U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D. v právní věci žalobce L. K., zastoupeného JUDr. Ladislavem Piterkou,
advokátem se sídlem Ostrava – Vítkovice, Ruská 2887/101, proti žalované Ing. M.
F., zastoupené JUDr. Zdeňkou Friedelovou, advokátkou se sídlem Ostrava –
Hrabová, Místecká 329/258, o zaplacení 120 866 Kč příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 Cm 65/2013, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. září 2014, č. j. 4 Cmo
170/2014-111, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 7 550 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její
právní zástupkyně JUDr. Zdeňky Friedelové, advokátky se sídlem Ostrava –
Hrabová, Místecká 329/258.
120 866 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobce nemá nárok na
zaplacení požadované částky z titulu náhrady škody, za kterou podle tvrzení
žalobce odpovídá žalovaná, jako jeho daňová poradkyně. Pokud žalobce tvrdil, že
mu žalovaná způsobila škodu tím, že neupozornila žalobce na nedostatky ve
vedení účetnictví (nesprávné zaúčtování na účtu č. 602), kdy důsledkem toho
bylo, že musel zaplatit po daňové kontrole doměřenou daň finančním úřadem
společně s úroky z prodlení a penále, oba soudy učinily závěr, že povinností
žalované podle uzavřené mandátní smlouvy ze dne 30. 3. 2007 bylo poskytnout
žalobci daňové poradenství a zpracovat daňové přiznání k dani z příjmu
fyzických osob za rok 2006, nikoliv upozorňovat žalobce na nedostatky ve vedení
účetnictví, které žalovaná nevedla, a kontrolovat účetnictví žalobce. Oba soudy
shodně uzavřely, že žalovaná, jako daňový poradce, nepochybila při vypracování
daňového přiznání za rok 2006, když neupozornila na nesprávné zaúčtování, které
činila účetní žalobce a částku zaúčtovala do roku 2007. V souvislosti s žalobcem tvrzeným vznikem škody oba soudy zároveň dospěly k
závěru, že žalovaná neporušila ani zákonné povinnosti daňového poradce vymezené
v § 6 odst. 1 zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství, ve znění platném v
rozhodném znění. Žalobce neprokázal existenci příčinné souvislosti mezi
tvrzeným vznikem škody a porušením povinnosti žalované, jestliže ke škodě došlo
v příčinné souvislosti s nesprávně vedeným účetnictvím, nesprávným zaúčtováním
zádržného z určitých faktur, kdy vedení účetnictví ani jeho kontrola nebyla
předmětem mandátní smlouvy uzavřené mezi účastníky. Odvolací soud konstatoval,
že na tomto závěru nemůže změnit nic ani okolnost, že se žalovaná se dopisem ze
dne 25. 3. 2011 obrátila na pojišťovnu s žádostí o plnění z pojistné smlouvy,
která za ni část žalobcem požadované škody uhradila a že žalovaná sama žalobci
uhradila částku 2 500 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že tímto plněním
nedošlo k uznání závazku podle § 407 odst. 3 obchodního zákoníku (dále jen
„obch. zák.“), neboť z plnění, které bylo žalovanou poskytnuto, neplynulo, že
by žalovaná uznala zbytek žalobcem tvrzeného závazku k náhradě škody. Zároveň
odvolací soud dospěl k závěru, že k uznání závazku nedošlo ani podle § 323
odst. 1 obch. zák., neboť žalobce netvrdil a ani neprokázal, že by žalovaná ve
vztahu k němu konkrétním písemným způsobem uznala, že žalobci z titulu náhrady
škody dluží nějakou konkrétní částku. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním s tím, že považuje dovolání
za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, a že odvolací soud se v
napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené procesní judikatury dovolacího soudu. Za neřešené otázky dovolatel považuje:
1) Zda povinnost daňového poradce podle § 6 zákona č. 523/1992 Sb.
zahrnuje při zpracování daňového přiznání i základní kontrolu předložených
účetních dokladů a v případě, že daňový poradce nesprávně zpracuje daňové
přiznání na základě předloženého účetnictví, aniž by zohlednil zjevnou chybu v
předložených účetních dokladech, je dána jeho odpovědnost za škodu. 2) Zda v případě, že dlužník uzná závazek podle § 323 odst. 1 obch. zák. vůči svému pojistiteli, v případě, kdy pojistitel odpovědnost pojištěného
shledá, má účinky uznání závazku i vůči věřiteli. 3) Zda v případě, že dlužník dobrovolně plní věřiteli část škody z
důvodu, že má za to, že k vyšší úhradě není povinen, má toto plnění vůči
věřiteli účinky uznání závazku podle § 323 odst. 1 obch. zák. ve vztahu k
základu nároku, tj. samotné odpovědnosti za škodu. Dovolatel dále přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozhodnutí
Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 28. 6. 2012,
sp. zn. 25 Cdo 3186/2010, v němž se Nejvyšší soud vyjádřil k podmínkám
odpovědnosti za škodu způsobenou daňovým poradcem. Dovolatel má dále za to, že odvolací soud se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, které stanovuje povinnost
řádně odůvodnit zamítnutí důkazního návrhu. Dovolatel v souvislosti se závěry
tohoto rozhodnutí namítá, že odvolací soud se nezabýval námitkami odvolatele,
že soud prvního stupně řádně neodůvodnil zamítnutí důkazního návrhu, a
nezabýval se skutečností, že řízení je zatíženo vadou, v čemž spatřuje porušení
jeho práva na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu, že dovolatel je přesvědčen, že byly naplněny jednotlivé
předpoklady odpovědnosti za škodu žalované, jako jeho daňové poradkyně, a že
jednání žalované vůči němu má účinky uznání dluhu podle § 323 odst. 1 obch. zák., navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. V podaném vyjádření k dovolání navrhla žalovaná odmítnutí dovolání, neboť má za
to, že dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu
s ustálenou judikaturou a není třeba řešit žádnou otázku hmotného práva, která
dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Upozorňuje, že podle
§ 6 odst. 7 zákona o daňovém poradenství (v tehdy platném znění) odpovídá
daňový poradce klientovi za škodu, která mu v souvislosti s výkonem daňového
poradenství vznikla, pokud ji způsobil daňový poradce, jeho zástupce nebo
pracovník. Daňový poradce se odpovědnosti zprostí, prokáže-li, že škodě nemohl
zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat. V dané
věci však ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobcem tvrzená škoda nevznikla v
příčinné souvislosti s nesprávně zpracovaným daňovým přiznáním, ale v
souvislosti s nesprávným vedením účetnictví, kdy podle zákona a ani podle
smlouvy uzavřené mezi účastníky nebylo povinností žalované upozorňovat žalobce
na nedostatky ve vedení účetnictví. Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s.
ř.“),
ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatelem položená první otázka k řešení
dovolacím soudem je založena na vlastním skutkovém zjištění, na němž však
rozhodnutí odvolacího soudu nebylo založeno, proto není položením takové otázky
splněn předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., podle něhož je
dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena. Soudy nezaložily své rozhodnutí na skutkovém závěru o zjevné
chybě v předložených dokladech, z čehož dovolatel vychází v otázce položené k
řešení dovolacím soudem. Soudy založily své právní posouzení o nesplnění
předpokladů odpovědnosti žalované za škodu na skutkovém závěru, že žalovaná,
jako daňový poradce, nepochybila při vypracování daňového přiznání za rok 2006,
neupozornila-li na nesprávné zaúčtování, které činila účetní žalobce, a částku
zaúčtovala do roku 2007.
Pokud se týče dovolatelem položené druhé a třetí otázky, nelze dovodit, že by
tyto otázky ohledně uznání dluhu vůči věřiteli nebyly rozhodovací praxí
dovolacího soudu řešeny. Nejvyšší soud již několikrát dovodil (srov. např.
rozhodnutí ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 1297/2004, publikované ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 101/2007, či pozdější rozhodnutí
ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 63/2012, publikované na www.nsoud.cz), že
písemné uznání peněžitého závazku podle ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák. je
jednostranným právním úkonem dlužníka adresovaným věřiteli. Ze skutkových
zjištění odvolacího soudu nevyplývá, že by byl učiněn žalovanou vůči žalobci,
jako případnému věřiteli, právní úkon směřující k uznání závazku. Odvolací soud
tedy správně dovodil, že dopis žalované adresovaný pojišťovně, která není v
tomto sporu dlužníkem, nemůže splňovat náležitosti uznání závazku podle § 323
obch. zák. Pokud žalovaná žalobci uhradila částku 2 500 Kč, odvolací soud ve
shodě se soudem prvního stupně z okolností plnění nedovodil, že by žalovaná
tímto plnění uznala vůči žalobci nějaký svůj závazek. Skutkové okolnosti uznání
závazku není možno v dovolacím řízení přezkoumávat, neboť ty dovolacímu
přezkumu podle občanského soudního řádu nepodléhají.
Má-li dovolatel za to, že dovolání je přípustné proto, že se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže v rozhodnutí
ve věci nezohlednil závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp.
zn. 25 Cdo 3186/2010, v němž byla řešena odpovědnost za škodu způsobenou
daňovým poradcem, není možno dovolateli v tomto směru přisvědčit, neboť v dané
věci odvolací soud respektoval závěry uvedeného rozhodnutí, v němž Nejvyšší
soud dovodil, že splnění předpokladů odpovědnosti za škodu daňového poradce
musí být v řízení jednoznačně zjištěno. V dané věci odvolací soud zkoumal
předpoklady odpovědnosti žalované (daňové poradkyně) za škodu a dospěl ve shodě
se soudem prvního stupně k závěru, že není naplněn jeden ze základních
předpokladů odpovědnosti žalované za škodu, nebylo-li zjištěno porušení smluvní
ani zákonné povinnosti žalované při plnění povinností žalované, jako daňové
poradkyně, a nebyl naplněn ani další předpoklad odpovědnosti za škodu, tj.
existence příčinné souvislosti mezi žalobcem tvrzenou škodou a porušením
povinnosti žalované, dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalovaná, jako daňový
poradce, nepochybila při vypracování daňového přiznání za rok 2006.
Má-li dovolatel za to, že odvolací soud se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, které stanovuje povinnost
řádně odůvodnit zamítnutí důkazního návrhu, a to s námitkou že odvolací soud
neřešil vadný postup soudu prvního stupně, který řádně neodůvodnil zamítnutí
důkazního návrhu, ve skutečnosti tím uplatňuje námitku, že řízení je zatíženo
vadou. Nutno konstatovat, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou
založit námitky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy námitky týkající
se vad řízení, které dovolatel spatřuje ve vadném postupu odvolacího soudu.
Těmito námitkami navíc nebyl uplatněn možný dovolací důvod uvedený v § 241a
odst. 1 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že dovolání
žalobce není podle § 237 o. s. ř. přípustné a podle ustanovení § 243c odst. 1
věty první o. s. ř. jej odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. května 2015
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu