32 Cdo 3616/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v
právní věci žalobkyně Š. W., zastoupené JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem,
se sídlem v Opavě, Hauerova 3, PSČ 746 01, proti žalovanému R. P., zastoupenému
Jiřím Matějíčkem, advokátem, se sídlem v Přerově, Jiráskova 9, PSČ 750 00, o
zaplacení částky 517.908,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši
3,545.080,26 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 Cm 83/2001,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27.
listopadu 2008, č. j. 5 Cmo 236/2008-265, ve znění usnesení ze dne 17. března
2009, č. j. 5 Cmo 236/2008-281, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. listopadu 2008, č. j. 5 Cmo
236/2008-265, ve znění usnesení ze dne 17. března 2009, č. j. 5 Cmo
236/2008-281, se ve výrocích II., IV. a ve výroku o povinnosti žalobkyně
zaplatit soudní poplatek za odvolací řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc
vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. listopadu 2007, č. j. 17 Cm
83/2001-209, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 517.908,- Kč se 7,5%
úrokem z prodlení od 29. května 2000 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši
3,545.080,26 Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem
zastavil odvolací řízení o zaplacení částky 500.000,- Kč (ke zpětvzetí odvolání
žalovaným v tomto rozsahu - první výrok), změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že žalobu o zaplacení 7,5% úroku z prodlení z částky 517.908,- Kč od 29. května 2000 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 3,545.080,26 Kč zamítl (druhý
výrok), ve zbývající části výrok I. potvrdil (třetí výrok) a rozhodl o
nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (čtvrtý výrok). Usnesením ze
dne 17. března 2009, č. j. 5 Cmo 236/2008-281, uložil žalobkyni zaplatit soudní
poplatek za odvolací řízení. Odvolací soud po částečném opakování dokazování vyšel z toho, že původní
žalobkyně První česká záložna, spořitelní a úvěrní družstvo (dále jen
„záložna“) uzavřela se žalovaným 28. března 2000 smlouvu o úvěru (dále jen
„smlouva o úvěru“) podle ustanovení § 497 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jejíž součástí bylo prohlášení žalobkyně jako ručitelky, že v případě
porušení podmínek dohodnutých smlouvou přebírá veškeré závazky dlužníka ze
smlouvy vyplývající, a do dvou dnů po vyzvání věřitelem zaplatí celou dlužnou
částku. Úvěr ve výši 450.000,- Kč byl žalovanému poskytnut, nebyl řádně
splácen. Ve smlouvě o úvěru byla sjednána smluvní pokuta, jejíž výše vzhledem k
době neplnění povinnosti splácet úvěr byla vyčíslena na 3,545.080,26 Kč. Poté, kdy na původní žalobkyni byl prohlášen konkurs (24. května 2002)
správkyně konkursní podstaty záložny kupní smlouvou ze 4. května 2004 převedla
pohledávku ze smlouvy o úvěru za žalovaným ve výši 450.000,- Kč se smluvním
úrokem 67.908,- Kč, dalším příslušenstvím a smluvní pokutou na společnost
INDUSTRADE, s.r.o. Smlouvou o postoupení pohledávky z 9. června 2004 postoupila
společnost INDUSTRADE, s.r.o. pohledávku ze smlouvy o úvěru za žalovaným
žalobkyni za úplatu 500.000,- Kč. Pohledávku tvoří nesplacená jistina úvěru,
smluvní úrok, smluvní pokuta a zákonný úrok z prodlení. Odvolací soud považoval ujednání o smluvní pokutě za platné, nesouhlasil však
se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož má žalobkyně právo na zaplacení
smluvní pokuty a úroků z prodlení. Žalobkyně získala pohledávku za žalovaným
smlouvou o postoupení pohledávky; tím zanikl její ručitelský závazek splynutím
podle ustanovení § 584 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Přestože se
žalobkyně ve smlouvě o úvěru zavázala, že v případě neplnění povinností z této
smlouvy žalovaným uhradí do dvou dnů vzniklý dluh, neučinila tak, naopak
nesplněním ručitelského závazku přispěla ke vzniku smluvní pokuty v žalované
částce a ke vzniku povinnosti zaplatit úroky z prodlení. Své povinnosti uhradit
dluh se pak zbavila uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky.
Za této situace
je jednání žalobkyně v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, neboť
závazky ze smluv se mají plnit, a proto takovému nároku nenáleží právní ochrana
ve smyslu ustanovení § 265 obch. zák. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalobkyně
dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a namítajíc, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož je její
jednání, spočívající v nesplnění ručitelského závazku a následném získání
pohledávky vůči žalovanému smlouvou o postoupení pohledávky, v rozporu s
poctivým obchodním stykem. Namítá, že takové posouzení nemá žádnou zákonnou
oporu, a je tudíž nesprávné. Byl to totiž především žalovaný, který jako
dlužník nesplněním svého závazku ze smlouvy o úvěru zavinil vznik smluvní
pokuty a úroků z prodlení. Žalobkyně za tento závazek pouze ručila a obsah
ujednání o smluvní pokutě nemohla ovlivnit. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a v tomto
rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění
účinném do 30. června 2009.
Dovolání je přípustné, protože je jím napaden rozsudek odvolacího soudu v
části, kterou bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř.], a je i důvodné.
S ohledem na přípustnost dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení
netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání
uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného
dovolání z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), v
dovolání nejsou namítány a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Dovolací soud poté přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o.
s. ř.) co do správnosti právního posouzení věci.
Posoudit, zda napadený rozsudek se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu je
správný, znamená v projednávané věci přezkoumat z pohledu dovolacích námitek
správnost závěru odvolacího soudu, že výkon práva žalobkyně na zaplacení
smluvní pokuty a úroků z prodlení vyplývající ze smlouvy o úvěru, které
žalobkyně nabyla smlouvou o postoupení pohledávky, čímž došlo ke splynutí práva
věřitele na plnění vůči ručiteli a závazku ručitele vůči věřiteli podle
ustanovení § 584 obč. zák., je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku
a s ohledem na ustanovení § 265 obch. zák. nepožívá právní ochrany.
Podle ustanovení § 584 obč. zák. jestliže splyne jakýmkoli způsobem právo s
povinností (závazkem) v jedné osobě, zanikne právo i povinnost (závazek),
nestanoví-li zákon jinak.
Z ustanovení § 265 obch. zák. vyplývá, že výkon práva, který je v rozporu se
zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.
Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003,
uzavřel, že ustanovení § 265 obch. zák. předpokládá, že účastník obchodně
právního vztahu nesmí překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého
obchodního styku při prosazování svých zájmů, a tudíž nesmí zneužít práv, která
mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla (obdobně srov. rozhodnutí ze
dne 1. února 2005, sp. zn. 32 Odo 731/2004 a rozhodnutí ze dne 16. února 2005,
sp. zn. 32 Odo 487/2004). Korektiv zásadami poctivého obchodního styku má být
poslední možností (ultima ratio), jak - ve výjimečných případech - zmírnit či
odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání
uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým. Ustanovení § 265 obch. zák.
tak je třeba vnímat jako příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s ekvitou
(srov. závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu ze dne 6. září 2005, sp. zn.
I. ÚS 643/2004).
Ve světle těchto závěrů se dovolací soud neztotožňuje se názorem odvolacího
soudu, že na uplatnění nároku dovolatelky je možné nazírat jako na jednání -
výjimečným způsobem - zneužívající (šikanující), a proto odporující poctivému
obchodnímu styku (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna
2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007).
Odvolací soud spatřuje rozpor požadavku dovolatelky na zaplacení smluvní pokuty
a úroků z prodlení v tom, že dovolatelka sama přispěla nesplněním ručitelského
závazku ke vzniku smluvní pokuty a úroků z prodlení a že se své povinnosti
uhradit dluh následně zbavila uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky, čímž
její ručitelský závazek zanikl splynutím a ona sama se stala věřitelkou
žalovaného. Podle názoru Nejvyššího soudu, tyto důvody - samy o sobě -
nepostačují pro závěr o rozporu jednání dovolatelky s poctivým obchodním
stykem, když z nich samotných jednotlivě, ani v souhrnu není možné dovodit
závěr o zneužití práva dovolatelkou (či o šikaně žalovaného), nebo o extrémní
nespravedlnosti v případě přiznání žalovaného nároku, resp. jeho zbylé části.
Odvolací soud pominul, že dovolatelka jako ručitelka se ve smlouvě o úvěru
zavázala, že v případě neplnění povinností z této smlouvy žalovaným uhradí
vzniklý dluh, nikoliv dlužníkovi, ale věřiteli, takže uzavřením smlouvy o
postoupení pohledávky s předchozím věřitelem se žádné povinnosti ve vztahu k
dlužníkovi nezbavila ani zbavit nemohla, protože takovou povinnost neměla.
Především však povinnost splnit závazek ze smlouvy o úvěru, a tedy dostát
zásadě, že smlouvy mají být plněny, má dlužník.
Závěr odvolacího soudu pak neobstojí rovněž z toho důvodu, že považoval pro
posouzení výkonu práva dovolatelky za rozpornou se zásadami poctivého
obchodního styku tu skutečnost, že dovolatelka sama z titulu ručitelského
závazku neplnila a přispěla ke vzniku smluvní pokuty v žalované výši a ke
vzniku povinnosti zaplatit úroky z prodlení, aniž by se zabýval zjištěním, zda
jí věřitelem bylo oznámeno neplnění závazku dlužníkem, a zda a kdy byla vyzvána
k zaplacení dluhu.
Právní posouzení věci odvolacím soudem proto správné není a dovolací důvod
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je dán. Nejvyšší soud proto,
aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek
odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu, tedy v zamítavém výroku ve věci
samé (a v závislém výroku o nákladech řízení a o povinnosti zaplatit soudní
poplatek za odvolání) v souladu s ustanovením § 243b odst. 2 a odst. 3 o. s. ř.
zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v
novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 9. srpna 2011
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu