23 Cdo 3192/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce
J. M., zastoupeného JUDr. O. G., advokátem, proti žalované S. D. a. s. o
zaplacení částky 139.355,- Kč s příslušenstvím a částky 73.444,- Kč, vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 Cm 121/99, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. února 2007, č. j. 1 Cmo
158/2006-169, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. února
2007, č. j. 1 Cmo 158/2006-169, v části výroku pod bodem I, jíž byl potvrzen
rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. srpna 2002, č. j. 2 Cm 121/99-81,
ve výroku pod bodem III o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 73.444,- Kč, se
odmítá.
II. Ve zbývající části výroku pod bodem I, jíž byl potvrzen rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. srpna 2002, č. j. 2 Cm 121/99-81, ve
výroku pod bodem II o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 120.000,- Kč s úroky
z prodlení, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení pod body II a III se
rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. února 2007, č. j. 1 Cmo
158/2006-169, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. srpna 2002, č. j. 2 Cm 121/99-81,
uložil právní předchůdkyni žalované zaplatit žalobci částku 19.355,- Kč se 14,5
% úrokem z prodlení p. a. od 13. 1. 1996 do zaplacení (výrok pod bodem I),
zamítl žalobu ohledně částky 40.000,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 27. 2.
1996 do zaplacení, částky 40.000,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 2. 3. 1996
do zaplacení, částky 40.000,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 2. 4. 1996 do
zaplacení a dalšího 2,5 % úroku z prodlení z částky 19.355,- Kč od 13. 1. 1996
do zaplacení (výrok pod bodem II), zamítl žalobu o zaplacení částky
73.444,- Kč (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod
bodem IV). Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že
žalobce uzavřel s právní předchůdkyní žalované smlouvu podle ustanovení § 754
občanského zákoníku (dále též jen „ObčZ“) o poskytnutí přechodného ubytování
jejím zaměstnancům ve svém ubytovacím zařízení, uzavření smlouvy v písemné
formě však neprokázal, neboť nepředložil důkaz o tom, že vrátil právní
předchůdkyni žalované podepsané vyhotovení smlouvy ze dne 10. 7. 1995;
neprokázal tudíž, že závazkový vztah byl založen na dobu určitou do 31. 12.
1997. Smluvní vztah mezi těmito stranami vznikl podle závěru soudu prvního
stupně konkludentně, neboť (jak tento soud uvedl) podstatnou částí smlouvy je
ujednání o předmětu ubytování, doba být dohodnuta může a nemusí a trvání
ubytování se řídí okolnostmi spojenými s účelem ubytování a (cena?) je dána
cenou v ubytovacím řádu. Zjištění, že k předání klíčů od ubytovacího zařízení
došlo až dne 2. 5. 1996, soud prvního stupně vyhodnotil jako právně nevýznamné
a na základě toho, že žalobce neprokázal ubytování zaměstnanců právní
předchůdkyně žalované v době po 16. 1. 1996, uzavřel, že závazkový vztah
netrval do 30. 4. 1996, nýbrž jen do 16. 1. 1996. Vycházeje z toho, že sjednaná
cena činila paušální částku 40.000,- Kč měsíčně, pak dovodil, že žalobce má na
nárok za zaplacení ceny za ubytování do 31. 1. 1996, a to ve výši 19.355,- Kč,
jež představuje rozdíl mezi částkou 20.645,- Kč, kterou právní předchůdkyně
zaplatila žalobci za měsíc leden 1996, a sjednanou cenou. Uzavřel dále, že
nárok na smluvní pokutu žalobci nevznikl, neboť smluvní pokutu lze podle
ustanovení § 544 odst. 2 ObčZ sjednat jen písemně.
K odvolání obou stran Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. května 2004,
č. j. 2 Cmo 547/2002-118, rozsudek soudu prvního stupně ohledně úroků z
prodlení ve výši 2,5 % z částky 19.355,- Kč od 13. 1. 1996 do zaplacení, z
částky 40.000,- Kč od 27. 2. 1996 do zaplacení, z částky 40.000,- Kč od 2. 3.
1996 do zaplacení a z částky 40.000,- Kč od 2. 4. 1996 do zaplacení v důsledku
částečného zpětvzetí žaloby zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok pod
bodem I), výroky rozsudku soudu prvního stupně pod body II a III změnil tak, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 193.444,- Kč se 14,5 % úrokem z
prodlení z částky 40.000,- Kč od 27. 2. 1996 do zaplacení, z částky 40.000,- Kč
od 2. 3. 1996 do zaplacení a z částky 40.000,- Kč od 2. 4. 1996 do zaplacení
(výrok pod bodem II) a výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I potvrdil
(výrok pod bodem III). Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že
písemná smlouva o ubytování ke dni 10. 7. 1995 uzavřena byla, a to na základě
úvahy, že předložený originál smlouvy je podepsán oběma stranami, že strany se
ve smlouvě dohodly, že smlouva nabývá platnosti dnem podpisu, aniž bylo třeba
provádět zpětné doručení smlouvy protistraně, že žalovaná neprokázala
oprávněnost námitky, že její právní předchůdkyně od žalobce jím podepsanou
smlouvu neobdržela, a že ostatně podle ustanovení § 46 odst. 2 ObčZ stačí,
byl-li písemný návrh smlouvy písemně přijat, to znamená podepsán protistranou,
a zpětné doručení podepsané smlouvy právní předchůdkyni žalované nebylo tedy
podmínkou její platnosti.
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“)
rozsudkem ze dne 30. května 2006, sp. zn. 32 Odo 963/2004, rozsudek odvolacího
soudu v napadených výrocích pod body II a IV zrušil a věc v tomto rozsahu
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Vyložil, že z kogentních ustanovení §
44 odst. 1, § 43c odst. 2 a § 45 odst. 1 ObčZ vyplývá, že včasné přijetí návrhu
smlouvy se stává perfektním a smlouva je uzavřena až okamžikem, kdy vyjádření
souhlasu s obsahem návrhu smlouvy dojde navrhovateli; vůči nepřítomné osobě
projev vůle působí od okamžiku, kdy jí dojde. Právní posouzení odvolacího
soudu, že smlouva platně vznikla, aniž je nutno zkoumat, zda se vyjádření
souhlasu žalobce s návrhem smlouvy dostalo do sféry dispozice právní
předchůdkyně žalované, proto dovolací soud posoudil jako nesprávné. Odvolacímu
soudu vytkl (mimo jiné) též chybný závěr o důkazním břemenu, neboť tvrdil - li
žalobce, že k uzavření smlouvy o ubytování došlo v písemné formě, byl to on, na
kom leželo důkazní břemeno stran prokázání této skutečnosti, včetně toho, že
došlo k účinnému přijetí návrhu smlouvy.
Vrchní soud v Olomouci nato rozhodl ve věci znovu rozsudkem ze dne 21. února
2007, č. j. 1 Cmo 158/2006-169, jímž rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve
výrocích pod body II a III, jimiž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky
193.444,- Kč s 14,5 % úrokem z prodlení z částky 40.000,- Kč od 27. 2. 1996 do
zaplacení, z částky 40.000,- Kč od 2. 3. 1996 do zaplacení a z částky 40.000,-
Kč od 2. 4. 1996 do zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body II a III). Odvolací soud se
ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobce neprokázal, že se jeho souhlas s
návrhem písemné smlouvy o ubytování ze dne 10. 7. 1995 dostal do dispozice
právní předchůdkyně žalované, a proto s odkazem na závazný právní názor
vyslovený dovolacím soudem posoudil jako správný závěr soudu prvního stupně, že
žalobce neprokázal, že mu vznikl nárok na zaplacení ceny za ubytování za období
od 1. 2. do 30. 4. 1996 a nárok na zaplacení smluvní pokuty.
Tento rozsudek odvolacího soudu, a to ve všech jeho výrocích, napadl žalobce
dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jehož důvodnost spatřoval
v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci /
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř./. Nesprávné právní
posouzení věci odvolacím soudem dovolatel shledává
a) v aplikaci norem občanského zákoníku o uzavření smlouvy na základě
skutkových zjištění, na kterých soud prvního stupně své rozhodnutí nezaložil,
neboť to je založeno na zjištění, že tu nebylo ani písemného návrhu smlouvy,
který by došel žalobci, ani písemného přijetí tohoto návrhu, které by došlo
právní předchůdkyni žalované,
b) v závěru o neexistenci smlouvy pro nepřijetí návrhu na její uzavření za
situace, kdy byla prokázána existence listiny o smlouvě opatřené podpisy obou
stran, jakož i to, že smluvní strany podle obsahu této listiny ve svých
vztazích postupovaly, a v absenci posouzení této listiny z hlediska rozdílu
mezi předložením návrhu smlouvy jako právním úkonem ve smyslu § 43a ObčZ a
zasláním písemného vyhotovení smlouvy jakožto technickým úkonem, jímž se pouze
naplňuje písemná forma smlouvy, neboť text smlouvy ze dne 10. 7. 1995 zachycuje
v písemné formě práva a povinnosti dohodnuté již ode dne 1. 7. 1995,
c) v opomenutí, že návrh smlouvy lze přijmout také jednáním (v posuzované věci
poskytováním služeb za navržených smluvních podmínek) a že písemné přijetí
písemného návrhu smlouvy tohoto typu nemusí být vyjádřeno na téže listině,
přičemž žalobce akceptaci písemného návrhu smlouvy výslovně a písemně vyjádřil
ve fakturách, jimiž vyúčtoval cenu za ubytování podle obsahu této smlouvy,
d) v absenci právního posouzení uplatněného nároku též z pohledu jiné právní
kvalifikace.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo sice vydáno po 1. dubnu 2005, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 59/2005
Sb., bylo však vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů,
Nejvyšší soud proto vzhledem k článku II. bod 2 a bod 3 přechodných ustanovení
zákona č. 59/2005 Sb. dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. účastníkem řízení
řádně zastoupeným advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4
o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné,
neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé /§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř./
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil /§ 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř./, anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam /§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř./.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím, proti němuž je
dovolání přípustné za podmínek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a
písm. c) o. s. ř.. O případ, na který pamatuje ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř., se nejedná, jelikož rozsudek soudu prvního stupně byl v pořadí
prvním, dovolání tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených
v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř..
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud vyložil již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod
číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v
podrobnostech odkazuje), že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z
okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.
nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. přihlédnuto (srov. shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne
7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). K závěru o zásadním významu rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce může totiž vést pouze posouzení právních
otázek, na nichž rozhodnutí spočívá.
Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil
(§ 242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil (srov. citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004).
Zásadní právní význam rozhodnutí může přitom založit jen taková právní otázka,
jež je pro rozhodnutí odvolacího soudu určující.
Právním posouzením věci je myšlenkový postup soudu a z něho vyplývající závěry
při výkladu právních předpisů a při jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav
věci. Při hodnocení správnosti právního posouzení tedy dovolací soud prověřuje,
zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní
závěr (srov. shodně Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní
řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 1267 s.). Právní
posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
V projednávané věci jde o posouzení závazkového vztahu mezi podnikateli, jenž
se při svém vzniku týkal jejich podnikatelské činnosti (srov. § 261 odst. 1
obchodního zákoníku). Vzhledem k tomu, že tento vztah měl vzniknout v roce
1995, je při jeho posouzení nutno aplikovat obchodní zákoník (dále též jen
„ObchZ“) ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 370/2000 Sb., neboť
tento zákon vstoupil v účinnost až od 1. ledna 2001. Na uvedený vztah tedy
dopadá ustanovení § 261 odst. 6 ObchZ ve znění před zmíněnou novelizací, podle
něhož smlouvy mezi podnikateli, které nejsou upraveny v hlavě II třetí části
obchodního zákoníku a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se
řídí pouze ustanoveními občanského zákoníku. Protože se jedná o smlouvu o
ubytování, kterou obchodní zákoník neupravuje a která je jako smluvní typ
upravena pouze v občanském zákoníku, v jeho ustanoveních § 754 a násl., řídí se
předmětná smlouva výhradně občanským zákoníkem. Pouze podle norem občanského
zákoníku je tedy třeba posuzovat též uzavření smlouvy (její vznik) a její
platnost, jakož i závazkový vztah jí založený. V posuzované věci to znamená, že
se neuplatní speciální ustanovení obchodního zákoníku pro uzavírání smluv
obsažená v § 269 a násl. a věc je třeba posoudit výhradně podle ustanovení § 34
a násl. občanského zákoníku.
Podle ustanovení § 754 ObčZ ze smlouvy o ubytování vznikne objednateli právo,
aby mu ubytovatel poskytl přechodné ubytování na dobu dohodnutou nebo na dobu
vyplývající z účelu ubytování v zařízení k tomu určeném (hotely, noclehárny,
ubytovny a jiná zařízení) (odstavec 1). Za ubytování a služby s ním spojené je
objednatel povinen zaplatit ubytovateli cenu ve lhůtách stanovených ubytovacími
řády (odstavec 2).
Podle ustanovení § 34 ObčZ právní úkon je projev vůle směřující zejména ke
vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s
takovým projevem spojují.
Podle ustanovení § 35 odst. 1 ObčZ projev vůle může být učiněn jednáním nebo
opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti
o tom, co chtěl účastník projevit.
Podle ustanovení § 43a odst. 1 ObčZ projev vůle směřující k uzavření smlouvy,
jenž je určen jedné nebo více určitým osobám, je návrhem na uzavření smlouvy
(dále jen „návrh“), jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle
navrhovatele, aby byl vázán v případě jeho přijetí.
Podle ustanovení § 43c odst. 1 ObčZ včasné prohlášení učiněné osobou, které byl
návrh určen, nebo jiné její včasné jednání, z něhož lze dovodit její souhlas,
je přijetím návrhu.
Podle ustanovení § 44 odst. 1 věty první ObčZ je smlouva uzavřena okamžikem,
kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti.
Podle ustanovení § 45 odst. 1 ObčZ projev vůle působí vůči nepřítomné osobě od
okamžiku, kdy jí dojde.
Podle ustanovení § 46 ObčZ písemnou formu musí mít smlouvy o převodech
nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda
účastníků (odstavec 1). Pro uzavření smlouvy písemnou formou stačí, dojde-li k
písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí (odstavec 2, věta první).
Dovolací námitka, jíž se odvolacímu soudu vytýká, že jeho právní posouzení
vychází ze skutkových zjištění, na kterých soud prvního stupně své rozhodnutí
nezaložil, a jejíž podstatu (smysl) blíže ozřejmuje odkaz na rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 452/2006, podle svého obsahu (jenž je vzhledem
k § 41 odst. 2 o. s. ř. rozhodný pro její posouzení) nezpochybňuje správnost
právního posouzení věci, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. jak v
dovolání zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2007, sp. zn. 26
Cdo 452/2006, tak zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 1999, sp.
zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
č. 30/2000, a dále též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2007,
sp. zn. 32 Odo 302/2004, uveřejněný tamtéž pod č. 10/2008). Touto námitkou tedy
žalobce uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s.
ř., jehož prostřednictvím na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu
ve věci samé zásadní význam po právní stránce, usuzovat nelze. Dlužno ostatně
podotknout, že jde o námitku neopodstatněnou a odkaz na judikaturu Nejvyššího
soudu je nepřiléhavý. V posuzované věci odvolací soud ani nedoplňoval vlastním
dokazování chybějící skutková zjištění soudu prvního stupně (nedoplňoval je
vůbec, natož k zásadním skutečnostem, která rozhodujícím způsobem ovlivní
právní posouzení věci), ani z rozhodnutí soudu prvního stupně nepřevzal taková
skutková zjištění, která tento soud učinil přesto, že vzhledem ke svému
nesprávnému právnímu názoru na nich své rozhodnutí nezaložil. Při posouzení,
zda byla uzavřena smlouva o ubytování v písemné formě, odvolací soud dospěl k
témuž právnímu závěru jako soud prvního stupně a tento závěr opřel o totožný
skutkový základ, totiž že žalobce neprokázal, že jím podepsané písemné
vyhotovení smlouvy bylo vráceno (došlo) právní předchůdkyni žalované. Pokud by
soud prvního stupně uzavřel, že nebylo prokázáno ani dojití písemného návrhu
smlouvy žalobci, pak takový poznatek by nebyl způsobilý přivodit jiné právní
posouzení. Je však třeba zdůraznit skutečnost, jež má význam též při dalších
úvahách dovolacího soudu, že podle skutkového závěru soudu prvního stupně
žalovaná neprokázala tvrzení, že její právní předchůdkyně odeslala žalobci
písemný návrh smlouvy dne 21. 8. 1995, nikoliv tedy že neprokázala, že se tento
návrh dostal do žalobcovy dispozice (jindy či jinak). Soud prvního stupně ve
svém rozhodnutí konstatoval, že to byl právě žalobce, kdo předložil v řízení
listinu ze dne 10. 7. 1995 v originále opatřeném podpisy obou smluvních stran
(měl ji tedy ve svém držení), a bylo též zjištěno, že žalobce ve fakturách,
jimiž účtoval cenu za ubytování, na tuto listinu výslovně odkazoval.
Zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce nemůže založit ani
námitka, že odvolací soud nesprávně posoudil zaslání listiny ze dne 10. 7. 1995
jako návrh na uzavření smlouvy, ačkoliv šlo o úkon toliko technický, o pouhé
zaslání písemného vyhotovení již dříve sjednaného obsahu smlouvy, jímž se pouze
naplnila písemná forma. Soudy nižších stupňů neučinily taková skutková
zjištění, z nichž by vyplýval závěr, že text listiny ze dne 10. 7. 1995
zachycuje v písemné formě práva a povinnosti dohodnuté ústně již ke dni 1. 7.
1995. Soud prvního stupně se touto otázkou vůbec nezabýval, ačkoliv žalobce
tvrzení o této skutečnosti v řízení před ním uplatnil (srov. jeho písemné
podání ze dne 7. 8. 2002). Žalovaná učinila v řízení před odvolacím soudem (při
jednání dne 5. 5. 2004) shodné tvrzení; k uzavření ústní smlouvy došlo podle ní
dne 1. 7. 1995 (z čehož dovozovala, že nemohlo dojít k pozdějšímu platnému
uzavření písemné smlouvy), odvolací soud však k tomuto tvrzení ve svém
rozhodnutí ze dne 5. května 2004, č. j. 2 Cmo 547/2002-118, nepřihlédl s
poukazem na zákaz novot v odvolacím řízení ovládaném zásadou neúplné apelace.
Žalobcova polemika s právním posouzením odvolacího soudu je tak založena na
skutkových tvrzeních, jež neodpovídají skutkovému stavu zjištěnému soudy
nižších stupňů. Žalobce předkládá vlastní verzi skutkového stavu a na ní buduje
této verzi odpovídající (od závěru odvolacího soudu odlišné) právní závěry.
Přehlíží přitom, že dovolací soud při hodnocení správnosti právního posouzení
vychází ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů (je jím vázán) a
prověřuje pouze, zda tento skutkový stav dovoloval odvolacímu soudu učinit
příslušný právní závěr. Námitka, že právní závěr odvolacího soudu je nesprávný
z toho důvodu, že tento soud aplikoval předpisy hmotného práva na neúplně či
jinak nesprávně zjištěný skutkový stav věci, ve skutečnosti nesměřuje proti
správnosti právního posouzení, nýbrž brojí proti správnosti (úplnosti)
skutkových zjištění, na nichž je zpochybňovaný právní závěr založen.
Prostřednictvím skutkových námitek, k jejichž uplatnění je vyhrazen dovolací
důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., založit přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze.
Nad rámec tohoto posouzení lze konstatovat, že pokud odvolací soud uzavřel, že
zjištěný skutkový stav neumožňuje učinit právní závěr o uzavření smlouvy v
písemné formě, je toto jeho právní posouzení v souladu s hmotným právem a se
závazným právním názorem dovolacího soudu vyjádřeným v jeho předchozím
rozhodnutí v této věci a nezakládá ani jiný důvod, pro který by mělo toto
rozhodnutí po právní stránce zásadní význam. V obecné rovině lze dovolateli
přisvědčit, že uzavření smlouvy v písemné formě je (z technického hlediska)
procesem, který nemusí spočívat jen v předložení písemného návrhu a v jeho
písemném přijetí; zejména v obchodním styku bude zpravidla předcházet smluvní
vyjednávání, často osobní. Není přitom vyloučeno, aby smlouva, pro jejíž
uzavření není zákonem vyžadována písemná forma (srov. § 40 odst. 1 ObčZ), byla
uzavřena ústně (strany se shodly na jejím obsahu a souhlasně projevily vůli být
jím vázány) a podle dohody smluvních stran měla být dodatečně vyjádřena též v
písemné formě. Z ustanovení § 43a a násl. ObčZ však vyplývá, že v každém
případě, tedy též v popsané situaci, dojde k naplnění písemné formy smlouvy
pouze tehdy, bude-li respektována procedura v těchto ustanoveních upravená, tj.
bude-li písemný návrh na uzavření smlouvy též písemně přijat (§ 43a odst. 1, §
43c odst. 1 a § 46 odst. 2 věta první ObčZ), k čemuž tam, kde není navrhovatel
přítomen, může dojít pouze tak, že písemné přijetí návrhu dojde navrhovateli (§
45 odst. 1 ObčZ). I kdyby tedy text listiny ze dne 10. 7. 1995 toliko
zachycoval v písemné formě smlouvu uzavřenou ústně již dne 1. 7. 1995, nic by
to nezměnilo na závěru, že k uzavření smlouvy v písemné formě nedošlo,
nedostala - li se tato listina opatřená též žalobcovým podpisem do sféry
dispozice právní předchůdkyně žalované. Toto „dojití“ není tedy pouhým
technickým úkonem; prostřednictvím tohoto technického úkonu (předáním příslušné
listiny krátkou cestou, jejím doručením s využitím poštovních služeb apod.) se
realizuje (dovršuje) písemný právní úkon, tedy (slovy dovolatele) se jím
„pouze“ naplňuje písemná forma smlouvy.
Dovolací námitka, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné, neboť
tento soud nevyhodnotil žalobcovy faktury předložené právní předchůdkyni
žalované jako písemnou akceptaci návrhu smlouvy, je sice námitkou nesprávného
právního posouzení, avšak námitkou nedůvodnou, která přípustnost dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže. Faktury, byť jde o
písemnost a byly žalobcem podepsány, splňují tedy požadavek písemné formy
(srov. § 40 odst. 3 větu první ObčZ), za písemnou akceptaci návrhu smlouvy
považovat nelze; nejde totiž o prohlášení (o výslovně učiněný projev vůle) o
přijetí návrhu smlouvy, nýbrž může se z povahy věci (protože jde o vyúčtování
ceny uvedené v návrhu smlouvy) jednat toliko o jiné včasné jednání, z něhož lze
dovodit souhlas s návrhem (srov. § 43c odst. 1 ObčZ), tedy o projev vůle
učiněný jiným než výslovným, tedy konkludentním způsobem (§ 35 odst. 1 ObčZ).
Pojetí faktur vystavených na základě písemné objednávky (návrhu smlouvy) jako
konkludentního, nikoliv tedy písemného přijetí návrhu smlouvy, je v rozhodovací
praxi Nejvyššího soudu standardní (srov. např. rozsudky ze dne 23. dubna 2007,
sp. zn. 32 Odo 876/2006, a ze dne 27. března 2008, sp. zn. 32 Cdo 5298/2007).
Takto vymezená právní otázka tedy nemá ani judikatorní přesah, ani ji odvolací
soud nevyřešil v rozporu s hmotným právem, závěr o zásadním právním významu
napadeného rozhodnutí tedy založit nemůže.
Dovolací námitka, že odvolací soud neposoudil věc z pohledu jiné právní
kvalifikace, způsobilá založit přípustnost dovolání rovněž není. Je tomu tak
již proto, že dovolatel jinou možnou právní kvalifikaci neoznačil. V úvahu
přichází posouzení uplatněného nároku na zaplacení částky 120.000,- Kč (nikoliv
též nároku na smluvní pokutu) z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení
podle ustanovení § 451 a násl. ObčZ, jež by vzniklo právní předchůdkyni
žalované na úkor žalobce tak, že jí žalobce plnil (poskytoval ubytování) bez
právního důvodu. V dovolacím řízení, v němž je přípustnost dovolání založena
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolací soud vázán
skutkovým stavem, jak jej zjistily soudy nižších stupňů, a při přezkumu
správnosti právního posouzení z něho vychází. Jestliže soudy nižších stupňů
dospěly ke skutkovému závěru, že žalobce neprokázal, že pracovníci právní
předchůdkyně žalované využívali jeho ubytovacích služeb též v předmětné době od
1. 2. 1996 do 30. 4. 1996, pak tu není skutkový podklad pro závěr, že právní
předchůdkyni žalované vzniklo na jeho úkor bezdůvodné obohacení. Za daného
skutkového stavu se tedy jiné právní posouzení nenabízí.
Závěr, že nedošlo k uzavření smlouvy o ubytování v písemné formě, vede nutně
(bez dalšího) k posouzení, že žalobci nevznikl nárok na zaplacení smluvní
pokuty. Podle ustanovení § 544 odst. 2 ObčZ smluvní pokutu lze sjednat jen
písemně. Není tedy důvod zkoumat, zda byla smluvní pokuta sjednána jinak než
písemně; takové ujednání by bylo pro nedostatek předepsané písemné formy podle
ustanovení 40 odst. 1 ObčZ absolutně neplatné. Právní závěr odvolacího soudu,
že žalobci nevznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty, je tedy v souladu s
hmotným právem a v žádném ohledu se neodklání od rozhodovací praxe soudů.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části výroku pod bodem I, jíž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III o zamítnutí
žaloby na zaplacení částky 73.444,- Kč, tedy není přípustné podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací soud je proto v tomto rozsahu podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Pro výsledek dovolacího řízení ve vztahu ke zbývající části výroku rozsudku
odvolacího soudu ve věci samé, jež se týká nároku na zaplacení ceny za
ubytování za období od 1. 2. do 30. 4. 1996 ve výši 120.000,- Kč, je rozhodná
dovolací námitka vytýkající odvolacímu soudu, že učinil závěr o neexistenci
smlouvy pro nepřijetí písemného návrhu na její uzavření, aniž za stavu, kdy
byla prokázána existence listiny obsahující návrh smlouvy opatřené podpisy obou
stran, jakož i to, že smluvní strany podle obsahu této listiny postupovaly,
posoudil věc též z toho hlediska, zda k uzavření smlouvy nedošlo konkludentně
tak, že žalobce písemný návrh smlouvy přijal jednáním.
Odvolací soud založil právní závěr o neexistenci tohoto nároku též toliko na
úvaze, že nedošlo k uzavření smlouvy o ubytování v písemné formě. Opomněl, že
občanský zákoník pro tuto smlouvu (na rozdíl od ujednání od smluvní pokutě)
nepředepisuje obligatorní písemnou formu a závazek k zaplacení ceny za
ubytování v uvedeném období tak mohl vzniknout ze smlouvy uzavřené jinak než
písemně (srov. § 35 odst. 1 ObčZ). Přitom soud prvního stupně dovodil nejen to,
že nedošlo k uzavření smlouvy v písemné formě (resp. že nebyly prokázány
skutečnosti, z nichž by bylo možno učinit závěr o jejím uzavření), nýbrž též
to, že smlouva byla uzavřena konkludentně, a bylo tedy na odvolacím soudu
(který vzhledem k § 212a odst. 1 o. s. ř. není vázán uplatněnými odvolacími
důvody), aby vzhledem k závaznému právnímu názoru dovolacího soudu vyslovenému
v rozsudku dne 30. května 2006, sp. zn. 32 Odo 963/2004, přezkoumal též
správnost závěru soudu prvního stupně o době trvání konkludentně sjednaného
závazkového vztahu. Jestliže tak odvolací soud neučinil a právním posouzením
věci z hlediska aplikace ustanovení § 35 odst. 1, 3 a § 43c odst. 1 ObčZ se
nezabýval, je jeho právní posouzení neúplné a tedy nesprávné (řešilo právní
otázku v rozporu s hmotným právem ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.). Ve vztahu
k této části napadeného rozsudku odvolacího soudu a na základě této právní
otázky je tedy dovolání přípustné, a je též důvodné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v uvedené části výroku ve věci samé
pod bodem I z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné, Nejvyšší soud je,
aniž bylo třeba nařídit jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v uvedené
části, jakož i v závislých výrocích pod body II a III o náhradě nákladů řízení /
srov. § 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř./, podle ustanovení § 243b odst. 2, část
věty za středníkem o. s. ř., zrušil a věc v tomto rozsahu podle ustanovení §
243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že posouzení doby trvání
konkludentně založeného závazkového vztahu závisí především na zjištění, co
bylo v této otázce (konkludentně) ujednáno, a že závěr, který v této otázce
zaujal soud prvního stupně, neobstojí.
Jde o zjištění obsahu právního úkonu výkladem projevu vůle smluvních stran.
Pravidla pro výklad právních úkonů vyjádřených jinak než slovy jsou stanovena v
§ 35 odst. 3 ObčZ; tyto právní úkony se vykládají podle toho, co způsob jejich
vyjádření obvykle znamená, přičemž se přihlíží k vůli toho, kdo právní úkon
učinil, a chrání se dobrá víra toho, komu byl právní úkon určen.
Soud prvního stupně se při zjišťování obsahu konkludentně uzavřené smlouvy
těmito pravidly neřídil. Závěr o trvání závazkového vztahu založil toliko na
poznatku o době, po kterou trvalo ubytování, aniž dovodil, co bylo mezi
stranami v otázce trvání závazkového vztahu (konkludentně) sjednáno. Není
přitom zřejmé, že by dospěl k závěru, že doba ubytování dohodnuta nebyla a
závazkový vztah tedy skončil naplněním účelu, k němuž právní předchůdkyně
žalované své pracovníky v žalobcově zařízení ubytovala (srov. § 754 odst. 1
ObčZ); toto možné posouzení ve svém rozhodnutí zmiňuje, ale jen v obecné
poloze. Při svých úvahách o trvání závazkového vztahu nevzal na zřetel listinu
ze dne 10. 7. 1995, ačkoliv v jiných ohledech z jejího obsahu zřejmě vycházel.
S žalobcovým tvrzením, že ubytování skončilo až předáním klíčů, se vypořádal
poukazem na to, že způsob předání klíčů nebyl v písemném návrhu smlouvy uveden.
Na obsahu uvedené listiny zřejmě založil též poznatek o sjednané ceně
ubytování; o existenci ubytovacího řádu, který zmiňuje, a o jeho obsahu
neučinil žádná zjištění (ani ze spisu nevyplývá, že by byl ubytovacím řádem
proveden důkaz), nehledě na to, že ustanovení § 754 odst. 2 ObčZ odkazuje na
ubytovací řády pouze co do lhůt k zaplacení ceny, nikoliv co do výše ceny.
Dovolatel správně poukazuje na to, že písemný návrh smlouvy, pořízený právní
předchůdkyní žalované, žalobce nejen opatřil svým podpisem, ale především podle
jeho obsahu jednal – poskytoval pracovníkům právní předchůdkyně žalované
ubytování ve svém zařízení v písemně navrženém rozsahu a v souladu s návrhem
též fakturoval cenu, dokonce s výslovným odkazem na listinu ze dne 10. 7. 1995.
Nabízí se tak posouzení, že předmětný konkludentní vztah byl sjednán tak, že
právní předchůdkyně žalované předložila žalobci písemný návrh smlouvy a ten jej
přijal tak, že přesně v jeho intencích jednal, tedy projevil vůli přijmout
tento návrh jiným včasným jednáním ve smyslu ustanovení § 43c odst. 1 ObčZ. V
takovém případě by obsah konkludentně uzavřené smlouvy v plné míře odpovídal
obsahu písemného návrhu, tedy též co do trvání závazkového vztahu až do 31. 12.
1997 (srov. obdobně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2006, sp.
zn. 32 Odo 32/2005, a ze dne 23. dubna 2007, sp. zn. 32 Odo 876/2006).
Pro úplnost je třeba upozornit, že ze samotné skutečnosti, že právní
předchůdkyně žalované předložila žalobci návrh smlouvy v písemné formě, nelze
učinit závěr o existenci dohody určující písemnou formu jako předpoklad
platnosti smlouvy ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 ObčZ (srov. mutatis
mutandis závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. února 1998,
sp. zn. 2 Odon 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 14, ročník
1998, pod číslem 100). I kdyby ostatně taková dohoda uzavřena byla, mělo by
nedodržení dohodnuté písemné formy za následek nikoliv to, že smlouva nebyla
uzavřena, nýbrž její neplatnost, a to neplatnost toliko relativní (srov. § 40a
větu třetí ObčZ), jíž se (alespoň podle obsahu spisu) žalovaná ani její právní
předchůdkyně nedovolaly, konkludentně uzavřená smlouva by se tedy považovala za
platnou.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1,
část věty před středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v
novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu