26 Cdo 3607/2019-222
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové
ve věci žalobkyně FORESPO MAL a.s., se sídlem v Praze 10 – Vršovicích,
Přípotoční 1519/10a, IČO: 01983512, zastoupené Mgr. Kateřinou Ryšavou,
advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 404/30, proti žalované CARent Praha
s.r.o., se sídlem v Praze 9 – Vysočanech, Kolbenova 609/38, IČO: 15888436,
zastoupené JUDr. Tomášem Holubem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova
203/23, o zaplacení částky 12.870.830,02 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 326/2016, o dovoláních obou
účastnic proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2019, č. j.
62 Co 23/2019-181, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2019, č. j. 62 Co
23/2019-181, ve výroku I., pokud jím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 10 ze dne 25. října 2018, č. j. 17 C 326/2016-153, ve vyhovujícím výroku
I. tak, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 3.206.970,70 Kč, a dále v
nákladových výrocích II., III. a IV., se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu
Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalované se odmítá.
Žalobou podanou dne 13. října 2016 u Obvodního soudu pro Prahu 10 (soudu
prvního stupně) se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku
12.870.830,02 Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení). Z toho
požadovala částku 8.412.532,28 Kč z titulu dlužného nájemného z tam
specifikovaných nemovitostí v období od 13. srpna 2013 do 31. ledna 2014 a
částku 4.458.297,74 Kč z titulu smluvní pokuty ve výši 0,05 % z dlužné částky
za každý den prodlení s úhradou tam uvedených splátek nájemného v tam uvedených
obdobích (dále též jen „smluvní pokuta“). Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. října 2018, č. j. 17 C 326/2016-153,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni (do patnácti dnů od právní moci
rozsudku) částku 6.862.855,30 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení z titulu
dlužného nájemného (za období od 16. září 2013 do 31. ledna 2014) a z titulu
smluvní pokuty (z přisouzeného dlužného nájemného) částku 3.206.970,70 Kč
(výrok I. – dále jen „vyhovující výrok I.“) a zamítl žalobu ohledně dlužného
nájemného (za období od 13. srpna 2013 do 15. září 2013) v částce 1.549.676,90
Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty (z nepřiznaného dlužného nájemného) v
částce 1.251.327,- Kč (výrok II.). Současně rozhodl o nákladech řízení účastnic
a státu (výroky III., IV. a V.). K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
15. května 2019, č. j. 62 Co 23/2019-181, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně změnil ve vyhovujícím výroku I. tak, že zamítl žalobu ohledně smluvní
pokuty v částce 3.206.970,70 Kč – dále jen „měnící výrok“; jinak ho v tomto
výroku potvrdil – dále jen „potvrzující výrok“ (výrok I.). Současně rozhodl o
nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu
(výroky II., III. a IV.). Po částečném zopakování dokazování v odvolacím řízení učinil z provedených
důkazů zejména následující skutková zjištění. Za účelem provozování
podnikatelské činnosti žalované uzavřely dne 16. srpna 2013 žalobkyně jako
pronajímatelka a žalovaná (tehdy jednající pod obchodní firmou A. Charouz,
spol. s r. o.) jako nájemkyně smlouvu o nájmu tam specifikované budovy a
pozemků (dále jen „Nájemní smlouva“ a „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“) za nájemné v částce 1.260.395,83 Kč (plus DPH) měsíčně, které
měla žalovaná platit vždy měsíčně předem nejpozději k desátému kalendářnímu dni
v měsíci, za který se nájemné hradí, a to podle faktur vystavených žalobkyní
nejpozději k pátému dni příslušného kalendářního měsíce. V čl. V bodu 1 Nájemní
smlouvy žalovaná prohlásila, že je jí znám stav předmětných nemovitostí, že je
považuje za způsobilé pro řádné užívání a že svým podpisem stvrzuje, že je
přejímá v tomto stavu do užívání. V čl. V bodu 2 Nájemní smlouvy se pak
žalobkyně zavázala předat jí předmětné nemovitosti nejpozději do třiceti
pracovních dnů poté, co jako kupující podá ve svůj prospěch návrh na vklad
vlastnického práva k nemovitostem na základě „kupní smlouvy“.
O předání a
převzetí nemovitostí měl být sepsán protokol, ve kterém účastnice svými podpisy
potvrdí jejich převzetí a dále stav zařízení a vybavení, které je součástí a
příslušenstvím nemovitostí. Ke dni předání předmětných nemovitostí do užívání
žalované měl být rovněž zaznamenán stav měřidel energií. Nájemní smlouva
obsahovala rovněž ujednání, že nezaplatí-li žalovaná řádně a včas nájemné, je
povinna zaplatit žalobkyni jednak úrok z prodlení ve výši stanovené obecně
závaznými právními předpisy a jednak smluvní pokutu ve výši 0,05 % z dlužné
částky za každý den prodlení. Nájemní poměr byl sjednán na dobu neurčitou,
přičemž žalobkyně byla oprávněna ho vypovědět s dvouměsíční výpovědní dobou,
bude-li žalovaná v prodlení s placením nájemného déle než třicet dnů. Nájemní
smlouva nabyla účinnosti dnem jejího podpisu oběma smluvními stranami s tím, že
v případě, že se žalobkyně nestane vlastnicí předmětných nemovitostí do 15. listopadu 2013, v celém rozsahu se ruší. Žalobkyně se stala vlastnicí
předmětných nemovitostí s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru
nemovitostí ke dni 16. srpna 2013. Dopisem z 29. listopadu 2013 vypověděla
žalované nájem k nemovitostem s dvouměsíční výpovědní dobou, a to mimo jiné
právě z důvodu jejího prodlení s placením nájemného delším třiceti dnů. Dopisem
z 29. září 2016 (označeným jako Výzva k úhradě dluhu – upomínka před soudní
žalobou) ji pak vyzvala k zaplacení dlužného nájemného za období od 16. srpna
2013 do 31. ledna 2014 v částce 8.412.532,28 Kč a dále také k úhradě
„příslušenství“, jež vyčíslila ke dni 10. října 2016 částkou 4.390.997,48 Kč. Na tomto skutkovém základě odvolací soud předně dovodil, že účastnice si v
Nájemní smlouvě nesjednaly podmínku, jež by vázala vznik nájemního poměru na
protokolární předání nemovitostí, tj. odkládací podmínku ve smyslu § 36 odst. 2
věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni
uzavření Nájemní smlouvy a ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“). V návaznosti na to zdůraznil, že žalobkyně (pronajímatelka) sice byla
povinna předat předmětné nemovitosti žalované „protokolárně“, avšak nesplnění
uvedené povinnosti neopravňovala žalovanou k neplnění základních povinností
nájemkyně; uvedené pak platí tím spíše v situaci, kdy předmět nájmu jí byl
důvěrně znám a přijala ho s účinky ke dni uzavření Nájemní smlouvy. Ostatně
žalovaná se mohla obrátit na žalobkyni s výzvou k poskytnutí sjednaného plnění
a neučinila-li tak, nemůže mít její nečinnost za následek zánik povinností
plynoucích z nájemního poměru podle § 663 a násl. obč. zák. V uvedených
souvislostech současně – s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu z 22. července
2004, sp. zn. 28 Cdo 1416/2003, a z 22. srpna 2007, sp. zn. 28 Cdo 3033/2005 –
přičinil, že skutečnost, že nájemce nevyužil svého práva předmět nájmu užívat,
ačkoli pronajímatel mu v tom nijak nebránil, není důvodem pro neplacení
nájemného podle platně uzavřené nájemní smlouvy, a to ani s ohledem na
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.; nájemní smlouva je totiž smlouvou
konsensuální, nikoli reálnou.
Vycházeje z uvedených právních názorů uzavřel, že
z hlediska nároku žalobkyně (pronajímatelky) na zaplacení nájemného je tak bez
právního významu „tvrzená neexistence předání předmětu nájmu a neužívání
předmětu nájmu po dobu trvání Nájemní smlouvy“. Za tohoto stavu pokládal
rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný v rozsahu přisouzeného dlužného
nájemného (v rozsahu nepřiznaného nájemného nebyl rozsudek soudu prvního stupně
napaden odvoláním žádné z účastnic); proto ho v tomto rozsahu potvrdil ve
vyhovujícím výroku I. Na rozdíl od soudu prvního stupně však shledal, že v
daném případě nebyly splněny zákonné předpoklady k tomu, aby žalobkyni mohl být
přiznán (byť zčásti) též nárok na zaplacení smluvní pokuty. Zde konstatoval, že
jelikož v Nájemní smlouvě nebyla sjednána splatnost smluvní pokuty (přičemž
tuto splatnost zákon nestanoví a nebyla určena ani soudním rozhodnutím), mohlo
podle § 563 obč. zák. dospět právo na její zaplacení teprve prvního dne poté,
co žalobkyně požádala žalovanou o příslušné peněžité plnění. Uzavřel, že
označila-li žalobkyně i přes poučení podle § 118a odst. 3 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen
„o.s.ř.“) k důkazu o tvrzení, že vyzvala žalovanou k uhrazení smluvní pokuty,
toliko předžalobní upomínku z 29. září 2016, z níž však požadavek na zaplacení
smluvní pokuty dostatečně určitě a srozumitelně (ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák.) nevyplýval, je žaloba v rozsahu požadavku na zaplacení smluvní pokuty
předčasná. Proto změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. tak, že ohledně smluvní pokuty v částce 3.206.970,70 Kč žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě účastnice řízení. Žalobkyně opřela přípustnost svého dovolání, které – s přihlédnutím k jeho
obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – směřuje proti měnícímu výroku napadeného
rozsudku, o ustanovení § 237 o.s.ř. Nesouhlasila s názorem, že žalovaná nebyla
řádně upomenuta o zaplacení smluvní pokuty. Tomuto názoru oponovala – s odkazem
na rozsudky Nejvyššího soudu z 27. února 2003, sp. zn. 28 Cdo 1853/2002, z 26. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 4799/2010, a z 28. listopadu 2011, sp. zn. 23 Cdo
3854/2011 – námitkou, že kvalifikovanou výzvou k plnění ve smyslu § 563 obč. zák. je i žaloba, jejíž účinky jako výzvy k plnění nastaly okamžikem, kdy s ní
byla žalovaná v průběhu řízení seznámena. Podle jejího mínění je tudíž v
rozporu s citovanou (ustálenou) rozhodovací praxí dovolacího soudu právní
závěr, že žaloba ohledně smluvní pokuty je předčasná. Navrhla, aby dovolací
soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. tak, že rozsudek
soudu prvního stupně jako celek potvrdí. Žalovaná svým dovoláním napadla především potvrzující výrok rozsudku odvolacího
soudu. Přípustnost svého dovolání opřela rovněž o ustanovení § 237 o.s.ř. a
odůvodnila ji konstatováním, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud
nebyly řešeny otázky, zda v případě sjednané povinnosti pronajímatele předat
(protokolárně) předmět nájmu nájemci vzniká nájemci povinnost platit nájemné (a
současně oprávnění užívat předmět nájmu) již okamžikem uzavření nájemní
smlouvy, nebo až okamžikem „faktického“ předání předmětu nájmu do užívání, a
zda nesplnění uvedené povinnosti pronajímatele může být důvodem, pro který mu
nájemce nebude povinen platit nájemné. Uvedla, že v řízení o zaplacení dlužného
nájemného odpovídá povaze nájemního poměru jako synallagmatického právního
vztahu povinnost pronajímatele (zde žalobkyně) prokázat též předání předmětu
nájmu nájemci a nic na tom nemění, že tak v konkrétním případě nemusí učinit
písemným předávacím protokolem; jinak nemůže uspět se svým požadavkem na
zaplacení dlužného nájemného, neboť povinnost platit dohodnuté nájemné vzniká
nájemci právě až okamžikem předání předmětu nájmu do užívání, nikoli již
samotným uzavřením nájemní smlouvy. Podle jejího mínění odpovídá uvedený právní
názor také judikatuře Nejvyššího soudu, na níž v napadeném rozsudku odkázal
odvolací soud a podle níž platí, že nájemce je povinen platit dohodnuté
nájemné, i když předmět nájmu neužívá, ledaže jej neužívá z důvodů, které lze
přičíst pronajímateli. Nesplní-li totiž pronajímatel svoji smluvní povinnost
předat předmět nájmu nájemci a tím mu znemožní ho užívat, pak okolnost, že
nájemce předmět nájmu neužívá, lze jednoznačně přičíst pronajímateli. Navrhla,
aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím
výroku a v nákladových výrocích a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání obou účastnic řízení
projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. a ve znění účinném od 30.
září 2017 (dále opět jen „o.s.ř.“). Shledal, že byla podána včas, subjekty k
tomu oprávněnými – účastnicemi řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění
podmínky jejich advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se
zabýval otázkou přípustnosti obou dovolání. Jde-li o dovolání žalované, dovolací soud nepřehlédl dovolací sdělení, že
dovoláním napadá rovněž nákladové výroky II. a IV. rozsudku odvolacího soudu. Zastává však
– s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – názor, že proti
uvedeným výrokům její dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nim
postrádá jakékoli odůvodnění; navíc dovolání proti těmto výrokům by ani nebylo
přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h/ o.s.ř.). Poté dospěl k závěru, že směřuje-li dovolání proti potvrzujícímu výroku
napadeného rozsudku, není z posléze uvedených příčin přípustné podle § 237
o.s.ř. Tam předestřené otázky přitom dovolací soud posuzoval – vzhledem k
vymezení doby plnění vzájemných závazků účastnic, obsaženému v Nájemní smlouvě
– podle dosavadních právních předpisů (§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem
o. z.). Argumentovala-li žalovaná v dovolání povahou nájemního poměru jako
synallagmatického právního vztahu, patrně se pokoušela odvolacímu soudu
vytknout, že na danou věc neaplikoval ustanovení § 325, popř. § 326 obch. zák.,
jež upravují problematiku plnění tzv. synallagmatických závazků, které
podléhají režimu obchodního zákoníku. Za synallagmatické závazky jsou
označovány ty dvoustranné závazky, v nichž plnění obou stran je na sebe
vzájemně vázáno (povinnost plnit je podmíněna současným protiplněním). Jde tedy
nejen o vzájemnost práv a povinností, ale i o vzájemnou podmíněnost plnění
(např. z kupní smlouvy je kupující zavázán zaplatit cenu koupeného zboží oproti
jeho převzetí a prodávající je zavázán předat mu předmět koupě oproti zaplacení
kupní ceny). Vzájemná podmíněnost závazků může přitom vyplývat buď ze zákona,
nebo ze smlouvy. V citovaných ustanoveních tak jde o odchylku od zásady, že
každý je povinen splnit svůj závazek ve sjednané době, popřípadě v době
vyplývající ze zákona, tj. včas a dále řádně, z níž úprava obchodního zákoníku
vychází. Zatímco první z citovaných ustanovení – § 325 obch. zák. – se vztahuje
na vzájemné závazky, které mají podle smlouvy nebo podle zákona stejnou
splatnost, ustanovení § 326 obch. zák. dopadá na závazky s různou dobou plnění
(srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 20. července 2010, sp. zn. 32 Cdo
1596/2010, z 29. srpna 2013, sp. zn. 23 Cdo 2389/2012 /ústavní stížnost podanou
proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 19. února 2014, sp. zn. II. ÚS 3615/13/, či z 25. října 2016, sp. zn. 32 Cdo 1712/2015).
V souzené věci byl čas plnění vzájemných závazků účastnic z Nájemní smlouvy,
jež – s přihlédnutím k obsahu dovolání – pokládala žalovaná za vzájemně
podmíněné, dohodnut vždy k jinému časovému okamžiku (žalobkyně měla předat
předmětné nemovitosti žalované nejpozději do třiceti pracovních dnů poté, co
jako kupující podá ve svůj prospěch návrh na vklad vlastnického práva k
nemovitostem na základě „kupní smlouvy“; žalovaná měla platit nájemné vždy
měsíčně předem nejpozději k desátému kalendářnímu dni v měsíci, za který se
nájemné hradí, a to podle faktur vystavených žalobkyní nejpozději k pátému dni
příslušného kalendářního měsíce). Za této situace tak nelze na posuzovanou věc
aplikovat ustanovení § 325 obch. zák. V úvahu však v tomto případě nepřichází
ani použití § 326 obch. zák., a to i kdyby snad měla žalovaná platit některé
splátky nájemného žalobkyni předem (tj. předtím, než jí měly být předány
předmětné nemovitosti do užívání). Je tomu tak už proto, že žalovaná v řízení
ani netvrdila (natož prokázala) okolnosti významné z hlediska hypotézy
(skutkové podstaty) posléze uvedeného ustanovení, tj. okolnosti rozhodné pro
závěr, že po uzavření Nájemní smlouvy se stalo zřejmým, že žalobkyně nesplní
svůj závazek vzhledem k nedostatku své způsobilosti poskytnout plnění nebo
vzhledem k svému chování při přípravě plnění závazku (srov. § 326 odst. 1 obch. zák.). Se zřetelem k charakteru uplatněných dovolacích námitek zbývá již jen
dodat, že nebyla-li v dané věci prokázána ani okolnost, že by žalobkyně
(pronajímatelka) bránila žalované (nájemkyni) v užívání předmětu nájmu (resp. neumožnila jí ho vůbec užívat), je v tomto případě vyloučena rovněž úvaha o
možnosti odepřít žalující straně uplatněný nárok na zaplacení dlužného
nájemného z důvodu překážky v užívání předmětu nájmu přičitatelné pronajímateli
(obdobně vyznívá též právní názor vyslovený v odůvodnění usnesení Nejvyššího
soudu z 20. září 2011, sp. zn. 26 Cdo 2552/2009). Z řečeného vyplývá, že odvolací soud se při řešení otázek předestřených v
dovolání žalované neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu;
potvrzující výrok napadeného rozsudku je tak ve skutečnosti výrazem standardní
soudní praxe. Dovolání žalobkyně je přípustné podle § 237 o.s.ř., neboť směřuje proti
rozhodnutí (měnícímu výroku napadeného rozsudku), jímž bylo odvolací řízení
skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázky splatnosti
/dospělosti/ pohledávky na zaplacení smluvní pokuty), při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a
tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Již na tomto místě dovolací soud zdůrazňuje, že při řešení otázky otevřené
dovolacímu přezkumu je namístě vycházet z dosavadních právních předpisů jen
tehdy,
jde-li o práva na smluvní pokutu vzniklá do 31. prosince 2013 (§ 3073 věta
první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů –
dále též jen „občanský zákoník“, resp. „o. z.“); splatnost (dospělost) práv na
smluvní pokutu vzniklých po uvedeném datu je však nutno posuzovat již podle
nové hmotněprávní úpravy. Za předchozí právní úpravy se soudní praxe ustálila v názoru, že týká-li se –
jako v tomto případě – smlouva uzavřená mezi podnikateli, která není upravena v
hlavě druhé části třetí obchodního zákoníku (zákona č. 513/1991 Sb., obchodní
zákoník, ve znění účinném od 1. ledna 2001 – dále jen „obchodní zákoník“, resp. „obch. zák.“), podnikatelské činnosti smluvních stran (§ 261 odst. 1 obch. zák.), podléhá co do zvláštních ustanovení týkajících se příslušného smluvního
typu občanskému zákoníku a zvláštním zákonům; ve všem, co pro daný smluvní typ
není dáno zvláštní úpravou, však platí obecná ustanovení daná pro obchodní
závazkové vztahy obchodním zákoníkem (srov. rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 11. ledna 2012, sp. zn. 31 Cdo 660/2010, uveřejněný pod č. 40/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Splatnost pohledávky na smluvní pokutu není zákonem stanovena. Za den
splatnosti se tak v případě smluvní pokuty považuje den, kdy uplynula lhůta bez
zbytečného odkladu poté, co byl dlužník věřitelem požádán o plnění (§ 340 odst. 2 obch. zák.). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek z 27. února 2003, sp. zn. 28 Cdo 1853/2002, uveřejněný pod č. C 1746 Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, tj. rozhodnutí, na které ve
svém dovolání odkázala rovněž žalobkyně, a dále např. odůvodnění rozsudku z 30. června 2009, sp. zn. 23 Odo 1787/2006, uveřejněného pod č. 37/2010 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek) lze přitom za kvalifikovanou upomínku (žádost
věřitele o plnění) považovat i podání žaloby na zaplacení pohledávky. Z tohoto
úhlu pohledu představuje žaloba hmotněprávní jednání účastníka řízení učiněné
vůči soudu, které je účinné i vůči ostatním účastníkům, avšak teprve od
okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděli (§ 41 odst. 3 o.s.ř.). Od uvedených
právních názorů se dovolací soud neodklání ani v poměrech právní úpravy
obsažené s účinností od 1. ledna 2014 v novém občanském zákoníku, zejména pak v
§ 1958 odst. 2 o. z. V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že žaloba na zaplacení smluvní pokuty
byla dne 17. ledna 2017 dodána do datové schránky žalované, do níž se žalovaná
téhož dne také přihlásila (viz potvrzení o dodání a doručení do datové schránky
na č. l. 46 spisu). Okolnost, že se seznámila s obsahem žaloby a potažmo i s
tam obsaženou žádostí o plnění již dne 17. ledna 2017, je jasně patrná dále
např. i z jejího vyjádření z 13. února 2017, podaného u soudu prvního stupně
dne 15. února 2017 (viz podání na č. l. 48 až 50 spisu).
Vzhledem k řečenému
není tedy žádných pochyb o tom, že již zkraje roku 2017 byla žalovaná (řádně)
vyzvána k zaplacení smluvní pokuty s účinky předvídanými v § 340 odst. 2 obch. zák., resp. nyní v § 1958 odst. 2 o. z. Jinými slovy řečeno, žalované již dne
17. ledna 2017 vznikla povinnost uspokojit pohledávku žalobkyně na zaplacení
smluvní pokuty ve lhůtě „bez zbytečného odkladu“ (k vymezení uvedené lhůty viz
např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 10. prosince 2013, sp. zn. 32 Cdo
2484/2012, na jehož závěry lze v podrobnostech odkázat i pro účely výkladu
ustanovení § 340 odst. 2 obch. zák., resp. § 1958 odst. 2 o. z.). Byl-li přitom
napadený rozsudek vyhlášen (vydán) dne 15. května 2019, tj. po více než dvou
letech poté, co žalobkyně upomenula žalovanou o příslušné peněžité plnění, je
evidentní, že podle stavu, který zde byl v době rozhodování odvolacího soudu (§
154 odst. 1 o.s.ř.), již zmíněná – velmi krátká – lhůta, kterou měla žalovaná
na přípravu a realizaci splnění svého dluhu, dávno uplynula a že tedy
pohledávka žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty byla v té době již splatná
(dospělá). Opačný závěr (tj. závěr o „předčasnosti“ žaloby v rozsahu požadavku
na zaplacení smluvní pokuty), jejž navíc učinil odvolací soud s odkazem na
ustanovení § 563 obč. zák., které na posuzovanou věc nedopadá, proto nelze
pokládat za správný. Dovolací důvod podle § 241a odst. 1 věty první o.s.ř. tudíž použila žalobkyně opodstatněně. S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že měnící výrok rozsudku odvolacího
soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 1 věta první o.s.ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho
změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený
rozsudek v uvedeném výroku a v závislých nákladových výrocích bez jednání (§
243a odst. 1 věta první o.s.ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř. ve spojení s
ustanovením § 243f odst. 4 o.s.ř.) a podle § 243e odst. 2 věty první o.s.ř. věc
vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolání žalované pak
podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c
odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta
první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů
řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 11. 2019
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu