23 Cdo 395/2019-301
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny
Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci
žalobkyně BOKI Industries a.s., se sídlem Praha 1 - Malá Strana, Mostecká
47/16, PSČ 11800, IČO 25767101, proti žalované BAK stavební společnost, a.s.,
se sídlem Žitenická 871/1, Prosek, 190 00 Praha 9, IČO 28402758, zastoupené
JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem Dražkovice 181, 533 33
Pardubice, o zaplacení 716 718 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Trutnově pod sp. zn. 130 C 25/2015, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 10. 2018, č. j. 47 Co 126/2018-283,
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2.
10. 2018, č. j. 47 Co 126/2018-28, výrokem I. potvrdil napadené výroky I, III,
IV a V rozsudku Okresního soudu v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) ze
dne 2. 2. 2018, č. j. 130 C 25/2015-258, ve znění opravného usnesení a doplnění
rozsudku ze dne 11. 4. 2018, č. j. 130 C 25/2015-263, jímž bylo výrokem I.
žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 194 353 Kč s úrokem z prodlení z
této částky ve výši 8,05 % ročně od 30. 11. 2014 do zaplacení a částku 173 812
Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 12. 1. 2015 do
zaplacení, výrokem II. zamítnuta žaloba co do částky 320 072 Kč s úrokem z
prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 30. 11. 2014 do zaplacení,
výrokem III. rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení a výroky IV a V rozhodnuto o povinnosti žalobkyně nahradit České
republice náklady řízení ve výši 5 991,10 Kč a žalované ve výši 991,10 Kč;
výrokem II. rozhodl odvolací soud o povinnosti žalované nahradit žalobkyni
náklady odvolacího řízení ve výši 26 281 Kč.
Odvolací soud potvrdil, jako věcně správné, rozhodnutí soudu prvního stupně,
jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 194 353 Kč představující
nedoplatek faktury splatné dne 29. 11. 2014 a částku 173 812 Kč, jakožto
nedoplatek faktury splatné dne 11. 1. 2015, u obou včetně úroků z prodlení.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně nepochybil, když při
posouzení typu zboží, které žalovaná objednala, vyšel z písemného textu
objednávky ze dne 4. 9. 2014, v níž byl předmět koupě označen jako „dodávka
otopných těles včetně příslušenství objektu Zlatice dle předané PD (myšleno
projektové dokumentace) a dle přílohy této objednávky“. V projektové
dokumentaci stavby byla označena otopná tělesa značky KORADO. Přílohou
objednávky byla nabídka žalobkyně, obsahující mimo jiné označení otopných těles
písmeny a číslicemi, ale značka otopných těles, resp. výrobce otopných těles
označen nebyl. Odvolací soud konstatoval, že žalovaná sice doložila, že tak jak
byla otopná tělesa označena čísly a písmeny, že tak otopná tělesa výrobce
KORADO neoznačuje, ale na druhou stranu žalobkyně prokázala, že pod uvedeným
označením nejsou prodávána ani otopná tělesa PURMO, která byla předmětem
dodávky na základě jiné (předešlé) objednávky na vybavení vzorového bytu
bytového domu Zlatice. Odvolací soud uzavřel, že výklad, že otopná tělesa měla
být shodná s tělesem dodaným do vzorového bytu, z textu objednávky nevyplýval a
nemohl být ani dovozen pro rozpor tvrzené vůle žalované s jejím písemným
projevem (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky - dále jen „Nejvyšší
soud“, sp. zn. 26 Odo 928/2005). Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že
byla dodána otopná tělesa v souladu s kupní smlouvou, která je povinna žalovaná
zaplatit. Zároveň učinil závěr, že žalované nevzniklo právo na náhradu škody v
souvislosti s dodáním jiného zboží, představující náklady na demontáž a montáž
nových otopných těles včetně jejich ceny. Odvolací soud připustil, že žalovaná
mohla chápat dodávku otopného tělesa do vzorového bytu jako vzorek zboží v
obecném smyslu, ale zároveň dodal, že s ohledem na ustanovení § 2096 občanského
zákoníku (dále jen „o. z.“), by muselo být ujednáno, že otopná tělesa budou
dodána do bytového domu Zlatice podle vzorku (podle vzorového bytu), což však
žalovaná neprokázala. Dále uvedl, že i kdyby byl vzorek smluven, došlo by k
rozporu mezi smluveným vzorkem a kupní smlouvou ze dne 4. 9. 2014, přičemž
podle uvedeného ustanovení by i v takovém případě měla přednost smlouva.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné
podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že
napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky, zda lze výkladem projevu
vůle za použití ustanovení § 556 o. z. přihlédnout při stanovení předmětu
plnění k předvedenému vzorku, přestože na plnění dle vzorku není výslovně ve
smlouvě odkázáno. Odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.
26 Odo 928/2005 považuje za nepřiléhající na řešení dané věci, jestliže byl v
tomto rozhodnutí aplikován výklad podle § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku platného do 31. 12. 2012. Dovolatelka je přesvědčena, že
pokud by odvolací soud správně aplikoval § 556 o. z., musel by dospět k závěru,
že plnění mělo být provedeno v souladu se vzorovým bytem. Dovolatelka nemohla
rozumně předpokládat, že objednávka otopných těles do vzorového bytu a
objednávka otopných těles do dalších bytů jsou dvě na sobě zcela nezávislé a
nesouvisející objednávky. Zároveň se domnívá, že nemohl v daném případě ani
vyvstat rozpor mezi vzorkem a mezi smlouvou, jak podle jejího názoru nesprávně
uvedl odvolací soud, když cenová nabídka, jež tvořila přílohu předmětné
objednávky, nikterak nespecifikovala, zda mají být dodány otopná tělesa PURMO
či KORADO. Dovolatelka má tedy za to, že odvolací soud nesprávně věc posoudil,
když nesprávným způsobem aplikoval § 556 a § 2096 o. z. Navrhla proto, aby
Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žaloba se v
celém rozsahu zamítá a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení,
případně aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního
stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací podle § 10a o. s. ř., po zjištění, že
dovolání žalované bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným
subjektem - účastnicí řízení, která je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst.
1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle § 237 o. s. ř.
přípustné, neboť dovolatelkou předestřená právní otázka, kterou dovolatelka
považuje za otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou, vychází ze
zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. z jiných skutkových
zjištění, než k jakým dospěl při řešení věci odvolací soud. Odvolací soud v
posuzované věci učinil skutkový závěr, že žalobkyně dodala žalované otopná
tělesa podle písemné kupní smlouvy ze dne 4. 9. 2014. Dovolatelkou položená
otázka je založena na dovolatelkou neprokázaných tvrzeních, že dodávka otopných
těles měla být provedena tak, aby svým provedením odpovídala vzorovému bytu. K
takovému závěru na základě skutkových zjištění však odvolací soud nedospěl.
Nejvyšší soud přitom již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího
soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, že dovolací soud je vázán skutkovým
závěrem odvolacího soudu. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. tedy nemůže
založit právní otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech
dovolatelky či na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice
hodnocení důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp.
zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod označením 4/2014, a též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11.
2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017 či ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3244/2018
- obou veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz). Skutečnost, že dovolatelka má
jiný názor na výklad právního jednání účastníků, než jaký učinil odvolací soud,
nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo
4296/2014 nebo ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 130/2016 - veřejnosti
dostupných na www.nsoud.cz).
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto dospěl k závěru, že dovolání
žalované není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a nemohl tedy učinit jiný závěr,
než její dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 3. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu