26 Cdo 452/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava
Feráka a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně S. p., spol. s r.o.,
zastoupené advokátkou, proti žalované M. S., zastoupené advokátem, o přivolení
k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp.zn.
17 C 145/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze
dne 7. prosince 2005, č.j. 12 Co 536/2005-166, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. prosince 2005, č.j. 12 Co
536/2005-166, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) rozsudkem ze
dne 30. 10. 2002, č.j. 17 C 145/2002-74, přivolil k výpovědi z nájmu
žalované k bytu č. 5, III. kategorie, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, v
přízemí domu č.p. 232 v K. V., Rolavská ulice č. 14 (dále „předmětný byt“ nebo
„byt“ a „předmětný dům“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční
výpovědní lhůty, uložil žalované byt vyklidit po uplynutí výpovědní lhůty do 15
dnů poté, co jí bude zajištěno přístřeší a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za
prokázáno, že žalobkyně získala vlastnické právo k předmětnému domu kupní
smlouvou ze dne 10. 4. 2002 (s účinky vkladu vlastnického práva ke dni 30. 4.
2002), že její právní předchůdce (město K. V. – dále „město“) uzavřel se
žalovanou dne 17. 9. 1997 dohodu o úpravě bytové jednotky (předmětného bytu)
vlastním nákladem, že realizace těchto úprav byla předpokladem uzavření nájemní
smlouvy k předmětnému bytu, že po jejich provedení s ní město dne 13. 10. 1998
uzavřelo smlouvu o nájmu bytu na dobu neurčitou, že v předmětném bytě se
projevuje vzlínání vlhkosti tak, že plesniví podlaha a na jedné stěně jsou 4
vlhké skvrny s odpadávající omítkou, že žalovaná již tři roky v bytě nebydlí a
odstěhovala se z něho – ještě před tím, než se jí (dne 6. 12. 1999) narodil syn
K. S. – k otci tohoto dítěte, že v bytě bydlí její bývalý druh Z. S., a že
žalovaná se od rekonstrukce bytu do současnosti nedomáhala vůči pronajímateli
odstranění závad v domě, které uváděla jako důvod svého odstěhování, a zejména
odstranění závad v bytě (o kterých ani nevěděla) tak, aby mohla se synem byt
řádně užívat. Dovodil, že s ohledem na pasivitu žalované je zřejmé, že důvodem
neužívání bytu je skutečnost, že svoji bytovou potřebu dlouhodobě uspokojuje
jinde, nikoliv zdravotní problémy jejího nezletilého dítěte (když se z bytu
odstěhovala ještě před jeho narozením); vzhledem k tomu se ani zdravotním
stavem syna žalované nezabýval. Dospěl k závěru, že uplatněný výpovědní důvod
podle § 711 odst. 1 písm. h) občanského zákoníku v tehdy platném znění (tj. ve
znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč.zák.“) je
dán, neboť žalovaná byt dlouhodobě neužívá, aniž by pro to měla závažné důvody.
Na základě toho žalobě vyhověl a povinnost žalované k vyklizení vázal s odkazem
na ustanovení § 712 odst. 5 věty první obč. zák. na zajištění přístřeší.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze
dne 7. 12. 2005, č.j. 12 Co 536/2005-166 (poté, co jeho rozsudek ze dne
23. 4. 2003, č.j. 12 Co 51/2003-104, byl k dovolání žalované zrušen rozsudkem
Nejvyšší soudu ze dne 15. 9. 2005, č.j. 26 Cdo 1599/2004-146, a věc mu byla
vrácena k dalšímu řízení), změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu
na přivolení k výpovědi z nájmu žalované k předmětnému bytu zamítl a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud poté, co doplnil
dokazování lékařskou zprávou ze dne 28. 11. 2005 o zdravotním stavu nezletilého
K. S. a rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 3. 2004, sp.zn.
21 Nc 13/2004, dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalovaná
prokázala, že v době, kdy jí byla doručena výpověď z nájmu bytu (dne 22. 8.
2002), neužívala byt ze závažného důvodu, a to pro zdravotní problémy svého
nezletilého syna, který trpí alergií na plísně vyskytující se v předmětném
bytě. I nadále je jeho zdravotní stav natolik nepříznivý, že žalovaná nemůže
byt užívat a bydlí nadále v bytě otce svého dítěte; nezletilý byl svěřen do
její výchovy a otci stanoveno výživné. Na základě toho odvolací soud změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací
důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.s.ř. Vadu řízení (§ 241a
odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud tím, že
provedl dokazování ke skutečnosti nově tvrzené v odvolání (nepříznivého vlivu
závadnosti bytu na zdravotní stav nezletilého syna žalované), ohledně níž
nebylo dosud soudem prvního stupně provedeno žádné dokazování, porušil zásadu
dvouinstančnosti řízení vyjádřenou v § 213 odst. 4 o.s.ř. Současně namítá, že
závěr odvolacího soudu, že žalovaná prokázala, že v době doručení výpovědi
neužívala byt ze závažného důvodu – pro zdravotní problémy svého syna, nemá
oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.), provedl-li toliko důkaz
lékařskou zprávou ze dne 28. 11. 2005 a rozsudkem ze dne 27. 3. 2004 o svěření
nezletilého do výchovy žalované. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst.
2 písm. b/ o.s.ř.) spatřuje dovolatelka v nesprávném výkladu ustanovení § 711
odst. 1 písm. h) obč.zák. odvolacím soudem. Dovolatelka má za to, že závadnost
bytu může být vážným důvodem jeho neužívání tehdy, oznámí-li nájemce tuto
skutečnost řádně a včas pronajímateli (§ 692 obč.zák.) a zároveň má
prokazatelný zájem byt užívat po odstranění překážek, které mu v jeho užívání
brání. Ztotožňuje se s právním posouzením věci soudem prvního stupně a namítá
též, že se odvolací soud nezabýval hodnocením jednání žalované z pohledu
ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc
byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém dovolacím vyjádření vyvracela námitky dovolatelky, poukázala
na to, že žalobkyni je nepochybně znám stav předmětného domu a bytu a že jí nic
nebránilo v tom, aby splnila svoji povinnost vyplývající z ustanovení § 687
obč.zák.; navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, případně
aby bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 7. prosince 2005,
tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3.
přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005
Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky, a že je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť jím byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu
v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným
dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení. Z ustanovení § 242 odst. 3
věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k tzv.
zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly dovoláním uplatněny (§ 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř.). Existence zmatečnostních vad nebyla tvrzena a ani z obsahu
spisu se nepodává, jinak je tomu však ohledně tzv. jiných vad řízení.
V rozhodnutí ze dne 24. 3. 1999, sp.zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněném pod č. 30
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, Nejvyšší soud dovodil
právní závěr, že je-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí
podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která
neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k
nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil,
nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního
stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Z odůvodnění citovaného rozsudku vyplývá, že podmínky pro
potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné
tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné a její
správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud
sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího
doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§ 213 odst. 2 o. s. ř.),
ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností
(výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která
rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci). Nedostatek rozhodujících
(pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nemůže odvolací
soud nahradit vlastním doplněním dokazování (možnost odvolacího soudu doplnit
dokazování má své meze dané tím, že základem odvolacího řízení je přezkoumání
rozhodnutí soudu prvního stupně), ale ani tím, že tato skutková zjištění
převezme z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že
vzhledem k (nesprávnému) právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí
nezaložil (z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění
významná a významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu).
Tímto postupem – pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně – by
odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť
by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě – z pohledu
soudu prvního stupně – dosud bezvýznamných (z hlediska právního posouzení věci
odvolacím soudem ovšem rozhodujících) skutkových zjištění na základě jejich
odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a rozhodnutí odvolacího soudu,
na těchto skutkových zjištěních založené by tak bylo rozhodnutím vydaným v
prvním stupni.
V projednávané věci soud prvního stupně přivolil k výpovědi z nájmu žalované k
předmětnému bytu; zaujal přitom právní názor, že žalovaná neměla vážný důvod
pro neužívání bytu, když namítala toliko závadnost předmětného domu (nikoliv
závady bytu, o nichž ani nevěděla) a nezabýval se proto ani zdravotním stavem
jejího nezletilého syna. Naproti tomu odvolací soud aniž doplnil dokazování
jinými důkazy (např. výslechem žalované) než lékařskou zprávou ze dne 28. 11.
2005 (a rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 3. 2004,
sp.zn. 21 Nc 13/2004), dospěl k odlišnému (skutkovému) závěru, že stav bytu je
závadný a nepříznivě působí na zdravotní problémy jejího syna K., což
představuje závažný důvod pro neužívání bytu ve smyslu § 711 odst. 1 písm. h)
obč.zák.
Za této situace nebyly podmínky pro změnu rozsudku soudu prvního stupně;
odvolací soud měl proto tento rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně
k dalšímu řízení se závazným právním názorem a s tím, aby se zabýval
okolnostmi, rozhodnými pro posouzení věci z hlediska ustanovení § 711 odst. 1
písm. h) obč.zák. Odvolací soud však takto nepostupoval a namísto toho rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; jeho rozhodnutí je tak ve
svých důsledcích rozhodnutím vydaným v jediném stupni. Tím odvolací soud
zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., a k níž dovolací soud
musel přihlédnout, i kdyby nebyla v dovolání uplatněna.
Rozsudek odvolacího soudu by (i při neexistenci uvedené vady) však nemohl
obstát ani v rovině právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Podle ustálené soudní praxe vážnost důvodů neužívání bytu musí být posuzována
především z objektivního hlediska (s přihlédnutím k okolnostem konkrétního
případu) a nikoliv podle subjektivních představ nájemce bytu (srov. dosud
nepřekonané R 62/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např.
rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 10. 1996, sp.zn. 2 Cdon
252/96, uveřejněný pod č. 65 v příloze sešitu č. 14 z roku 1998 časopisu Soudní
judikatura, a ze dne 16. 5. 2001, sp.zn. 26 Cdo 226/2000, uveřejněný pod C 486
v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 6). Ustálená soudní praxe je
jednotná rovněž v názoru, že vážnými důvody neužívání bytu ve smyslu § 711
odst. 1 písm. h) obč. zák. jsou pouze takové okolnosti, které dočasně brání
nájemci, aby byt užíval (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 31. 10. 1996,
sp.zn. 2 Cdon 252/96, z 27. 10. 1999, sp. zn. 26 Cdo 457/98, a ze 7. 2. 2000,
sp.zn. 26 Cdo 1954/99). Je proto třeba, aby okolnosti daného případu
nasvědčovaly tomu, že jde o stav přechodného neužívání bytu, který po odpadnutí
jeho důvodu pomine. Na takový stav je mimo jiné možno usuzovat i z toho, po jak
dlouhou dobu nájemce byt neužívá, a zda, případně jaké činí kroky k odstranění
překážek bránících mu v užívání bytu. Odvolací soud se však posouzením věci z
těchto hledisek (zejména posléze uvedeného) nezabýval, ani nepovažoval za
rozhodné, za jakých okolností se žalovaná z bytu odstěhovala (mimo jiné i s
přihlédnutím k době, která uplynula od uzavření nájemní smlouvy po jí provedené
rekonstrukci bytu), po jak dlouhou dobu byt neužívala a zda činila reálné kroky
k tomu, aby byt mohla užívat.
Za tohoto stavu shledal Nejvyšší soud dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 písm.
a) a b) o.s.ř. opodstatněným; proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem
o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a věc mu podle
§ 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil k dalšímu řízení, aniž se vzhledem k
důvodům zrušení napadeného rozsudku zabýval též uplatněným dovolacím důvodem
podle § 241a odst. 3 o.s.ř.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o
věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2007
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu