ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně Š. P., bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Lhotským, advokátem se
sídlem Praha 1, Opletalova 1284/37, proti žalované C Automobil Import s.r.o.,
se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, identifikační číslo osoby 26213664,
zastoupené Mgr. Radovanem Hrubým, advokátem, se sídlem Praha, Revoluční 1003/3,
o zaplacení částky 72 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 783/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 23. 1. 2018, č. j. 12 Co 370/2017-365, ve spojení s
opravným usnesením ze dne 4. 4. 2018, č. j. 12 Co 370/2017-376, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2018, č. j. 12 Co 370/2017-365,
ve spojení s opravným usnesením ze dne 4. 4. 2018, č. j. 12 Co 370/2017-376, v
části, jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 7.
2017, č. j. 8 C 783/2013-317, zamítající žalobu co do částky 73 434 Kč s
příslušenstvím, se ohledně částky 30 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 %
ročně od 31. 10. 2012 do zaplacení ruší a věc se v tomto rozsahu vrací
Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení; ve zbylé části se dovolání odmítá.
Žalobkyně se domáhala po žalované částky celkem 87 000 Kč s příslušenstvím
představující nároky z odpovědnosti za vady koupené věci (osobního automobilu)
a náhradu škody. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2017, č. j. 8 C 783/2013-317, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni
částku 6 950 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně od 31. 10. 2012 do
zaplacení (výrok I), co do částky 80 050 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl
(výrok II), a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech státu
(výroky III až V). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako kupující dne 21. 10. 2010 zakoupila u
žalované jako prodávající vozidlo XY za 309 839 Kč, jehož výbava zahrnovala mj. i předního parkovacího asistenta a dodatečně instalovanou loketní opěrku. Účastnice si v písemné kupní smlouvě sjednaly, že závazkový vztah se bude řídit
obchodním zákoníkem. Žalobkyně vozidlo převzala 3. 11. 2010, dne 3. 10. 2011
reklamovala vadu nefunkčnosti předního parkovacího asistenta a nevhodnou
loketní opěrku. Dopisem ze dne 16. 8. 2013 žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě
částky 150 000 Kč v souvislosti s uplatněním následujících nároků: (i) nárok na
náhradu škody představující poškození vozidla umístěním zvedáku při výměně kola
v důsledku dodržení chybně uvedeného postupu v návodu k užívání vozidla, v němž
je chybně uveden i postup nastartování vozidla s pomocí jiné baterie, (ii) vadu
nefunkčního předního parkovacího asistenta, (iii) žalovanou uváděná průměrná
spotřeba vozidla ve smíšeném provozu neodpovídá skutečné průměrné spotřebě s
odchylkou 30 %, v důsledku čehož žalobkyně musela vynaložit vyšší náklady na
nákup pohonných hmot. Dopisem ze dne 27. 8. 2013 žalobkyně uplatnila vadu
loketní opěrky, kterou nechala odstranit. Soud prvního stupně dále zjistil, že
přední parkovací asistent na vozidle od jeho převzetí žalobkyní nevykonává
správnou funkci. U vozidla je poškozen levý práh u dveří řidiče, jehož příčinou
je zřejmě nesprávné umístění zvedáku - v rozporu s pokynem na str. 135 návodu k
použití vozidla z roku 2009, v němž není upřesněno umístění zvedáku ve směru
příčné osy vozidla, pouze ve směru podélné osy, a to na rozdíl od návodu z roku
2006, kde je upřesněno i umístění po příčné ose vozidla. Spotřeba vozidla
(uvedená v OTP) byla stanovena v laboratorních podmínkách dle směrnic EU nebo
EHK podle přesně daného postupu a slouží jako srovnávací hodnota s produkty
ostatních výrobců. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že
účastnice podle § 409 obch. zák. uzavřely kupní smlouvu o koupi předmětného
vozidla, jehož součástí byl parkovací asistent i loketní opěrka; nepřisvědčil
námitce žalované, že za jejich vady neodpovídá. Shledal však důvodnou námitku,
že došlo k zániku některých nároků z odpovědnosti za vady. Žalobkyně vozidlo
převzala dne 3. 11. 2010, dne 3. 10. 2011 – tedy včas ve lhůtě stanovené v §
428 odst. 1 obch. zák. a v § 620 odst. 1 obč. zák.
reklamovala vadu nefunkčního
parkovacího asistenta a loketní opěrku, ovšem u zbývajících nároků (vyšší
spotřeba vozidla a chybný návod) práva z odpovědnosti zanikla, neboť je
uplatnila po uplynutí uvedené (dvouleté) lhůty až v průběhu řízení, přičemž
žalovaná zánik práva namítla. Dále se podrobně zabýval nároky z odpovědnosti za
vady parkovacího asistenta a loketní opěrky; první z nich shledal opodstatněným
a uznal důvodným nárok na slevu z kupní ceny, nevhodnou loketní opěrku
nepovažoval za vadu vozidla. Ohledně nároku na náhradu škody způsobené
nesprávným návodem vyšel ze zjištění, jež učinil ze znaleckého posudku a z
výslechu znalce, že návod k použití vozidla dostatečně nevymezoval umístění
zvedáku po příčné ose vozidla, zatímco umístění v podélné ose vozidla bylo v
návodu jasně vymezeno. Bylo-li prokázáno, že žalobkyně při výměně levého
předního kola umístila zvedák v rozporu s návodem, neboť nerespektovala pokyny
k jeho umístění po podélné ose vozidla, zavinila vznik škody výlučně sama (§
441 obč. zák.). K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví
označeným rozsudkem (ve spojení s opravným usnesením) zamítavý výrok II
rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit
žalobkyni částku 3 566 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně od 31. 10. 2012 do zaplacení, jinak jej (ve výrokové části uvedl, že ohledně částky 73
434, ač správně se jedná o 76 484 Kč) potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech
státu a o nákladech řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů (výroky II až
IV). Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, přisvědčil
jeho závěru, že účastnice uzavřely smlouvu kupní podle § 409 a násl. obch. zák. a vyslovil názor, že „správně posoudil i uplynutí dvouleté lhůty a zánik práva
z odpovědnosti za vady ve smyslu § 626 odst. 1 obč. zák. a § 428 odst. 1 obch. zák. ohledně práva z tvrzené vady spotřeby vozidla, když žalovaná zánik práv
žalobkyně z odpovědnosti za vady řádně namítla. Soud prvního stupně správně
posoudil i námitku promlčení. U nároku na náhradu škody způsobené nesprávným
návodem k použití vozidla správně posoudil zavinění na vzniku uvedené škody ve
smyslu § 441 obč. zák.“. Odlišně od soudu prvního stupně však dovodil, že
dodatečně instalovaná loketní opěrka představuje zjevný rozpor s kupní smlouvou
podle § 616 odst. 2 obč. zák. a vadu, která byla žalobkyní včas uplatněna (…),
a proto jí náleží sleva. Nepřisvědčil odvolací námitce žalobkyně, že „u
spotřeby paliva“ mělo být aplikováno ustanovení § 428 odst. 3 obch. zák., neboť
dle již ustálené judikatury není rozdíl mezi údajem o spotřebě uváděný v
Osvědčení o technickém stavu vozidla a jeho pozdější faktická provozní spotřeba
vadou kupované věci, dodrží-li výrobce při uvádění údajů o spotřebě metodiku
stanovenou Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/3/ES a prodejce z ní
vychází. (…) Údaj o spotřebě vozidla uvedený v Osvědčení o technickém průkazu
vozidla je vypočten dle příslušné směrnice dle jednotné metodiky a nemusí
souhlasit se spotřebou v konkrétním provozu a ani nedeklaruje, že je s ní
totožný.
Odvolací soud proto uzavřel, že takový údaj sám o sobě není vadou
prodaného vozidla podle § 422 odst. 1 obch. zák., a proto je vyloučena aplikace
odvolatelkou prosazovaného ustanovení § 428 odst. 3 obch. zák. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti potvrzující části výroku o věci
samé v rozsahu částky 72 000 Kč s příslušenstvím (představující požadavek na
náhradu škody vzniklé poškozením vozidla umístěním zvedáku při výměně kola v
důsledku dodržení chybně uvedeného postupu v návodu k užívání vozidla, a vadu
spočívající v žalovanou uváděné průměrné spotřebě vozidla ve smíšeném provozu,
která neodpovídá skutečné průměrné spotřebě, v důsledku čehož žalobkyně musela
vynaložit vyšší náklady na nákup pohonných hmot.), podala žalobkyně dovolání,
na jehož přípustnost usuzuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení
otázky v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nevyřešené, „zda rozpor mezi údajem
o spotřebě pohonných hmot vozidla uvedený v technickém průkaze vozidla a v
technických parametrech vozu prezentovaných prodávajícím a skutečnou spotřebou
vozu představuje rozpor s kupní smlouvou podle § 616 odst. 2 obč. zák., a to za
předpokladu, že spotřebitel nabyl na základě údajů uváděných výrobcem legitimní
očekávání ohledně výše spotřeby pohonných hmot, kterou však vozidlo ve
skutečném provozu překračuje“. Namítá, že odvolací soud svůj právní závěr, že
skutečná spotřeba, která je vyšší než spotřeba deklarovaná v technickém průkaze
vozidla, nepředstavuje vadu prodané věci, nedoložil žádnou právní úvahou,
toliko odkázal na judikaturu představovanou jediným rozhodnutím Vrchního soudu
sp.zn. 12 Cmo 31/2013, které je však v projednávané věci neaplikovatelné, neboť
vyšel z chybného závěru znalce, že měření spotřeby nelze opakovaně provést, což
je v rozporu s Nařízením Komise (ES) č. 692/2008, které ukládá výrobcům
provádět kontrolní měření. Žalobkyně dále poukazuje na to, že měření spotřeby
výrobcem před uvedením typu vozu na trh nemusí být provedeno korektně, jak
prokázala tzv. aféra „Dieselgate“. Odvolací soud pochybil tím, že nevzal v
úvahu, že žalobkyně je spotřebitelem, a neaplikoval ustanovení § 616 obč. zák.,
čímž se odchýlil od závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo
5153/2016. Dále mu vytýká, že neaplikoval Nařízení Evropského parlamentu a Rady
(ES) č. 715/2007, o schvalování typu motorových vozidel z hlediska emisí z
lehkých osobních vozidel a z užitkových vozidel (Euro 5 a Euro 6), ani z
hlediska přístupu k informacím o opravách a údržbě vozidla, které je s
účinností od 3. 1. 2009 přímo použitelné ve všech členských státech EU. Pokud
se odvolací soud ztotožnil s tvrzením žalované, že emise (a tedy i spotřeba
vozidla) musí podle předpisů EU vyhovět stanoveným limitům pouze při
laboratorním měření, nikoliv však při běžném provozu, pak tuto otázku odvolací
soud posoudil v rozporu se zněním čl. 5 uvedeného předpisu.
Právní posouzení odvolacím soudem považuje dovolatelka za chybné i proto, že i
poté, kdy v řízení byly předloženy důkazy o záměrném klamání spotřebitelů
ohledně reálné spotřeby vozů XY, žalovaná nadále prezentovala nepravdivé
informace ohledně skutečné spotřeby ve svých reklamních materiálech. Byla
rovněž vyvrácena námitka žalované, že právní předpisy neumožňují zveřejnit údaj
o skutečné spotřebě vozu v reálném provozu. V řízení bylo prokázáno, že
odchylka průměrné spotřeby v reálném provozu od deklarované kombinované
spotřeby 30 % je standardní vlastností vozů XY. Podle žalobkyně v případě, že
by se podařilo prokázat, že jako kupující na základě údajů o spotřebě vozidla
uvedených v technickém průkazu nabyla legitimní očekávání, že vozidlo bude
dosahovat této spotřeby, je za situace, že ji prodávající o nesprávnosti těchto
údajů nejen neinformoval, ale dokonce ji o jejich správnosti utvrzoval, třeba
dospět k závěru, že jde o rozpor s kupní smlouvou podle § 616 odst. 2 obč. zák.
Žalobkyně dále odvolacímu soudu vytýká, že ohledně nároku na náhradu škody
vzniklé porušením instruktážní povinnosti prodávajícího v rozsudku neuvedl
žádné odůvodnění a odkázal pouze na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. V
souvislosti s tím předkládá k posouzení otázku dle jejího přesvědčení doposud
dovolacím soudem nevyřešenou, „zda se prodávající může zcela zprostit
odpovědnosti podle § 617 obč. zák. za škodu vzniklou kupujícímu nedodržením
pravidel pro užívání koupené věci, pokud kupujícího při uzavření kupní smlouvy
o zvláštních pravidlech užívání věci výslovně neinstruoval, pouze mu předal
návod k obsluze, kde jsou tato pravidla popsána neúplně a nepřesně“.
Zdůrazňuje, že v dané věci byla uzavřena spotřebitelská kupní smlouva a
spotřebitel prokazatelně nebyl při jejím uzavření seznámen s postupem výměny
kola, byl mu předán pouze návod k obsluze, kde jsou tato pravidla popsána
neúplně a nepřesně. Umístěním zvedáku na práh vozu a jeho následným zvednutím
došlo k deformaci prahu vozu a soud „zcela vyvinil“ prodávajícího s
odůvodněním, že vznik škody zavinila výlučně kupující tím, že neumístila zvedák
v souladu s návodem k obsluze vozu.
Nesprávné právní posouzení spatřuje žalobkyně rovněž v tom, že odvolací soud
„nesprávně vyložil aplikovaný právní předpis“. Prosazuje názor, že instruktážní
povinnost prodávajícího podle ustanovení § 617 obč. zák., resp. § 10 odst. 2
zákona o ochraně spotřebitele, nelze splnit pouhým předáním písemného návodu k
obsluze vozidla, který navíc obsahuje nekompletní, resp. nepřesné informace o
postupu při výměně kola. Přitom nebylo zjišťováno, zda šlo o pravidla všeobecně
známá, kdy se může prodávající odpovědnosti za porušení uvedené povinnosti
zprostit. Z uvedených důvodů odvolacímu soudu vytýká, že neaplikoval § 617 obč.
zák. a § 10 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele.
Další pochybení odvolacího soudu shledává v tom, že aplikoval při posouzení
vady vozu spočívající ve vyšší než deklarované spotřebě ustanovení § 626 odst.
1 obč. zák., ač to nebylo k jejímu prospěchu coby spotřebitelky, pro níž byla
výhodnější aplikace § 428 obch. zák. V souvislosti s tím namítá, že v důsledku
opomenutí posoudit věc podle uvedeného ustanovení je napadený rozsudek (i
rozsudek soudu prvního stupně) nepřezkoumatelný. S poukazem na závěry uvedené v
rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1604/2006 považuje za nepochybné, že
si žalovaná jako autorizovaný dovozce a dceřiná společnost výrobce musela být
vědoma, že spotřeba pohonných hmot deklarovaná v technickém průkazu vozidla
neodpovídá jeho spotřebě v reálném provozu. Z uvedeného vyplývá, že nárok
žalobkyně nemohl zaniknout v důsledku uplynutí dvouleté reklamační lhůty podle
§ 428 odst. 1 obch. zák., neboť podle § 428 odst. 3 obch. zák. se žádná
reklamační lhůta na tento případ neaplikuje. Nemohlo tak dojít k zániku nároku
podle § 626 obč. zák., neboť podle § 262 odst. 4 obch. zák. lze použít
ustanovení občanského zákoníku pouze v případě, že by to bylo pro žalobkyni
jako spotřebitelku výhodnější.
Žalobkyně namítá též vady řízení, konkrétně odvolacímu soudu vytýká, že se
nevypořádal s vadami znaleckého posudku a že se při jeho hodnocení odchýlil od
závěrů uvedených v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 5359/2007 nebo v rozhodnutí Rc
33/95. Znalecký posudek má za vadný proto, že znalec bez ověření do posudku
převzal nepravdivá tvrzení žalované ohledně loketní opěrky, bezdůvodně odmítl
provést měření a v obsahu posudku je logický rozpor. V uvedeném postupu
odvolacího soudu žalobkyně shledává porušení práva na spravedlivý proces.
Podle dovolatelky je napadené rozhodnutí stiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť rozhodnutí je postaveno na
nesprávném hodnocení důkazů. Oba nalézací soudy porušily zásadu rovnosti
účastníků při hodnocení důkazů, neboť zjevně přikládaly větší význam důkazům a
tvrzením žalované a některá z jejích tvrzení automaticky považovaly za
prokázaná, přestože žalobkyně jejich správnost zpochybňovala prostřednictvím
navržených důkazů. Soudy obou stupňů nevyhověly návrhu žalobkyně, aby přenesly
důkazní břemeno ohledně spotřeby vozu na žalovanou, neboť žalobkyně se ne
vlastní vinou dostala do situace tzv. informačního deficitu. Odkazuje na právní
závěr uvedený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 883/2010, od něhož
se soudy - v souvislosti s předložením dokumentů týkajících se ověřování hodnot
naměřených při schvalování typu vozidla v souladu s Nařízením Komise (ES) č. 692/2008 - odchýlily. Dále má dovolatelka za to, že napadené rozhodnutí je překvapivé a že byla
porušena zásada dvojinstančnosti. Konkrétně namítá, že soud prvního stupně
dospěl k závěru, že práva vyplývající z odpovědnosti za vady zanikla, takže se
již dále nezabýval tím, zda se skutečně jednalo o vady předmětu koupě, naproti
tomu odvolací soud vyslovil závěr o neexistenci vady a jím odůvodnil nemožnost
aplikace § 428 odst. 3 obč. zák. Odvolací soud tak zcela nepřípustně učinil
závěr o neexistenci vady, tedy o skutkové otázce, jíž se soud prvního stupně
vůbec nezabýval a k níž neprovedl žádný z důkazů navržených žalobkyní. Jeho
rozhodnutí je proto překvapivé, protože je v této části odvolací soud opřel o
zcela odlišné důvody, v důsledku čehož došlo k porušení zásady
dvojinstančnosti. Další vytýkanou vadou je absence náležitostí rozsudku podle § 157 odst. 2
občanského soudního řádu. Konečně dovolatelka namítá, že odůvodnění napadeného rozsudku je v extrémním
rozporu s obsahem spisu v části týkající se zjištění ohledně umístění zvedáku
vyplývajících ze znaleckého posudku a výslechu znalce. Znalec podle dovolatelky
dospěl k jednoznačnému závěru, že příčinou poškození prahu vozidla nebylo
chybné umístění zvedáku v podélné ose, jak uvádí soud prvního stupně (jehož
závěry zcela převzal i odvolací soud), ale naopak jeho chybné umístění v ose
příčné, a že toto umístění v příčné ose nebylo v návodu k použití nijak
popsáno. Nesprávný je i závěr soudu prvního stupně, že zvedák „nebyl umístěn v
souladu s pokynem na str. 135 návodu k použití vozu z roku 2009, kdy pokyn
označuje k umístění zvedáku místo prolisu ve tvaru trojúhelníku, který se
nachází 18 cm od přední hrany levého prahu a je zjistitelný i pohmatem“. Znalec
při výslechu ve skutečnosti výslovně uvedl: „pojem prolis v návodu není. Jak
jsem již říkal, je tam uvedena značka označená jako trojúhelník se šipkou,
resp. s vrcholem trojúhelníku směrem dolů a označena jako značka pod bodem A“. V návodu na str. 135 se však nehovoří ani o vzdálenosti 18 cm od přední hrany
levého prahu. Znalec tedy jednoznačně konstatoval, že v návodu k obsluze vozu
není řádně označeno ani místo, kam má být zvedák umístěn v podélné ose.
Interpretace pokynu, který se podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně
nachází na straně 135 návodu, je tedy v podstatném rozporu se skutečností. Dovolatelka z výše rozvedených důvodů navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu
v dovoláním napadené části. Žalovaná ve vyjádření k dovolání namítla, že dovolatelkou předložená právní
otázka již byla v rozhodovací činnosti soudů (s odkazem na rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. 12 Cmo 31/2013) vyřešena totožně jako
v projednávané věci, takže se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací
praxe soudů, v důsledku čehož má podané dovolání za nepřípustné. Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Otázka předestřená dovolatelkou, „zda rozpor mezi údajem o spotřebě pohonných
hmot vozidla uvedený v technickém průkaze vozidla a v technických parametrech
vozu prezentovaných prodávajícím a skutečnou spotřebou vozu představuje rozpor
s kupní smlouvou podle § 616 odst. 2 obč. zák., a to za předpokladu, že
spotřebitel nabyl na základě údajů uváděných výrobcem legitimní očekávání
ohledně výše spotřeby pohonných hmot, kterou však vozidlo ve skutečném provozu
překračuje“, není naplněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav (skutkové zjištění). Tak je tomu tehdy, jestliže soud použil jiný
právní předpis, než který měl správně použít nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. ze skutkových zjištění dovodil
nesprávný právní závěr. Za nesprávné právní posouzení věci ve vyloženém smyslu
nelze totiž považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových
zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního
hmotněprávního ustanovení (srovnej rozhodnutí č. 19, publikované v Bulletinu
Vrchního soudu v Praze č. 2/1994, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2002, sp zn. 30 Cdo 1053/2002, uveřejněné v Souboru pod C 1324/19). Odvolací
soud právní posouzení věci založil na závěru, že nebyla prokázána existence
reklamované vady jako zákonného předpokladu pro vznik odpovědnosti žalované. Nebyl-li splněn tento zákonný předpoklad, nemohl žalobkyni vzniknout nárok na
slevu z kupní ceny.
Tento závěr založil na zjištění, že údaj o spotřebě vozidla
uváděný v souvislosti se schvalováním vozidel je zjišťován jednotnou metodikou
a nelze jej ztotožňovat s údajem o reálné spotřebě vozidla v běžném provozu. Na
tomto zjištění pak založil závěr, že takový údaj není vadou prodávaného vozidla
jakožto zákonného předpokladu pro vznik odpovědnosti žalované. Pokud žalobkyně
argumentuje v dovolání nesprávným právním posouzením věci, z obsahu jejích
dovolacích námitek plyne, že její výhrady k závěru odvolacího soudu, že se
nejedná o vadu vozidla, jsou založeny právě na kritice správnosti skutkového
zjištění, na němž odvolací soud svůj právní závěr vybudoval. V návaznosti na výše uvedené jsou z pohledu přípustnosti dovolání bezcenné
námitky, jimiž dovolatelka zpochybňuje správnost závěrů soudů ve věci vedené u
Městského soudu v Praze sp. zn. 9 Cm 97/2010, a stejně tak i výtky, že odvolací
soud nárok (a jeho zánik) neposoudil podle úpravy občanského zákoníku nebo
podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 715/2007, o schvalování
typu motorových vozidel z hlediska emisí z lehkých osobních vozidel a z
užitkových vozidel (Euro 5 a Euro 6) a z hlediska přístupu k informacím o
opravách a údržbě vozidla. Stejně tak i její obsáhlá polemika s posouzením
případných lhůt pro uplatnění nároku coby spotřebitelského. Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu, že ohledně nároku na náhradu škody
vzniklé porušením instruktážní povinnosti prodávajícího neuvedl v rozsudku
žádné odůvodnění a odkázal pouze na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně,
pak nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo
procesního práva, nýbrž mu vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K tomu se sluší poznamenat, že i
judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor,
že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek
chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah
této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve
světle okolností každého případu [srov. rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk
versus Nizozemsko ze dne 19. 4. 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus
Španělsko ze dne 9. 12. 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze
dne 19. 2. 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-1) a
Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. 9. 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Odvolací
soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí
odůvodnění rozhodnutí nižšího soudu [viz rozsudek ESLP ve věci Helle versus
Finsko ze dne 19. 12. 1997 (stížnost č. 20772/92]. Shodně judikuje i Ústavní
soud ČR (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03).
Námitkou, podle níž je napadené rozhodnutí stiženo vadou řízení, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že rozhodnutí
je překvapivé a v řízení byla porušena zásada dvojinstančnosti, neboť odvolací
soud oproti soudu prvního stupně, který dovodil, že došlo k zániku práv
vyplývajících z odpovědnosti za vady, „zcela nepřípustně učinil závěr o
neexistenci vady, tedy o skutkové otázce, jíž se soud prvního stupně vůbec
nezabýval a k níž neprovedl žádný z důkazů navržených žalobkyní“, dovolatelka
nevymezila žádnou konkrétní právní otázku, na níž napadené rozhodnutí závisí, a
kterou předkládá k přezkumu dovolacím soudem. V souvislosti s otázkou, „zda se prodávající může zcela zprostit odpovědnosti
podle § 617 obč. zák. za škodu vzniklou kupujícímu nedodržením pravidel pro
užívání koupené věci, pokud kupujícího při uzavření kupní smlouvy o zvláštních
pravidlech užívání věci výslovně neinstruoval, pouze mu předal návod k obsluze,
kde jsou tato pravidla popsána neúplně a nepřesně“, žalobkyně namítá extrémní
rozpor mezi popisem příčin poškození vozidla a obsahu pokynů v návodu k obsluze
v odůvodnění rozsudků obou stupňů. Žalobkyně svou argumentací směřuje proti
právnímu závěru odvolacího soudu, že ke škodě na vozidle došlo výlučně v
důsledku jejího zavinění, neboť se odchýlila od instrukcí v návodu k obsluze
vozidla. Jakkoliv platí, že zpochybnění správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu
sice zásadně nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.,
Ústavní soud přesto ve své judikatuře (srov. (srov. nálezy ze dne 17. 12. 2014,
sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07, nebo ze dne
3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, a stanovisko pléna Ústavního soudu přijaté
dne 28. 11. 2017 pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) dovodil, že zcela výjimečně
mohou nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že
ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a
skutkovými zjištěními). Jde obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu
prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních
zásad hodnocení důkazů (srov. § 132 občanského soudního řádu a násl.) nikdy
dospět. Podstatou přezkumu tedy není přehodnocování skutkového stavu, nýbrž
kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování. Otázka, zda soudy při
zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou
právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i
Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v § 241a odst. 2 a § 237
občanského soudního řádu. Skutkový závěr, že ke škodě na vozidle došlo výlučně v důsledku toho, že
žalobkyně nerespektovala pokyny k umístění zvedáku, je v extrémním rozporu s
provedenými důkazy; není jimi zásadně podložen.
Odvolací soud ze znaleckého
posudku a z výslechu znalce dovodil, že návod k použití vozidla dostatečně
nevymezoval umístění zvedáku po příčné ose vozidla, zatímco umístění v podélné
ose vozidla bylo v návodu jasně vymezeno; bylo-li prokázáno, že žalobkyně při
výměně levého předního kola umístila zvedák v rozporu s návodem, neboť
nerespektovala pokyny k jeho umístění po podélné ose vozidla, nese zavinění na
vzniku škody z toho vzniklé výlučně sama (§ 441 obč. zák.). Uvedený závěr však
nereflektuje závěry znalce, podle nichž sice poloha zvedáku ve směru podélné
osy vozidla neodpovídala umístění, jehož definice je provedena ve znění návodu,
ale k poškození levého předního prahu vozidla žalobkyně došlo v důsledku
umístění zvedáku ve směru příčné osy vozidla do takového místa, které
nevykazuje dostatečnou pevnost k provedení takového úkonu. Znalec zároveň
konstatoval, že poloha zvedáku ve směru příčné osy vozidla není ve znění návodu
definována vůbec (srov. znalecký posudek DEKRA CZ a.s. ze dne 14. 8. 2015, str. 29 až 31 – č.l. 99 až 101 spisu). Zároveň uvedl, že pokud by byl zvedák umístěn
(v podélné ose) na značku trojúhelníku pod bodem A uvedenou v návodu, ale nebyl
by dostatečně umístěn v příčné ose, pravděpodobně by k poškození došlo také
(srov. výpověď V. Č. na č.l. 167 spisu). Z uvedeného vyplývá, že nemůže obstát
závěr odvolacího soudu, že žalobkyně nese na poškození vozidla výlučné
zavinění. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl žalobkyní uplatněn právem a Nejvyššímu soudu nezbylo než
napadený rozsudek odvolacího soudu v dotčené části (ohledně částky 30 000 Kč s
úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně od 31. 10. 2012 do zaplacení) zrušit. Ve zbylém rozsahu lze uzavřít, že dovolatelka nepředložila k řešení žádnou
otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud proto její dovolání ve zbylé části odmítl
(§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí
(§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2019
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu