23 Cdo 5068/2014

23 Cdo 5068/2014

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve

věci žalobkyně České republiky - Ministerstva zemědělství, se sídlem v Praze 1,

Těšnov 65/17, PSČ 117 05, IČO 00020478, za kterou jedná Úřad pro zastupování

státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ

128 00, IČO 69797111, s adresou pro doručování Úřad pro zastupování státu ve

věcech majetkových, Územní pracoviště Brno, Příkop 818/11, Brno, PSČ 604 47,

proti žalovanému Ing. F. P., se sídlem v Brně, Poděbradova 279/102, PSČ 612 00,

IČO 12188310, zastoupenému JUDr. Milošem Jedličkou, advokátem, se sídlem v

Brně, Masarykova 439/9, PSČ 602 00, o zaplacení částky 1 636 566,20 Kč s

příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 151/2004, o

dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. června

2014, č. j. 28 Co 79/2011-500, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2014, č. j. 28 Co

79/2011-500, s výjimkou výroků pod body I a X, a usnesení Krajského soudu v

Brně ze dne 5. srpna 2014, č. j. 28 Co 79/2011-513, se zrušují a věc se v tomto

rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

1 636 566,20 Kč od 2. března 2002 do zaplacení (výrok pod bodem II), rozhodl o

náhradě nákladů řízení (výroky pod body III a IV) a o zaplacení soudního

poplatku (výrok pod bodem V). Soud prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli dne 30. září 1993 smlouvu o

dílo (dále jen „smlouva“ nebo „smlouva o dílo“), podle níž měl žalovaný dodat

žalobkyni projekt komplexních pozemkových úprav (dále také „KPÚ“) včetně

geodetických prací v katastrálním území O. v okrese Brno - venkov. Termín

dodání díla a platby za již zhotovené části díla byly postupně upraveny dodatky

č. 1 až č. 8. Podle odstavce 3 článku V smlouvy změněného odstavcem 5 dodatku

č. 5 byl žalovaný povinen v případě nedodržení jednotlivých termínů odevzdání

bezvadného díla a prodlení s dodávkou zaplatit žalobkyni penále ve výši 0,15 %

z ceny nedokončených prací za každý den prodlení s tím, že o penalizovanou výši

měl snížit fakturovanou částku za dílo. Žalovaný měl do 30. června 1999

odevzdat žalobkyni návrh komplexních pozemkových úprav tak, aby závěrečné

jednání proběhlo 31. července 1999, a do 1. října 1999 měl dopracovat a

zapracovat námitky do návrhu komplexních pozemkových úprav. Dopisem ze dne 3. září 2001 s účinností ke dni doručení 25. září 2001 žalobkyně odstoupila od

smlouvy z důvodu, „že urgence a reklamace týkající se díla zůstaly ze strany

žalovaného bez odezvy“. Ze znaleckého posudku Ing. Martina Bartoška soud prvního stupně zjistil, že

žádná z ucelených etap sjednaného díla nebyla provedena v úplnosti a

odpovídající kvalitě, když znalec konstatoval, že porušení povinností nastalo i

ze strany zadavatele díla. Z obou stran mělo dojít k zásadnímu podcenění

rozsahu pracnosti a časové náročnosti díla. Soud prvního stupně dále zjistil, že v průběhu doby trvání smlouvy bylo dílo

plněno a žalovaný v několika případech musel snížit fakturovanou částku o

penalizaci za pozdní či neúplné dodání konkrétní etapy díla. Smlouva o dílo byla soudem prvního stupně posouzena jako platně uzavřená podle

§ 536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obchodní

zákoník“). Ujednání o smluvní pokutě podle § 544 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964

Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) bylo posouzeno rovněž jako

platné. Soud měl dále za prokázané porušení povinností žalovaného zajištěných

smluvní pokutou, když ze strany žalovaného nedošlo ke splnění povinností

sjednaných v dodatku č. 7 v podobě předložení návrhu komplexních pozemkových

úprav v termínu do 30. června 1999 a k následnému zapracování a dopracování

námitek do návrhu v termínu do 1. října 1999. Soud neshledal důvody pro snížení

smluvní pokuty jako nepřiměřeně vysoké podle ustanovení § 301 obchodního

zákoníku, když samotná výše smluvní pokuty činila „pouze“ 55 % ročně z ceny, z

níž se počítala. Za délku prodlení způsobující nárůst smluvní pokuty do nyní

žalované výše odpovídá pouze žalovaný [soud prvního stupně v této souvislosti

odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“)

ze dne 31. srpna 2010, sp. zn.

33 Cdo 3368/2008], dohoda o smluvní pokutě je

platná (soud prvního stupně zde odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. 33 Cdo 4960/2008). Soud prvního stupně vyhověl žalobě,

když ji považoval za důvodnou v části týkající se zaplacení smluvní pokuty. Požadavek žalobkyně na úroky z prodlení z žalované částky byl s odkazem na

závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2004, sp. zn. 35 Odo

101/2002, zamítnut, jelikož soud nepovažoval za možné, aby věřitel požadoval

úroky z prodlení s platbou smluvní pokuty, pokud je povinnost ji zaplatit

vázána na prodlení. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. června 2014, č. j. 28 Co 79/2011-500, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I co do

částky 495 960,99 Kč potvrdil (výrok pod bodem I), ve výroku pod bodem I co do

částky 1 140 605,21 Kč změnil tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá (výrok

pod bodem II), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III, IV, V,

VII, VIII a IX), o zaplacení soudního poplatku žalovaným ve výši 12 470,13 Kč

(výrok pod bodem VI) a uložil Městskému soudu v Brně, aby opravil ve svém

rozsudku nesprávné datum (výrok pod bodem X). Usnesením ze dne 5. srpna 2014, č. j. 28 Co 79/2011-513, Krajský soud v Brně

zrušil svůj rozsudek ze dne 23. června 2014, č. j. 28 Co 79/2011-500, ve výroku

pod bodem VI, jímž bylo rozhodnuto o zaplacení soudního poplatku ve výši 12

470,13 Kč žalovaným. Odvolací soud posoudil předmětnou smlouvu jako smlouvu o dílo, která byla

platně uzavřena. V době uzavření smlouva netrpěla neurčitostí jejího předmětu a

nebylo v ní sjednáno plnění od počátku objektivně nemožné. Podle zjištění odvolacího soudu účastníci se ve smlouvě dohodli na předávání

díla po ucelených částech, s požadavkem potvrzení protokolu o převzetí díla bez

vad a nedodělků s tím, že dílo je dokončeno po předání všech jeho částí včetně

případného provedení zápisu do katastru nemovitostí a včetně splnění požadavků

ustanovení § 78 odst. 3 vyhlášky č. 190/1996 Sb. nebo vydání územního,

stavebního, případně kolaudačního rozhodnutí. Odvolací soud dále akcentoval skutečnost, že obchodní zákoník nestanoví pro

smlouvu o dílo písemnou formu. Z provedeného dokazování pak bylo zjištěno, že

sami účastníci do smlouvy nepojali výslovné obecné ustanovení o jejích změnách,

pouze se dohodli na tom, že před vykonáním prací nad rámec této smlouvy je

nutno předem uzavřít dodatek ke smlouvě. Strany se dohodly, že v ostatním platí

pro tento smluvní vztah ustanovení obchodního zákoníku. Před odvolacím soudem účastníci shodně tvrdili, že i přes nastalé prodlení byli

vedeni snahou, aby dílo mohlo být zhotovitelem dokončeno a předáno objednateli;

další písemný dodatek ke smlouvě však již přes tvrzenou snahu žalovaného mezi

sebou neuzavřeli. Odvolací soud zjistil, že dne 1. října 1999 proběhl na Okresním pozemkovém

úřadě Brno - venkov kontrolní den KPÚ O., při němž žalovaný uvedl, že návrh KPÚ

je téměř hotov, není však projednán s vlastníky. Na kontrolním dnu konaném dne

1.

února 2000 byli přítomní seznámeni s postupem prací s poukazem na časové

disproporce odevzdaných prací s termíny sjednanými ve smlouvě. Žalovaný uvedl,

že nevhodně stanovené termíny jsou odrazem neočekávané složitosti prací a sám

přednesl harmonogram prací, a to pro opětovné projednání návrhu se zahrnutím

potřebných změn a projednání návrhu s dotčenými orgány a organizacemi. Ze

záznamu z kontrolního dne ze dne 19. dubna 2000 vyplývá závěr o tom, že „v

průběhu jednání byl potvrzen termín odevzdání díla dne 5. června 2000“ a že

„firma Ing. P. připraví do 21. dubna 2000 seznamy vlastníků, kteří by případně

mohli nabídnout pozemky k odprodeji obci k vyřešení nedostatku půdy na návrh

společných zařízení“. Ze záznamu z kontrolního dne konaného 6. června 2000 je

patrno, že k předání návrhu KPÚ nedošlo. Žalovaný navrhl další termíny postupu

prací, přičemž dodání veškeré dokumentace mělo proběhnout do 13. července 2000

a závěrečné jednání 17. srpna 2000. Odvolací soud zaujal názor, že závěr o potvrzení termínu odevzdání díla dne 5. června 2000 při jednání v rámci kontrolního dne je projevem konsensu stran

smlouvy na něm zúčastněných majícího dopad na termíny dohodnuté v dodatku č. 8. Podle zjištění soudu žalovaný listinami ze dne 10. května 2001, ze dne 16. srpna 2001 a ze dne 14. září 2001 dokládal další dílčí předání díla, dohodnutý

schvalovací protokol, jenž by prokazoval předání a převzetí návrhu KPÚ

objednatelem, však vystaven nebyl, a to ani ke dni 25. září 2001, kdy

zhotoviteli bylo doručeno odstoupení od smlouvy objednatelem. Odvolací soud zkoumal, zda se v žalobkyní tvrzeném období žalovaný skutečně

nacházel v prodlení a z jaké částky měla být celková výše smluvní pokuty

počítána. Soud přijal závěr, že prodlení objednatele, i při jeho nedostatečné

koordinační činnosti při provádění KPÚ v k. ú. O., jež by vylučovalo prodlení

zhotovitele se splněním jeho povinnosti k předání díla v dohodnutém termínu,

dovodit nelze. Nelze rovněž přijmout závěr o následné nemožnosti plnění

zhotovitele, jež by ve smyslu ustanovení § 575 občanského zákoníku znamenala

zánik jeho povinnosti k plnění objednateli. Při určení výše smluvní pokuty za

prodlení žalovaného, v němž se nacházel po 5. červnu 2000 (od 6. června 2000)

do 25. září 2000, bylo třeba vycházet z ceny prací týkající se jak návrhu KPÚ k

vyvěšení (924 223 Kč), tak dopracování a zpracování námitek do návrhu KPÚ (462

111 Kč), vycházející ze smlouvy a jejích dodatků. Celková výše smluvní pokuty

tak za období od 6. června 2000 do 25. září 2000 činí 991 921, 98 Kč (661

281,56 Kč + 330 640,42 Kč) celkem za prodlených 477 dnů při dohodnuté sazbě

0,15 % za každý den prodlení. Podle odvolacího soudu lze moderovat podle ustanovení § 301 obchodního zákoníku

jen výslednou částku smluvní pokuty, nikoli tedy vlastní dohodnutý způsob

jejího určení. S ohledem na tento svůj závěr usoudil, že smluvní pokuta ve výši

991 921,98 Kč je vzhledem k okolnostem posuzované věci nepřiměřeně vysoká. Odvolací soud tak moderoval smluvní pokutu z její ? na výslednou částku 495

960,99 Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku pod bodem II podala

žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání žalobkyně dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963

Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přičemž se domnívá, že napadené

rozhodnutí závisí na vyřešení jedné otázky hmotného práva a jedné otázky

procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené

rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka vymezila tyto otázky:

1. Může soud nahrazovat či měnit učiněné projevy vůle účastníků

smluvního vztahu, či je jakkoli doplňovat? 2. Může odvolací soud použít moderační oprávnění, když soud prvního

stupně vyhodnotil smluvní pokutu jako přiměřenou, a zároveň samotný postup,

jakým odvolací soud moderační oprávnění uplatnil? Dovolatelka má za to, že ze zápisu z jednání z kontrolního dne je patrno, že se

jednalo o řešení dílčích problémů, a proto z něj není možno usuzovat na změnu

podmínek smlouvy o dílo. Jednalo se o jednoduchý zápis z jednání mezi

pracovníky Okresního pozemkového úřadu Brno – venkov, žalovaného, jeho

zaměstnanci, zaměstnancem žalobkyně, zaměstnancem obce O. a zástupcem sboru

zástupců vlastníků. Jednání bylo svoláno na žádost sboru zástupců vlastníků,

kteří požadovali prověřit stav projednávání návrhu KPÚ vzhledem k řadě

připomínek vlastníků. Dovolatelka je přesvědčena o tom, že Nejvyšší soud se již

ve své rozhodovací praxi zabýval otázkou interpretace obsahu právního úkonu

soudem v obchodněprávních vztazích a dospěl přitom k závěru, že interpretace

obsahu právního úkonu soudem podle § 266 obchodního zákoníku nemůže nahrazovat

či měnit již učiněné projevy vůle. Výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního

úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat. Podle dovolatelky není možné ve smyslu § 266 obchodního zákoníku výkladem soudu

dospět k něčemu jinému, než co chtěli účastníci smlouvy. Názor žalovaného je

podle dovolatelky „možno označit za shodný, když po celou dobu průběhu

smluvního vztahu a rovněž po celou dobu průběhu sporu nerozporoval datum

prodlení a ani on nechápal záznam z jednání jako změnu smlouvy o dílo“. Podle

dovolatelky interpretace obsahu právního úkonu soudem připadá v úvahu pouze u

slovy vyjádřených právních úkonů, o jejichž obsahu vznikla pochybnost, nikoli v

případě, že je právní úkon naprosto jednoznačný, určitý a jeho obsah je

nepochybný. Podle dovolatelky byl „závazným a smluvně dohodnutým termínem (ve smyslu

smlouvy o dílo) písemně smluvně zakotvený termín 1. října 1999, přičemž obě

strany i v další spolupráci pokračující po nedodržení smluveného termínu z něj

vycházely“. Odvolací soud měl podle dovolatelky pochybit, když si jednostranný úkon „tzv. do spisu“ vyhodnotil jako změnu smlouvy o dílo v termínu dodání díla, aniž by

provedl výklad předmětného smluvního ujednání za použití interpretačních

pravidel podle § 266 obchodního zákoníku, potažmo § 35 občanského zákoníku. Již

tato skutečnost (tj. nepoužití citovaných interpretačních pravidel) naplňuje

podle názoru dovolatelky dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci

podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

V souvislosti s druhou vymezenou otázkou žalobkyně uvedla, že podle Nejvyššího

soudu nelze ke skutečnostem, které nastaly po sjednání smluvní pokuty,

přihlížet při hodnocení (ne)přiměřenosti sjednané smluvní pokuty podle

ustanovení § 301 obchodního zákoníku. Dospěje-li soud k závěru, že byla

sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, přistupuje poté k posouzení, v

jakém rozsahu nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží; teprve v této fázi

rozhodování je soud povinen přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované

povinnosti, přičemž možnost soudu snížit smluvní pokutu není neomezená. V

posuzovaném případě však odvolací soud podle názoru dovolatelky nejprve

projevil úmysl moderovat minimálně z poloviny žalobkyní vyúčtovanou a po

žalovaném požadovanou smluvní pokutu bez toho, že by byly splněny podmínky, na

základě které může k moderaci smluvní pokuty ze strany soudu dojít. Dovolatelka namítla, že odvolací soud založil svou úvahu o nepřiměřeně vysoké

smluvní pokutě na posuzování odpovědnosti za vzniklý stav věci, přičemž v

podstatě pracoval s názorem, že prodlení žalovaného je zaviněno chováním obou

stran sporu, resp. že za nemožnost splnění smlouvy jsou odpovědny obě strany. Tímto se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího

soudu, podle které v obchodních vztazích nemají okolnosti vylučující

odpovědnost podle § 374 obchodního zákoníku vliv na povinnost platit smluvní

pokutu. Dovolatelka rovněž namítla, že nebyla odvolacím soudem vyzvána k vyčíslení

možné vzniklé škody (pro účely zjištění jejího nároku podle § 301 obchodního

zákoníku) a rovněž nebyla odvolacím soudem poučena ve smyslu § 118a o. s. ř. za

situace, kdy soud projevil úmysl moderovat předmětnou výši smluvní pokuty

minimálně z poloviny. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním

napadené části změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod

bodem I co do částky 1 140 605,21 Kč potvrzuje, případně, aby tento rozsudek v

napadené části a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc mu

v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl

o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném

do 31. prosince 2013 (srov. bod 2 článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se

mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a

některé další zákony – dále opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě osobou

oprávněnou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.),

posuzoval, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř.

není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti

každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže

napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí

odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§

42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu

se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje

splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatelka

domáhá.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné a je i důvodné. Podle žalobkyně se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu. Přestože dovolatelka neodkázala na spisovou značku

konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, odkázala v něm alespoň na právní

závěry judikatury Nejvyššího soudu bez uvedení konkrétních spisových značek, a

takové vymezení přípustnosti ve světle judikatury Ústavního soudu, konkrétně

nálezu Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14,

obstálo. Podle žalobkyně odvolací soud pochybil, když jednostranný právní úkon

vyhodnotil jako změnu smlouvy o dílo v termínu dodání díla, aniž by provedl

výklad předmětného smluvního ujednání za použití interpretačních pravidel podle

§ 266 obchodního zákoníku, potažmo § 35 občanského zákoníku. Dovolatelka

namítla, že není možné ve smyslu § 266 obchodního zákoníku výkladem soudu

dospět k něčemu jinému, než co chtěli účastníci smlouvy; výkladem lze pouze

zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat. Námitka dovolatelky je opodstatněná, neboť odvolací soud se odchýlil od

ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když neprovedl výklad projevu vůle

učiněného žalovaným i žalobkyní na kontrolním dnu dne 19. dubna 2000 podle

interpretačních pravidel obsažených v § 35 odst. 2 občanského zákoníku a § 266

odst. 1 až 4 obchodního zákoníku. V této souvislosti je možno odkázat například

na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98,

podle něhož ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák., které ukládá soudu, aby za

použití zákonných výkladových pravidel interpretoval právní úkon, dopadá i na

situaci, kdy výklad tohoto právního úkonu účastníky je v průběhu řízení

vzájemně odlišný, či na rozsudek ze dne 31. března 2015, sp. zn. 23 Cdo

944/2013, podle něhož „ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák. formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o

obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového

vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl)

jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí

být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu

jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti

použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmu ve struktuře celého

právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí,

jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou k

přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z

jazykového vyjádření úkonu. Výkladem tak lze zjišťovat pouze obsah právního

úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat. Při nemožnosti zjištění hlediska

subjektivního (úmysl jednajícího či jednajících), tak přichází na řadu hlediska

objektivní.

Vždy (jak hlediska subjektivní, tak objektivní) se však musí brát

náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání

o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i

následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští.“ (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, či

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007). Odvolací soud se dopustil nesprávného právního posouzení věci, a proto je

naplněn dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Podle skutkového zjištění odvolacího soudu dne 1. října 1999 proběhl na

Okresním pozemkovém úřadu Brno - venkov kontrolní den KPÚ O., při němž žalovaný

uvedl, že návrh KPÚ je téměř hotov, není však projednán s vlastníky. Na

kontrolním dnu konaném dne 1. února 2000 byli přítomní seznámeni s postupem

prací s poukazem na časové disproporce odevzdaných prací s termíny sjednanými

ve smlouvě. Žalovaný uvedl, že nevhodně stanovené termíny jsou odrazem

neočekávané složitosti prací a sám přednesl harmonogram prací, a to pro

opětovné projednání návrhu se zahrnutím potřebných změn a projednání návrhu s

dotčenými orgány a organizacemi. Ze záznamu z kontrolního dne ze dne 19. dubna

2000 vyplývá závěr o tom, že „v průběhu jednání byl potvrzen termín odevzdání

díla dne 5. června 2000“ a že „firma Ing. P. připraví do 21. dubna 2000 seznamy

vlastníků, kteří by případně mohli nabídnout pozemky k odprodeji obci k

vyřešení nedostatku půdy na návrh společných zařízení“. Ze záznamu z

kontrolního dne konaného 6. června 2000 je patrno, že k předání návrhu KPÚ

nedošlo. Žalovaný navrhl další termíny postupu prací, přičemž dodání veškeré

dokumentace mělo proběhnout do 13. července 2000 a závěrečné jednání 17. srpna

2000. Odvolací soud zaujal názor, že závěr o potvrzení termínu odevzdání díla dne 5. června 2000 při jednání v rámci kontrolního dne je projevem konsensu stran

smlouvy na něm zúčastněných majícího dopad na termíny dohodnuté v dodatku č. 8. Zdůraznil, že jednání řídil vedoucí Okresního pozemkového úřadu Brno – venkov

Ing. G., přičemž jmenovaný podepisoval předmětnou smlouvu a její dodatky. Závěr odvolacího soudu je však založen pouze na tom, při kontrolním dnu byl

potvrzen termín provedení díla dne 5. června 2000. Odvolací soud se však

nevypořádal s následujícími skutečnostmi:

Veškeré předcházející změny smlouvy o dílo byly prováděny formou číslovaných

dodatků. Původní termín provedení díla 1. října 1999 (podle skutkového zjištění

odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně) již uplynul, přičemž není zřejmé,

zda žalobkyně pouze nevzala na vědomí potvrzení termínu odevzdání díla ze

strany žalovaného, když tento termín žalovaný navrhl již v rámci kontrolního

dne konaného 1. února 2000. Již na kontrolním dni konaném dne 1. února 2000 přednesl žalovaný nový

harmonogram prací, který počítal s odevzdáním díla dne 5. června 2000. Tento

zápis však odvolací soud za změnu smlouvy nepovažoval. Kontrolní den v termínu 19. dubna 2000 byl svolán na žádost sboru zástupců

vlastníků, nikoliv z iniciativy smluvních stran.

Žalovaný námitku, že tímto zápisem došlo ke změně smlouvy, nevznesl, k tomuto

závěru dospěl odvolací soud na základě svého samostatného uvážení. Ze spisu vyplývá, že žalobkyně s tímto závěrem nesouhlasila. Ze všech těchto skutečností se podává, že jestliže odvolací soud dovodil, že

závěr o potvrzení termínu odevzdání díla dne 5. června 2000 při jednání

kontrolního dne 19. dubna 2000 je projevem konsensu stran smlouvy na něm

zúčastněných (když jednání řídil vedoucí Okresního pozemkového úřadu Brno –

venkov, přičemž osoba v tomto postavení podepisovala předmětnou smlouvu a

dodatky k ní) majícího dopad na termíny dohodnuté v dodatku č. 8, aniž by vůbec

provedl výklad projevů vůle učiněných účastníky smlouvy na kontrolním dnu,

učinil tak nesprávně. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že odvolací soud

nevyslovil přímo závěr o změně smlouvy, z kontextu odůvodnění jeho rozhodnutí

se však takový závěr podává. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustné také pro druhou dovolatelkou vymezenou

právní otázku, která byla v textu dovolání konkretizována jako odchýlení se

soudu při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty a její následné moderace od

podmínek uvedených v § 301 obchodního zákoníku a od ustálené rozhodovací praxe

Nejvyššího soudu. Dovolatelka namítla, že moderovat smluvní pokutu v režimu obchodního zákoníku

lze pouze za podmínek uvedených v § 301 obchodního zákoníku. Uvedla, že ve

světle dosavadní judikatury Nejvyššího soudu je třeba moderační právo soudu

vykládat tak, že k němu lze přistoupit až v případě, kdy jsou splněny

judikatorně stanovené tři podmínky, a teprve poté je možné podle uvážení soudu

přiměřeně smluvní pokutu moderovat. Podle názoru dovolatelky v posuzovaném

případě však odvolací soud založil svoji úvahu o nepřiměřeně vysoké smluvní

pokutě na posuzování odpovědnosti za vzniklý stav věci, přičemž v podstatě

pracoval s názorem, že prodlení žalovaného je zaviněno chováním obou stran

sporu, resp. že za nemožnost splnění smlouvy jsou odpovědny obě strany. Dovolatelka zastává názor, že teprve poté, kdy soud dospěje k závěru o

nepřiměřenosti smluvní pokuty, posoudí, zda použije své moderační právo, či

nikoliv. Podle ustanovení § 301 obchodního zákoníku může soud nepřiměřeně vysokou

smluvní pokutu snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované

povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením

smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody

vzniklé později je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty podle § 373 a

násl. obchodního zákoníku. Nejvyšší soud dovodil v rozsudku ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo

400/2004, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále jen „Soubor“)

pod číslem C 3213, svazek CD-2 (srov. shodně např. rozsudek ze dne 26. května

2009, sp. zn. 23 Cdo 485/2009, a rozsudek ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 32 Cdo

529/2001, oba in www.nsoud.cz), že pro posouzení, zda byla sjednána nepřiměřeně

vysoká smluvní pokuta, zákon žádná kritéria nestanoví a závěr o této otázce je

tedy věcí volného uvážení soudu.

Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní

pokuty proto závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech,

které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly, a na okolnostech, které

je provázely. Ustanovení § 301 obch. zák. tak co do způsobu vymezení kriterií

pro hodnocení (ne)přiměřenosti smluvní pokuty patří k normám s relativně

neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého

uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze

širokého předem neomezeného okruhu okolností (k těmto normám srov. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný v

Souboru pod číslem C 2084, svazek 26). Úvahy o nepřiměřenosti sjednané smluvní

pokuty se však logicky (z povahy věci) mohou upínat toliko k těm okolnostem,

které tu byly v době jejího sjednání; otázku, zda byla smluvní pokuta sjednána

v (ne)přiměřené výši, nelze posuzovat z pohledu skutečností, které nastaly až

poté, co byla smluvní pokuta v určité výši (přiměřené či nepřiměřené) sjednána. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již vysvětlil, že na nepřiměřenost

smluvní pokuty sjednané formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku

nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s

tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou sjednanou sazbu (v poměrech

obchodních závazkových vztahů srov. např. rozsudek ze dne 24. února 2009, sp. zn. 23 Cdo 4784/2008, uveřejněný v Souboru pod číslem C 7187, svazek

CD-10/2009). Ke skutečnostem, které nastaly po sjednání smluvní pokuty, tedy též k důvodům,

pro něž došlo k prodlení s plněním zajištěného závazku, k okolnostem, za nichž

se tak stalo, a ke skutečnostem, které ovlivnily dobu trvání prodlení, proto

při hodnocení (ne)přiměřenosti sjednané smluvní pokuty podle ustanovení § 301

obch. zák. přihlížet nelze. Skutečnosti, k nimž došlo až následně, by mohly –

podle své povahy - vést toliko k závěru, že uplatnění práva na smluvní pokutu

je (zcela či zčásti) výkonem práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního

styku, jenž podle ustanovení § 265 obch. zák. nepožívá právní ochrany (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2009, sp. zn. 32 Cdo

1281/2008, uveřejněného pod číslem 17/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek ke vztahu § 301 obch. zák. a § 265 obch. zák.). V této souvislosti

Nejvyšší soud podotýká, že odvolací soud dospěl k závěru, že ze strany

žalobkyně nejde o šikanózní výkon práva, jenž by nepožíval ve smyslu § 265

obch. zák. právní ochrany. Odvolací soud nezdůvodnil, proč je tato smluvní pokuta nepřiměřená, když pouze

uvedl, že svůj závěr činí vzhledem k okolnostem posuzované věci, aniž by tyto

okolnosti popsal a zhodnotil, když jimi rozuměl zřejmě důvody, pro něž došlo k

prodlení s plněním zajištěného závazku, což je v rozporu se shora uvedeným

závěrem. Navíc je třeba zdůraznit, že pokud by prodlení žalovaného s provedením

díla bylo způsobeno prodlením žalobkyně, nedostal by se žalovaný do prodlení a

žalobkyni by nevzniklo právo na smluvní pokutu. Tato skutečnost by však nebyla

důvod pro moderaci této smluvní pokuty.

Odvolací soud nicméně dovodil, že k

takovému prodlení objednatele v daném případě nedošlo. Na nepřiměřenost výše smluvní pokuty pak odvolací soud usuzoval pouze z její

celkové výše, aniž by posuzoval přiměřenost denní sazby smluvní pokuty. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy i v této otázce nesprávné. Dovolatelkou položená otázka dále směřovala k tomu, zda může odvolací soud

použít moderační oprávnění, když soud prvního stupně vyhodnotil smluvní pokutu

jako přiměřenou. Použití moderačního oprávnění je otázkou právní, kterou je

odvolací soud oprávněn posoudit jinak než soud prvního stupně. Jestliže tedy

odvolací soud dospěje k jinému závěru než soud prvního stupně, tedy že sjednaná

smluvní pokuta je nepřiměřená, je oprávněn využít svého moderačního oprávnění

podle ustanovení § 301 obchodního zákoníku a výslednou částku odpovídající

smluvní pokutě přiměřeně snížit. Odvolací soud pouze v režimu neúplné apelace

nemůže přihlédnout k nepřípustně tvrzeným novým skutečnostem, resp. k

nepřípustně označeným novým důkazům. Ke třetí dovolatelkou uvedené námitce Nejvyšší soud poznamenává, že odvolací

soud netvrdil, že by povinnost platit smluvní pokutu závisela na tom, zda

povinný porušení povinnosti zajištění smluvní pokutou zavinil či nikoliv. Odvolací soud naopak ve svém rozsudku přijal závěr, že ze zjištěných

skutečností, prodlení objednatele, i při jeho nedostatečné koordinační činnosti

při provádění KPÚ v k. ú. O., jež by vylučovalo prodlení zhotovitele se

splněním jeho povinnosti k předání díla v dohodnutém termínu, dovodit nelze. S přihlédnutím k výše uvedeným závěrům bylo nadbytečné, aby se dovolací soud

zabýval i ostatními dovolacími námitkami žalobkyně. S ohledem na shora učiněné závěry Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve

výroku pod bodem II a v závislých výrocích pod body III až IX [§ 242 odst. 2

písm. b) o. s. ř.] a závislé usnesení ze dne 5. srpna 2014, č. j. 28 Co

79/2011-513, podle ustanovení § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil a věc mu v

tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém

rozhodnutí o věci. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.