USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka,
Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci
žalobce INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a
zvukově-obrazových záznamů, z.s., se sídlem v Praze - Novém Městě, Klimentská
1207/10, identifikační číslo osoby 00537772, zastoupeného JUDr. Mgr. Rudolfem
Leškou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, proti žalované
Telly s.r.o., se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, identifikační číslo
osoby 04668529, zastoupené Mgr. Monikou Marekovou, advokátkou se sídlem v Praze
2, Mánesova 1059/41, o zaplacení částky 121 693 598 Kč s příslušenstvím, vedené
u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 54/2019, o dovolání žalované proti
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2022, č. j. 2 Co 5/2022-330,
Žalobce jako kolektivní správce se v řízení na žalované domáhá vydání
bezdůvodného obohacení ve výši 111 462 480 Kč s příslušenstvím (po soudem
připuštěné změně žaloby ve výši 121 693 598 Kč s příslušenstvím) za neoprávněné
užívání uměleckých výkonů a zvukových a zvukově obrazových záznamů žalovanou
při poskytování služby bezdrátového družicového přenosu televizního a
rozhlasového vysílání v době od 1. 10. 2009 do 31. 12. 2018 (po změně žaloby do
31. 12. 2019). Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 11. 2021, č. j. 34 C 54/2019-314,
přerušil řízení do doby pravomocného rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie
(dále též jen „SDEU“ či „Soudní dvůr“) ve věci vedené pod označením
C-290/21-AKM. Soud prvního stupně předmětné řízení přerušil podle § 109 odst. 2 písm. c)
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když shledal
návrh žalované ze dne 12. 7. 2021 na přerušení řízení důvodným a opodstatněným. Měl za to, že rozhodnutí Soudního dvora ve věci vedené pod označením
C-290/21-AKM [kde předmětem tohoto řízení jsou dvě předběžné otázky položené
rakouským nejvyšším soudem (Oberster Gerichtshof), týkající se výkladu směrnice
Rady 93/83/EHS o koordinaci určitých předpisů týkajících se autorského práva a
práv s ním souvisejících při družicovém vysílání a kabelovém přenosu ve vztahu
k činnosti poskytovatelů satelitních balíčků, kterým je i žalovaná] bude
zásadní pro posouzení řady odborných a podstatných otázek, kterými se soud bude
muset v projednávané věci zabývat. K odvolání žalobce odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu
prvního stupně změnil tak, že řízení se do doby pravomocného rozhodnutí
Soudního dvora Evropské unie ve věci vedené pod značkou C-290/21-AKM
nepřerušuje. Odvolací soud vyšel z obsahu spisu, z rozhodnutí rakouského nejvyššího soudu ze
dne 20. 4. 2021, sp. zn. 4 Ob 195/20k, a z jeho žádosti o rozhodnutí o
předběžné otázce podané dne 5. 5. 2021 a vedené u SDEU pod sp. zn. C-290/21. Souhlasil se soudem prvního stupně, že v obou věcech je obdobnost postavení a
služeb účastníků. Upozornil však, že věc řešená před rakouskými soudy ve stadiu
dovolacího řízení již má závazně ustaven závěr o skutkovém stavu, ze kterého
bylo při pokládání předběžných otázek vycházeno. Dospěl k závěru, že do doby,
než si soud prvního stupně opatří potřebná skutková zjištění, která mu umožní
učinit jednoznačný skutkový závěr o rozhodných otázkách, nelze vhodnost
přerušení řízení v projednávané věci do doby rozhodnutí Soudního dvora o
předmětných dvou předběžných otázkách (předložených mu rakouským soudem)
posoudit. Uzavřel tedy, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je z
pohledu dosud učiněných skutkových zjištění předčasné, tudíž nesprávné. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“)
dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 o. s. ř.,
uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §
241a odst. 1 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího
soudu „zrušil a potvrdil usnesení soudu prvního stupně“.
Žalobce se k dovolání žalované vyjádřil tak, že považuje dovolání za
nepřípustné, a navrhl, aby je dovolací soud odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda dovolání obsahuje zákonem předepsané
náležitosti a zda je přípustné. Dle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). O nesprávné právní
posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež
na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu
ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Z dovolání tak musí být patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na
nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud
řešeny nebo jsou rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které
„ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem
odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva
se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20
zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a
o změně některých dalších zákonů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Takový údaj se však z dovolání nepodává.
Příslušná pasáž dovolání – ve světle
výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením předpokladů přípustnosti
dovolání. Ve vztahu k vymezení přípustnosti dovolání žalovaná toliko cituje
znění ustanovení § 237 o. s. ř. (tedy všechny čtyři předpoklady přípustnosti,
které se navzájem vylučují) a posléze namítá, že „podmínky přípustnosti
dovolání podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy že dovolání je podáno z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je
splněna“. Dovolatelka ve svém dovolání neformuluje či alespoň obsahově
nevymezuje určitou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení by
napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo a která by při splnění dalších
podmínek ve smyslu § 237 o. s. ř. byla způsobilá založit přípustnost jejího
dovolání. K tomu dovolací soud dodává, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od uvedení dovolacího
důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) a není tedy naplněn již tím, že dovolatel
uvede důvod dovolání (shodně i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů, bod
39 odůvodnění). Poukaz dovolatelky na usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2352/19-2, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo
2502/2018, není v projednávané věci případný. V těchto řízeních se soudy
zabývaly otázkou, zda v případě, kdy skutková zjištění soudů jsou natolik vadná
(jde obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik
vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení
důkazů nikdy dospět), že ve svém důsledku představují porušení práv
garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, může argumentace
týkající se tvrzeného porušení procesních pravidel stanovených pro provádění
dokazování a vyhodnocení důkazní situace pojmově spadat pod dovolací přezkum. Taková situace (tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými
zjištěními) však v projednávané věci nenastala. Odvolací soud nehodnotil důkazy
provedené soudem prvního stupně a sám odvolací soud žádné dokazování neprováděl
(k projednání odvolání nebylo v souladu s ustanovením § 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. nařízeno jednání), tudíž z nich ani nemohl vyvodit (nesprávná, rozporná)
skutková zjištění (nemohlo z jeho strany dojít k vadnému procesu zjišťování
skutkového stavu). Zdůrazňuje-li dovolatelka rozpor závěru odvolacího soudu vysloveného ve vztahu
k (ne)vyjevenému náhledu soudu prvního stupně na podstatné námitky žalované
týkající se aktivní a pasivní věcné legitimace a promlčení (bod 17 odůvodnění)
s obsahem soudního spisu, pak dovolací soud konstatuje, že uvedený případný
nesprávný závěr odvolacího soudu o aktuálním (procesním) stavu předmětného
probíhajícího řízení nebyl pro rozhodnutí odvolacího soudu určující, napadené
rozhodnutí na něm není založeno.
Žalovaná přehlíží, že odvolací soud změnil
usnesení soudu prvního stupně pro předčasnost z toho důvodu, že v době
rozhodnutí o přerušení řízení neměl soud prvního stupně (na rozdíl od řízení ve
věci řešené před rakouskými soudy ve stadiu dovolacího řízení) ustaven
jednoznačný závěr o skutkových otázkách, (i) jaká je role žalované při přenosu
signálu přes družici od vysílající organizaci k cílové veřejnosti, (ii) zda ke
vkládání signálu vysílající organizací do přenosu přes družici dochází na území
odlišném od území cílové veřejnosti tohoto přenosu, (iii) zda žalovaná nabízí i
služby programových balíčků složených pouze z neplacených, volně na území ČR
šířených, programů vysílající organizací a (iv) zda v případě těchto balíčků
oslovuje odlišné publikum oproti cílovému publiku příslušné vysílající
organizace. Navíc touto námitkou žalovaná nenapadá žádný právní závěr
odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž ve
skutečnosti odvolacímu soudu vytýká vadu řízení, která sama o sobě není
způsobilá přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. založit. Nejde totiž o otázku
správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku
případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty
druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014., sp. zn. 30 Cdo 2266/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2350/2020). Stejně tak vytýká-li dovolatelka nepřezkoumatelnost a vnitřní rozpornost
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, vystihuje opět vady řízení. K nim však
lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání obecně přípustné
(§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Na uvedeném závěru o tom, že k námitce vady řízení by dovolací soud mohl
přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), nemůže ničeho změnit dovolatelkou tvrzené porušení čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, nebo ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1113/16, kdy
dovolatelka dovozuje, že se v takovém případě vždy jedná o přípustný dovolací
důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Ústavní soud považuje za ústavně konformní požadavek kladený na dovolatele,
který je spojen s podáním dovolání, tj. řádně vymezit nejen dovolací důvod (§
241a odst. 1 o. s. ř.), ale i některý z předpokladů přípustnosti dovolání
obsažený v ustanovení § 237 o. s. ř. s tím, že argumentace porušením základních
práv a svobod nenahrazuje ani vymezení dovolacího důvodu a ani některého z
předpokladů přípustnosti dovolání (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze
dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22 a 23, shora odkazované
stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39, jakož i usnesení
Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 72/18).
Konečně dovolatelka v souvislosti s tvrzenou přípustností svého dovolání
odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo
4641/2008. Tento odkaz není přiléhavý, když dovolatelka pomíjí, že v citovaném
rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval podmínkami přípustnosti dovolání ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., tj. podmínkami
přípustnosti dovolání za předchozí právní úpravy dovolání (účinné ještě před 1. 1. 2013). Kromě toho dovolací soud ve své rozhodovací praxi dospěl k ustálenému závěru,
podle kterého k důvodům, pro které dovolací soud může úvahu soudu o
(ne)přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. revidovat, dovolací
soud vyjadřuje ve svém rozhodování zdrženlivost s tím, že toto ustanovení patří
k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza
není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle
svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy
vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu,
že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným
okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či
významné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení
přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2007/2021, a rozhodnutí tam
citovaná). Jinými slovy postup podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. záleží vždy na
individuálních okolnostech a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl
zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená, zejména pokud by soud o
přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně
nevýznamné. Není věcí Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, které se připouští
jen pro řešení významných právních otázek, aby v konkrétních věcech
přezkoumával úvahu, zda z hlediska hospodárnosti řízení je namístě je přerušit
či nikoliv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5930/2017, a rozhodnutí tam citovaná). Proto dospěl-li odvolací soud k závěru, že shora uvedené řízení o předběžné
otázce není důvodem pro přerušení řízení v projednávané věci proto, že dosud v
řízení nebyl ustaven v dostatečném rozsahu závěr o skutkových otázkách pro
posouzení významu rozhodnutí Soudního dvora pro projednávanou věc, nelze úvahu
odvolacího soudu považovat za zjevně nepřiměřenou a rozhodnutí odvolacího soudu
je tak v souladu s citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Dovolatelka současně navrhla odklad právní moci dovoláním napadeného usnesení
odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání
či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s.
ř.), není „projednatelný“ ani
návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na to se tedy
Nejvyšší soud návrhem na odklad právní moci nezabýval. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí
Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již
dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení
u něho končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný
prostředek.