23 Cdo 2007/2021-239
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobkyně Jihoměstská sociální a. s., se sídlem v Praze 4, Ocelíkova 672/1,
identifikační číslo osoby 28461835, zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem
se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, proti žalovaným 1) J. G., nar. XY,
bytem v XY, zastoupený JUDr. Richardem Štaincem, advokátem se sídlem v Praze,
Havlíčkova 1682/15, a 2) A. M. P., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby
XY, zastoupený Mgr. Radkem Jilgem, advokátem se sídlem v Praze, Ladova 2044/3,
o zaplacení částky 10.220.741,66 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 78/2019, o dovolání žalobkyně proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2020, č. j. 54 Co 297/2020-182, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2020, č. j. 54 Co 297/2020-182,
se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 15.
6. 2020, č. j. 12 C 78/2019-147, rozhodl o přerušení řízení do doby
pravomocného skončení řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod
sp. zn. 8 C 185/2017.
Soud prvního stupně uvedl, že pro meritorní posouzení věci bude nezbytné
zjistit, zda má zdejší žalobkyně pohledávku za žalovanými z titulu práva na
náhradu škody, přičemž otázka vzniku škody je mezi účastníky velice sporná.
Otázka vzniku dluhu zdejší žalobkyně vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně České
republiky (která se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn.
8 C 185/2017 domáhá jako žalobkyně po společnosti Jihoměstská sociální a. s.,
která je žalobkyní ve věci zde projednávané, zaplacení částky 10.459.904,62
Kč), a tedy otázka vzniku pohledávky za žalovanými v projednávané věci, bude
předmětem dokazování v řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 8
C 185/2017. Lze důvodně očekávat, že předmětem dokazování budou ve značném
rozsahu v obou civilních věcech obdobné skutečnosti a je tedy nehospodárné
pokračovat ve zdejším řízení před skončením tamějšího řízení. Soud prvního
stupně dále uvedl, že lze současně očekávat, že způsob, jakým soud rozhodne ve
věci sp. zn. 8 C 185/2017, bude mít vliv na další kroky žalobkyně v tomto
řízení, a vyjádřil přesvědčení, že přerušení zdejšího řízení povede k zajištění
jednoty soudního rozhodování a zamezení možnému vzniku sobě rozporných
meritorních rozhodnutí.
Soud prvního stupně uzavřel, že otázka vzniku pohledávky zdejší žalobkyně vůči
Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky řešená v řízení vedeném u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 185/2017 je otázkou, jež může mít
význam pro rozhodnutí soudu ve zdejším řízení, a současně je nehospodárné
pokračovat ve zdejším řízení před skončením řízení tamnějšího. Soud prvního
stupně proto přerušil řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).
K odvolání druhého žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“)
usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že řízení se nepřerušuje.
Odvolací soud uvedl, že za situace, kdy v pořadí druhé usnesení o zahájení
trestního stíhání všech účastníků tohoto řízení, z něhož soud prvního stupně
vycházel, bylo zrušeno, řízení vedené u téhož soudu pod sp. zn. 8 C 185/2017,
jehož účastníkem není ani jeden z obou žalovaných, je přerušeno právě do
pravomocného skončení trestního řízení vedeného Policií ČR pod sp. zn.
KRPA-214667/TČ-2017-000095-GUR, a žalobkyně v tomto řízení uplatňuje vůči
žalovaným několik nároků na náhradu škody/újmy, ohledně nichž jsou předpoklady
odpovědnosti podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 a 1. 1. 2014 odlišné,
neshledal odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně důvod k tomu, aby
řízení bylo přerušeno do pravomocného skončení řízení vedeného pod sp. zn. 8 C
185/2017 soudu prvního stupně.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“)
dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť
napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek
procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka odkazuje na závěry vyslovené v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014 či
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, s tím,
že odvolací soud rozhodl o tom, že se řízení nepřerušuje, v rozporu s touto
rozhodovací praxí, když vyšel ze skutkových zjištění, že trestní stíhání
účastníků bylo zrušeno a jeho výsledek není pro toto řízení důležitý. Ke dni
rozhodování odvolacího soudu již bylo třetí zahájení trestního stíhání
účastníků pravomocné. Dle dovolatelky dospěl odvolací soud bez podrobnějšího
zdůvodnění k závěru, že v trestním řízení a druhém probíhajícím řízení (v
řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 185/2017) se neřeší
otázka, která by měla význam pro rozhodnutí soudu v dané věci. Tak tomu dle
dovolatelky není. Odvolacímu soudu dále vytýká nedostatečné odůvodnění jeho
závěru. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci (§ 241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Ostatní účastníci řízení se dle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřili. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným
dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s.
ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být
posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je
uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je
důvodné, jelikož se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu a věc nesprávně právně posoudil.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se k výkladu § 109 odst. 2 písm.
c) o. s. ř. (mimo jiné) podává, že ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
neukládá soudu povinnost přerušit řízení, probíhá-li jiné řízení, v němž je
řešena otázka významná pro rozhodnutí ve věci, ale pouze soud k takovému
postupu opravňuje, a proto závisí na jeho uvážení, zda řízení přeruší. Soud
proto řízení z důvodu uvedeného v § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušit
může, ale též nemusí. Důvody k přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o.
s. ř. jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena
otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má
podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému
skutkovému stavu a kterou si soud může vyřešit sám podle § 135 odst. 2 o. s.
ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tedy v
tom, aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát. Při úvaze o tom,
zda řízení přeruší podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., by soud měl posoudit,
zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního
(hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho
rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Přitom by měl postupovat podle okolností
konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná
vhodná opatření, a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně
prodlouží původní řízení. Rozhodne-li soud prvního stupně tak, že se řízení
podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nepřerušuje, jde o (dílčí) závěr, ze
kterého lze vyvozovat pouze to, že měl v daném okamžiku za hospodárnější
posoudit si danou otázku sám (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
6. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3775/2017, a v něm citovaná rozhodnutí).
K důvodům, pro které dovolací soud může úvahu soudu o (ne)přerušení řízení dle
§ 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. revidovat, dovolací soud ve své ustálené
rozhodovací praxi vyjadřuje zdrženlivost s tím, že ustanovení § 109 odst. 2
písm. c) o. s. ř., které stanoví, že soud může řízení přerušit, pokud probíhá
jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí
soudu, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám,
jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává
soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám
hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li
hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu
se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo
přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za
podstatné či významné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o
přerušení řízení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (viz
např. závěry usnesení ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014).
Jinými slovy postup podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. záleží vždy na
individuálních okolnostech a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl
zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená, zejména pokud by soud o
přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně
nevýznamné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn.
22 Cdo 572/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22
Cdo 3765/2015, a další).
Ve věci zde posuzované ovšem důvody, pro něž se odvolací soud rozhodl změnit
rozhodnutí soudu první instance a řízení nepřerušit, nemohou obstát. Odvolací
soud totiž dospěl – bez podrobnějšího zdůvodnění – k závěru, že na rozdíl od
soudu prvního stupně neshledal důvod k tomu, aby bylo řízení přerušeno do
pravomocného skončení řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 8
C 185/2017. Ze samotného odkazu odvolacího soudu na zrušení trestního stíhání
všech účastníků tohoto řízení a na skutečnost, že žalobkyně uplatňuje několik
nároků na náhradu škody, ohledně nichž jsou předpoklady odpovědnosti odlišné
dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 a od 1. 1. 2014, nelze posoudit, jaké
skutečnosti vedly odvolací soud k závěru, že důvody pro přerušení řízení, které
v odůvodnění popsal soud prvního stupně, nejsou dány.
Odvolací soud do svého odůvodnění nijak nepromítl skutečnosti, ze kterých soud
prvního stupně dovozuje, že pro přerušení řízení je dán důvod spočívající v
hospodárnosti řízení, ale též v tom, že předmětem řízení je právo na náhradu
škody, jež spočívá ve vzniku dluhu, důvodnost jehož uplatnění je posuzována v
řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 185/2017.
K uvedenému závěru soudu prvního stupně dovolací soud připomíná, že důvod
přerušení řízení nemusí spočívat výhradně v hospodárnosti řízení; může jím být
také ochrana nabytých práv a právní jistoty účastníků právních vztahů (k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo
3945/2011, uveřejněný pod číslem 36/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadené usnesení odvolacího soudu
podle ustanovení § 243e odst. 1 o? s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s.
ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude
rozhodnuto o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném
rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b část věty
před středníkem a § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2021
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu