USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla
Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně ALD Automotive s.r.o., se sídlem v Praze
10, Malešice, U Stavoservisu 527/1, identifikační číslo osoby 61063916,
zastoupené Mgr. Jiřím Melkusem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova
1624/5, proti žalovanému Jánu Páričkovi, narozenému dne 15. 7. 1980, se sídlem
v Praze 8, Karlín, U Sluncové 608/17, identifikační číslo osoby 05706165,
zastoupenému opatrovníkem JUDr. Tomášem Zíkou, advokátem se sídlem v Praze 1,
Dušní 866/22, o zaplacení částky 573 394,83 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 209/2020, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2022, č. j. 39 Co
353/2022-185, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro
Prahu 8 na náhradě nákladů dovolacího řízení žalovaného částku 13 213 Kč do tří
dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalovaném zaplacení dlužných splátek
nájemného za pronájem dvou vozidel podle leasingových smluv ze dne 23. 5. 2018
a ze dne 4. 12. 2018 (jednotlivě ve výši 5 277,40 Kč, 6 087,10 Kč, 4 546,50 Kč,
8 246,40 Kč, 8 246,40 Kč, 8 246,40 Kč, a 8 390,40 Kč), nákladů spojených s
totální škodou na prvním z pronajatých vozidel (ve výši 9 843,40 Kč), nákladů
spojených s odebráním druhého vozidla (ve výši 6 980,67 Kč) a škody způsobené
jeho prodejem z důvodu předčasného ukončení leasingové smlouvy ze dne 4. 12.
2018 (ve výši 101 382 Kč) a smluvní pokuty z důvodu předčasného ukončení
leasingové smlouvy ze dne 23. 5. 2018 (ve výši 66 299 Kč) a ze dne 4. 12. 2018
(ve výši 9 793 Kč), jakož i smluvní pokuty za prodlení s placením nájemného za
obě vozidla (v celkové výši 320 952,20 Kč), tedy celkem částky 573 394,83 Kč s
příslušenstvím.
Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 4. 2022,
č. j. 25 C 209/2020-147, zamítl žalobu o zaplacení částky 573 394,83 Kč s
příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II) a o
odměně opatrovníka žalovaného (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I
napadeného rozhodnutí), změnil jej ve výroku III ohledně výše odměny
opatrovníka žalovaného (II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výrok III napadeného rozhodnutí).
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas dovolání, které však Nejvyšší soud
podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen
„o. s. ř.“, odmítl. Žalovaný ve vyjádření k dovolání nesouhlasil s dovolací argumentací žalobkyně,
označil její dovolání za nepřípustné a navrhl Nejvyššímu soudu, aby je odmítl,
případně zamítl. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241
odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud dále posuzoval, zda dovolání obsahuje
náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Ve vztahu k námitce, že soudy nižších stupňů měly žalobu odmítnout a nikoli
zamítnout, žalobkyně v dovolání neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.,
je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika
právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237
o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti
němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující výše
uvedenou námitku trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a
dovolací soud k němu proto v uvedené části nemohl přihlížet. Dovolací soud se tak zabýval přípustností dovolání podle § 237 o. s. ř. ve
vztahu k zbývajícím námitkám žalobkyně. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti
rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání
rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč,
včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika
samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má
rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost
dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to
bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich
bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní
soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy
odvolací soud rozhodoval mimo jiné o požadavcích žalobkyně na zaplacení
nájemného za jednotlivé měsíce ve výši 5 277,40 Kč, 6 087,10 Kč, 4 546,50 Kč, 8
246,40 Kč, 8 246,40 Kč, 8 246,40 Kč a 8 390,40 Kč, nahrazení nákladů spojených
s totální škodou na prvním z pronajatých vozidel ve výši 9 843,40 Kč a nákladů
spojených s odebráním druhého vozidla ve výši 6 980,67 Kč, jakož i smluvní
pokuty z důvodu předčasného ukončení leasingové smlouvy ze dne 4. 12. 2018 ve
výši 9 793 Kč. S ohledem na skutečnost, že v rozsahu, v němž bylo napadeným rozsudkem
odvolacího soudu rozhodnuto o nárocích žalobkyně na náhradu škody ve výši 9
843,40 Kč a 6 980,67 Kč, na zaplacení nájemného ve výši 5 277,40 Kč, 6 087,10
Kč, 4 546,50 Kč, 8 246,40 Kč, 8 246,40 Kč, 8 246,40 Kč a 8 390,40 Kč a na
zaplacení smluvní pokuty ve výši 9 793 Kč, to vše s příslušenstvím, bylo
dovoláním napadeným výrokem rozhodnuto o peněžitých plněních nepřevyšujících 50
000 Kč (aniž by přitom šlo o vztah ze spotřebitelských smluv či o
pracovněprávní vztah), Nejvyšší soud dovolání v uvedeném rozsahu odmítl jako
nepřípustné podle § 243c odst. 1 ve spojení s § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro úplnost dovolací soud dodává, že tak učinil s vědomím, že v době jeho
rozhodování je předmětem projednání velkým senátem občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu pod sp. zn. 33 Cdo 1178/2023 otázka
posouzení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3647/2021). Jelikož však tato skutečnost nemůže mít vliv na výsledek dovolacího řízení,
neboť ani při odchylném posouzení otázky přípustnosti dovolání podle § 238
odst. 1 písm. c) o. s. ř. by z důvodů rozebraných níže v rozsahu dotčených
nároků přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. dána rovněž nebyla, Nejvyšší
soud rozhodl shora uvedeným způsobem, aniž by vyčkával přijetí rozhodnutí
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání ohledně nároků žalobkyně na
zaplacení částek 101 382 Kč, 66 299 Kč a 320 952,20 Kč, to vše s příslušenstvím.
Žalobkyně v dovolání namítá, že splatnost pohledávek na zaplacení nájemného a
smluvních pokut z předmětných smluv nebyla vázána na doručení faktur
žalovanému, jak uvedly soudy nižších stupňů, neboť podle čl. 4.1.6 všeobecných
smluvních podmínek, které byly součástí obou předmětných smluv, splatnost
nastávala vždy do osmého dne kalendářního měsíce, kterého se splátka týká,
pokud není ve smlouvě nebo na faktuře uvedeno pozdější datum splatnosti.
Uvedenou námitku ale žalobkyně v řízení (před podáním dovolání) nevznesla (když
celou dobu argumentovala tím, že předmětné faktury byly žalovanému doručeny –
srov. podání žalobkyně na č. l. 123 a 170), ačkoli mohla. Podle § 241a odst. 6
o. s. ř. však v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy, a tak
doposud v řízení nevznesená právní argumentace není způsobilá založit
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 619/2021, ústavní stížnost proti němu Ústavní
soud odmítl usnesením ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1703/21).
Nejvyšší soud doplňuje, že jestliže žalobkyně nesouhlasí s tím, jakým způsobem
soudy nižších stupňů vyložily smluvní ujednání relevantní pro splatnost žalobou
uplatněných pohledávek, a označuje jejich právní posouzení za výraz přepjatého
formalismu, již v usneseních ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze
dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, Nejvyšší soud vysvětlil, že výsledek,
k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za
užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu
právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky
hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se
odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru
o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové
metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice. O
takový případ se v projednávané věci nejedná.
Namítá-li dále žalobkyně, že žalovaný byl prokazatelně vyzván k plnění při
doručení předžalobní výzvy, případně žaloby, a proto se předmětné pohledávky na
zaplacení nájemného a smluvních pokut – v souladu se závěry rozsudků Nejvyššího
soudu ze dne 11. 2. 2003, sp. zn. 32 Odo 176/2002, nebo ze dne 26. 11. 2019,
sp. zn. 26 Cdo 3607/2019 – staly splatnými nejpozději právě k okamžiku doručení
těchto listin, patrně přehlíží, že podle odvolacího soudu se jí nepodařilo v
řízení prokázat, že by předžalobní výzvu žalovanému doručila, a ani pokus soudů
nižších stupňů o doručení žaloby žalovanému nebyl úspěšný (srov. body 24 a 25
odůvodnění napadeného rozhodnutí). Žalobkyně tak v daném ohledu staví svou
dovolací argumentaci na vlastních skutkových závěrech. Dovolací soud však ve
svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého skutkové závěry
odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, že dovolací soud je vázán
skutkovým závěrem odvolacího soudu a že přípustnost dovolání podle § 237 o. s.
ř. tedy nemůže založit právní otázka, která je založena na vlastních skutkových
závěrech dovolatele či na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto nemůže založit v
dovolání předestřená otázka, vycházející z jiného skutkového stavu, než z
jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a též např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, ze dne 16. 11.
2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3244/2018,
či ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 395/2019).
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. konečně nezakládá ani námitka
žalobkyně, podle níž je závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti žaloby v rozporu
s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1001/2021 (v
němž Nejvyšší soud vyložil, že sjednání právní domněnky či právní fikce není
samo o sobě důvodem pro neplatnost daného smluvního ujednání), neboť uvedená
námitka se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod
číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud totiž
nevycházel z toho, že by si účastníci nemohli ve smlouvě sjednat právní
domněnku či právní fikci, nýbrž napadené rozhodnutí založil na tom, že
okolnosti, jimiž byla splatnost pohledávek smluvně podmíněna (doručení faktury
do sféry žalovaného, případně zmaření jejího doručení žalovaným), v
projednávané věci nebyly naplněny, resp. nenastaly. Nejvyšší soud přitom již v
usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, zdůraznil, že dovolání
není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod
jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo
procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, nebo ze dne 30.
3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 679/2021).
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o.
s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k
celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti
rozhodnutí o nákladech řízení dovolání nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům
řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu
nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí,
může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 5. 9. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu