U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce Ing. J. T., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Trunečkem, advokátem se
sídlem v Dobříši, Pleskotova 1698, proti žalované M. S., zastoupené JUDr. Jiřím
Šídlem, advokátem se sídlem v Horoměřicích, Malá 967, o stanovení povinnosti
odstranit neoprávněnou stavbu a o zaplacení částky 1032 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 20 C 37/2013, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. března 2015, č. j. 31 Co
24/2015-310, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2
274,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované
JUDr. Jiřího Šídla, advokáta se sídlem v Horoměřicích, Malá 967.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen
„o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo
zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání
opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím
řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 9.
2014, č. j. 20 C 37/2013-272, zamítl návrh žalobce, aby soud žalované uložil
povinnost odstranit stavbu plotu na části pozemku st. parc. č. 2/3 v
katastrálním území M. (výrok I.), ve prospěch vlastníka pozemku st. parc. č.
2/1 v k. ú. M. zřídil věcné břemeno umístění stavby zděného oplocení na pozemku
parc. č. 1049 v k. ú. M., vymezeného geometrickým plánem Ing. H. H. č.
455-53/2014 ze dne 23. 4. 2014 (výrok II.), uložil žalované povinnost zaplatit
žalobci za zřízení věcného břemene částku 3 600 Kč do 3 dnů od právní moci
rozsudku (výrok III.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 360 Kč
s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně od 5. 10. 2012 do zaplacení (výrok
IV.), zamítl žalobu co do částky 672 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně
jdoucím z částky 360 Kč od 15. 8 2012 do 4. 10. 2012 a z částky 672 Kč od 15.
8. 2012 do zaplacení (výrok V.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky VI.
a VII.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 17. 3. 2015, č. j. 31 Co 24/2015-310, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
řešení právní otázky, která doposud nebyla vyřešena, popřípadě má být posouzena
jinak. Podle žalobce měly soudy obou stupňů přerušit řízení a to pro souběžně
probíhající řízení o odstranění stavby u stavebního úřadu. Žalobce dále pokládá
otázku, podle jaké právní úpravy mají být vypořádány vztahy z neoprávněné
stavby, pokud stavba plotu byla provedena před 1. 1. 2014; poukazuje přitom na
absenci patřičných přechodných ustanovení a absenci zřizování věcného břemene u
neoprávněných staveb v zákoně č. 89/2012 Sb. Rozporuje také způsob vypořádání
neoprávněné stavby, když nesouhlasí s tím, že bylo zřízeno věcné břemeno,
především namítá, že souhlasil s přikázáním neoprávněné stavby do svého
výlučného vlastnictví, přesto soudy kladly další požadavky na tento souhlas a
neoprávněnou stavbu mu do výlučného vlastnictví nepřikázaly. Žalobce také
nesouhlasí s obvyklou cenou pozemku, z níž soud vyšel pro zjištění výše náhrady
za zřízení věcného břemene. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření zcela ztotožnila se závěry soudů obou stupňů. Žalobce
neustále směšuje správní řízení a soudní řízení, nechápe jejich rozdíly, z
čehož pak vychází i jeho vadná argumentace. Žalobce se také mýlí v použití
právních předpisů, z čehož opět činí nesprávné závěry. Neobstojí ani jeho
poukaz na výpočet náhrady za zřízení věcného břemene. Navrhuje, aby dovolací
soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání a vyjádření k němu
jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobce v první řadě nesouhlasí s tím, že soudy obou stupňů nepřerušily řízení
pro souběžně běžící stavební řízení.
Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť rozhodnutí odvolacího
soudu je plně v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Podle § 109 odst. 1 o. s. ř. soud řízení přeruší, jestliže a) účastník ztratil
způsobilost jednat před soudem a není zastoupen zástupcem s procesní plnou
mocí; b) rozhodnutí závisí na otázce, kterou není v tomto řízení oprávněn
řešit; c) dospěl k závěru, že zákon, jehož má být při projednávání nebo
rozhodování věci použito, nebo jeho jednotlivé ustanovení je v rozporu s
ústavním pořádkem a podal-li u Ústavního soudu návrh na zrušení tohoto zákona
nebo jeho jednotlivého ustanovení; d) rozhodl, že požádá Soudní dvůr Evropských
společenství o rozhodnutí o předběžné otázce. Podle odst. 2 tohoto ustanovení
pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže a)
účastník se nemůže řízení účastnit pro překážku trvalejší povahy nebo proto, že
je neznámého pobytu; b) zákonný zástupce účastníka zemřel nebo ztratil
způsobilost jednat před soudem; c) probíhá řízení, v němž je řešena otázka,
která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému
řízení podnět.
Jelikož v posuzovaném případě není rozhodnutí o nárocích z neoprávněné stavby
podle § 135c občanského zákoníku zjevně závislé na vyřešení předběžné otázky,
kterou není v tomto řízení oprávněn soud řešit ani jako předběžnou otázku, mohl
by být dán důvod pro přerušení řízení toliko podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s.
ř.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009
(uveřejněném pod č. C 9 541 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), uvedl, že „soud může řízení
přerušit podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud probíhá jiné řízení, v
němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Smyslem
ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení,
proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z
hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která
může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda
řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu,
zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také
s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží.“
Z judikatury Nejvyššího soudu se dále podává, že postup podle § 109 odst. 2
písm. c) o. s. ř. záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou
by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (zejména
pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou
zjevně irelevantní). Není věcí soudu v dovolacím řízení, ve kterém se připouští
jen řešení právních otázek, aby v konkrétních věcech zkoumal úvahu, zda z
hlediska hospodárnosti řízení je namístě řízení přerušit či nikoliv [srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014
(dostupné na www.nsoud.cz)].
V posuzovaném případě soudy obou stupňů důvod k přerušení řízení neshledaly,
když konkrétně odvolací soud zdůraznil rozdíl mezi kategoriemi oprávněnosti
stavby a povolenosti stavby. Poukázal přitom na to, že není vyloučeno, aby
řízení o odstranění stavby vedené stavebním úřadem, v němž se řeší existence
veřejnoprávního povolení k provedení stavby a případně soulad provedené stavby
s takovým povolením, a řízení o odstranění stavby projednávané v civilním
řízení, v němž se naopak řeší existence soukromoprávního oprávnění k umístění
stavby, probíhala souběžně. Jak totiž vyplývá z judikatury, není pro existenci
neoprávněné stavby rozhodné, zda stavebník měl k dispozici stavební povolení či
nikoliv. Přerušení řízení by nadto s ohledem na dosavadní průběh stavebního
řízení vedlo k odepření spravedlnosti.
Dovolací soud uvedený závěr odvolacího soudu přezkoumal a neshledal nic, co by
svědčilo o jejich nepřiměřenosti, a proto v dovolacím přezkumu zjevně obstojí.
V této souvislosti dovolací soud doplňuje, že výsledek řízení o odstranění
stavby vedeného u stavebního úřadu nemusí být v konkrétní věci vždy zcela bez
významu pro řízení o vypořádání nároků z neoprávněné stavby, není však
podmínkou, jejíž naplnění by muselo předcházet rozhodnutí soudu, jenž rozhoduje
v civilním řízení o vypořádání neoprávněné stavby.
Dále spatřuje žalobce přípustnost dovolání v tom, že doposud neměla být v
rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena otázka, podle jakého právního
předpisu se mají vypořádávat neoprávněné stavby zřízené před 1. 1. 2014.
Tato otázka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť již dříve byla v
rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud věc posoudil v
souladu s ní.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1828/2012
(dostupném na www.nsoud.cz), s odkazem na odbornou literaturu [Spáčil, J. a
kol., Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2013, 1235 s.] uvedl, že pokud nároky stran na vypořádání
neoprávněné stavby a práva a povinnosti z toho plynoucí vznikly již před 1. 1.
2014, je třeba postupovat při posouzení tohoto nároku podle příslušných
ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“).
Tyto závěry následně Nejvyšší soud potvrdil i v rozsudku ze dne 16. 3. 2016,
sp. zn. 22 Cdo 4461/2015 (dostupném na www.nsoud.cz), v němž uvedl, že
„občanský zákoník č. 89/2012 Sb. neřeší výslovně další osudy neoprávněných
staveb, vzniklých za platnosti občanského zákoníku z roku 1964, resp. i dříve.
V ustanoveních přechodných a závěrečných sice pamatuje na vlastnický režim
staveb na cizích pozemcích, které tu budou v době, kdy nabyl nový zákoník
účinnosti, o jejich vypořádání se však nezmiňuje. Pro vypořádání neoprávněných
staveb zřízených před 1. 1. 2014 není nová úprava použitelná. Nový občanský
zákoník totiž vychází z toho, že ‚stavba spojená se zemí pevným základem, která
není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena,
a je ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona ve vlastnictví osoby odlišné od
vlastníka pozemku, se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nestává součástí
pozemku a je nemovitou věcí. Totéž platí o stavbě, která je ve
spoluvlastnictví, je-li některý ze spoluvlastníků i vlastníkem pozemku nebo
jsou-li jen někteří spoluvlastníci stavby spoluvlastníky pozemku‘ (§ 3055 odst.
1 o. z.). Toto řešení je jediné možné, jiné by bylo v rozporu s čl. 11 Listiny
základních práv a svobod. Pak jsou ovšem zjevně nepoužitelná ustanovení nového
občanského zákoníku o vypořádání neoprávněné stavby, neboť ta vycházejí z
opačného přístupu – vlastníkem neoprávněné stavby zřízené za platnosti nového
zákoníku se má stát ze zákona vlastník pozemku, takže pokud by se měl stát
vlastníkem stavebník, musel by mu ji soud přikázat. Na stávající stavby nelze
užít ani pravidlo platné v případech, kdy vlastník pozemku o zřizování
neoprávněné stavby věděl, avšak bez zbytečného odkladu ji nezakázal. Je tedy
zřejmé, že přímá aplikace § 1076 a násl. nepřichází (je-li celá stavba na cizím
pozemku) do úvahy [shodně Spáčil, J. a kol., Občanský zákoník III. Věcná práva
(§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 1235 s. a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1828/2012, dostupný na
www.nsoud.cz)]. Proto vypořádání neoprávněných staveb, zřízených před nabytím
účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., se provádí podle dosavadních
předpisů (v dané věci podle § 135c obč. zák.).“
V posuzovaném případě soudy obou stupňů posoudily nárok žalobce na vypořádání
neoprávněné stavby podle zákona č. 40/1964 Sb. Při aplikaci výše uvedených
judikatorních závěrů na posuzovaný případ je zřejmé, že soudy obou stupňů
postupovaly zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž
Nejvyšší soud neshledal důvodu se odchýlit.
Žalobce dále zpochybňoval zvolený způsob vypořádání, konkrétně vyjádřil
nesouhlas s tím, že mu předmětný plot nebyl přikázán do jeho výlučného
vlastnictví.
Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť rozhodnutí odvolacího
soudu je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle § 135c obč. zák. zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá
právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba
odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen „vlastník stavby“).
Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do
vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí. Soud může
uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména
též zřídit na náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického
práva ke stavbě.
Z judikatury dovolacího soudu se v souvislosti s od počátku neoprávněnou
stavbou podává, že při volbě způsobu vypořádání je třeba vycházet z pořadí, jak
je uvedeno v zákoně. Základním způsobem vypořádání je tedy odstranění stavby.
Pokud ovšem odstranění stavby není účelné, přicházejí do úvahy další způsoby,
zejména přikázání neoprávněné stavby vlastníkovi pozemku. Judikatura
zdůrazňuje, že zákonný výčet možných způsobů je demonstrativní, tudíž není
vyloučeno jiné uspořádání poměrů, než které zákon výslovně uvádí [srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003
(uveřejněný pod č. C 2 012 v Souboru)].
Podle judikatury je účelnost odstranění neoprávněně zřízené stavby ve smyslu §
135c obč. zák. třeba vždy hodnotit objektivně, tj. s přihlédnutím ke všem
okolnostem a povaze každého jednotlivého případu. V rámci této volné úvahy musí
soud přihlížet zejména k povaze a rozsahu hospodářské ztráty, která by
odstraněním stavby vznikla, k tomu, k jakému účelu byla stavba zřízena a jaký
je její charakter, jaký je rozsah zastavěného pozemku, případně pozemku nutného
k řádnému užívání neoprávněné stavby, za jakých okolností byla stavba zřízena,
zda stavebník stavěl v dobré víře, že mu pozemek patří, zda vlastník pozemku o
stavbě věděl a zda proti ní zakročil. Na soudu tedy je, aby porovnal
hospodářskou a jinou ztrátu, která by odstraněním stavby vznikla na straně
jedné, se zájmem na dalším využití stavby na straně druhé. Bez významu není ani
porovnání těchto ztrát ve vztahu k následnému hospodářskému využití dosud
zastavěného pozemku neoprávněnou stavbou, případně pozemku dosud užívaného v
souvislosti s touto stavbou. Hospodářská ztráta vzniklá odstraněním staveb
představuje nejen náklady na odstranění staveb, ale i cenu staveb [srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002
(uveřejněný pod č. 23/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh.
obč.), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003
(uveřejněný pod č. C 2 012 v Souboru)].
Způsob vypořádání neoprávněné stavby jejím přikázáním vlastníkovi pozemku je
podmíněn tím, že vlastník pozemku s takovým způsobem řešení souhlasí. Nelze
totiž nutit vlastníka pozemku k tomu, aby převzal za náhradu do svého
vlastnictví neoprávněnou stavbu. Judikatura ovšem dále dovodila, že i kdyby
vlastník pozemku s přikázáním stavby souhlasil, nelze mu přikázat stavbu, která
je z části umístěna mimo jeho pozemek. Tento způsob vypořádání by totiž v
důsledku opět nastolil stav neoprávněné stavby, byť pro jinou část stavby
[srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2001, sp. zn. 22 Cdo
1875/98 (uveřejněný pod č. C 651 v Souboru), či usnesení Ústavního soudu ze dne
24. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 3452/10 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
Nelze-li tedy odstranit stavbu pro neúčelnost a nelze-li ji ani přikázat do
vlastnictví vlastníka pozemku, musí soud postupovat podle § 135c odst. 3 obč.
zák. a uspořádat poměry mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku jinak.
Právní úprava uvádí zejména možnost zřídit na pozemku vlastníka pozemku věcné
břemeno ve prospěch vlastníka stavby.
V posuzovaném případě učinil soud prvního stupně skutkové zjištění, že v roce
2002 realizovala žalovaná ze svých prostředků mezi jejím pozemkem a pozemkem
žalobce oplocení v hodnotě 60 000 Kč o celkové šířce 40 cm a výšce 160 až 170
cm s betonovým základem, podezdívkou, zděnými sloupky a dřevěnými výplněmi.
Stavba byla provedena přibližně v místě původního drátěného oplocení, fakticky
ale nebyla provedena přesně tak, aby vlastnická hranice probíhala polovinou
oplocení, takže plot se z větší části nachází na pozemku žalovaného; žalobkyně
rozhodně neměla v úmyslu svévolně zabrat část pozemku žalobce, snažila se plot
postavit na hranici jako společnou rozhradu, na kterou žalobce nemusel finančně
přispívat. Oplocení bylo provedeno kvalitně, přiléhavě z funkčního a
estetického hlediska. Žalobce o provádění oplocení věděl, proti jeho výstavbě
nezasáhl, a to až do roku 2009, kdy bezpečně zjistil, že oplocení se nachází na
jeho pozemku. Do té doby patrně pod vlivem svého dědečka umístění oplocení
toleroval, jeho dědeček byl patrně i hlavní osobou, která iniciovala výstavbu
nového oplocení, zbytek rodiny, včetně účastníků řízení, to akceptoval. V rámci
právního posouzení neshledal soud prvního stupně odstranění stavby účelným
způsobem vypořádání neoprávněné stavby, neboť funkční oplocení mezi
nemovitostmi různých vlastníků je obvyklé a potřebné, zejména s ohledem na
požadavek soukromí, jde-li o rozdělení dvou obytných zón. Oplocení bylo
postaveno přiměřeným způsobem v daném místě a čase. Nelze přehlédnout, že
žalovaný se na stavbě oplocení nijak nepodílel, byť výstavba stála žalovanou 60
000 Kč. Soud prvního stupně neshledal, že by vhodným způsobem vypořádání
neoprávněné stavby bylo přikázání pozemku do vlastnictví žalované nebo žalobce.
V prvním případě by podle judikatury musel s takovým řešením souhlasit žalobce,
v druhém případě žalobce takový způsob sám odmítl, později s ním souhlasil
pouze s vidinou odstranění stavby a možné výstavby nového oplocení podle jeho
vlastních představ. To by ovšem mohlo vést k tomu, že v zájmu zachování
soukromí bude žalovaná stavět obdobný plot o kus dál na svém pozemku. Řešení
obdobné „nárazníkovému vojenskému pásmu“ ale soud prvního stupně považoval „za
absurdní“. Za dané situace se proto přiklonil ke zřízení věcného břemene za
přiměřenou náhradu.
Se skutkovými zjištěními, jakož i se způsobem vypořádání se následně ztotožnil
i odvolací soud. Ten zdůraznil, že žalovaná musela vědět, že nestaví přesně na
hranici pozemků parc. č. 2/1 a 2/3 a že stavbou bude dotčen i pozemek žalobce,
neboť provedení betonového základu a podezdívky odlišovalo nový plot od
původního oplocení, které zabíralo na hranici mnohem menší šíři. Žalovaná však
spoléhala na autoritu svého otce (dědečka žalobce), který byl iniciátorem celé
výstavby a jehož názor respektoval i žalobce. Ač by daná situace svědčila pro
odstranění stavby plotu, nelze přehlédnout, že v jednání žalované nelze vidět
svévoli, když plot postavila s vědomím, že hlavní osobou rozhodující o jeho
výstavbě byl její otec. Jeho názor respektoval i žalobce, který proti výstavbě
plotu v jejím průběhu a ani po jejím dokončení po dobu několika let nijak
nezasáhl, ač musel vědět, že se nový plot od původního podstatně liší a jeho
výstavbou mohlo být zasaženo do jeho pozemku. Tyto skutečnosti svědčí o tom, že
odstranění stavby plotu není přijatelné. I další skutečnosti uvedené soudem
prvního stupně vylučují odstranění stavby plotu, tedy že stavba plotu je
nejobvyklejší podobou rozhrady dvou sousedních pozemků, která poskytuje
nezbytnou míru soukromí, a provedení plotu je přiměřené místním poměrům, dále
odstranění stávajícího plotu a vybudování plotu nového kterýmkoliv z účastníků
nelze považovat za postup efektivní, je třeba zohlednit i vyhrocené vztahy
rodin žalobce a žalované. Odvolací soud neshledal důvod pro vypořádání vztahu k
neoprávněné stavbě formou přikázání stavby za náhradu do vlastnictví žalobce.
Žalobce v průběhu řízení kategoricky trval na odstranění stavby plotu a teprve
při posledním jednání soudu prvního stupně své stanovisko změnil. Povinnosti
žalované na odstranění stavby se žalobce domáhá i v souběžně probíhajícím
stavebním řízení a náhlá změna stanoviska, která by de facto měla zachovat
stávající stav, proti němuž žalobce soustavně brojí, působí nevěrohodně.
Odvolací soud se proto ztotožnil se zřízením věcného břemene mít na nově
vytvořeném pozemku parc. č. 1049 umístěnou stavbu zděného oplocení.
Nejvyšší soud přezkoumal závěry odvolacího soudu a dospěl k závěru, že nejsou
zjevně nepřiměřené. Soudy obou stupňů logicky odůvodnily závěr, proč není
účelné nařídit odstranění stavby (a dovolatel se ostatně v dovolání ani
odstranění stavby nedomáhá), rovněž přesvědčivě odůvodnily, proč v daném
případě i přes existenci souhlasu žalobce není dán důvod k přikázání
neoprávněné stavby do výlučného vlastnictví žalobce. K uvedenému je nutno
dodat, že přikázání neoprávněné stavby do výlučného vlastnictví žalobce v této
konkrétní věci nepřichází podle judikatury dovolacího soudu do úvahy i z toho
důvodu, že neoprávněná stavba nestojí pouze na pozemku žalobce; případné
přikázání stavby žalobci by tak vedlo k tomu, že by předmětná stavba plotu byla
stavbou opětovně postavenou zčásti na cizím pozemku. Za dané situace se proto
jeví zcela přiléhavým závěr o tom, že je nejvhodnějším řešením zřízení věcného
břemene ke stavbě zděného oplocení na nově vytvořeném pozemku parc. č. 1049,
jehož výměra činí 9 m2.
Žalobce v neposlední řadě rozporoval výši stanovené náhrady za zřízení věcného
břemene.
Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť rozhodnutí je v souladu
s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že výše náhrady za zřízení věcného
břemene podle § 135c odst. 3 obč. zák. se stanoví na základě úvahy soudu,
přičemž zákon nestanoví pro její určení žádná kritéria. Tato úvaha však musí
vycházet z ceny pozemku, z výše nájemného, jehož bylo možno v dané době a v
daném místě za pozemek dosáhnout a z míry omezení jeho vlastníka [k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 265/96
(uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 1999, č. 3, str. 87)]. Při stanovení
náhrady za zřízení věcného břemene nelze vycházet jen z cenových předpisů nebo
z ceny, za kterou by bylo možno v daném místě a čase dosáhnout jeho zřízení
smlouvou. Je třeba vycházet ze skutečnosti, že vlastník byl na svém vlastnickém
právu omezen proti své vůli, případně bez svého vědomí, a přihlížet k
okolnostem, za kterých byla neoprávněná stavba zřízena (tedy i k případné dobré
víře stavebníka) a k újmě, postihující vlastníka pozemku. Cenový předpis je
východiskem pro postup soudu, výše náhrady je však stanovena úvahou soudu
vycházející z uvedených kritérií [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2145/98 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy,
2000, č. 9, str. 404), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2010, sp. zn.
22 Cdo 5459/2007 (uveřejněný pod č. C 8 941 v Souboru)]. Je-li zavinění
stavebníka na vzniku neoprávněné stavby dáno, náhrada podle míry zavinění
převyšuje obvyklou cenu náhrady za zřízení věcného břemene vzniklého na
smluvním základě, není však důvodu, aby se přihlíželo k výhodě, kterou zřízením
věcného břemene získává stavebník, tj. zpravidla k tomu, jaké náklady by měl,
kdyby musel svou potřebu užívání či zřízení stavby řešit jiným způsobem (v
některých případech včetně odstranění stavby) – [k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1569/2008 (uveřejněný pod
č. C 8 609 v Souboru)].
Z judikatury dovolacího soudu se také podává, že jestliže soud stanoví výši
náhrady v rámci řízení, v němž není vázán návrhem a rozhoduje na základě
předpisu s relativně neurčitou hypotézou, přičemž přihlíží k výše uvedeným
relevantním kritériím pro určení náhrady, pak výsledná úvaha odvolacího soudu o
výši náhrady může být zpochybněna, jen je-li zjevně nepřiměřená [k tomu srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3247/2008
(uveřejněný pod č. C 9 326 v Souboru)].
V posuzovaném případě soud prvního stupně stanovil náhradu za zřízení věcného
břemene v částce 3 600 Kč, k níž dospěl vynásobením zabrané výměry (9 m2) a
obvyklé prodejní ceny pozemků určených k výstavbě v k. ú. M. (400 Kč); znalecké
zkoumání vzhledem k ceně pozemků a k ceně obvyklého nájemného nepovažoval soud
za hospodárné; neshledal přitom žádné důvody pro zvýšení či snížení náhrady.
Tuto částku použil soud i pro stanovení náhrady za zřízení věcného břemene,
neboť životnost podobného druhu oplocení je natolik vysoká, že i při zachování
vlastnictví činí uvedené věcné břemeno pro žalobce tento pozemek fakticky
neupotřebitelným obdobně, jako kdyby ho prodal; jde o tzv. holé vlastnictví. Se
způsobem zjištění obvyklé ceny pozemku, jak ji zjistil soud prvního stupně,
která byla následně použita pro určení výpočtu náhrady za zřízení věcného
břemene, se následně ztotožnil odvolací soud. Ten při zohlednění jednotlivých
kritérií pro stanovení náhrady zdůraznil, že již soud prvního stupně, byť uvedl
opak, ve skutečnosti zohlednil míru omezení vlastníka pozemku, když vyšel z
téměř dvojnásobné prodejní ceny pozemků. Přiléhavě tak stanovil výši náhrady za
1 m2 za pomocí argumentu, že žalobci po dobu životnosti plotu zůstane zachováno
tzv. holé vlastnictví. Odvolací soud také zdůraznil, že ani okolnosti, za nichž
byla neoprávněná stavba plotu zřízena, nezakládají žádný důvod pro snížení či
zvýšení stanovené náhrady.
Dovolací soud po přezkoumání souladnosti uvedených závěrů soudů obou stupňů s
ustálenou judikaturou dovolacího soudu uzavírá, že stanovená výše náhrady za
zřízení věcného břemene není zjevně nepřiměřená. Odvolací soud v odůvodnění
jasně uvedl, že vyšel ze zjištěné ceny pozemků za 1 m2, přičemž zohlednil
trvalost neoprávněné stavby tím způsobem, že jednak vyšel z horní hranice
obvyklé ceny pozemků a jednak náhradu za zřízení věcného břemene stanovil ve
výši obvyklé ceny pozemků. Také uvedl, proč vzal určité skutečnosti za rozhodné
a proč jiné nezohlednil. Úvaha odvolacího soudu proto v dovolacím přezkumu
obstojí. Sama dovolací argumentace se pak vyhrazuje především k výši zjištěné
ceny předmětného pozemku, dovolatel však pomíjí, že tím nepřípustně rozporuje
skutkový stav, který není dovolací soud oprávněn přezkoumávat (srovnej § 241a
odst. 1 o. s. ř.). Žádnou právní otázku, natož argumentaci, která by měla
zpochybnit výši stanovené náhrady, pak v této souvislosti dovolatel neuvádí.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst.
1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 18. května 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu