23 Cdo 5930/2017-482
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci
žalobkyně EUROVIA CS, a. s., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Národní 138/10,
identifikační číslo osoby 45274924, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem
se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, proti žalovaným 1) České republice –
Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 7,
2) M. P., O., zastoupenému Mgr. Markétou Petrovou, advokátkou se sídlem v
Olomouci, Za humny 667/4, 3) I. P., místem pracoviště v B. 7, 4) E. D., místem
pracoviště v B., 5) L. Š., místem pracoviště v B., 6) Mgr. K. N., místem
pracoviště v B., 7) D. S., místem pracoviště v B., 8) v žalobě označenému jako
M. B., B., 9) M. N. (dříve S.), místem pracoviště v B., zastoupené Mgr. Soňou
Bartončíkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 259/55, 10) T. K., místem
pracoviště v B., 11) T. K., B., 12) J. S., O., 13) A. F., místem pracoviště v
B., 14) A. K., místem pracoviště v B., 15) M. K., místem pracoviště v B., 16)
A. S., místem pracoviště v B., 17) D. V., místem pracoviště v B., 18) A. Š.,
místem pracoviště v B., 19) H. M., místem pracoviště v B., 20) H. B., O., 21)
T. K., místem pracoviště v B., 22) J. D., místem pracoviště v B., 23) V. M.,
místem pracoviště v B., 24) P. B., místem pracoviště v B., 25) I. H., místem
pracoviště v B., 26) T. K., místem pracoviště v B., 28) Z. S. (dříve K.),
místem pracoviště v B., 29) P. H., místem pracoviště v B., o ochranu soukromí
právnické osoby, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 6/2016, o
dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 3. 2017,
č. j. 4 Cmo 34/2017-419, takto:
Dovolání žalobkyně se odmítá.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 10. 2016, č. j. 17 Cm 6/2016-239,
rozhodl o přerušení řízení do doby pravomocného skončení řízení vedeného u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 30 Af 41/2016.
K odvolání žalobkyně a žalovaných 2), 3), 5), 6), 7), 10), 21), 22), 24) a 29)
Vrchní soud v Olomouci usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního
stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“)
dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť dle jejího názoru
„dovolacím soudem řešená právní otázka (otázka naplnění podmínek pro přerušení
řízení podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) měla být posouzena jinak“. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.)
spatřuje dovolatelka v otázce naplnění podmínek pro přerušení řízení podle
ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Dle názoru dovolatelky podmínky pro
přerušení řízení o žalobě na odstranění následků neoprávněného zásahu
žalovaných do soukromí žalobkyně naplněny nebyly. K dovolání žalobkyně se žalovaný 10) vyjádřil tak, že s argumentací žalobkyně v
jejím dovolání souhlasí, žalovaný 1) se vyjádřil tak, že navrhuje, aby dovolání
žalobkyně dovolací soud odmítl jako nepřípustné, žalovaná 9) se vyjádřila tak,
že navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se
řízení nepřerušuje, a žalovaný 2) se vyjádřil tak, že s argumentací žalobkyně v
jejím dovolání se ztotožňuje. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolání není přípustné. Spatřuje-li dovolatelka přípustnost podaného dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. v tom, že „dovolacím soudem řešená právní otázka (otázka naplnění
podmínek pro přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) měla být
posouzena jinak“, patrně přehlíží, že argument, podle kterého „dovolacím soudem
má být vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ
právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od
jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na
případ, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím.
I
kdyby dovolatelka uplatnila čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v
ustanovení § 237 o. s. ř., musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení
otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací
soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013). Tomuto
požadavku dovolatelka v dovolání (posuzováno i z obsahového hlediska)
nedostála, když pouze namítá, že dovolací soud by měl zpochybnit správnost
závěru odvolacího soudu ohledně otázky naplnění podmínek pro přerušení řízení o
žalobě podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Poukazuje-li dovolatelka ve svém dovolání na usnesení Ústavního soudu ze dne
30. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 130/06, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, Nejvyšší soud neshledal, že by posouzení otázky
naplnění podmínek pro přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. odvolacím soudem bylo v rozporu s namítanými rozhodnutími. V rozsudku ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, Nejvyšší soud dovodil,
že posouzení předběžné otázky jiným orgánem (včetně soudu) je pro soud závazné
tehdy, když byla tato předběžná otázka řešena ve výroku rozhodnutí. V usnesení ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 130/06, pak Ústavní soud mimo
jiné uvedl, že „předpokladem pro uplatnění náhrady škody způsobené nesprávným
úředním postupem není kladné rozhodnutí vydané v řízení o ochraně před
nezákonným zásahem podle § 82 a násl. s. ř. s. (či v jiném obdobném řízení,
jakým je řízení o ústavní stížnosti podle § 72 a násl. zákona o Ústavním
soudu), a to na rozdíl od případu náhrady škody způsobené nezákonným
rozhodnutím (viz § 8 zákona č. 82/1998 Sb.). Z toho pak plyne, že "civilní"
soud musí v příslušném řízení řešit otázku, zda úřední postup byl správný či
nikoli, přičemž postupuje tak, jak ukládá ustanovení § 135 o. s. ř.“. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi současně připomíná, že ustanovení § 109
odst. 2 písm. c) o. s. ř., týkající se možnosti soudu přerušit řízení, patří k
právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza
není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby
podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní
normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností; byla-li hypotéza právní
normy vymezena správně, rozhodnutí ve věci nemůže být v rozporu se zákonem z
důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k
jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či
významné. Dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle
citovaného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Postup podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. záleží vždy na individuální
situaci a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by
byla zjevně nepřiměřená (zejména pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na
základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní).
Není věcí Nejvyššího soudu
v dovolacím řízení, které se připouští jen pro řešení významných právních
otázek, aby v konkrétních věcech přezkoumával úvahu, zda z hlediska
hospodárnosti řízení je namístě je přerušit či nikoliv (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 658/2015). Smyslem přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit
hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku jiného
řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si
otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při
úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl postupovat podle okolností konkrétního
případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná
opatření, a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní
řízení prodlouží (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009). Důvody k přerušení řízení podle § 109 odst. 2
písm. c) o. s. ř. jsou pak dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž
je řešena otázka, která může mít podstatný význam pro rozhodnutí soudu (srov. již shora citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, popř. ze
dne 16. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1576/2015, proti němuž byla podána ústavní
stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3016/15). V projednávaném případě lze – i přes okolnosti zdůrazňované v dovolání –
konstatovat, že odvolací soud vymezil hypotézu § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. v intencích shora citované judikatury a jeho úvaha o tom, že zde jsou důvody
pro přerušení řízení, není zjevně nepřiměřená.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání
stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o
rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu