23 Cdo 3132/2021-522
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně 1
Witos, s. r. o., se sídlem v Třinci, Lidická 662, identifikační číslo osoby
25372327, zastoupené Mgr. Bogdanem Hajdukem, advokátem se sídlem v Třinci, nám.
Svobody 527, proti žalované Alibona, a. s., se sídlem v Litovli, Svatoplukova
909, identifikační číslo osoby 45192553, o zaplacení 67 896 EUR s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 25 C 172/2018,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v
Olomouci ze dne 6. 4. 2021, č. j. 75 Co 347/2019-489, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím
potvrdil rozsudek ze dne 13. 6. 2019, č. j. 25 C 172/2018-315, kterým Okresní
soud v Olomouci zamítl žalobu o zaplacení částky 67 896 EUR s tam
specifikovaným úrokem z prodlení a uložil žalobkyni povinnost nahradit náklady
řízení žalované a státu (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě
nákladů odvolacího řízení žalované (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním. Přípustnost
dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dvou
otázek hmotného práva, kdy při řešení první z nich se měl odvolací soud
odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a druhá otázka podle
žalobkyně dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena. Namítala
nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolací soud
zrušil napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně současně navrhla, aby dovolací soud
odložil právní moc a vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelka předkládá k dovolacímu přezkumu otázku (první), „zda dochází ke
konkludentní akceptaci návrhu na uzavření smlouvy, a tedy k uzavření smlouvy
samotné, tím, že osoba, které je návrh na uzavření smlouvy určen, vystaví
fakturu, která přesně odpovídá údajům obsaženým v návrhu na uzavření smlouvy“,
při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2007,
sp. zn. 32 Odo 1492/2006, ve spojení s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 49/08, kterým byl tento rozsudek zrušen (rozhodnutí
Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jsou veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz a
http://nalus.usoud.cz), a jako dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu
neřešenou předkládá otázku (druhou), „zda je na překážku uzavření smlouvy,
pokud kontrahující osoby učiní veškeré zákonem předvídané kroky v kontraktačním
procesu směřující k uzavření smlouvy (návrh na uzavření smlouvy a jeho
akceptace), avšak uzavřením takové smlouvy by došlo k porušení jiné smluvní
povinnosti jedné z kontrahujících osob“. Prostřednictvím těchto otázek
žalobkyně zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle kterého nebylo prokázáno
uzavření jí tvrzené kupní smlouvy, ze které v řízení dovozovala své vlastnické
právo k nápojům uskladněným u žalované, s jejichž nevydáním ze strany žalované
(resp. s vydáním jiné osobě bez pokynu žalobkyně) spojovala žalobou uplatněný
nárok na náhradu škody. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, podle kterého spočívá-
li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé
samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno
nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí
odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu
uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak
projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř.
není-li dovoláním
napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také
spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem
48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016). Odvolací soud založil závěr o nedůvodnosti žaloby nejen na závěrech o
neprokázání vlastnického práva žalobkyně k uskladněným nápojům (neprokázání
tvrzené kupní smlouvy) a o neuzavření tvrzené smlouvy o úschově, z níž měla
vyplývat povinnost žalované k vydání uskladněných nápojů žalobkyni (či pouze na
její pokyn). Žalobu považoval odvolací soud za nedůvodnou též pro neprokázání
výše škody, která měla žalobkyni podle jejího tvrzení vzniknout. Za situace,
kdy jeden ze závěrů, který je sám o sobě postačujícím důvodem pro zamítnutí
žaloby o náhradu škody (neprokázání výše škody), nebyl dovoláním žalobkyně
zpochybněn a nebyl tak otevřen dovolacímu přezkumu, nejsou způsobilé založit
přípustnost dovolání ani žalobkyní předložené otázky, zpochybňující další ze
závěrů odvolacího soudu, pro který byla žaloba zamítnuta. Případná nesprávnost
právního posouzení odvolacího soudu při řešení těchto otázek by totiž nemohla
opodstatnit zrušení napadeného rozhodnutí či jeho změnu. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že odvolací soud neučinil závěr, že vystavení
faktury nepředstavuje (za žádných okolností) konkludentní akceptaci oferty. Uvedl, že samotné uskutečnění objednávky, vystavení pro forma faktury,
zaplacení zálohy a následné vystavení faktury společností VD Let´s go Morava,
s. r. o. (dále jen „společnost VD“) by mohlo být považováno za uzavření smlouvy
mezi žalobkyní a společností VD. Zdůraznil však, že tyto zjištěné skutečnosti
nelze hodnotit izolovaně (bez zohlednění dalších v řízení provedených důkazů,
zejména svědeckých výpovědí, výpovědí statutárních zástupců účastnic a dalších
listin), a uzavřel, že ačkoli nelze vyloučit, že žalobkyně skutečně učinila
objednávku 150 000 ks nápojů s možným úmyslem uzavřít smlouvu, v řízení nebylo
prokázáno, že k témuž právnímu jednání vedla i vůle společnosti VD, která
jednala v domnění, že provedená platba žalobkyně (i vystavená faktura) je
platbou za společnost Widebo handicap, s. r. o. (dále jen „společnost Widebo“),
která neměla peníze a s níž měla společnost VD uzavřenou smlouvu o výhradním
obchodním zastoupení (z té plynulo oprávnění společnosti Widebo prodávat nápoje
a závazek společnosti VD předmětné nápoje neprodávat skrze jiné kanály). Rozhodnutí odvolacího soudu tedy bylo založeno na závěru, že vystavení faktury
společností VD nepředstavovalo její vůli směřující ke konkludentní akceptaci
návrhu žalobkyně, neboť v řízení vyšlo najevo, že vůle společnosti VD při jejím
vystavení směřovala k jinému právnímu jednání. Právní posouzení odvolacího
soudu tak bylo odvislé též od dalších zjištěných skutkových okolností, které
však žalobkyně ve své dovolací argumentaci pomíjí.
Při úvaze o tom, zda je
právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí
vycházet) ze (všech) skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch
skutkových závěrů (neúplných), které v dovolání na podporu svých právních
argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. obdobně například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Žalobkyně tak prostřednictvím uvedené otázky
zohledňující jen některé skutkové okolnosti fakticky zpochybňuje skutkové
závěry zjištěné odvolacím soudem o vůli žalované. Navíc citované rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež bylo zrušeno výše uvedeným
nálezem Ústavního soudu, nemůže představovat „ustálenou rozhodovací praxi
dovolacího soudu“, od níž by se mohl odvolací soud odchýlit. V tomto směru se
tak nejedná ani o řádné vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (ve spojení s § 241a odst. 2 o. s. ř.). Pokud žalobkyně současně namítla, že
Ústavní soud se ve zrušujícím nálezu ztotožnil s názorem Nejvyššího soudu,
pokud jde o otázku konkludentního uzavření smlouvy, pak ani taková argumentace
by k závěru o přípustnosti dovolání nemohla vést, neboť Ústavní soud neučinil
závěr, že fakturace navrhované ceny je vždy (za všech okolností) konkludentní
akceptaci návrhu na uzavření smlouvy, jak se snaží žalobkyně ve své argumentaci
prezentovat. Ústavní soud toliko v kontextu skutkových okolností tam
projednávané věci konstatoval, že „nesdílí přesvědčení stěžovatelky, že ofertu
nelze akceptovat vystavením faktury“. Ostatně, vymezení přípustnosti není řádné
též z toho důvodu, že se žalobkyně dovolává judikatury vztahující se k již
neúčinné právní úpravě, která na posuzovanou věc nedopadá. Ve vztahu ke druhé z formulovaných otázek pak dovolací soud pro úplnost dodává,
že na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo, neboť odvolací soud neučinil
závěr (přisuzovaný mu v dovolání žalobkyní), že uzavření smlouvy bránila
překážka spočívající v tom, že by tím došlo k porušení jiné smluvní povinnosti
jedné z kontrahujících osob. Existenci smluvní povinnosti společnosti VD vůči
společnosti Widebo hodnotil odvolací soud pouze jako jednu z okolností, která
jej společně s dalšími zjištěními o průběhu kontraktace vedla k závěru, že vůle
společnosti VD nesměřovala k akceptaci tvrzené nabídky žalobkyně. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v rozsahu obou jeho výroků, tedy i
v té části výroku I a ve výroku II, kterými bylo rozhodováno o nákladech
řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné
proti výrokům o nákladech řízení. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl
jako nepřípustné. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III.
ÚS 3425/16, podle něhož jsou-li splněny důvody pro odmítnutí
dovolání či zastavení dovolacího řízení, není „projednatelný“ ani návrh na
odklad vykonatelnosti (či právní moci) dovoláním napadeného rozhodnutí,
Nejvyšší soud za situace, kdy dovolání v přiměřené době odmítl, již samostatně
nerozhodoval o akcesorickém návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti
napadeného rozhodnutí, který se rozhodnutím o dovolání stal bezpředmětným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst.
3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu