyla; dohodu o ní nelze
dovodit ani z článku 15 obchodních podmínek, který upravuje pouze právo
objednatele na reklamaci vad díla, z čehož nelze dovodit, že byla zároveň
sjednána záruka. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že svědek Sojka
(bývalý ředitel závodu žalobkyně) úmysl sjednat záruku potvrdil, neboť takto
znění obchodních podmínek doplňovat nelze. Odvolací soud dále usoudil, že
smluvní pokutu ve výši 231.237,- Kč je jako nepřiměřeně vysokou třeba moderovat
podle ustanovení § 301 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“)
„vzhledem k okolnostem případu při hodnocení významu zajišťované povinnosti“ na
polovinu požadované částky, tj. o 115.618,50 Kč. Poukázal přitom na okolnosti
vývoje vztahu mezi účastníky po 30. dubnu 1999, konkrétně že dne 31. května
1999 byl podepsán cenový podklad pro dodatek č. 3 smlouvy o dílo, že i při
absenci smluvního ujednání práce pokračovaly až do 30. května 1999 a že
vzhledem k cenovému podkladu se předpokládalo, že práce budou pokračovat i
nadále, k čemuž nedošlo v důsledku neshody o záloze na ně. Odvolací soud
konečně dovodil, že žalobkyně při odvolacím jednání sice přednesla, že pokud by
soud dospěl k závěru, že zápočet žalovaného z titulu smluvní pokuty je
oprávněný, pak on by z opatrnosti vůči tomuto nároku započetl rovněž smluvní
pokutu 231.137,- Kč, z obsahu spisu však takový zápočet dovodit nelze.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku. Přípustnost
dovolání spatřovala v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a za jeho důvody označila skutečnost,
že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Žalobkyně vytkla odvolacímu soudu, že chybně vyložil projev vůle obsažený v
Zápise o předání a převzetí stavebních prací ze dne 26. listopadu 1998 a v
důsledku toho nesprávně uzavřel, že tento zápis neprokazuje předání díla. Argumentovala, že žalovaný byl v tomto zápise výslovně označen jako přejímající
a strany se v něm dohodly na odstranění vad a nedodělků, které se mohou
vyskytnout jen u předaného díla. Poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
14. května 2003, sp. zn. 29 Odo 104/2003, podle něhož zápis o předání předmětu
díla má význam zejména jako důkaz o tom, že k předání předmětu díla došlo. Zdůraznila nutnost rozlišovat mezi předáním předmětu díla a splněním povinnosti
provést dílo jeho řádným ukončením, neboť podle obchodních podmínek bylo
smluvní pokutou sankcionovatelné pouze prodlení s předáním díla a žalovaný
uplatněním nároku na smluvní pokutu za dobu od 1. května 1999 uplatnil sankci
za prodlení s ukončením díla odstraněním vad a nedodělků. Žalobkyně dále
argumentovala, že žalovaný při předání díla dne 26. listopadu 1998 vznesl
požadavek na provedení dalších prací, jejichž rozsah i cena byly dohodnuty
cenovým dodatkem ze dne 31. května 1999; ten je třeba považovat za ujednání o
rozšíření předmětu díla ve smyslu článku 26 obchodních podmínek, vzhledem k
němuž se žalobkyně do doby sjednání termínu plnění těchto prací nemohla dostat
do prodlení s předáním díla. Namítla též, že soudy nevzaly v úvahu námitku
započtení jejího nároku na smluvní pokutu za prodlení žalovaného se zaplacením
zálohové faktury z května 1999 a konečné faktury, kterou uplatnila při jednání
dne 31. května 2005. Vyjádřila názor, že i když soudy nižších stupňů dospěly k
závěru, že žalovaný platně odstoupil od smlouvy o dílo, měla právo na
zaplacení faktur, jimiž vyúčtovala provedené práce. Závěrem vytkla soudům, že
při stanovení úroku z prodlení z částečně přisouzené pohledávky přehlédly, že
jí náleží úrok z prodlení i z částky 75.818,- Kč, kterou žalovaný zaplatil až v
průběhu řízení. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadeném výroku
zrušen. Žalovaný napadl dovoláním měnící výrok rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost
dovolání opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do důvodů
odkázal na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (jehož prostřednictvím
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Žalovaný vytkl odvolacímu soudu, že závěr v otázce náhrady za ztrátu záruky v
podstatě ničím neodůvodnil.
Vyjádřil přesvědčení, že provedené důkazy,
především výpověď bývalého ředitele závodu, jenž smlouvu o dílo sepsal,
potvrzují vůli poskytnout záruku, tak jak tomu bylo u ostatních objednatelů. Stran smluvní pokuty zdůraznil, že žalobkyně nesplnila svou povinnost předat
bezvadně odvedenou práci ani v dalším termínu 30. dubna 1999 a skutečnost, že
nesplnila své povinnosti řádně a včas, musí vést k sankcím. K prodlení ji
nevedly žádné omluvitelné vnější příčiny. Odvolací soud si podle názoru
žalovaného ve svém odůvodnění sám odporuje, jeho závěr o umenšení významu
zajišťované povinnosti je nepřezkoumatelný a vadný a postrádá logické
odůvodnění na základě konkrétních skutečností, které měly na výši smluvní
pokuty nějaký vliv. Žalovaný navrhl, aby „napadená rozhodnutí“ byla zrušena a věc vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně ani žalovaný se k dovolání podanému druhou stranou nevyjádřili. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12
přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a
rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června
2009. Po zjištění, že dovolání bylo podáno oběma účastníky ve lhůtě stanovené v § 240
odst. 1 o. s. ř., oprávněnými osobami řádně zastoupenými advokáty, jimiž byla
dovolání též sepsána (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval
nejdříve otázkou, zda jsou dovolání účastníků v této věci přípustná, neboť
pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí
soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu,
který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Dovolání žalobkyně směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Nejvyšší soud v
rozhodnutí uveřejněném pod číslem 69/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek dovodil, že nenapadá-li dovolatel správnost právního názoru
odvolacího soudu vyjádřeného v jeho předchozím rozhodnutí, jímž bylo prvé
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc byla tomuto soudu vrácena k
dalšímu řízení, přičemž tento právní názor vedl soud prvního stupně k tomu, aby
v novém rozhodnutí rozhodl jinak než v předchozím zrušeném rozhodnutí, může být
o přípustnosti dovolání proti tentokrát potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé uvažováno jen z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V posuzované věci soud prvního stupně ve svém předchozím rozsudku ze dne 10. června 2005, č. j. 18 C 135/2000-177, žalobě co do částky 557.180,10 Kč s 10%
úrokem z prodlení od 19. března 2000 do zaplacení vyhověl na základě závěru, že
z obsahu zápisu ze dne 26. listopadu 1998 nelze dovodit, že jím bylo dílo řádně
předáno, tento zápis však spolu s cenovým podkladem pro dodatek č. 3 smlouvy o
dílo je písemným rozšířením předmětu díla, a protože nedošlo k posunutí termínu
dokončení a předání předmětu díla, není žalobkyně podle bodu 26 obchodních
podmínek v prodlení s předáním díla, třebaže k němu fakticky dosud nedošlo,
žalovaný tedy nemohl platně od smlouvy odstoupit z důvodu prodlení s dokončením
a předáním díla a smluvní vztah nadále trvá. Započtení vzájemné pohledávky
žalovaného z titulu nároku na smluvní pokutu shledal neúčinným již z toho
důvodu, že žalobkyně nebyla vyzvána k plnění a pohledávka se nestala splatnou;
vznikem tohoto nároku se proto nezabýval. V pořadí druhým rozsudkem pak žalobu
zamítl, jsa vázán závazným právním názorem odvolacího soudu vyjádřeným v jeho
kasačním rozhodnutí ze dne 7. září 2006, č. j. 22 Co 133/2006-201, že žalovaný
odstoupil od smlouvy v souladu s článkem 25 obchodních podmínek a smlouva tudíž
odstoupením zanikla, neboť strany projevily vůli určit jako konečný termín pro
odstranění zjištěných vad a nedodělků, provedení víceprací a předání a převzetí
díla datum 30.
dubna 1999, a že nebylo nutné, aby žalovaný před vznesením
námitky promlčení vyzval žalobkyni k plnění. Žalobkyně v dovolání nenapadla ani
jeden z těchto závěrů a brojí toliko proti posouzení, že žalovanému vzniklo
právo na smluvní pokutu, jeho zpochybnění však zakládá na kritice závěru o tom,
že se dostala do prodlení s předáním díla, tedy závěru o otázce, při jejímž
řešení soud prvního stupně právním názorem odvolacího soudu vázán byl, byť jej
odvolací soud vyslovil v rámci posouzení platnosti odstoupení od smlouvy. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že – oproti tomu, jak přípustnost dovolání
vyhodnotil odvolací soud – dovolání žalobkyně podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř. přípustné je. Dovolání žalovaného proti měnícímu výroku odvolacího soudu je přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Vady řízení uvedené v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž dovolací soud v případě
přípustnosti dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu
druhou o. s. ř.), Nejvyšší soud z obsahu spisu neshledal. Přezkoumal proto
napadené rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu uplatněných dovolacích důvodů,
jsa jimi vázán, včetně toho, jak je dovolatelé obsahově vymezili (srov. § 242
odst. 3 větu první o. s. ř.), a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je
nedůvodné a dovolání žalovaného je zčásti důvodné, zčásti nedůvodné. Žalobkyně zpochybňuje správnost právního posouzení odvolacího soudu, podle
něhož žalovanému vznikl nárok na smluvní pokutu, prostřednictvím kritiky jeho
závěrů, že dílo nebylo dne 26. listopadu 1998 (ani později) předáno a že jako
definitivní termín pro ukončení a předání díla, včetně dohodnutých tzv. víceprací, byla sjednána lhůta do 30. dubna 1999, tedy závěrů, z nichž
odvolací soud dovodil, že žalobkyně se jako zhotovitel dostala do prodlení se
splněním svého závazku provést dílo jeho řádným ukončením a předáním předmětu
díla objednateli. Pomíjí přitom, že na témž skutkovém a právním základu spočívá
též právní posouzení odvolacího soudu, podle něhož žalovaný důvodně odstoupil
od smlouvy o dílo. Správnost tohoto právního posouzení dovoláním napadena
nebyla (žalobkyně s ním ostatně ve své dovolací argumentaci počítá), toto
právní posouzení tedy nepodléhá dovolacímu přezkumu a Nejvyšší soud je při
přezkumu správnosti dovoláním napadeného závěru o vzniku nároku na smluvní
pokutu musí vzít na zřetel. Z toho pak bez dalšího vyplývá, že dovolací námitky
žalobkyně nemohou obstát; je-li tu dovoláním nenapadený závěr odvolacího soudu,
že žalovaný důvodně odstoupil od smlouvy pro prodlení žalobkyně s předáním
předmětu díla, pak žalobkyně nemůže ve vztahu k nároku na smluvní pokutu
úspěšně zpochybnit, že k takovému prodlení došlo. Z logiky věci se nemůže stát,
že by tu prodlení dlužníka se splněním určitého závazku ve vztahu k jednomu ze
zákonných, popřípadě sjednaných důsledků prodlení (k právu odstoupit od
smlouvy) bylo a ve vztahu k druhému (k právu na smluvní pokutu) nikoliv.
Argumentace žalobkyně založená na rozlišení řádného ukončení díla a jeho
předání v tomto ohledu neobstojí; její obchodní podmínky, jež jsou součástí
smlouvy o dílo, totiž upínají jak právo na odstoupení od smlouvy, tak právo na
smluvní pokutu na tutéž skutečnost, na prodlení s předáním předmětu díla. Lze
uzavřít, že odvíjí-li se posouzení platnosti odstoupení od smlouvy a posouzení
nároku na smluvní pokutu od týchž skutkových a právních závěrů, pak nemůže
uspět dovolání, které – prostřednictvím zpochybnění těchto závěrů – napadá
pouze jedno z těchto právních posouzení. Důvodnost nelze přiznat ani námitce
vytýkající odvolacímu soudu, že nevzal na zřetel kompenzační projev, jímž
žalobkyně při jednání před soudem započetla svou pohledávku vůči žalovanému z
titulu nároku na smluvní pokutu. Odvolací soud správně dovodil, že přednesy
žalobkyně (učiněné před soudem prvního stupně dne 31. května 2005, č. l. 171
spisu, a před odvolacím soudem dne 24. srpna 2006, č. l. 198 spisu) za projev
vůle směřující k započtení vzájemné pohledávky považovat nelze, nehledě na to,
že i kdyby takový projev vůle učiněn byl, nemohl by vyvolat zamýšlené právní
účinky; započtení vůči nároku žalovaného na smluvní pokutu (vůči němuž mělo
podle přednesů žalobkyně zamýšlené započtení směřovat) by totiž bylo učiněno
vůči pohledávce, která v době započtení již neexistovala, neboť zanikla
předchozím započtením vůči žalobou uplatněné pohledávce (§ 580 obč. zák.). Namítá-li pak žalobkyně, že jí nebyl přiznán úrok z prodlení i z částky
75.818,- Kč, kterou žalovaný zaplatil v průběhu řízení, pak napadá výrok, který
odvolací soud neučinil. Soud prvního stupně jí tento úrok ve svém prvním
rozsudku ze dne 10. června 2005, č. j. 18 C 135/2000-177, výrokem pod bodem II
přiznal, a třebaže též tento výrok byl napaden odvoláním žalovaného, odvolací
soud o odvolání proti tomuto výroku (stejně jako proti odvoláním napadeném
výroku pod bodem III) usnesením ze dne 7. září 2006, č. j. 22 Co 133/2006-201,
nerozhodl. Toto pochybení odvolacího soudu nelze v tomto dovolacím řízení
napravit, neboť neexistující výrok nelze přezkoumat (srov. shodně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1244/97, a ze
dne 7. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010, oba in www.nsoud.cz). Pokud jde o dovolání žalovaného, Nejvyšší soud neshledal jeho výtky vůči
závěrům odvolacího soudu v otázce náhrady za ztrátu záruky opodstatněnými. K
závěru, že obchodní podmínky žalobkyně, jmenovitě jejich článek 15, neobsahují
projev vůle směřující k převzetí závazku ze záruky ve smyslu ustanovení § 563
odst. 2 a § 429 obch. zák., odvolací soud dospěl cestou výkladu projevu vůle za
použití interpretačních pravidel stanovených v § 35 odst. 2 občanského zákoníku
(dále též jen „obč. zák.“) a § 266 obch. zák., postupoval přitom v intencích
ustálené judikatury a jeho závěrům nelze ničeho vytknout. Ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. stanovící (stejně jako § 266 obch.
zák.)
požadavek vykládat právní úkony nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale
zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil (podle úmyslu jednající
osoby), zdůrazňuje, že tato vůle (úmysl) nesmí být v rozporu s jazykovým
projevem. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků tedy je, aby nebyla v
rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise
Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386). Nejvyšší soud proto ve své
rozhodovací praxi zdůrazňuje, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního
úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat [srov. např. usnesení ze dne 7. října 1998, sp. zn. 1 Odon 110/1998, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura č. 3, ročník 1999, pod číslem 30, či rozsudek ze dne 18. listopadu 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“),
pod číslem C 1627, svazek 23]. Záruka může být zřízena jen písemně (§ 429 odst. 1 obch. zák.), přičemž posuzovaný text nejen že neobsahuje explicitní vyjádření
vůle stran záruku sjednat, nýbrž takovou vůli z něho nelze dovodit ani nepřímo
(srov. obdobně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. 32 Cdo 317/2005, ze dne 31. července 2007, sp. zn. 32 Cdo 1248/2005, ze dne
26. listopadu 2008, sp. zn. 32 Odo 1712/2006, a ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 32 Cdo 3275/2007, in www.nsoud.cz). Článek 15 obchodních podmínek toliko
deklaruje právo objednatele reklamovat vady díla (srov. § 560 obch. zák.) a
upravuje podmínky a lhůtu k uplatnění práv z odpovědnosti za vady, z čehož
nelze žádným způsobem dovodit, že se na vady díla má podle vůle smluvních stran
vztahovat záruka za jakost. Za těchto okolností odvolací soud správně usoudil,
že nelze závěr o sjednání záruky založit na svědecké výpovědi bývalého ředitele
závodu žalobkyně o tom, co bylo úmyslem smluvních stran a jak tomu bylo v
jiných obchodních případech. Je-li vznik záruky za jakost díla podmíněn
existencí písemného právního úkonu (smlouvy nebo prohlášení zhotovitele), nelze
ničeho vytknout závěru odvolacího soudu, že pouhý v předepsané formě
neprojevený úmysl (srov. definici právního úkonu v § 34 obč. zák.) poskytnout
záruku k jejímu vzniku nepostačuje. Námitka žalovaného, že odvolací soud své
závěry v této otázce dostatečně nezdůvodnil, neodpovídá skutečnosti. Žalovaným zpochybněný závěr odvolacího soudu, že v posuzované věci byly
splněny předpoklady, za nichž může soud snížit (moderovat) smluvní pokutu, však
neobstojí, neboť je založen na nesprávném výkladu ustanovení § 301 obch. zák. Podle ustanovení § 301 obch. zák. může soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu
snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do
výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na
kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody vzniklé později je poškozený
oprávněn do výše smluvní pokuty podle § 373 a násl. Nejvyšší soud dovodil v rozsudku ze dne 18. ledna 2005, sp. zn.
32 Odo
400/2004, uveřejněném v Souboru pod číslem C 3213, svazek CD-2 (srov. shodně
např. rozsudek ze dne 26. května 2009, sp. zn. 23 Cdo 485/2009, a z poslední
doby rozsudek ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 32 Cdo 529/2001, oba in
www.nsoud.cz), že pro posouzení, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní
pokuta, zákon žádná kritéria nestanoví a závěr o této otázce je tedy věcí
volného uvážení soudu. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty proto
závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke
sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly, a na okolnostech, které je
provázely. Ustanovení § 301 obch. zák. tak co do způsobu vymezení kriterií pro
hodnocení (ne)přiměřenosti smluvní pokuty patří k normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v
každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého předem
neomezeného okruhu okolností (k těmto normám srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný v Souboru pod číslem C
2084, svazek 26). Úvahy o nepřiměřenosti sjednané smluvní pokuty se však
logicky (z povahy věci) mohou upínat toliko k těm okolnostem, které tu byly v
době jejího sjednání; otázku, zda byla smluvní pokuta sjednána v (ne)přiměřené
výši, nelze posuzovat z pohledu skutečností, které nastaly až poté, co byla
smluvní pokuta v určité výši (přiměřené či nepřiměřené) sjednána. Nejvyšší soud
ve své rozhodovací praxi již vysvětlil, že na nepřiměřenost smluvní pokuty
sjednané formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku nelze usuzovat z
její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným
navyšováním o jinak přiměřenou sjednanou sazbu (v poměrech obchodních
závazkových vztahů srov. např. rozsudek ze dne 24. února 2009, sp. zn. 23 Cdo
4784/2008, uveřejněný v Souboru pod číslem C 7187, svazek CD-10/2009). Ke skutečnostem, které nastaly po sjednání smluvní pokuty, tedy též k důvodům,
pro něž došlo k prodlení s plněním zajištěného závazku, k okolnostem, za nichž
se tak stalo, a ke skutečnostem, které ovlivnily dobu trvání prodlení, proto
při hodnocení (ne)přiměřenosti sjednané smluvní pokuty podle ustanovení § 301
obch. zák. přihlížet nelze. Skutečnosti, k nimž došlo až následně, by mohly –
podle své povahy - vést toliko k závěru, že uplatnění práva na smluvní pokutu
je (zcela či zčásti) výkonem práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního
styku, jenž podle ustanovení § 265 obch. zák. nepožívá právní ochrany (srov. závěry rozhodnutí uveřejněného pod číslem 17/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek ke vztahu § 301 obch. zák. a § 265 obch. zák.). V poměrech
projednávané věci by však bylo nejprve třeba zodpovědět otázku (kterou se
odvolací soud ve vztahu k předpokladům moderace nezabýval a neotevřel ji svým
dovoláním ani žalovaný), zda vůbec lze odepřít právní ochranu právu na
zaplacení smluvní pokuty poté, co toto právo zaniklo započtením (srov. mutatis
mutandis např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2006, sp. zn.
32 Odo 1007/2006, uveřejněného v Souboru pod číslem C 4737, svazek CD-5/2007, k
možnosti moderace smluvní pokuty). Jestliže tedy odvolací soud při úvaze o (ne)přiměřenosti smluvní pokuty
zohlednil vedle významu zajišťované povinnosti též okolnosti, za nichž došlo k
prodlení žalobkyně s plněním závazku, pak jeho rozhodnutí spočívá v příslušné
části měnícího výroku na nesprávném právním posouzení a dovolací důvod
stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl v tomto rozsahu žalovaným
uplatněn opodstatněně. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty
za středníkem, o. s. ř. zrušil v té části jeho měnícího výroku, jíž bylo
žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 115.618,50 Kč s 10% úrokem z
prodlení od 19. března 2000 do zaplacení, jakož i v závislých výrocích o
nákladech řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc v tomto rozsahu podle
ustanovení § 243b odst. 3, věty první, o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Ve zbytku pak dovolání zamítl. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. května 2011
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu