28 Cdo 4646/2010

28 Cdo 4646/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,

a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci

žalobců a) Ing. V. V., b) J. V. a c) M. V., všichni žalobci zastoupeni Prof.

JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem v Praze 2, Botičská 4, proti žalované

České republice – Ministerstvu financí České republiky, se sídlem v Praze 1,

Letenská 15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem v Praze 5, Nám. 14.

října 3, o zaplacení 5.329.620,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod

sp. zn. 22 C 80/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze

ze dne 19. 11. 2009, č. j. 20 Co 347/2009-62, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2009, č. j. 20 Co

347/2009-62, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 3. 2009, č.

j. 22 C 80/2008-43, se v celém rozsahu zrušují a věc se vrací soudu prvního

stupně k dalšímu řízení.

částky ve výši 4.300.482,- Kč. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o náhradě

nákladů řízení před soudem prvního stupně (měnící výrok II.), a to tak, že

žalobcům byla uložena povinnost zaplatit žalované společně a nerozdílně částku

172.312,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího advokáta JUDr. Alana Korbela. Odvolací instancí bylo rovněž stanoveno, že žalobci jsou povinni

zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení společně a nerozdílně

85.978,- Kč, opět do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta

JUDr. Korbela (výrok III.). Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody způsobené nesprávným

úředním postupem Obvodního národního výboru pro Prahu 8, který v roce 1988

udělil žalobcům v rozporu s tehdy platnou právní úpravou (§ 1 odst. 2 vyhlášky

č. 47/1978 Sb.) souhlas s prodejem bytů do jejich osobního vlastnictví. Byty

(spolu s garáží zakoupenou v roce 1990 žalobcem ad a/ – srov. § 7 odst. 3

zákona č. 52/1966 Sb.) se však nacházely v domě, v němž byly v rozhodné době

umístěny nebytové prostory přidělené tímto správním orgánem do užívání

socialistické organizace. Žalobcům bylo následně (v roce 2005) v restitučním

řízení jakožto osobám povinným pravomocně uloženo vydat předmětné nemovitosti

restituentům ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o

mimosoudních rehabilitacích, neboť bylo z výše uvedeného důvodu shledáno, že je

nabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy (kupní smlouvy proto byly posouzeny

jako absolutně neplatné). Materiální újma, kterou žalobci požadují nyní v

řízení o náhradu škody, představuje rozdíl kupní ceny, kterou žalobci za byty a

garáž v letech 1988 a 1989 (popř. 1990) uhradili, a tržní ceny těchto

nemovitostí, stanovené znaleckými posudky ke dni 21. 10. 2005. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že v

dané věci je třeba posuzovat nárok žalobců na náhradu škody z titulu nikoli

nesprávného úředního postupu ve smyslu § 18 zákona č. 58/1969 Sb., ale z titulu

nezákonného rozhodnutí státního orgánu. Základ odpovědnosti státu je totiž

žalobci spatřován v rozhodnutích ONV v Praze 8 o udělení souhlasu k uzavření

kupních smluv. V tomto směru ovšem ani odvolací instance neshledala naplnění

podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu, neboť předmětná rozhodnutí

nebyla pro nezákonnost zrušena, jak vyžaduje ustanovení § 4 odst. 1 citovaného

předpisu. Soud prvního stupně (správnost jeho závěrů potvrdil i soud odvolací)

taktéž poznamenal, že žalobci jako povinné osoby uplatnili nárok na vrácení

kupní ceny podle § 11 zákona č. 87/1991 Sb., která jim také posléze byla

vyplacena. Žádné jiné požadavky uplatnit nemohli, kromě nároku na zhodnocení

nemovitostí ve smyslu § 7 odst. 4 věty druhé tohoto zákona. Posledně uvedené

plnění mohlo být požadováno pouze po oprávněných osobách (nikoli po státu) –

avšak nestalo se tak.

Odvolacím soudem (potažmo soudem prvostupňovým) bylo

rovněž uzavřeno, že poněvadž k navýšení hodnoty odňatého majetku došlo v

důsledku prodlení s vydáním nemovitostí, k němuž žalobci nepřistoupili

dobrovolně, ale až na základě rozhodnutí vydaného po třináctiletém restitučním

sporu, je přerušena též příčinná souvislost mezi případným nesprávným úředním

postupem orgánu státu a tvrzenou majetkovou škodou. K tomuto závěru odvolací

instance došla zejména po konstatování, že rozhodnutí soudu v restitučním

řízení je deklaratorní povahy.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci prostřednictvím svého

právního zástupce dovolání. Dovodili přípustnost dovolání pro zásadní právní

význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání označili

nesprávné právní posouzení věci. V rámci vylíčení dovolacího důvodu předně

zdůrazňovali, že jejich nárok měl být správně posuzován ve smyslu nesprávného

úředního postupu Obvodního národního výboru pro Prahu 8, a nikoli z titulu jeho

nezákonných rozhodnutí ve formě udělených souhlasů (jednak s uzavřením

předmětných kupních smluv a dále s přidělením nebytových prostor do užívání

socialistické organizaci). Nesprávnost postupu podle názoru žalobců spočívala v

tom, že tento státní orgán souběžně jednal (vedl řízení) ve dvou podle tehdy

platných předpisů neslučitelných věcech. K závěru odvolacího soudu o nesplnění

podmínky zrušení nezákonných rozhodnutí jakožto nezbytného předpokladu pro

vznik odpovědnosti státu za škodu dovolatelé podotýkali, že po nich nelze

požadovat, aby proti uděleným souhlasům s uzavřením kupních smluv brojili

opravnými prostředky, když se jednalo o akty jim vyhovující, o jejichž

nezákonnosti neměli tehdy žádnou povědomost. Za zcela nepřijatelný a nekorektní

považovali dovolatelé názor odvolací instance o materiální újmě jim způsobené,

neboť jim nemůže být vytýkáno, že realizovali své právo bránit se podané žalobě

restituentů. V tomto směru upozornili, že rozsudek soudu vydaný v restitučním

sporu je rozhodnutím konstitutivním (působícím ex nunc), a nikoli

deklaratorním, jak podle jejich mínění nesprávně shledal odvolací soud. V

neposlední řadě dovolatelé namítali, že zamítavý přístup soudů porušuje jejich

právo na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě

o ochraně lidských práv a základních svobod (odkaz na rozsudek Evropského soudu

pro lidská práva ze dne 26. 11. 2009, ve věci Pešková vs. Česká republika). Závěrem žalobci poukázali na porušení zákona, kterého se dopustil odvolací soud

při rozhodování o nákladech řízení (mimo jiné) tím, že změnil nákladový výrok

rozhodnutí soudu prvního stupně bez toho, že by byl tento žalovanou napaden. Dovolatelé proto žádali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a

věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání písemně vyjádřila. Trvala na svých dosavadních

tvrzeních, nesouhlasila s dovolacími námitkami a navrhla, aby dovolací soud

dovolání žalobců odmítl, případně zamítl, a přiznal žalované právo na náhradu

nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud zjistil, že žalobci, zastoupení advokátem, podali

dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobci

dovozovali přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a

dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro

nesprávné právní posouzení věci. Dovolání je přípustné. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,

jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního

stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud

dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce

zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř.

má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci

samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,

která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy

rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka

posouzena jinak. Vzhledem k tomu, že řešená problematika náhrady škody z

tvrzeného nesprávného úředního postupu orgánu veřejné moci ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb. vykazuje ve spojení s restitučními otázkami mimo vší pochybnost

judikatorní přesah, lze z toho důvodu napadenému rozsudku odvolací instance

zásadní právní význam přiznat. Dovolání je rovněž důvodné. Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že předmětnou věc není možno

posuzovat podle zákona č. 58/1969 Sb., tj. z hlediska odpovědnosti státu za

škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním

postupem. Požadují-li žalobci plnění z tohoto titulu, nelze s nimi proto v

tomto bodě souhlasit. Ačkoli byl správní postup státních orgánů z období před

90. lety i ze současného pohledu protiprávní (§ 4 odst. 2 zákona č. 87/1991

Sb.), není směrodatné s ním spojovat škodní účinky in favorem osob, jež z něho

tehdy měly prospěch; brání tomu také hodnotový předěl režimů. Po demokratickém

právním státu v zásadě nelze požadovat, aby reparoval důsledky pochybení

minulého režimu – mimo ty případy, k nimž se sám zavázal (to platí zejména pro

oblast „speciálních“ nároků, tedy i v daném případě). Přestože žalobci v průběhu řízení setrvávali na chybné argumentaci

vycházející z přesvědčení o existenci odpovědnostního vztahu mezi nimi a

státem, je nutno se jejich nárokem dále zabývat z hlediska možné aplikace

jiných právních předpisů. Bylo by porušením zásady tzv. legitimního očekávání,

postupoval-li by soud v rozporu se zásadou „iura novit curia“ a zamítl žalobu

pouze s ohledem na uvedení nesprávného právního důvodu požadovaného plnění. Pokud skutková zjištění umožňují uplatněný požadavek podřadit pod správnou

hmotněprávní normu, je třeba věc náležitě posoudit i z tohoto hlediska a o

takovém nároku řádně rozhodnout (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 2443/08). Z obsahu spisu je patrno, že žalobci se po nuceném vydání nemovitostí v

restitučním řízení (§ 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) domáhali po státu

vrácení kupní ceny, kterou za ně v roce 1988 a 1989 (popř. 1990) uhradili. Stalo se tak dopisem ze dne 23. 4. 2007, adresovaným Ministerstvu financí ČR. Celková uplatněná částka ale představovala tržní hodnotu nemovitostí v době

jejich vydání (stanovena znaleckými posudky ke dni 21. 10. 2005), tj. 5.390.000,- Kč. Státem však byla žalobcům vyplacena pouze původní (zaplacená)

kupní cena, což nižší instance považovaly za adekvátní, neboť možnost žádat

přiznání aktuální obvyklé ceny nemovitostí není právním řádem zakotvena. Pro zodpovězení otázky o výši částky, jež by mohla být žalobcům

případně uhrazena, je klíčový výklad ustanovení § 11 zákona č. 87/1991 Sb. Podle této právní normy platí, že vydá-li nemovitost jiná osoba než stát,

vznikne této osobě nárok na vrácení kupní ceny, kterou zaplatila při koupi

věci.

Pouhá gramatická interpretace citovaného ustanovení ovšem není

postačující. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo

2202/2009, se podává, že výklad předmětného zákonného ustanovení nesmí být ve

zjevné kontradikci s principy přiměřenosti a pokud možno i spravedlnosti (v

zájmu dosažení konformity vůči lidskoprávním kautelám i vůči civilistické

zásadě ochrany vlastnického práva). „Proto obstojí interpretace, podle níž lze

pod pojem kupní ceny ve smyslu § 11 zákona č. 87/1991 Sb. zahrnout též jiné

plnění vyjadřující hodnotu nemovitosti (její části, spoluvlastnického podílu k

ní)...“ Byla-li žalobcům vyplacena pouze kupní cena uhrazená koncem 80. let a

nikoli zároveň částka, o kterou se hodnota nemovitostí navýšila v průběhu

třináctiletého trvání restitučního sporu (1992 – 2005), nese takový postup vůči

žalobcům znaky až flagrantní disproporcionality. Nelze totiž pomíjet, že

hodnota peněz se od minulé doby v důsledku ekonomického vývoje výrazně změnila. Peněžní prostředky, které žalobci vynaložili na koupi nemovitostí v letech 1988

a 1989 (popř. 1990), by v současnosti k zajištění bytového zázemí a potřeb

zjevně nepostačovaly. V této souvislosti je třeba v dalším řízení rovněž

osvětlit, jaká je stávající bytová situace žalobců – jinými slovy, zdali u

jmenovaných po vydání sporných nemovitostí nedošlo navíc k podstatnému zhoršení

životních (rozuměno především bytových) podmínek. Shora řečené teze mají oporu též v precedentech Evropského soudu pro

lidská práva. V případu Pešková vs. Česká republika (stížnost č. 22186/03,

rozsudek ze dne 26. 11. 2009) dovolací soud spatřuje značnou blízkost k

okolnostem nyní posuzované věci. Štrasburský soud se zde (opětovně) vyslovil k

výši náhrady povinné osobě za odnětí vlastnictví. Dovodil, že náhrada vyplacená

stěžovatelce – řídící se kupní cenou z roku 1979 – nebyla v rozumném poměru k

ceně zemědělské usedlosti v době jejího odnětí (2001). Dále uzavřel, že

vzhledem k růstu cen nemovitostí od roku 1979, kdy stěžovatelka spornou

nemovitost nabyla, do roku 2001, kdy byla tohoto majetku zbavena, neměla

stěžovatelka možnost požadovat za tuto nemovitost přiměřenou náhradu. Dodal

rovněž, že jmenované nebylo možno vytýkat nevyužití všech vnitrostátních

prostředků nápravy, neboť zákon č. 229/1991 Sb., o půdě, pro účely poskytnutí

náhrady neumožňoval vzít v úvahu cenu nemovitosti v době vydání majetku. Nejvyšší soud konstatuje, že v projednávané věci lze dospět k témuž

závěru. Právní řád poskytoval dovolatelům – kromě požadavku vrácení kupní ceny

– pouze možnost uplatnit nárok na zhodnocení předmětných nemovitostí podle

ustanovení § 7 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Zde užitý pojem

(„zhodnocení“) ovšem nezahrnoval rozdíl mezi zaplacenou kupní cenou a tržní

cenou vydávaných nemovitostí, jehož se žalobci domáhají v tomto řízení. Účinný

prostředek nápravy tedy v platné právní úpravě výslovně obsažen není.

Přesto

však nelze než znovu zdůraznit, že v zájmu spravedlivého řešení dané věci není

vyloučeno žalobcům přiřknout takovou náhradu, která by v rozumné míře vycházela

z hodnoty nemovitostí v době jejich odnětí a byla tak přiměřená dobové

ekonomické situaci v naší zemi, jež se v průběhu let markantním způsobem

změnila. Jak ostatně vyplývá například z výše citovaného rozhodnutí Evropského

soudu pro lidská práva ve věci Pešková vs. Česká republika, opačný postup by

mohl směřovat k porušení práva na pokojné užívání majetku, zaručeného článkem 1

Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních

svobod. Jakýkoli zásah do tohoto práva musí zachovávat spravedlivou rovnováhu

mezi požadavky veřejného zájmu a imperativy ochrany základních práv

jednotlivce. Ta je ovšem narušena, pokud dotčená osoba byla nucena nést

„nepřiměřené břemeno“ (srov. rozsudek ESLP ze dne 5. 11. 2002, stížnost č. 36548/97, věc Pincová a Pinc proti České republice). Aby k takové situaci

nedošlo, musí existovat rozumný poměr mezi použitými prostředky a cílem, který

sleduje opatření zbavující určitou osobu jejího vlastnictví. S tím souvisí i

to, že je (zásadně) třeba poskytnout vyvlastněnému přiměřenou náhradu (v

rozumném poměru k tržní hodnotě odnímaného majetku – adekvátní nemusí být vždy

plná tržní cena). Závěrem dovolací soud pro účely dalšího řízení upozorňuje na nutnost

přisvědčit námitce dovolatelů, že rozhodnutí soudu o vydání věci v restitučním

sporu je nepochybně konstitutivní povahy a působí ex nunc – od nyní. Vyplývá to

z ustálené judikatury (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. II. ÚS 623/2000, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu

pod č. 55/2002, v němž bylo konstatováno, že takové rozhodnutí nemá

deklaratorní charakter – tj. účinky ex tunc). Žalobcům proto v žádném případě

nemůže jít k tíži, že v plném rozsahu využili svého práva obrany proti

uplatněnému nároku ze strany oprávněných osob (délku řízení, s níž byl také

spojen výrazný nárůst tržní ceny nemovitostí, nelze shledat jako způsobenou

jejich zaviněním). Nechť se tedy nižší instance dále zabývají tím, zdali jsou ve smyslu

shora vyslovených právních závěrů důvody pro to, aby bylo žalobcům požadované

plnění (či jeho přiměřená část) přiznáno z jiného právního titulu než toho,

který byl žalobci uplatněn podle zákona č. 58/1969 Sb. Jelikož se shodného pochybení při právním posouzení věci dopustily

soudy obou nižších stupňů, Nejvyšší soud z těchto důvodů zrušil v celém rozsahu

obě jejich rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§

243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.). V dalším průběhu řízení, v němž se rozhodne též o nákladech dovolacího řízení,

je soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1

o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle

občanského soudního řádu.