28 Cdo 1310/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci
žalobkyně REMVIKO k.s., IČ 263 59 324, se sídlem v Praze 2 – Novém Městě,
Lípová 1468/7, zastoupené JUDr. Zdeňkem Vlčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Na
Roudné 443/18, proti žalované E. K., o zaplacení částky 226.100,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – jih pod sp. zn. 8 C 379/2011,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. prosince
2012, č. j. 12 Co 705/2012-162, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se po žalované domáhá zaplacení částky 226.100,- Kč s příslušenstvím
s odůvodněním, že svěřila k užívání osobní vozidlo žalované (jako své
zaměstnankyni), která je však používala i poté, co její pracovní poměr u
žalobkyně skončil (ke dni 8. dubna 2010), přičemž automobil jí vrátila k její
výzvě až dne 4. listopadu 2011. Jelikož žalovaná užívala vozidlo od 9. dubna
2010 do 4. listopadu 2011 bez právního důvodu, domáhá se po ní žalobkyně vydání
bezdůvodného obohacení v uvedené výši. Okresní soud Plzeň – jih rozsudkem ze dne 10. srpna 2012, č. j. 8 C
379/2011-140, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení
částky 226.100,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení
(výrok II.). Po provedeném dokazování měl soud za zjištěné, že žalovaná byla
zaměstnána u žalobkyně až do 7. 4. 2010, kdy odešla do starobního důchodu. Za
trvání pracovního poměru jí byl přidělen osobní vůz žalobkyně Citroen Berlingo,
r. z. 1AD 1329 (dále jen „vozidlo“ nebo „automobil“), který si převzala dne 30. 4. 2009 a tento užívala se souhlasem jednatele žalobkyně Ing. R. K. (tehdy
manžela její dcery) i poté, co její pracovní poměr u žalobkyně skončil, a to
nejen k osobní potřebě, ale rovněž k přepravě dětí Ing. R. K. Souhlasný postoj
s takovýmto užíváním vozidla jednatel (a jediný společník) žalobkyně Ing. R. K. změnil až poté, co se ocitl v rozvodovém řízení s dcerou žalované, a žalovanou
vyzval k vrácení vozidla, která tak učinila dne 4. 11. 2011. Po právní stránce soud prvního stupně dovodil, že žalovaná předmětné vozidlo
užívala nikoliv neoprávněně, ale se souhlasem žalobkyně (resp. jejího
jednatele), a to v dobré víře, přičemž takovéto užívání nemohlo být (s ohledem
na všechny okolnosti případu) v rozporu s dobrými mravy. K odvolání souhlasu s
užíváním automobilu ze strany žalobkyně (jejího jednatele) došlo až v okamžiku
změny rodinných vazeb. Jelikož žalovaná k výzvě žalobkyně vozidlo vrátila,
nemohlo jít o bezdůvodné obohacení na její straně (§ 451 a násl. obč. zák.). Soud proto uzavřel, že žalovaná se na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatila a
současně dodal, že žalobkyně neprokázala ani výši bezdůvodného obohacení, neboť
se nemůže domáhat vydání bezdůvodného obohacení co do důvodu i výše odvozeného
pouze z výše nájemného autopůjčoven tak, jak to činí. Užívání osobního
automobilu dlouhodobě (což je i případ nyní projednávané věci) nelze totiž
ohodnotit mechanickým použitím sazeb nájemného autopůjčoven konstruovaných pro
nájem automobilu na dobu jednoho měsíce, neboť určení hodnoty užívání osobního
vozidla po dobu cca jednoho a půl roku výší obvyklého nájemného v
autopůjčovnách neodpovídá ekonomické realitě. K odvolání žalobkyně přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Plzni, jenž
je rozsudkem ze dne 12. prosince 2012, č. j. 12 Co 705/2012-162, potvrdil
(výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud
považoval za správné závěry soudu prvního stupně, že žalovaná byla po skončení
pracovního poměru u žalobkyně v dobré víře, že ta jí přenechala vozidlo k
soukromým účelům, a to zejména k poskytování pomoci při zajištění péče o tři
nezletilé děti jednatele žalobkyně, přičemž to, že žalobkyně byla i nadále v
registru vozidel vedena jako vlastník automobilu, bylo jen z toho důvodu, aby
mohla odepisovat jeho hodnotu z daní. Těmto závěrům nasvědčuje rovněž okolnost,
že po dobu čtrnácti měsíců po skončení pracovního poměru žalobkyně nežádala
vrácení vozidla. Je přitom nepochybné, že kdyby žalovaná věděla, že po ní bude
požadován zmíněný poplatek za užívání automobilu, nikdy by vůz neužívala. Odvolací soud však nakonec dovodil, že předmětné vozidlo bylo žalované po
skončení jejího pracovního poměru u žalobkyně darováno, a ta je vrátila jen z
obavy před podáním žaloby. Odvolací soud současně posoudil žalobkyní uplatněný
nárok jako rozporný s dobrými mravy, neboť žalovaná pomáhala jednateli
žalobkyně řadu let s péčí o tři nezletilé děti, vozila je v době zaneprázdnění
rodičů na kroužky, do jejich i svého bydliště, a také jednateli žalobkyně
neúčtovala nic za pohonné hmoty v cenách taxislužby či poplatek za dozor nad
dětmi. Navíc poukázal i na to, že ve výzvě k vrácení automobilu ze dne 14. 6. 2011 žalobkyně tvrdila, že odstoupila od smlouvy o výpůjčce, která však
předpokládá bezplatné užívání vypůjčené věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zpochybňuje především závěr odvolacího soudu o uzavření darovací smlouvy k
předmětnému vozidlu, a to jednak tím, že pokud by byla uzavřena zmíněná
smlouva, žalovaná by vozidlo k výzvě nevrátila, a jednak podle ní nebyly
prokázány reálné projevy vůle dárce a obdarované. V tomto směru rovněž
zdůrazňuje, že v řízení bylo prokázáno, že vlastníkem vozidla je žalobkyně. Namítá, že pokud soudy argumentují tím, že žalovaná užívala automobil s tichým
souhlasem žalobkyně, přehlížejí, že ta jej dopisem ze dne 14. 6. 2011 odvolala,
a žalovaná proto vozidlo užívala nejméně od poloviny června 2011 neoprávněně,
přičemž v této době již automobil k péči o děti jednatele žalobkyně neužívala. Minimálně za toto období tedy žalované vzniklo bezdůvodné obohacení, které je
povinna jí vydat. Současně s tím zpochybňuje dobrou víru žalované, neboť ta si
v měsíci červnu převzala shora uvedenou výzvu k vrácení vozidla, a proto
nemohla být od tohoto okamžiku v dobré víře. Odvolacímu soudu dále vytýká, že
pominul, že žalobkyně je právnickou osobou (subjektem odlišným od svého
jednatele), a bezdůvodné obohacení vzniklo na její úkor. Rovněž napadá závěr
odvolacího soudu, že její žalobní požadavek je v rozporu s dobrými mravy,
považuje jej za zjevně nepřiměřený a tvrdí, že odvolací soud ani neuvádí, o
jaké konkrétní skutečnosti tento závěr opřel. S ohledem na shora uvedené
navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán
před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve
věci samé potvrzeno, může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů
uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (přípustnost dle § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř. zde v úvahu nepřichází), tedy má-li rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc
podle nesprávného právního předpisu, nebo přiléhavě vybraný právní předpis
nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav chybně aplikoval.
V projednávané věci spočívá rozsudek odvolacího soudu hned na dvou samostatných
důvodech (z nichž každý sám o sobě vede) k zamítnutí žaloby – jednak na závěru,
že předmětné vozidlo bylo žalované darováno, ta jej neužívala bez právního
důvodu, a nemohlo jí proto vzniknout bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně, a
rovněž na závěru, že nárok uplatněný žalobkyní je v rozporu s § 3 odst. 1 obč.
zák.
Otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností
významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, je nutno
posuzovat individuálně, a proto ji zpravidla nelze považovat za otázku
zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004).
Oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu
výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem dovolacího přezkumu má
dovolací soud jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů
nižších stupňů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
21. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, uveřejněné v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5309, roč. 2008). O takový případ se však v
posuzované věci nejedná, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku plyne, že soud
si za účelem posouzení aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. opatřil
dostatečný skutkový podklad, pečlivě uvážil všechny okolnosti případu a jeho
úvahy [žalovaná pomáhala jednateli (a jedinému společníku) žalobkyně řadu let s
péčí o tři nezletilé děti, vozila je předmětným automobilem v době
zaneprázdnění rodičů na kroužky, do jejich i svého bydliště, a také jednateli
žalobkyně neúčtovala náhradu za pohonné hmoty v cenách taxislužby či poplatek
za dozor nad dětmi, a proto je jeho žalobou uplatněný nárok v rozporu s dobrými
mravy] se zjevně nepřiměřenými nejeví. Z uvedeného je rovněž zřejmé, že tvrzení
žalobkyně, dle nějž v napadeném rozhodnutí soud neuvádí, z jakých konkrétních
důvodů je její nárok v rozporu s § 3 odst. 1 obč. zák., nemůže obstát.
Obstojí-li tedy již závěr odvolacího soudu o tom, že nárok žalobkyně jí přiznat
nelze, neboť by to bylo v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), je
dovolání nepřípustné jako celek, neboť věcný přezkum dalších otázek výsledek
sporu neovlivní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005,
sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu pod C 3868).
K dalším námitkám žalobkyně se přesto sluší uvést následující. Tvrdí-li, že
darovací smlouva (jejímž předmětem bylo sporné vozidlo) nebyla uzavřena, nejde
(podle obsahu dovolání) o zpochybnění právního posouzení věci, nýbrž o
uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří na
pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Podstatou těchto dovolacích
námitek je výtka týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového
stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje,
jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít
svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a
v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Správnost rozsudku odvolacího soudu z
hlediska takovýchto výhrad nepřísluší za dané procesní situace dovolacímu soudu
přezkoumávat (srov. § 237 odst. 3, část věty za středníkem, o. s. ř.). Jinými
slovy řečeno, pokud žalobkyně namítá nesprávné právní posouzení věci (darovací
smlouvy), pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud uvěřil její skutkové
verzi, dospěl by k odlišnému právnímu závěru, že darovací smlouva uzavřena
nebyla. Zmíněné námitky zde však přípustnost dovolání založit nemohou.
Ve světle shora uvedených (uplatněnými dovolacími námitkami zásadně
nezpochybnitelných) závěrů odvolacího soudu (předmětné vozidlo bylo žalované
darováno a nárok je v rozporu s § 3 odst. 1 obč. zák.) jsou námitky žalobkyně
zpochybňující dobrou víru žalované při užívání automobilu (i s ohledem na výše
citovaný § 237 odst. 3 o. s. ř.) zcela irelevantní.
Současně je třeba uvést, že odvolací soud nepřehlédl skutečnost, že žalobkyně
je právnickou osobou odlišnou od jejího jednatele Ing. R. K. Nepřehlédl však
ani tu skutečnost, že ten byl v rozhodném období jediným společníkem a
jednatelem žalobkyně, čili osobou, která utváří její vůli. Byl to právě on, kdo
rozhodl, že žalobkyně uzavře se žalovanou darovací smlouvu, následně, že ji
vyzve k vrácení osobního vozidla (a to z osobních důvodů) a že na ni podá
žalobu. Odvolací soud proto při posuzování otázky dobrých mravů přiléhavě
zohlednil osobní základ (prvek) společnosti (žalobkyně) a s tím i související
ekonomickou propojenost žalobkyně a Ing. R. K. (jejího jediného společníka a
jednatele).
S ohledem na shora uvedené pak nelze než závěry odvolacího soudu shledat zcela
správné, a není tak důvodu považovat jeho rozhodnutí za zásadně právně významné
dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pročež Nejvyšší soud dovolání podle § 243b
odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo,
žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. listopadu 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu