32 Cdo 1712/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci
žalobce M. L., podnikatele se sídlem v Praze 13, Bronzová 2016/13, PSČ 155 00,
identifikační číslo osoby 66916330, proti žalované Rejnok, spol. s r. o., se
sídlem v Praze 10 - Strašnicích, V Korytech 972/12, PSČ 100 00, identifikační
číslo osoby 49354884, zastoupené JUDr. Tomášem Pezlem, advokátem se sídlem v
Praze 4, Barrandova 1920/7a, PSČ 143 00, o zaplacení 512 949 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Cm 154/2011, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2014, č.
j. 4 Cmo 323/2013-127, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2014, č. j. 4 Cmo
323/2013-127, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2013, č.
j. 6 Cm 154/2011-90, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
bodem I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II.). Rozsudkem ze dne 22. 10. 2014, č. j. 4 Cmo 323/2013-127, Vrchní soud v Praze k
odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) Dne 21. 3. 2011 žalobce přijal (podepsal) písemnou objednávku žalované č. 02/2011 a zavázal se, že provede montážní práce elektro silnoproud na stavbě,
specifikované co do předmětu a rozsahu v příloze objednávky za cenu 3 313
139,36 Kč (v příloze objednávky rozpočtenou na jednotlivé položky), a to po
celou dobu trvání uvedené stavby dle pokynů zástupce objednatele a dle podmínek
uvedených v budoucí smlouvě o provedení prací. Platnost objednávky měla být
ukončena podpisem smlouvy na provedení montážních prací elektro silnoproud. Pro
práce provedené na základě objednávky měly platit podmínky potvrzené smlouvou o
dílo na uvedenou stavbu (splatnost faktur, záruka atd.). 2) Dílo o stejném předmětu a rozsahu, pouze za vyšší cenu, se žalovaná zavázala
provést pro společnost AFCON POWER & AUTOMATION s. r. o. (dále též jen
„AFCON“), a to na základě písemné objednávky této společnosti ze dne 18. 3. 2011. 3) Žalobce začal od 22. 3. 2011 „dílo fakticky provádět“, zhruba v měsíčních
intervalech vyhotovoval soupisy provedených prací, ve kterých uváděl měrné
jednotky, jednotkové náklady a jednotkové ceny, vycházeje přitom z rozpočtu ze
dne 21. 3. 2011, a tyto soupisy zasílal žalované spolu s vystavovanými
fakturami. Práce provedené žalobcem odsouhlasil „vždy za určitý časový úsek“ ve
stavebním deníku M. T., technik společnosti AFCON. Žalovaná neměla „k částem
díla prováděným žalobcem co do kvality žádné námitky“ a předávala je dál svému
objednateli – společnosti AFCON, které tyto „části díla“ též vyúčtovala. 4) Na přelomu května a června 2011 přestal ve funkci mistra elektromontážních
prací působit zaměstnanec žalované pan Z. a tuto činnost začal provádět
žalobce. Za tuto činnost žalobce žalované účtoval částku 5 000 Kč měsíčně. 5) Dílo, k jehož provedení se žalobce zavázal, prováděli na předmětné stavbě na
základě zadání žalované ještě další osoby, a to J. Š., zaměstnanec žalované, a
J. S. jako podnikatel se svými pracovníky. Žalobce schvaloval počet hodin a
výkazy prací. 6) První dvě faktury č. 2011/14 ze dne 5. 5. 2011 a č. 2011/15 ze dne 1. 6. 2011, jimiž žalobce vyúčtoval práce za období od 22. 3. 2011 do 30. 4. 2011 a
od 1. 5. 2011 do 31. 5. 2011, žalovaná žalobci zaplatila. Faktury č. 2011/16,
č. 2011/17 a č. 2011/19, jimiž žalobce vyúčtoval celkem 512 949 Kč za práce
provedené v období od 1. 6. 2011 do 25. 8. 2011, však žalovaná žalobci dosud
ani přes urgence nezaplatila. 7) Dne 14. 9. 2011 žalobce přestal provádět práce pro žalovanou, neboť žalovaná
odmítala uzavřít písemnou smlouvu o dílo a nezaplatila fakturu č. 2011/16
splatnou dne 10. 8. 2011. 8) Dopisem ze dne 3. 11. 2011 společnost AFCON jako objednatel u žalované
reklamovala vady a nedodělky díla a vyzvala ji k okamžitému odstranění těchto
vad s tím, že jinak bude požadovat zaplacení částky 343 130 Kč.
Dopisem ze dne
9. 11. 2011 žalovaná žalobce vyzvala k odstranění vad reklamovaných společností
AFCON. Dne 11. 11. 2011 se žalobce dostavil na stavbu za účelem odstranění
případných vad, na místě však zjistil, že tyto vady jsou odstraňovány
pracovníky společnosti AFCON. Z tohoto důvodu již nemohl na stavbě nic dělat. Odvolací soud na základě shora uvedených skutkových zjištění dospěl k závěru,
podle kterého účastníci uzavřeli smlouvu o dílo v souladu s § 536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013
(dále též jen „obch. zák.“). Odvolací soud uvedl, že v důsledku nevypracování
písemné smlouvy o dílo byl rozsah prací, které měl žalobce podle objednávky
provádět, dán pouze pokyny žalované. Rozhodně to podle odvolacího soudu
„neznamenalo dohodu o tom, že žalobce bude na stavbě realizovat na základě
objednávky veškerou elektroinstalaci“. Odvolací soud se ztotožnil se soudem
prvního stupně v tom, že „za situace, kdy žalovaný provedené části díla od
žalobce fakticky nepřebíral, lze mít za to, že je přebíral konkludentně
předáním svému, tj. dalšímu objednateli AFCON. Ve smyslu ust. § 554 odst. 1 a §
548 odst. 1, věta druhá obch. zák. tak žalobci vznikl nárok na zaplacení ceny
za části jím provedeného díla, kterou vyúčtoval fakturami č. 2011/16, 17 a 19.“
S odkazem na § 325 a 326 odst. 1 obch. zák. odvolací soud konstatoval, že
žalobce „mohl oprávněně odepřít“ provádění dalších prací do doby úhrady faktury
č. 2011/16. Jelikož žalobce přerušil práce v důsledku „pasivního jednání“
žalované a jelikož neporušil žádnou ze smluvních povinností, nenese odpovědnost
za vznik škody na straně žalované. Pohledávku na náhradu škody ve výši 1 300
834 Kč (343 130 Kč jako skutečná škoda a 957 704 Kč jako ušlý zisk), kterou
žalovaná uplatnila k započtení v rámci své procesní obrany, tudíž shledal
neoprávněnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, majíc za to, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při
jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Ačkoliv odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce dílo nedokončil vůbec, tj. nedokončil jej ani řádně ani včas, shledal žalobou uplatněný nárok na zaplacení
ceny díla důvodným. Tím se ovšem podle dovolatelky odchýlil od ustálené
judikatury dovolacího soudu vyjádřené např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze
dne 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2552/2010, a ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 23
Cdo 856/2010, které jsou veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná
rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách. Odkazujíc na závěry
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5227/2009, má
dovolatelka za to, že „zásadním bodem posouzení v této věci je pak otázka, zda
se ze strany žalobce jednalo o plnění dílčí nebo částečné, protože vyjasnění
tohoto bodu následně spolu nese i další následky předvídatelné právem pro obě
strany smluvního vztahu“. Odvolací soud podle dovolatelky zcela ignoroval, že
dovolatelka společnosti AFCON dílo nepředala, neboť společnost AFCON dílo
nepřevzala, vytkla nedodělky a vady díla a požadovala jejich odstranění před
tím, než dílo převezme. K odstranění vad a nedodělků však nikdy nedošlo, když
sporná práva byla mezi žalovanou a společností AFCON nakonec vyřešena dohodou o
narovnání. Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýká, že v rozporu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4101/2010, ze
dne 29. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 171/2006, ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 32 Cdo
1596/2010, a ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 143/2012, usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2389/2012) na daný případ aplikoval § 325 obch. zák.,
ačkoliv nejde o synallagmatický závazek. Závěr odvolacího soudu o případné
aplikaci § 326 odst. 1 obch. zák. pak podle dovolatelky není podepřen odkazem
na rozhodné skutkové okolnosti, což činí rozhodnutí odvolacího soudu
nepřezkoumatelným. Dovolatelka též zpochybňuje závěry soudu prvního stupně, podle nichž je dohoda
o narovnání uzavřená mezi ní a společností AFCON neplatná, mezi účastníky byla
zavedena praxe ohledně způsobu předávání a přebírání částí díla a splatnost
ceny za dílo se řídí § 340 odst. 2 obch. zák. Dále soudům vytýká, že se
nezabývaly tím, zda a jak zanikla smlouva o dílo uzavřená mezi účastníky, a že
nesprávně posoudily otázku „vzniklé škody na straně žalované“. Odvolací soud se podle dovolatelky vůbec nezabýval námitkami, které vznesla v
odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a které se týkaly procesních vad,
jichž se měl soud prvního stupně dopustit. Konkrétně dovolatelka namítala, že
řízení bylo zatíženo vadami, které mají vliv na správnost rozhodnutí soudu
prvního stupně, že byla porušena projednací zásada, když soud prvního stupně
provedl důkazy, které nebyly navrženy žádným z účastníků, a že soud prvního
stupně měl postupovat podle § 118a odst. 1 až 3 zákona č.
99/1963 Sb., občanský
soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), měl-li za to, že účastníci nenavrhli
důkazy prokazující jejich tvrzení. V důsledku toho je podle dovolatelky
rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný. Dovolatelka dále odvolacímu soudu
vytýká vadný výrok o náhradě nákladů řízení a vadně zachycený průběh jednání v
protokolu o jednání před odvolacím soudem. Soudu prvního stupně pak vytýká
nedostatek poučení o koncentraci řízení, provádění důkazů nenavržených
účastníky a též nepřezkoumatelnost rozsudku. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak,
že žalobu zamítne, popř. aby jej spolu s rozsudkem soudu prvního stupně
zrušil. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Jde-li o v dovolání otevřenou otázku platnosti dohody o narovnání, dovolatelka
uvádí judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud při řešení této
otázky odchýlit. Odkazy na tuto judikaturu, konkrétně na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 423/2010, a ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1570/2013, však nemohou obstát, neboť Nejvyšší soud se v těchto
rozhodnutích nezabýval určitostí vymezení započítávaných pohledávek ani
nemožností plnění, což byly důvody, pro které soud prvního stupně posoudil
dohodu o narovnání jako (částečně) neplatnou. Nejvyšší soud proto neshledal
dovolání pro řešení uvedené otázky přípustným. Stejný závěr platí též, jde-li o dovolatelkou otevřenou otázku „vzniklé škody
na straně žalované“. Pomocí odkazů na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1069/2008, a ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2864/2012,
a na usnesení téhož soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 231/2007, a ze dne
31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 880/2010, od nichž se měl odvolací soud při řešení
této otázky odchýlit, dovolatelka pouze popisuje podmínky, za kterých podle §
373 a násl. obch. zák.
vzniká povinnost nahradit škodu, přičemž přehlíží, že
odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že jedna z těchto podmínek
nebyla splněna, když žalobce podle něj neporušil žádnou povinnost ze
závazkového vztahu. Ani dovolatelkou předložená otázka ukončení smluvního vztahu nesplňuje kritéria
stanovená v § 237 o. s. ř., neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího
soudu nespočívá. Dovolatelka pomíjí, že podle dikce § 237 o. s. ř. je jedním z
předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem
vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší
soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže
dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení
otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu
nezávisí). Při formulaci otázky zavedené praxe dovolatelka ve skutečnosti pouze
zpochybňuje skutkový závěr soudu prvního stupně, ze kterého vycházel i odvolací
soud a podle něhož mezi účastníky existovala zavedená praxe o předávání díla
žalobcem přímo společnosti AFCON namísto žalované. Při úvaze o tom, zda je
právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právních otázek vytyčených
dovolatelkou – správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových
závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na
podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sama dovolatelka (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo
268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo
1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, popř. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Ani tato
otázka tak nemůže založit přípustnost dovolání. Otázku aplikace § 340 odst. 2 obch. zák. odvolací soud (ve shodě se soudem
prvního stupně) posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu
vyjádřenou zejména v dovolatelkou citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněném pod číslem 10/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud v tomto rozsudku formuloval a
odůvodnil závěr, podle kterého § 340 obch. zák. je (coby ustanovení upravující
obecně dobu splnění závazku) uplatnitelný při posouzení splatnosti ceny díla v
rozsahu, v němž § 548 odst. 1 obch. zák. (ani jiné zvláštní ustanovení
zabývající se smlouvou o dílo podle obchodního zákoníku) neposkytuje odpověď na
otázku, kdy se cena díla stane splatnou. Není-li doba úhrady ceny díla sjednána
ve smlouvě o dílo a vznikl-li zhotoviteli nárok na cenu díla provedením díla,
je objednatel povinen zaplatit zhotoviteli cenu díla bez zbytečného odkladu po
té, co jej zhotovitel po předání díla o splnění požádá. Z obsahu dovolání ostatně vyplývá, že námitky dovolatelky ve skutečnosti
směřují zejména proti skutkovému závěru soudu prvního stupně, ze kterého
vycházel i odvolací soud, a podle něhož třicetidenní lhůta k zaplacení faktury
č. 2011/16 skončila dnem 10. 8. 2011, když nebylo prokázáno, že jednatel
žalované vrátil žalobci tuto fakturu k opravě, v důsledku čehož se měla lhůta
posunout na den 19. 9. 2011. Jak již bylo shora uvedeno, tento skutkový závěr
Nejvyšší soud nemůže přezkoumávat a musí z něj vycházet. Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou
otevřených otázek vzniku práva žalobce na zaplacení ceny za dílo a plnění
vzájemných závazků, neboť odvolací soud se při řešení těchto otázek odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Se závěrem o přípustnosti dovolání
se pojí též závěr o jeho důvodnosti. 1. Ke vzniku práva žalobce na zaplacení ceny za dílo
Podle § 548 obch. zák. objednatel je povinen zaplatit zhotoviteli cenu v době
sjednané ve smlouvě. Pokud ze smlouvy nebo tohoto zákona nevyplývá něco jiného,
vzniká nárok na cenu provedením díla (odstavec 1). Odvolací soud při posouzení, zda žalobci vzniklo právo na zaplacení ceny za
dílo, aplikoval § 548 odst. 1 větu druhou obch. zák., tj. vycházel z toho, že
strany dobu zaplacení této ceny ve smlouvě o dílo nesjednaly.
Ustálená
rozhodovací praxe je přitom jednotná v tom, že nebylo-li předané dílo
dokončeno, je zřejmé, že zhotovitel nesplnil svou povinnost provést dílo jeho
řádným ukončením a předáním (§ 554 odst. 1 obch. zák.). Dílo, které nebylo
ukončeno, nelze totiž považovat za dílo provedené, a to ani tehdy, když je
objednatel (z části) převezme. Pokud mezi účastníky nebylo sjednáno jinak,
zhotoviteli v takovém případě právo na zaplacení ceny díla podle § 548 odst. 1
věty druhé obch. zák. nevznikne (srov. např. dovolatelkou shora citovaný
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2552/2010). Právo na zaplacení ceny
díla podle § 548 odst. 1 věty druhé obch. zák. nevznikne ani tehdy, má-li
předané dílo vady (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006,
sp. zn. 29 Odo 1119/2003). Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ze kterých vycházel i odvolací
soud, však plyne, že žalobce dílo neukončil, když práce na něm přerušil, a že
ukončená část díla, kterou již žalobce dovolatelce předal, měla vady. Dospěl-li
odvolací soud za této situace k závěru, podle kterého žalobci vzniklo právo na
zaplacení ceny za dílo podle § 548 odst. 1 věty druhé obch. zák., spočívá jeho
rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. 2. K plnění vzájemných závazků
Podle § 325 obch. zák. mají-li strany vzájemné závazky, může se splnění závazku
druhou stranou domáhat jen ta strana, která svůj závazek již splnila nebo je
připravena a schopna jej splnit současně s druhou stranou, ledaže ze smlouvy,
ze zákona nebo z povahy některého závazku vyplývá něco jiného. Podle § 326 obch. zák. je-li strana povinna plnit závazek před plněním závazku
druhé strany, může své plnění odepřít až do doby, kdy jí bude poskytnuto nebo
dostatečně zajištěno plnění druhé strany, jestliže po uzavření smlouvy se stane
zřejmým, že druhá strana nesplní svůj závazek vzhledem k nedostatku své
způsobilosti poskytnout plnění nebo vzhledem k svému chování při přípravě
plnění závazku (odstavec 1). V ustálené rozhodovací praxi není pochyb o tom, že § 325 obch. zák. upravuje
tzv. synallagmatické závazky, za něž jsou označovány ty dvoustranné závazky, v
nichž plnění obou stran je na sebe vzájemně vázáno (povinnost plnit je
podmíněna současným protiplněním). Jde tedy nejen o vzájemnost práv a
povinností, ale i o vzájemnou podmíněnost plnění (např. z kupní smlouvy je
kupující zavázán zaplatit cenu koupeného zboží oproti jeho převzetí a
prodávající je zavázán předat mu předmět koupě oproti zaplacení kupní ceny). Vzájemná podmíněnost závazků může přitom vyplývat buď ze zákona, nebo ze
smlouvy. Zatímco § 325 obch. zák. se vztahuje na vzájemné závazky, které mají
podle smlouvy nebo podle zákona stejnou splatnost, § 326 obch. zák. dopadá na
závazky s různou dobou plnění s tím, že podle jeho prvního odstavce
předpokladem práva jedné ze stran odepřít plnění je existence později splatného
vzájemně podmíněného závazku druhé strany (srov. dovolatelkou citovaný rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1596/2010). Z rozhodnutí odvolacího soudu především není zřejmé, zda ve věci aplikoval §
325 obch. zák., anebo § 326 odst. 1 obch. zák.
Ze znění těchto ustanovení,
jakož i z citovaných judikatorních závěrů, přitom plyne, že v každém konkrétním
případě lze aplikovat pouze jedno z těchto ustanovení. Nesjednají-li strany jinak (což se v daném případě nestalo), nemají závazky ze
smlouvy o dílo (závazek zhotovitele provést dílo na straně jedné a závazek
objednatele zaplatit cenu za dílo na straně druhé) na rozdíl od závazků z kupní
smlouvy (srov. § 450 obch. zák.) charakter synallagmatických závazků, neboť
plnění zhotovitele není podmíněno plněním objednatele. Zhotovitel je povinen
dílo provést, až provedením díla mu vznikne právo na zaplacení ceny za dílo. Aplikace § 325 obch. zák. na daný případ tudíž nepřichází do úvahy. Pro aplikaci § 326 odst. 1 obch. zák. pak zcela absentují skutková zjištění, na
jejichž základě by bylo možné uzavřít, že po uzavření smlouvy o dílo se stalo
zřejmým, že dovolatelka nesplní svůj závazek zaplatit cenu za dílo vzhledem k
nedostatku své způsobilosti poskytnout plnění nebo vzhledem k svému chování při
přípravě plnění závazku. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, aplikoval-li odvolací soud § 325 a § 326 odst. 1 obch. zák., aniž byly naplněny hypotézy těchto právních norem. U přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostním vadám řízení), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nevypořádal-li se odvolací soud v napadeném rozhodnutí s podrobnými námitkami
dovolatelky týkajícími se tvrzených procesních pochybení soudu prvního stupně
vznesenými v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, je jeho rozhodnutí v
této části nepřezkoumatelné, přičemž tato nepřezkoumatelnost brání dovolacímu
soudu zhodnotit správnost rozhodnutí odvolacího soudu. Jde přitom o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
1593/2009, ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 32 Odo 1292/2006, ze dne 17. 1. 2008,
sp. zn. 32 Odo 1702/2005, ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2050/2010, ze dne
20. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 583/2009, a ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 20 Cdo
1276/2011). Jelikož dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem a
řízení trpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, včetně
závislého výroku o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil podle § 243e odst. 2 věty
druhé o. s. ř. i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení se soud bude zabývat též tím, zda byla mezi stranami vůbec
uzavřena platná (jde-li o určitost vymezení předmětu díla) smlouva o dílo s
ohledem na skutečnost, že práce uvedené v příloze objednávky ze dne 21. 3. 2011
měly vedle žalobce provádět též další osoby a že rozsah prací, které měl
žalobce podle objednávky provádět, měl být dán (až po uzavření smlouvy) pokyny
dovolatelky. Dospěje-li soud k závěru, že strany uzavřely platnou smlouvu o
dílo (předmět díla je určitý), posoudí povahu již poskytnutého plnění (zda se
jednalo o plnění dílčí či částečné – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5227/2009) a zváží, zda s ohledem na odstranění
vad společností AFCON nezanikl závazek žalobce provést dílo z důvodu nemožnosti
plnění (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2010, sp. zn. 23
Cdo 1670/2008). Shledá-li soud žalobu alespoň částečně po právu, bude se znovu
zabývat důvodností tvrzených nároků na náhradu škody uplatněných žalovanou v
rámci procesní obrany. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.