23 Cdo 679/2021-191
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla
Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Pojišťovna Patricie a.s., se sídlem v
Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 61859869, zastoupené JUDr.
Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, za
účasti J. K., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem
Jindřichovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Krakovská 1366/25, o nahrazení
nálezu Finančního arbitra ČR ze dne 11. 9. 2018, č. j. FA/SR/ZP/1137/2017-17,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 266/2018, o dovolání
účastníka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2020, č. j. 29
Co 195/2020-154, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Účastník řízení je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k
rukám JUDr. Roberta Němce, LL.M, advokáta se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2.
Žalobkyně se žalobou podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podanou dne 14. 12. 2018, domáhala
nahrazení nálezu Finančního arbitra ze dne 11. 9. 2018, č. j.
FA/SR/ZP/1137/2017-17 (dále jen „nález“), a to v rozsahu, v němž byla žalobkyni
uložena povinnost k zaplacení částky 99,78 Kč (výrok I nálezu), bylo určeno, že
pojistná smlouva je částečně neplatná v čl. 12 odst. 1 zvláštních pojistných
podmínek (výrok II nálezu), a žalobkyni bylo uloženo zaplatit sankci ve výši 15
000 Kč (výrok V nálezu). Podáním ze dne 14. 1. 2020 vzala žalobkyně svou žalobu
v plném rozsahu zpět, neboť došlo k převodu pojistného kmene z žalobkyně na
společnost Generali Česká pojišťovna a.s., identifikační číslo osoby 45272956,
jehož součástí byla také pojistná smlouva, o které se v řízení jednalo, a
žalobkyně tak ve věci pozbyla aktivní legitimaci.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 28. 2. 2020,
č. j. 12 C 266/2018-134, řízení zastavil (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok II) a o vrácení poměrné části soudního poplatku (výrok III). Městský soud v Praze k odvolání účastníka napadeným usnesením potvrdil usnesení
soudu prvního stupně (výrok I napadeného usnesení) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok II napadeného usnesení). Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, podle kterého
účastník řízení nemá vážný důvod pro nesouhlas se zpětvzetím žaloby ve smyslu §
96 odst. 3 o. s. ř., neboť žaloba směřovala proti těm výrokům nálezu finančního
arbitra, jimiž bylo vyhověno nároku účastníka. Měl-li účastník proti nálezu
finančního arbitra rovněž výhrady, měl tyto výhrady uplatnit vlastní žalobou,
což však neučinil. Usnesení odvolacího soudu napadl účastník v plném rozsahu včasným dovoláním,
které je podle jeho názoru přípustné, neboť odvolací soud nesprávně posoudil
právní otázky, jaký je správný postup soudu v řízení podle části páté o. s. ř. v kontextu § 250j o. s. ř., resp. zda může být argumentem pro nedostatek
vážných důvodů podle ustanovení § 96 odst. 3 o. s. ř. samotná skutečnost, že
účastník řízení sám nepodal žalobu, přičemž uvedené otázky v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Odvolací soud se podle dovolatele navíc
nedostatečně vypořádal s jeho námitkami. Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší
soud napadené usnesení spolu s usnesením soudu prvního stupně zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání odmítla argumentaci účastníka, označila jeho
dovolání za nepřípustné a navrhla dovolacímu soudu, aby je odmítl. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, ve znění účinném od
30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.). Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. pro řešení otázky,
„jaký je správný postup soudu podle části páté občanského soudního řádu v
kontextu ustanovení § 250j o. s. ř.“, neboť odvolací soud na řešení této otázky
své rozhodnutí nezaložil. Odvolací soud se správným postupem soudu v řízení
podle části páté o. s. ř. nezabýval, jelikož řízení po zpětvzetí žaloby
zastavil bez toho, že by bylo rozhodováno o věci samé. Nejvyšší soud již v
usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, zdůraznil, že dovolání
není přípustné podle ustanovení § 237 o. s.
ř., jestliže dovolatel jako důvod
jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo
procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Pokud jde o další účastníkem vymezenou právní otázku, jež se týká vážných
důvodů nesouhlasu se zpětvzetím žaloby podle § 96 odst. 3 o. s. ř., vyložil
Nevyšší soud již v usnesení ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 73/2010, že
vážné důvody, které opodstatňují nesouhlas se zpětvzetím žaloby, zpravidla
spočívají v tom, že žalovaný nebo jiný účastník řízení má právní nebo jiný
(morální, procesně ekonomický apod.) zájem na tom, aby o žalobě bylo meritorně
rozhodnuto. Vážný důvod k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby má žalovaný v řízení,
které může být zahájeno i bez návrhu (§ 13 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních) nebo které mohlo být zahájeno i na jeho návrh (například v
řízení o vypořádání společného jmění manželů), nebo zejména také tehdy,
jestliže dokazování ve věci postoupilo tak daleko, že lze očekávat rozhodnutí
soudu a žalobce se zpětvzetím žaloby snaží zmařit vydání již očekávaného a pro
něj nepříznivého rozhodnutí, vše za předpokladu, že nedošlo k platnému
mimosoudnímu vyřešení věci dohodou účastníků. Zákon nikterak neurčuje hlediska,
z nichž by měl soud vycházet při zkoumání vážnosti důvodů vedoucích druhého
účastníka k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby. Rozhodující budou vždy okolnosti
konkrétního případu a povaha uplatněného nároku, která především určí, zda
budou přicházet v úvahu spíše subjektivní nebo spíše objektivní hlediska (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2149/2014). Dle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom dovolací soud může úvahu
nalézacího soudu o tom, co jsou „vážné důvody“ pro nesouhlas se zpětvzetím
návrhu na zahájení řízení, zpochybnit jen v případě, je-li zjevně nepřiměřená
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 646/2005,
ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5099/2016, či ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3189/2018). V projednávané věci odvolací soud nepovažoval důvody nesouhlasu se zpětvzetím
žaloby uvedené účastníkem za vážné, neboť žalobkyně se v žalobě domáhala
projednání věci pouze v mezích výroků I, II a V nálezu finančního arbitra,
jimiž bylo vyhověno návrhům účastníka, tj. pouze v rozsahu, v němž žalobkyně
nebyla v řízení před finančním arbitrem úspěšná (srov. § 250f věta první o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že jelikož účastník J. K. sám žalobu podle části páté
o. s. ř. nepodal, předmětem řízení před soudem nebyly nároky, o nichž finanční
arbitr rozhodl ve výrocích III a IV v neprospěch tohoto účastníka. Odvolací
soud (a ani soud prvního stupně) by tak o nárocích účastníka, s nimiž neměl v
řízení před finančním arbitrem úspěch, nemohl meritorně rozhodnout ani v
případě, kdyby žaloba nebyla vzata zpět a řízení nebylo zastaveno, neboť tyto
nároky nebyly žalobkyní učiněny předmětem zdejšího řízení.
Dovolatel tak neměl
vážný důvod pro nesouhlas se zpětvzetím žaloby, protože zastavení řízení se
nemohlo dotknout jeho právních zájmů. Jelikož Nejvyšší soud úvahu odvolacího
soudu ve smyslu výše předestřené rozhodovací praxe dovolacího soudu zjevně
nepřiměřenou neshledal, přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá ani druhá dovolatelem formulovaná otázka. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud se nedostatečně vypořádal s jeho
námitkami, uplatňuje tím ve skutečnosti vadu řízení. Ta však sama o sobě není
způsobilým dovolacím důvodem; k její případné existenci by mohl dovolací soud
přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) jen v případě
přípustného dovolání, což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatele
o vadě řízení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního
práva, která by splňovala předpoklady vymezené ustanovením § 237 o. s. ř.,
přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se soudy nižších stupňů
procesního pochybení dopustily (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze
dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo
1145/2015). Vzhledem k výše uvedenému tak dovolací soud dovolání účastníka směřující proti
výroku I napadeného usnesení dle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání vymezený účastníkem tak, že
se usnesení odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, posoudil Nejvyšší soud s
přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že
proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve
vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v
uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani
přípustné. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.