28 Cdo 3786/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci
žalobce K. C., zastoupeného JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem v Praze 2,
Sokolská 60, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v
Praze 1, Letenská 15, o zaplacení částky 2.364.070 Kč s příslušenstvím, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 40/2008, o dovolání žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2013, č. j. 21 Co
215/2013-176, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2013, č. j. 21 Co 215/2013-176, v
celém rozsahu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 2. 2013, č. j.
11 C 40/2008-145, ve výrocích II. a III. se zrušují a věc se v tomto rozsahu
vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
O žalobě žalobce na zaplacení částky 2.364.070 Kč s příslušenstvím bylo
rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 2. 2013, č. j. 11 C
40/2008-145 tak, že ve výroku I. byla žalované uložena povinnost zaplatit
žalobci částku 2.364.070 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku. Dále ve výroku
II. byla soudem prvního stupně zamítnuta část žaloby požadující zákonný úrok z
prodlení z dlužné částky ode dne 12. 4. 2008 do zaplacení. Ve výroku III. byla
žalované uložena povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 104.168,90
Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 9. 7. 2013, č. j. 21 Co 215/2013-176, v odstavci I. rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku II. potvrdil, ve výroku III. změnil jen tak, že výše nákladů
řízení činí 179.539,80 Kč, jinak jej potvrdil. Současně v odstavci II. rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Ze
znaleckého posudku Ing. Škorpila ze dne 5. 2. 2008 zjistil, že hodnota
předmětných nemovitostí ke dni 21. 3. 1972, kdy je původní žalobkyně získala na
základě kupní smlouvy, činila 129.725 Kč. Ze znaleckého posudku téhož znalce ze
dne 31. 8. 2007 vzal za prokázané, že cena předmětných nemovitostí ke dni 4. 9. 1991 byla soudem zjištěna částkou 309.122 Kč. Obě ceny byly stanoveny podle
cenových předpisů platných ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích. Ze znaleckého posudku Ing. Škorpila ze dne 30. 8. 2007 dále zjistil, že znalec ocenil hodnotu předmětných nemovitostí ke dni 1. 4. 2005 a ke dni 16. 6. 2006 (právní moc rozhodnutí o vydání jednotlivých
nemovitostí) částkou celkem 2.364.070 Kč. Z výslechu Ing. Škorpila při ústním
jednání konaném dne 28. 2. 2013 zjistil, že částka 2.364.070 Kč nebyla
vyčíslena jako tržní cena nemovitosti, ale jako cena podle tehdy platných
předpisů s tím, že tržní hodnota předmětných nemovitostí činila ke dni 10. 7. 2007, tj. kdy byla původní žalobkyně povinna předmětné nemovitosti vydat,
částku 3.000.000 Kč. Kupní cena byla stanovena v rozporu s tehdy platnými
cenovými předpisy, proto se stala původní žalobkyně povinnou osobou podle § 4
odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. k vydání nemovitostí původním vlastníkům. Původní
žalobkyni bylo soudem uloženo vydat předmětné nemovitosti a vyklizené předat
původním vlastníkům (manželům F.), což učinila ke dni 5. 10. 2007, přičemž
rozhodným dnem k vydání nemovitostí bylo 10. 7. 2007, kdy na základě rozhodnutí
Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 238/06 zanikl odklad vykonatelnosti
rozhodnutí o povinnosti původní žalobkyně nemovitosti vydat a vyklidit. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně věc posoudil podle ustanovení §
11 zákona č. 87/1991 Sb. Odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS
33/10, v němž Ústavní soud konstatoval, že při výkladu § 11 zákona č. 87/1991
Sb. nelze toto ustanovení posuzovat izolovaně či pouze ve vztahu k
souvisejícímu § 4 odst. 2 zákona, ale v kontextu zákona č. 87/1991 Sb.
o
mimosoudních rehabilitacích i celého komplexu restitučních předpisů s tím, že
musí být respektován smysl a účel restitucí. Ústavní soud, aniž by se jakkoliv
odchýlil od své předchozí judikatury definující restituce ve vztahu k čl. 11
Listiny, pohlíží na vrácení kupní ceny fyzických osobám, které vydaly majetek
protiprávně nabytý v době nesvobody, jako na jistou formu kompenzace. Při tomto
pojetí lze vztáhnout na ni i kritéria umožňující zohlednit specifika
jednotlivých konkrétních případů, jakož i reálnost kompenzace při jejím
poskytnutí. Odvolací soud odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
3748/2010 s tím, že Nejvyšší soud judikoval, že obecný soud není absolutně
vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to
vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematické souvislosti nebo
některý z principů. Vyslovil, že pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z
individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na
zjištěných skutkových okolnostech. Dále poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 28 Cdo 2789/2012 s tím, že výslovné dikci ustanovení § 11 zákona
č. 87/1991 Sb. je nutné nadřadit interpretaci vycházející z ústavněprávních
měřítek, jež jsou dány zejména článkem 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o
ochraně lidských práv a základních svobod, která má podle čl. 10 Ústavy
aplikační přednost před vnitrostátní zákonnou úpravou, přičemž v tuzemské
rovině je třeba akcentovat čl. 11 Listiny základních práv a svobod, deklarující
ochranu vlastnického práva každého vlastníka. Byla-li žalobci vyplacena pouze
kupní cena uhrazená v 80. letech a nikoli zároveň částka, o kterou se tržní
hodnota nemovitosti navýšila k pravomocnému skončení restitučního sporu, může
takový postup vůči žalobci porušit spravedlivou rovnováhu jednotlivých plnění. Nelze opomíjet, že hodnota peněz se od minulé doby v důsledku ekonomického
vývoje výrazně změnila. Peněžní prostředky, které právní předchůdkyně žalobce
vynaložila na koupi nemovitostí, by v současnosti k zajištění koupě obdobných
nemovitostí zjevně nepostačovaly. Odvolací soud vyslovil, že rovněž judikatura ESLP v řadě svých rozhodnutí
(např. P. a P. proti České republice, P. proti České republice, O. proti České
republice a další) dovodila porušení závazků České republiky, neboť vůči
stěžovatelům došlo k zásahu do jejich práva vlastnit majetek bez náležité
kompenzace. Zaujal názor, že osoba zbavená svého majetku musí dostat
kompenzaci, jejíž výše musí být rozumná a spravedlivá vzhledem k hodnotě
majetku, jehož byla zbavena. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně věc posuzoval ve smyslu shora
uvedené judikatury a při stanovení výše náhrady případu tak, aby náhrada byla
spravedlivá, rozumná a zároveň přiměřená. Soud náhradu konstituoval až teprve
rozsudkem ze dne 28. 2. 2013, když náhrada, která odpovídala výši jeho kupní
ceny podle § 11 zákona byla právní předchůdkyni žalobce vyplacena.
Podstatnou
pro posouzení věci považoval skutečnost, že soud nárok žalobkyně v odpovídající
výši mohl stanovit teprve v závislosti na všech okolnostech případu a nemohl
být proto předem dán. V tomto směru se odchýlil od doslovného znění zákona, s
ohledem na jeho výklad provedený judikaturou ESLP, Ústavního soudu a Nejvyššího
soudu ČR. Přisvědčil proto soudu prvního stupně, že se žalovaná nemohla dostat
do prodlení s úhradou svého závazku, ke kterému by došlo teprve v případě,
pokud by žalovanou nebylo plněno ve stanovené lhůtě. Proti rozsudku odvolacího soudu (výroku I. v první části, v níž byl
potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 o. s. ř. Podle dovolatele rozhodnutí
odvolacího soudu závisí v části týkající se zamítnutí části žaloby požadující
zákonný úrok z prodlení z dlužné částky ode dne 12. 4. 2008 do zaplacení na
vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla
vyřešena. Nesouhlasil se závěry soudů obou stupňů, že žalobou uplatněný nárok
na finanční náhradu za nevydané nemovitosti nemohl být předem dán, a proto se
žalovaná ode dne 12. 4. 2008 nemohla dostat do prodlení s jeho uspokojením.
Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolatel považoval za podstatné posouzení otázky, kdy se žalovaná může dostat
do prodlení s uspokojením nároku na finanční náhradu za restitučně vydané
nemovitosti ve smyslu § 11 zákona č. 87/1991 Sb.
Podle dovolatele soud nevyhověl požadavku žalobce na zaplacení zákonných úroků
z prodlení za dobu od 12. 4. 2008 do zaplacení, neboť přihlédl k tomu, že
žalobou uplatněný nárok na vydání náhrady za restituované nemovitosti vyplynul
až z rozhodovací praxe evropského soudu a posléze Ústavního soudu a nároky
tohoto druhu nebyly dříve přiznány. Nesouhlasil s názorem soudu, že žalovaná se
nemohla dostat do prodlení s úhradou svého závazku, ke kterému by došlo teprve
tehdy, pokud by žalovanou nebylo plněno ve stanovené lhůtě. Podle dovolatele
oba soudy pojímají nárok na finanční náhradu za restitučně vydané nemovitosti
za nárok, který je konstituován až rozhodnutím soudu s tím, že do vydání tohoto
rozhodnutí se žalovaná nemohla dostat do prodlení s jeho úhradou. Tvrdil, že
žalobci nemůže být jakkoli na újmu, že žalobou uplatněný náhradový nárok
vyplynul z rozhodovací praxe evropského soudu a posléze Ústavního soudu, a že
nároky tohoto druhu nebyly soudy dříve přiznávány. Namítal, že žalobou
uplatněný nárok byl nárokem právně zřetelně podloženým. Právní předchůdkyně
žalobce žalovanou o vyplacení náhrady za nevydané nemovitosti požádala dopisem
ze dne 18. 3. 2008, poskytla ji k tomu lhůtu až do 11. 4. 2008 a následně i v
žalobě jí uplatňovaný nárok právně popsala a taktéž doložila, a to i znaleckým
posudkem. Žalovaná však k výplatě této částky nepřistoupila a prokazatelně se
tedy dostala do prodlení s uspokojením předmětného nároku, který soud v plném
rozsahu nakonec i přiznal, a to s odůvodněním, že je po právu.
Dovolatel považoval za bezvýznamné, že záleží na rozhodnutí soudu, v jaké výši
náhradu přizná, a to s ohledem na tržní cenu a všechny okolnosti případu, a že
se žalovaná až na jednání u soudu dne 28. 2. 2013 od znalce dozvěděla tuto
tržní cenu. Konstatoval, že odvolací soud považuje rozhodnutí o uvedeném nároku
na finanční náhradu za nevydané nemovitosti za rozhodnutí konstitutivní povahy.
V dovolání poukazoval na analogii např. s nárokem na bezdůvodné obohacení, na
náhradu škody, kdy soudy přiznávají i úrok z prodlení. Podle dovolatele
konstitutivní povahu rozhodnutí soudu o přiznání výše uvedeného nároku vylučuje
i samotné znění § 11 zákona č. 87/1991 Sb. V této souvislosti odkazoval na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2202/2009, sp. zn. 28 Cdo 4935/2009
a sp. zn. 28 Cdo 4646/2010. Namítal, že v dané věci nejde o nárok nový, který
byl založen až soudním rozhodnutím, resp. bez kterého by k vytvoření právního
vztahu mezi žalobcem a žalovanou z titulu vydání shora uvedené finančním
náhrady nemohlo vůbec dojít. Tvrdil, že úroky z prodlení tak v této věci mohly
být požadovány již od 12. 4. 2008 a nikoli až po uplynutí soudem stanovené
lhůty 30 dnů od právní moci rozsudku, popř. po uplynutí 1 roku od doručení
žádosti.
V dovolání nepovažoval za právně významné, že právní předchůdkyně žalobce
nebyla v době podání žaloby přesvědčena o tom, že její nárok vyplývá z
ustanovení § 11 zákona č. 87/1991 Sb. a dovozovala jej pouze z judikatury ESLP
s tím, že se jednalo o zřetelně daný a existující nárok, bez ohledu na to, o
jaké ustanovení zákona či jiného právního předpisu se opíral. Skutečnost, že
žalovaná judikaturu ESLP ignorovala a nárok žalobce odmítala s odkazem na znění
zákona č. 87/1991 Sb., nemůže jít k tíži žalobce. S odkazem na shora uvedená
rozhodnutí Nejvyššího soudu v dovolání dovozoval, že již v roce 2010 existovala
objektivně přístupná judikatura českých soudů, z níž, vedle evropské
judikatury, byl žalobou uplatňovaný nárok jednoznačně odvoditelný. Dovolatel
proto navrhl, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu a sám ve
věci rozhodl tak, že žalobci přizná zákonný úrok z prodlení z dlužné částky ode
dne 12. 4. 2008 do zaplacení a dále pak náklady odvolacího a dovolacího řízení
týkající se této části žaloby.
Žalovaná navrhla zamítnutí, popř. odmítnutí dovolání s tím, že judikatura
Nejvyššího soudu nepředpokládá, že by k nově konstituované náhradě měl být
přiznán úrok z prodlení, a to ani za dobu před právní mocí rozhodnutí. Podle
žalované jde o nárok nový, který byl nově soudem dne 28. 2. 2013 konstituován a
nelze proto klást k tíži České republiky - Ministerstva financí úroky z
prodlení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť
dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 31. 12.
2012 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012, kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupeným
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
shledal dovolání přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to pro řešení
právní otázky kdy se žalovaná může dostat do prodlení s uspokojením nároku na
finanční náhradu za restitučně vydané nemovitosti ve smyslu § 11 zákona č.
87/1991 Sb., při jejímž řešení v dané věci se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále).
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu
se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v
dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v
otázce označené dovoláním (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Obdobnou problematikou se Nejvyšší soud zabýval ve svém rozhodnutí ze dne 5.
12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2894/2012, v nichž se zcela přidržel právních závěrů
obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 515/06 a
ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 2979/08 jako závěrů přiléhavějších a ve svých
důsledcích spravedlivějších s ohledem na smysl a účel restitučních zákonů,
přijatých ve snaze alespoň zmírnit následky minulých majetkových a jiných
křivd. Ve shora uvedených rozhodnutích Ústavní soud vyslovil, že ke splnění
účelu a cíle restitucí je zejména nutné, aby obecné soudy interpretovaly
restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji, v duchu snahy
o zmírnění některých majetkových křivd, v jejichž důsledku k přechodu majetku
došlo; tento závěr platí obecně, tedy nejen ve vztahu k samotnému základu
nároku, ale i ve vztahu k jeho příslušenství. Pokud státní orgán dobrovolně
nepřizná finanční náhradu podle restitučního zákona a vstupuje s oprávněnými
osobami do mnohdy dlouholetého sporu, je takový přístup v zásadě možný, ale je
nutno akceptovat i případné důsledky s tím spojené. Příslušný orgán tedy musí
počítat s tím, že pokud soud následně restituentovi nárok přizná, stát se
vystavuje riziku povinnosti zaplatit i úroky z prodlení, jako ostatně každý
jiný účastník soudního sporu. Ústavní soud v uvedených nálezech zaujal názor,
že je v souladu s účelem restitučních zákonů, aby v případech, v nichž věc
nelze vydat, byla oprávněným osobám vyplacena finanční náhrada v pokud možno co
nejkratší době, což odůvodnil tím, že odlišný přístup by vedl k prohloubení
nerovnosti v právech jednotlivců.
Aplikováno na nyní posuzovanou věc nemá dovolací soud důvod odchýlit se od výše
citovaných závěrů ve věci sp. zn. 28 Cdo 2894/2012. S přihlédnutím k závěrům
shora uvedené rozhodovací praxe, nemohl proto dovolací soud dospět ke
spolehlivému závěru, že by právní posouzení této věci zaujaté odvolacím soudem,
bylo správné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném rozsahu spolu se závislými
výroky nákladovými zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které
bylo zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně
(výrok II. a III.), Nejvyšší soud zrušil i tento rozsudek a vrátil věc v tomto
rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o.
s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších
stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§
243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. května 2014
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu