28 Cdo 3952/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce České republiky – Státního pozemkového úřadu, IČO: 01312774, se sídlem
Praha, Husinecká 1024/11a, zastoupeného JUDr. Petrou Buzkovou, advokátkou se
sídlem v Praze, Na Příkopě 22, proti žalovaným 2. P. R., 3. M. R. a 4. M. R.,
všem zastoupeným JUDr. Vandou Bieleckou, advokátkou se sídlem v Havířově –
Město, Pavlovova 8, o zaplacení částky 696.838,50 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, o dovolání žalovaných proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2013, č. j. 8 Co 616/2013-257,
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2013, č. j. 8 Co 616/2013-257,
a rozsudek Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 14. 5. 2013,
č. j. 112 C 23/2011-234, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karviné k
dalšímu řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se domáhal po všech žalovaných zaplacení částky 391.089,- Kč s
příslušenstvím společně a nerozdílně a dále částky 305.749,50 Kč s
příslušenstvím po žalovaném 1) a částky 101.916,50 Kč s příslušenstvím po
každém ze žalovaných 2), 3) a 4). Celkem tedy žalobce požadoval zaplacení
částky 1.002.588,- Kč, přičemž původně se domáhal zaplacení této částky
společně a nerozdílně po všech žalovaných a teprve následně uvedl, že solidárně
od všech žalovaných požaduje 391.089,- Kč a zbytek předmětu řízení dílem od
každého z nich, jak bylo uvedeno výše. Žalobu odůvodnil tím, že mu bylo v
předcházejícím řízení mezi stranami rozsudkem Okresního soudu v Karviné
potvrzeným Krajským soudem v Ostravě, uloženo zaplatit žalovanému 1) částku
305.749,50 Kč, každému ze žalovaných 2), 3), 4) částku 101.916,50 Kč a náhradu
nákladů řízení celkem ve výši 391.089,- Kč. Svoji povinnost uhradit tyto částky
žalovaným žalobce splnil, nicméně poté došlo ke zrušení rozsudku Krajského
soudu v Ostravě dovolacím soudem, a následně Krajský soud v Ostravě zrušil
rozsudek Okresního soudu v Karviné a věc dále projednával soud prvního stupně,
který žalobu v celém rozsahu zamítl. Na straně žalovaných tak vzniklo
bezdůvodné obohacení, neboť obdrželi celkem 1.002.588,- Kč na základě rozsudků,
které byly zrušeny, a poté již bylo rozhodnuto v jejich neprospěch. Žalobce
nepopíral, že byl jeho právní předchůdce – Pozemkový fond povinen uspokojit
nárok žalovaných na náhradu za nemovitosti, které jim nebylo možné podle
restitučních předpisů vydat, nicméně namítal, že žalovaní měli nárok na
peněžitou náhradu jen do výše 10.000,- Kč a zbytek jim měl být uhrazen v
cenných papírech. Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby, neboť se v předcházejícím řízení mezi
stranami domáhali náhrady za nemovitosti, které jim nebylo možné podle
restitučních předpisů vydat s tím, že nárok na tuto náhradu mají, i když bylo v
předcházejícím řízení nakonec rozhodnuto v jejich neprospěch, neboť tak bylo
rozhodnuto nikoliv proto, že by nárok žalovaných nebyl dán, nýbrž proto, že
žalobce v průběhu předcházejícího řízení nárok žalovaných splnil (zaplacením na
základě pravomocných, později dovolacím soudem zrušených, rozhodnutí). Dále
žalovaní vznesli námitku promlčení, neboť plnění jim bylo žalobcem poskytnuto
někdy v roce 2006, od kdy podle nich běží promlčecí lhůta. Při jednání před
soudem prvního stupně (č. l. 121) pak žalovaní uvedli, že považují žalobu za
amorální, neboť je založena jen na tom, že jejich nárok měl být splněn v
cenných papírech, celá věc se táhne od roku 1991, žalovaní již žalované částky
spotřebovali a jsou v nepříznivém zdravotním stavu. V průběhu řízení zemřel bez právního nástupce žalovaný 1) a soud prvního stupně
proto ve vztahu k němu řízení usnesením ze dne 26. 2. 2013, č. j. 112 C
23/2011-212, zastavil. Soudy obou stupňů rozhodovaly ve věci opakovaně, nicméně podstatné jsou jen
jejich poslední rozhodnutí. Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově, jako soud prvního stupně,
rozsudkem ze dne 14. 5. 2013, č. j.
112 C 23/2011-234, uložil žalovaným
společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 391.089,- Kč s příslušenstvím,
každému ze žalovaných samostatně částku 91.916,50 Kč s příslušenstvím a zamítl
žalobu v části, jíž bylo požadováno, aby každý ze žalovaných zaplatil
samostatně žalobci 10.000,- Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně vycházel
ze zjištění, že žalobce uhradil na základě pravomocných rozhodnutí vydaných v
předcházejícím řízení mezi stranami žalovanému 1) částku 305.749,50 Kč a
každému ze žalovaných 2), 3) a 4) částku 101.916,50 Kč, jako náhradu za
nemovitosti, které jim nemohly být vydány podle restitučních předpisů, a dále
celkem 391.089,- Kč na náhradě nákladů řízení. Poté, co byla tato rozhodnutí
zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu, byla žaloba žalobců (v souzené věci
vystupujících jako žalovaní) zamítnuta pro splnění dluhu žalovaným (v souzené
věci vystupujícím jako žalobce). Dále se soud prvního stupně zabýval námitkou
promlčení vznesenou žalovanými a dospěl k závěru, že žalobce podal žalobu před
uplynutím promlčecí lhůty, neboť ta začala běžet teprve po zrušení pravomocných
rozhodnutí, na jejichž základě žalobce žalovaným plnil. Následně soud prvního
stupně uvedl, že žalovaní měli podle hmotného práva nárok na vyplacení náhrady
právním předchůdcem žalobce za nevydané nemovitosti, nicméně náhrada v penězích
jim měla být poskytnuta ve smyslu nařízení vlády č. 504/1992 Sb. toliko do výše
10.000,- Kč s tím, že zbytek náhrady jim měl být vyplacen v cenných papírech,
jak uvedl Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí v předchozím řízení mezi
stranami. Z uvedeného důvodu má žalobce nárok na vrácení části plnění
vyplaceného žalovaným přesahující částku 10.000,- Kč. S ohledem na skutečnost,
že žalovaní mají nárok na uhrazení zbytku náhrady v cenných papírech, zabýval
se soud prvního stupně námitkou započtení, nicméně uzavřel, že se nejedná o
pohledávky stejného druhu, a proto není jejich započtení možné. Námitkou
promlčení nároku žalovaných vznesenou žalobcem se soud prvního stupně pro
nadbytečnost nezabýval. Nakonec se soud prvního stupně zabýval otázkou, zda
není žaloba ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy a
uzavřel, že nikoliv, neboť se jí žalobce domáhá vrácení plnění poskytnutého na
základě pravomocných rozhodnutí v předchozím řízení, která byla posléze
zrušena, a proto důvodně realizuje své právo na vydání bezdůvodného obohacení,
které má oporu v hmotném právu, přičemž skutečnost, že žalovaní již vyplacené
plnění spotřebovali, a že jsou ve vážném zdravotním stavu nemůže být důvodem
pro odepření právní ochrany nároku žalobce. Z výše uvedených důvodů soud
prvního stupně žalobu zamítl v části, jíž byla po každém ze žalovaných
požadována částka 10.000,- Kč s příslušenstvím a ve zbytku žalobě vyhověl. Náhradu nákladů řízení žalobci soud prvního stupně nepřiznal, neboť aplikoval §
150 o. s. ř., když uvedl, že žalovaní na vzniku tohoto soudního sporu nenesou
žádnou vinu, protože bylo věcí soudů, aby v předchozím řízení správně
aplikovaly hmotněprávní předpisy a přiznaly žalovaným část náhrady v cenných
papírech.
Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 6. 9. 2013, č. j. 8 Co 616/2013-257, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého
rozhodnutí se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho
právními závěry, včetně závěru o tom, že žaloba není v rozporu s dobrými mravy
ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Úspěšnému žalobci přiznal odvolací soud náklady
odvolacího řízení.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2013, č. j. 8 Co
616/2013-257, podali žalovaní dovolání, v němž namítli:
a. nařízení vlády č. 504/1991 Sb. stanovuje omezení výše náhrad
vyplacených v penězích pouze za nevydané pozemky, nikoliv za nevydané stavby, a
proto jej nelze na souzenou věc aplikovat, když žalovaní mají nárok na
vyplacení náhrady právě za nevydané stavby. b. žalovaní se bezdůvodně neobohatili, neboť mají nárok na vyplacení
náhrady, jejíž vrácení se žalobce domáhá pouze z důvodu, že její podstatná část
měla být vyplacena v cenných papírech. Vyplacením celé náhrady v penězích se
majetková sféra žalobce nezmenšila o nic víc než v případě, kdy by podstatnou
část náhrady žalovaným uhradil v cenných papírech. c. nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení je promlčen, neboť
promlčecí lhůta začala běžet již v roce 2006, kdy žalobce žalovaným plnil, a
nikoliv až zrušením pravomocných rozhodnutí, na jejichž základě žalobce plnil. d. žalobce původně požadoval zaplacení částky 1.002.588,- Kč po všech
žalovaných společně a nerozdílně, a teprve posléze změnil svou argumentaci tak,
že požadoval po všech žalovaných společně a nerozdílně pouze částku 391.089,-
Kč a zbytek ve výši 611.499,- Kč (1.002.588,- Kč – 391.089,- Kč) požadoval
dílem po každém ze žalovaných. Tímto však došlo k částečnému zpětvzetí žaloby,
což mělo být soudem prvního stupně zohledněno v rozhodnutí o nákladech řízení. e. soud prvního stupně, jehož rozsudek byl zcela potvrzen odvolacím
soudem, nesprávně uložil žalovaným uhradit společně a nerozdílně částku
391.089,- Kč představující náhradu nákladů řízení uhrazenou žalobcem v
předchozím soudním řízení mezi stranami k rukám právní zástupkyně žalovaných. Žalovaní v původním řízení vystupovali jako samostatní společníci a není důvod,
proč by měli být povinni vrátit náhradu nákladů řízení solidárně. Důvodem pro
solidaritu žalovaných nemůže být ani skutečnost, že byli zastoupeni jednou
právní zástupkyní, neboť opačný závěr by vedl k znevýhodnění společně
zastoupených účastníků řízení, což je hospodárnější. Tato námitka má význam z
důvodu úmrtí žalovaného 1) bez právního nástupce. f. ve věci dochází k formalistické aplikaci právních předpisů, kdy je
namísto odstranění majetkových křivd vytvořena další majetková křivda. Pokud
budou žalovaní povinni vrátit v dobré víře nabyté peněžní plnění, nebudou mít
již žádnou možnost domáhat se svého nároku. Stát měl povinnost kompenzovat
žalovaným nevydané nemovitosti, avšak kompenzaci dobrovolně odmítal realizovat. Následně byla povinnost vyplatit náhradu v penězích žalovaným uložena právnímu
předchůdci žalobce soudně. Poté došlo ke zrušení rozhodnutí, na jejichž základě
žalobce náhradu žalovaným uhradil a s odstupem několika let se žalobce domáhá
vrácení vyplacené náhrady proto, že ji neměl zaplatit v penězích, ale v cenných
papírech. Žalobce se ve svém vyjádření ztotožnil s rozhodnutími soudů obou stupňů, když
uvedl, že promlčecí lhůta jeho nároku na vydání bezdůvodného obohacení začala
běžet teprve po zrušení pravomocných rozhodnutí, na jejichž základě žalovaným
plnil.
Dále žalobce vyjádřil přesvědčení, že žalovaným bezdůvodné obohacení
skutečně vzniklo, neboť obdrželi náhradu v penězích ve výši přesahující
10.000,- Kč. Rovněž projevil nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně o tom,
že žalovaní zahájení řízení nezavinili, protože řízení muselo být naopak
zahájeno právě kvůli žalovaným, neboť tito odmítli dobrovolně vydat žalované
bezdůvodné obohacení, které na jejich straně vzniklo. Nakonec poukázal na
nespravedlnost situace, kdy by žalovaní nemuseli náhradu vyplacenou v penězích
vrátit, neboť by tak došlo k jejich zvýhodnění oproti jiným oprávněným osobám,
kterým by tak vznikla křivda, neboť obdrželi podstatnou část náhrady v cenných
papírech.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnými osobami
zastoupenými advokátkou, a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v §
241a odst. 2 o. s. ř.
Podle § 237 o.s.ř. „je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.“.
Přípustnost dovolání žalovaných je založena námitkou o formalistické aplikaci
právních předpisů (sub f/), která je podle svého obsahu námitkou rozporu žaloby
s dobrými mravy, což žalovaní namítali již v řízení před soudem prvního stupně.
Pokud totiž soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí vycházel při
posouzení námitky žalovaných z úvahy, že žaloba není v rozporu s dobrými mravy,
protože je v souladu s hmotným právem, posoudil námitku žalovaných v rozporu s
ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle níž je prostor pro aplikaci
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o rozporu výkonu práva s dobrými mravy dán
právě za situace, kdy je výkon práva formálně v souladu se zákonem (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3692/2012,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3100/2008, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2593/2011, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1361/2004). Ostatně,
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. by bylo bez významu, pokud by jej bylo možné
aplikovat toliko v situacích, kdy je výkon práva i formálně v rozporu se
zákonem. Jinými slovy, soud prvního stupně při posouzení námitky žalovaných
vycházel z nesprávného pojetí pravidla obsaženého v ustanovení § 3 odst. 1 obč.
zák.
D. Důvodnost
Dovolání je důvodné. Těžiště dovolání žalovaných spočívá v tvrzení, že se na náhradu vyplacenou jim
za nevydané nemovitosti nevztahuje omezení podle nařízení vlády č. 504/1991
Sb., neboť se uvedené nařízení vztahuje toliko na náhrady vyplácené za nevydané
pozemky, přičemž žalovaní požadovali náhradu za nevydané stavby (sub a/). Uvedená námitka však není důvodná, neboť soudy obou stupňů rozhodly v souladu s
judikaturou dovolacího soudu, když se řídily rozhodnutím Nejvyššího soudu
vydaným v předchozím řízení mezi stranami ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo
3122/2006, v němž bylo dovozeno, že se omezení podle nařízení vlády č. 504/1991
Sb. vztahuje i na restituční náhrady za nevydané stavby. Od uvedeného závěru se
dovolací soud doposud neodchýlil a ani v souzené věci nevidí důvod k odklonu. Dovolatelé dále namítají, že jim bezdůvodné obohacení nevzniklo, neboť mají
vůči žalobci pohledávku na vyplacení náhrady za nevydané nemovitosti v cenných
papírech (sub b/). Jediný rozdíl mezi vzájemnými pohledávkami stran spočívá v
druhu pohledávky, kdy žalobce požaduje vydání žalované částky v penězích, a
žalovaní mají pohledávku v cenných papírech. Uvedená námitka žalovaných však
rovněž není důvodná, neboť jí žalovaní fakticky namítají automatické započtení
vzájemných pohledávek stran, přičemž však vzájemné pohledávky mezi stranami
nezanikají automaticky. Podle rozhodné právní úpravy bylo k započtení vždy
potřeba projev vůle alespoň jedné ze stran (srov. § 580 obč. zák.). Soudy obou
stupňů se otázkou jednostranného započtení vzájemných pohledávek projevem vůle
žalovaných zabývaly a dospěly ke správnému závěru o tom, že jednostranné
započtení vzájemných pohledávek stran nebylo možné, neboť každá ze stran má
pohledávku jiného druhu, když žalobce má pohledávku v penězích a žalovaní v
cenných papírech, přičemž jedním ze základních předpokladů započtení je právě
stejný druh vzájemných pohledávek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
17. 2. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4407/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1578/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2014,
sp. zn. 26 Cdo 2783/2014). Ani námitka žalovaných, kterou zpochybňují závěr soudů obou stupňů o tom, že
objektivní promlčecí lhůta začala žalobci běžet až okamžikem zrušení soudního
rozhodnutí, na jehož základě žalobce plnil (sub c/), není důvodná, neboť závěr
soudů obou stupňů o počátku běhu promlčení je v souladu s ustálenou judikaturou
dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo
851/2013). Námitka, kterou dovolatelé poukazují na vadu řízení spočívající v tom, že soud
prvního stupně nerozhodl o částečném zastavení řízení pro částečné zpětvzetí
žaloby (sub d/) je důvodná, když k tomuto úkonu došlo dříve, než začalo jednání
(srov. § 96 odst. 4 o. s. ř.).
Rozhodující je v uvedeném směru ustálená
judikatura dovolacího soudu, podle níž „má věřitel vůči každému ze solidárně
odpovědných dlužníků samostatnou pohledávku a může vymáhat splnění dluhu v
celém rozsahu nebo jeho část vůči jednomu nebo několika nebo všem
spoludlužníkům, a to současně nebo postupně. Splněním dluhu jedním ze
spoludlužníků způsobuje vůči věřiteli zánik dluhu ostatních spoludlužníků. Každý ze spoludlužníků je povinen plnit dluh v celém rozsahu, ale věřiteli má
být dluh plněn jen jednou. Věřitel však nemá právo určit, který spoludlužník má
dluh plnit. Jediným, co dluhy jednotlivých solidárně zavázaných dlužníků
spojuje, je identita plnění, resp. předmětu plnění. V případě pasivní
solidarity proto existuje tolik právních vztahů, kolik je dlužníků“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 493/2013, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3473/2011). Je-li
tedy mezi každým z dlužníků (zde žalovaných) a věřitelem (zde žalobcem)
samostatný právní vztah, musí se tato skutečnost odrazit i v soudním řízení
samostatností procesních vztahů mezi žalobcem a každým ze žalovaných. Požadoval-
li žalobce původním zněním žaloby, aby žalovaným byla uložena povinnost
zaplatit společně a nerozdílně částku 1.002.588,- Kč s příslušenstvím,
požadoval po každém ze žalovaných více než následně, kdy se domáhal společně a
nerozdílně na všech žalovaných zaplacení částky 391.089,- Kč s příslušenstvím a
zbytek dílem od každého z nich. Z uvedeného důvodu došlo podáním žalobce
označeným jako změna žaloby k částečnému zpětvzetí žaloby vůči každému ze
žalovaných. Dovolací soud uvádí, že ačkoliv celková částka byla v průběhu
celého řízení stejná a může se proto zdát, že žalobce nepožadoval podle
původního znění žaloby více, rozhodující zůstává, že postavení věřitele je
výhodnější, žaluje-li víc žalovaných solidárně, neboť se může domáhat uhrazení
dluhu na kterémkoliv z nich v plné výši. Stručně řečeno, žalobce sice
nepožadoval celkově vyšší částku, ale žaloval více osob, na kterých by mohl
celý nárok vymoct. Samostatnost procesních vztahů mezi jednotlivými žalovanými
a žalobcem lze lépe ilustrovat hypotetickým příkladem, kdy žalobce žaluje tři
žalované a požaduje od nich společně a nerozdílně 100.000,- Kč, s tím, že soud
dospěje k závěru o tom, že vůči žalobci jsou solidárně zavázaní jen dva ze
žalovaných. V takovém případě by soud žalobu vůči jednomu ze žalovaných zamítl,
ačkoliv by se celkový předmět řízení (částka, jejíž úhrady se žalobce domáhá)
nezměnil. Z uvedeného dále plyne, že jeden ze žalovaných by v tomto
hypotetickém příkladu v řízení plně uspěl, což nevyhnutelně vede k závěru o
tom, že žalobce by ve vztahu k tomuto žalovanému plně neuspěl, a to s tím
důsledkem, že úspěšnému žalovanému by náležela náhrada nákladů řízení. Obdobné
závěry by bylo možné dovodit i v případě, že by žalobce vůči jednomu ze
žalovaných uspěl jen částečně.
Příkladem ilustrovaná samostatnost procesních
vztahů mezi jednotlivými žalovanými a žalobcem se projeví i v možnosti žalobce
disponovat se žalobou ve vztahu k jednotlivým žalovaným, což je patrné např. ve
výše uvedeném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo
3473/2011, v němž dovolací soud uvedl, že žalobce může uzavřít smír i jen s
jediným ze solidárně zavázaných žalovaných. Pro souzenou věc z výše uvedeného
plyne, že pokud žalobce nejprve požadoval uhrazení celého předmětu (1.002.588,-
Kč s příslušenstvím) řízení solidárně po všech žalovaných, a následně požadoval
společně a nerozdílně na všech žalovaných zaplacení částky 391.089,- Kč s
příslušenstvím a zbytek dílem od každého z nich, došlo jeho úkonem k částečnému
zpětvzetí žaloby vůči každému ze žalovaných.
Namítají-li žalovaní, že jim soudy nesprávně uložily povinnost vrátit náhradu
nákladů předchozího řízení společně a nerozdílně (sub e/), je i tato námitka
důvodná. Žalovaní totiž měli v původním i aktuálním řízení postavení
samostatných společníků ve smyslu § 91 odst. 1 o. s. ř., což se nakonec
projevilo i tím, že povinnost zaplatit žalobci částku obdrženou jako restituční
náhradu jim soud prvního stupně uložil nikoliv solidárně, nýbrž podle jejich
podílů. Na uvedeném závěru nemění nic ani skutečnost, že byli žalovaní
zastoupeni jednou advokátkou, neboť podle ustanovení § 140 odst. 1 o. s. ř. ve
znění rozhodném v průběhu celého předchozího řízení mezi účastníky, které
doposud nedoznalo změn, platí: „Společné náklady platí účastníci podle poměru
účastenství na věci a na řízení; nelze-li poměr účastenství určit, platí je
rovným dílem.“, a dále: „Účastníci uvedení v § 91 odst. 2 platí společné
náklady společně a nerozdílně.“. Nebylo zde tedy důvodu, aby byla povinnost k
náhradě nákladů řízení uložena solidárně.
Důvodná je i poslední námitka dovolatelů týkající se rozporu žaloby s dobrými
mravy (sub f/). Jak již bylo uvedeno v souvislosti s přípustností dovolání,
odchýlil se soud prvního stupně při posouzení námitky žalovaných od ustálené
judikatury dovolacího soudu a rozhodnutí odvolacího soudu je v uvedeném směru
rovněž nesprávné, neboť se v jeho odůvodnění odvolací soud ztotožňuje se
závěrem soudu prvního stupně. Dovolací soud nepřehlédl, že soud prvního stupně
dovodil soulad výkonu práva žalobce s dobrými mravy nikoliv jen z důvodu
souladu výkonu práva s hmotněprávními předpisy, nýbrž že se také zabýval
otázkou, zda není rozpor výkonu práva založen nepříznivým zdravotním stavem
žalovaných, případně skutečností, že již žalované částky spotřebovali. V
posledně uvedeném směru se dovolací soud ztotožňuje se závěrem soudu prvního
stupně o tom, že nepříznivý zdravotní stav žalovaných a skutečnost, že žalované
částky již spotřebovali, nezakládají rozpor výkonu práva žalobce s dobrými
mravy. Tato skutečnost však nic nemění na nesprávnosti jeho právního posouzení,
neboť ve svých úvahách vycházel i z dalšího kritéria, které ve vztahu k námitce
výkonu práva v rozporu s dobrými mravy není relevantní – tj. ze skutečnosti, že
výkon žalobcova práva je v souladu s hmotným právem. V této souvislosti
dovolací soud uvádí, že soud prvního stupně navíc přehlédl poukaz žalovaných na
délku celého restitučního procesu žalovaných a také některé další skutečnosti,
které plynou z jím provedeného dokazování a obsahu spisu. Z obsahu spisu se
podávají zejména okolnosti podání žaloby a postup žalobce v řízení. Lze
předpokládat, že žalobce k podání žaloby vedla snaha dodržovat restituční
předpisy – odškodnit žalované cennými papíry, aby bylo dosaženo rovnosti mezi
všemi oprávněnými osobami ve způsobu odškodnění a nedošlo tak ke zvýhodnění
žalovaných oproti jiným oprávněným osobám, kterým byla vyplacena náhrada za
nevydané nemovitosti z podstatné části v cenných papírech. V takovém případě by
se však žalobce snažil o smír se žalovanými, kdy by jim oproti vrácení náhrady
za nevydané nemovitosti vyplacené v penězích nabídl uspokojení jejich
oprávněného nároku cennými papíry. Ani ze spisu vedeného v souzené věci ani ze
spisu vedeného v předcházejícím řízení mezi stranami se však nepodává snaha
žalobce spravedlivě vyřešit celý spor tak, aby byl oprávněný nárok žalovaných v
souladu s právem uspokojen. Naopak žalobce, resp. jeho právní předchůdce sice v
obou řízeních argumentuje tím, že nárok žalovaných má být uspokojen převážně
cennými papíry, avšak nečiní žádný konkrétní návrh vedoucí k uspokojení tohoto
nároku žalovaných (v tomto směru ve spisu předcházejícího řízení mezi stranami
sp. zn. 109 C 133/2003 srov. č. l. 188 - vyjádření právního předchůdce žalobce
- Pozemkového fondu ČR k žalobě, č. l. 237 – odvolání Pozemkového fondu ČR, č.
l. 261 – dovolání Pozemkového fondu ČR, č. l. 301 – vyjádření Pozemkového fondu
ČR po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu; ve spisu vedeném v souzené věci
sp. zn. 112 C 23/2011 srov. č. l. 1 – žaloba, č. l. 36 – předžalobní výzva, č.
l. 102 – vyjádření právního předchůdce žalobce – Pozemkového fondu ČR, č. l.
120 a 134 – jednání před soudem prvního stupně, č. l. 147 – odvolání právního
předchůdce žalobce, č. l. 167 – vyjádření právního předchůdce žalobce k
odvolání žalovaných, č. l. 189 – vyjádření žalobce – Státního pozemkového
úřadu, č. l. 220 – jednání před soudem prvního stupně, č. l. 247 – vyjádření
žalobce k odvolání žalovaných, č. l. 282 – vyjádření žalobce k dovolání
žalovaných), ačkoliv v původním i právě probíhajícím řízení soudy všech stupňů
uzavřely a bylo nesporné, že žalovaní mají nárok na náhradu za nevydané
nemovitosti. Výše uvedené skutečnosti dokládají, že žalobce dosud nedostál své
zákonné povinnosti poskytnout žalovaným náhradu za nevydané nemovitosti, a to
dokonce v situaci, kdy nárok na náhradu byl postaven najisto soudní cestou, a
to již rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2006, č. j. 8 Co
452/2006-255, který byl později zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 1.
2009, sp. zn. 28 Cdo 3122/2006, jen proto, že nárok žalovaných měl být
uspokojen převážně cennými papíry. Takový postup žalobce je však podle
dovolacího soudu v rozporu s dobrými mravy, zváží-li se, že „restitučními
zákony se demokratický právní stát snaží alespoň částečně zmírnit následky
minulých majetkových křivd, přičemž státní orgány jsou povinny postupovat podle
příslušného restitučního zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž
újma, způsobená za totalitního komunistického režimu, má být alespoň částečně
kompenzována“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS
2896/09, nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01). Z
uvedených důvodů bude na soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zabýval
otázkou, zda byl postup žalobce v souladu s dobrými mravy, tedy zda se snažil
docílit spravedlivého řešení restituční věci žalovaných a dostát tak výše
citované judikatuře Ústavního soudu. V uvedené souvislosti dovolací soud
poukazuje i na nález Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3653/11,
podle něhož mnohé „případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně
komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat
vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině
práva podústavního je nutné posuzovat individuální okolnosti daného případu též
prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v
rovině podústavního práva odrazem ústavního požadavku nalezení spravedlivého
řešení…Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný
korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a
dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze
vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či
doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako
příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o
reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům.“ (srov. i nález Ústavního soudu
ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09). V restitučních věcech je výše
citovaná judikatura Ústavního soudu o povinnosti obecných soudů nalézt
spravedlivé řešení věci rozšířena o ustálenou judikaturu dovolacího soudu
(pramenící z ustálené judikatury Ústavního soudu), podle níž je třeba
restituční předpisy interpretovat co nejvstřícněji vůči oprávněným osobám
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3786/2013,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2894/2012,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 264/2014). Je-li
třeba aplikovat restituční předpisy co nejvstřícněji vůči oprávněným osobám, je
podle dovolacího soudu třeba vstřícně postupovat i v souzené věci, která má
bezprostřední souvislost s právní úpravou restitucí.
Z důvodu shora uvedených dovolací soud bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.)
rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se
důvody zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. i tato rozhodnutí a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §
226 odst. 1 o. s. ř.)
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových
stránkách www.nsoud.cz.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 22. dubna 2015
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu